Jednadvacátý prosinec je den, kdy celé Rumunsko slaví. Letos to bylo třicet čtyři let od pádu komunistického režimu, který svou brutalitou podle mnohých odborníků předčil i Stalinův režim. Tyto události v roce 2022 zbeletrizovala autorka historických románů Ruta Sepetys. Její román Musím tě zradit, se opírá o mnoho dobových pramenů, a svědectví tehdejších obyvatel Rumunska. O Rutě Sepetys jsem neměla dlouho ani zdání. Pak jsem však potkala jednu z jejích největších fanynek, která mi i navrhla, abych si od ní konečně něco přečetla. A to se mi letos před Vánoci povedlo a zrovna se symbolickým přesahem: děj odehrávající se 21. prosince jsem totiž přečetla 21. prosince.
Jestli je komunismus ráj, k čemu potřebujeme zdi, ploty a zákony, aby lidé neutíkali? Cristian Florescu je sedmnáctiletý Rumun. Na venek se nijak neliší od vyhladovělých lidí v otrhaném oblečení ve frontě na jídlo na příděl. Uvnitř něj se však ukrývá rebelská duše, která touží po svobodě. Rumunsko bylo pod nadvládou komunistů přes šedesát let. Diktátor Nicolae Ceauşescu vybudoval tajnou službu Securitate, která zabraňovala jakémukoliv odporu vůči režimu. Agenty Securitate poznáte od pohledu, ale ty, kteří jim donášejí informace na své sousedy, už ne. Securitate si nyní vyhlédla Cristiana, a pod nejrůznějšími výhružkami ho nutí, aby donášel na americkou rodinu, u které uklízí jeho matka. Napráskat vyslechnuté informace agentovi Secu z očí do očí je jednoduché. Nejtěžší na tom je, dál žít s vědomím, že nejste o nic lepší než krysy v kanálech. 15. prosince skrze rádio Svobodná Evropa přicházejí šokující informace, které Cristiana vytrhnou z výčitek svědomí a šedi, do které jako by bylo Rumunsko zahalené. Studenti v Temešváru povstali. A všichni byli postříleni. Rumuni napříč zemí se už nehodlají koukat jinam, a ve jménu Temešváru povstávají. V Bukurešti se k demonstracím připojuje i Cristian. Spolu s dalšími statečnými odstartují 21. prosince 1989 poslední komunistickou revoluci v Evropě. A také tu nejkrvavější. A přitom chtějí jen jedno, a to také skandují: Libertate! Svobodu!
Musím tě zradit je kniha napsaná velmi úderně. Autorka nijak nepřikrášluje realitu života ve strádající zemi, a nic zbytečně „neokecává“. Z těchto důvodů mě děj chytil opravdu rychle. A protože se kniha i rychle čte, část určenou pro 20. prosinec jsem přečetla na posezení.
Velmi se mi líbilo, jak bylo vyprávění uchopeno. Od doby, kdy jsem se zamilovala do knihy Zlodějka knih od Markuse Zusaka (doporučuji jí spolu s dalšími i tady), a následně přečetla několik knih odehrávajících se v koncentračních táborech, mám z románů podle skutečných událostí docela strach. (Ukázalo se, že nemám zdaleka tak silný žaludek, jak jsem si myslela – naivně jsem doufala, že popisy nebudou nijak detailní.) Autorka k Musím tě zradit přistupovala s velkou úctou, a zapracovala do něj popisy, které podle mě sloužily spíše k dokreslení síly rumunského lidu než k šokování veřejnosti. Řekněme, že byly stravitelné. Jsem za to ráda, protože těchto brutálních, ale bohužel zcela pravdivých, popisů jsem se velmi obávala.
Pokud vás revoluce v Rumunsku zajímá, přikládám odkaz na poutavý článek, kde jsou i fotografie.
Nejen z těchto důvodů jsem k autorce pocítila velké sympatie. Na konci knihy, v „kapitole“ pojmenované Rešerše a zdroje, popisuje setkání s mnoha obyvateli tehdejší Rumunské socialistické republiky. Hovoří o jejich ochotě sdílet svá svědectví, a sebe pasuje do role pouhé zapisovatelky. Zároveň v Poznámce autorky přebírá veškerou zodpovědnost za případné historické chyby. Svou pokorou si mě opravdu získala.
Deșteaptă, române, din somnul cel del moarte! Probuď se, Rumunsko, probuď se ze spánku smrti!
Při čtení událostí 21. prosince a následujících dní jsem měla takřka permanentně husí kůži. Atmosféra byla dočista strhující. Příběh, který autorka vystavěla je plný odvahy, naděje, vstávající z popela jako fénix, a… lásky, bohužel. Romantická linka, kterou je kniha protkaná, mi nějak nesedla. Hlavní hrdina Cristian se jednou zachová jako láskou poblázněný mladíček (což vlastně je) a protože jsem k jeho milé nenašla cestu, dost mě to vytočilo. Proto mi také vadí, že na romantické lince je kniha, při hlubším zkoumání, vlastně postavena. Autorka však Cristiana postavila mezi mnohem těžší rozhodnutí, při kterých prokázal své morální hodnoty. Velkoryse mu proto odpouštím (to je vtip, samozřejmě).
Ve svých poznámkách mám také uvedené ještě jednu (zcela subjektivní) vadu na kráse Musím tě zradit, a tou je otevřený konec. Dala bych hodně za to, abych zjistila, co se Cristian dozví pár okamžiků poté, co je vyprávění utnuto. Zároveň chci i autorku, tu lišku mazanou, pochválit, za jednu důmyslnost, kterou si pro čtenáře připravila. Velmi chytrou a z mého pohledu i naprosto nečekanou důmyslnost. Ale přeci nečekáte, že vám to prozradím. 😁
Celkově je Musím tě zradit úžasná kniha. Pokud někdo váhá, zda si autorčiny knihy přečíst, mohu minimálně tuto doporučit. Ne však čtenářům, kteří otevřené konce opravdu bytostně nesnášejí. A pokud se čtením ještě vydržíte, naplánujte si ho na příštího jednadvacátého prosince. Při takovém čtení je velmi jednoduché se cítit propojený s knihou, jejími postavami a dějem. A letos se mi to povedlo dokonce dvakrát, s Musím tě zradit, a s 9. listopadem od Colleen Hoover. Žánrově jsou to samozřejmě naprosto odlišná čtení, a protože k romancím umím být docela kritická, více se mi líbilo to prosincové. (I když si myslím, že narazím-li na někdy na nějakou sektu zasvěcené Colleen Hooverové, měla bych tam zajištěné vysoké postavení. Mít přečtený 9. listopad na devátého listopadu je zkrátka něco fakt „cool“, řečeno slovníkem ulice před základní školou.)
Tato kniha ode mě získává hodnocení 8,5/10, a věřím, že se k ní v budoucnu ještě vrátím.
Na závěr přikládám jeden z moc hezkých výroků Ruty Sepetys z Doslovu autorky z této knihy:
„Společně dokážeme posvítit do temných koutů minulosti. Společně dokážeme dát historii hlas.“
Po kliknutí SEM se můžete vydat rovnou na e-hop jednoho z mých oblíbených knihkupectví.