(Ne)recenze: Malé ženy od Louisy May Alcottové

Moc se o tom nešířím, ale mám jednu nejoblíbenější knihu. Nejoblíbenější ze všech. Nešířím se o tom z toho důvodu, že jde o klasickou literaturu a vždy, když vidím někoho kdo tvrdí, že nějaká klasika je jeho nejoblíbenější knihou, hned mě napadne, že jde pouze o pózu. Není to věc, na kterou bych byla pyšná, ale když jde o knihy, mám velké předsudky. A jelikož nechci, aby si někdo myslel to samé o mně, nechávám si svou nejoblíbenější knihu pro sebe. Protože jsem si ji ale během února znovu přečetla a došlo mi, jak moc bych se o lásku k ní chtěla podělit, píši tyto řádky. Tou knihou jsou Malé ženy od Louisy May Alcottové.

Malé ženy jsou dílem, které Louisa May Alcottová nikdy neměla v úmyslu psát. Byla ale mladou (a tehdy nijak zvlášť úspěšnou) spisovatelkou, která se zoufale chtěla prosadit, a tak z finančních důvodů přijala objednávku z nakladatelství na knihu pro dívky, která měla být obdobou tehdejších „klukovských románů“. Psal se rok 1868, když si Louisa May Alcottová do deníku poznamenala, že objednávku přijala, ale že děvčata nikdy neměla nijak zvlášť ráda a že stejně kromě svých sester žádná nezná. A v tom se možná skrývá onen fenomenální úspěch, jaký Malé ženy zaznamenaly. Alcottová při psaní čerpala inspiraci ze zážitků a životů sebe a svých sester a stvořila román, který se na stovky let zařadil na seznam nejoblíbenější americké literatury pro mládež a který milují tisíce čtenářů po celém světě. Na žádost nakladatelství napsala Louisa May Alcottová i pokračování, které se rovněž stalo velice populární, byť je poměrně odlišné. V originále už od té doby obě části vycházely pospolu, ale například v Anglii se nakladatelům zdála ta odlišnost tak nepřekonatelná, že druhý díl vydávali pod názvem Dobré manželky v samostatném svazku. U nás se příběh Malých žen ještě o něco zkomplikoval. Dlouhou dobou vycházel příběh Malých žen pouze v překladu a převyprávění Jindřišky Smetanové, která děj mírně upravuje, zkracuje a mimo jiné i počešťuje jména, takže z Josephine je najednou Josefína, z Meg Markéta, z Beth Líza a z Amy Amálie, které se ale říká Amy. Mám příběh upravený Jindřiškou Smetanovou moc ráda, má totiž nádhernou pohádkovou atmosféru, která mě vždy rozveselí, a doslovné překlady včetně jmen jsou vodou na můj mlýn lásky k češtině. Je tu ale drobný škraloup: toto vydání končí tam, kde končí i první část příběhu, a ta druhá u nás po dlouhou dobu vůbec nevyšla. Po tak dlouhou, že většina českých čtenářů se o opravdovém konci Malých žen, o tom z druhé části, dozvěděla až z nových filmových zpracování. Nakladatelství Euromedia Group pod nakladatelskou značkou Knižní klub v roce 2009 Malé ženy konečně vydalo v kompletní podobě a ve výborném novém překladu od Jany Kunové doplněném i o mnoho poznámek a vysvětlivek narážek a odkazů.

Obě vydání mám doma a obě jsem je už několikrát četla. Jindřišku Smetanovou bych doporučila nejspíš jen těm, kterým se bude původní verze románu líbit, a vybídla bych je, aby ho brali jako doplněk či bonus. Je dobré nejprve znát originální a nijak neupravený příběh a až pak si začít jej rozšiřovat o filmy nebo mírně pozměněná převyprávění. Vždy tedy před koupí Malých žen doporučuji zkontrolovat, kdo knihu překládal. Pokud vím, překlad Jany Kunové vyšel pouze s obálkou z Knižní klubu, kterou vidíte na fotografiích. To Jindřiška Smetanová vyšla v mnoha českých vydáních, kromě toho z nakladatelství Sofa books, které rovněž vidíte na fotkách, i například v dalším z Euromedia Group, které se obvykle prodává v Levných knihách. A pozor, ani když jsou jména v anotaci převzatá z originálu neznamená to, že nejde o Jindřišku Smetanovou. Nyní se už ale pojďme od vydání a dotisků přesunout k tomu hlavnímu: k jejich náplni. Co na Malých ženách tak moc miluji, že je to moje nejoblíbenější kniha vůbec?

Všechny citáty z této (ne)recenze pochází z vydání z roku 2009 a mohou se tu objevit mírné náznaky toho, jak některé zápletky dopadnou. Ovšem nic velkého, co by kazilo celý prožitek.

„Ze srdce je pozdravuji a všechny je líbám. Vyřiď jim, že ve dne na ně myslím, v noci se za ně modlím a největší útěchu vždy nacházím v jejich náklonnosti. Zdá se dlouhé čekat rok než se uvidíme, ale připomeň jim, že i v těžkých dnech můžeme všichni pracovat, takže je nepromarníme. Jistě si pamatují vše, co jsem jim řekl, budou tě milovat, svědomitě plnit své povinnosti, statečně bojovat se svým vnitřním nepřítelem a nakonec samy nad sebou zvítězí, takže až se vrátím, budu moci být na své malé ženy pyšný a mít je rád jako nikdy předtím.”

Malé ženy vyprávějí příběh čtyř sester Marchových, které po tatínkově odchodu do americké občanské války zůstaly doma jen s maminkou. Jmenují se Meg, Jo, Beth a Amy a věkově po sobě jdou přesně takto. Těžce nesou kromě odluky od milovaného tatínka i chudobu, do které rodina Marchových před lety upadla a kvůli které už starší děvčata, Meg a Jo, musela nastoupit do zaměstnání. Sice se všechny včetně Amy, která teprve chodí do školy, a Beth, která pomáhá v domácnosti, snaží být svědomité a pracovité „malé ženy“, jak je v dopisech vybízí tatínek, ale nechat se zlákat pozlátkem, pohodlím a nečestnými nápady z temných koutků své duše je tak jednoduché! Meg, Jo, Beth i Amy pomalu dospívají a snaží se být těmi nejlepšími lidmi, během toho ale často chybují; Meg má slabost pro luxus a přála by si být bohatá dáma, Jo by si zase přála být kluk aby mohla jít s tatínkem na vojnu a svou maminku i sestry zlobí svým hulvátským chováním a temperamentem. Beth je tak stydlivá, že kvůli tomu ani nemůže chodit do školy, a na Amy se čím dál tím více projevuje zhýčkanost a rozmazlenost. Na základě svých chyb se ale učí být správnými lidmi, kteří vědí co je v životě opravdu důležité a vzácné, absolvují stejné životní zkoušky jako mnozí z nás a stávají se mnohem chytřejšími a zodpovědnějšími. Brzy budou muset začít pomýšlet na vdávání, ale mezitím si ještě mohou užít nádherné dětství s milující maminkou, která pro ně chce hlavně to, aby se vdaly z lásky. Jsou to děvčata ohromně zvídavá a vynalézavá, takže se nikdy nenudí. Mají bohatou fantazii a v bohatém chlapci od sousedů, kterému se říká Laurie, nejlepšího kamaráda a ochránce. Laurieho dědeček má sice spoustu peněz, ty ale chlapci nedokážou vynahradit osamělost a veselou společnost. Od toho tu naštěstí má děvčata Marchova, která neustále vymýšlejí nějaké legrační hry, hrají pro své sousedy divadlo nebo se mezi sebou špičkují. S nimi Lauriemu žádná nuda nehrozí – ostatně stejně jako čtenářovi.

„Nechci se o tom hádat, já jen vím, že takhle to na světě chodí a lidé, kteří se proti tomu bouří, sklízí za svoje úsilí jen výsměch. Nemám ráda reformátorky a doufám, že nechceš být jedna z nich.”

„Já je mám ráda a budu reformátorka, když dostanu příležitost. Svět se jim možná vysmívá, ale neobejde se bez nich. V tom se nemůžeme shodnout, ty patříš k zastáncům starých pořádků a já nových. Ty budeš mít snadný život, zato já si užiju spoustu legrace. Urážky a pískot, to bude moje gusto.”

První část, původně první kniha, Malých žen je zajímavá tím, že je v podstatě postavená na jiném literárním díle. Poutníkova cesta je jeden z nejvýznamnějších náboženských románů všech dob a napsal jej John Bunyan. Podle předmluvy Malých žen od překladatelky Jany Kunové, kterou obsahuje vydání z roku 2009, znal v Americe po dlouhé roky Poutníkovu cestu každý správný puritán skoro tak dobře jako samotnou Bibli. Hlavní hrdina Kristián (překládán z anglického „Christian“ i jako Křesťan) se vydává na alegorickou cestu z Města zkázy do Nebeského města a cestou ho čeká ovlivňování ze stran postav, které po cestě potká, i boj s všemi možnými nástrahami a svody. Louisa May Alcottová vzala kostru Kristiánovy cesty a vyslala na ně i své alter ego Jo s jejími sestrami. Hned v první z kapitol děvčata dostanou každá své vydání Poutníkovy cesty k Vánocům a to se pro ně stane symbolem závazku, který si daly; tedy být hodnější, poslušnější, svědomitější a pracovitější. Zažívají události, které jsou obdobami těch z Kristiánovy cesty a stejně jako on se snaží vystoupat do Nebeského města. K ruce mají mimo jiné právě maminku, která je nesmírně laskavá a vždy své dcerušky ráda nasměruje správným směrem. Maminka Marchová je nejvýraznější z dospělých postav, ovšem ne jedinou. Někdo by mohl říct, že svou laskavostí a schopností poskytovat dobré rády, jsou tyto postavy až nepřirozeně dokonalé. Jenže během čtení sami jistě poznáte, že děvčata a Laurie vyrůstají právě do jejich podoby. A jelikož jsme byli svědky toho, jak strmá a kamenitá cesta k tak ctnostnému stavu vedla, nemůžeme říct, že je na nich něco vymyšleného nebo umělého.

Na první části nejvíce zbožňuji dětskou nevinnost, kterou oplývají obě dvě vydání, nádherné popisy rodinného zázemí a lásky mezi jejími členy, inspirující myšlenky a velmi příjemnou všednost, která je v příběhu zachycena. Možná právě proto po Malých ženách sahám vždy, když hledám útěchu: protože všednost a všední radosti moc ráda vyhledávám i mimo knihy. Zároveň je to tak nadějeplný příběh! Především převyprávění od Jindřišky Smetanové, které končí s první částí a už nikam nepokračuje, má konec nadějí přímo nabitý. Když už jsem zmínila, že po Malých ženách často sahám když hledám útěchu, občas mi připadá, že vlastním kouzelný výtisk, který svůj děj poupravuje podle toho, co si potřebuji přečíst.

„Správně, Jo. Je lepší být šťastná stará panna než nešťastná manželka anebo vyzývavá dívka, která líčí na manžela,” řekla paní Marchová důrazně. „Nedělej si starosti, Meg, upřímného nápadníka chudoba jistě neodradí. Některé z nejlepších a nejváženějších žen, které znám, bývaly chudé, ale tolik si zasluhovaly, aby je někdo miloval, že nemohly zůstat na ocet. Nechte věci jít svou cestou, postarejte se, aby byl tento domov šťastný, a pak budete připraveny mít vlastní, když vám ho někdo nabídne, anebo budete moct spokojeně zůstat tady, když se nevdáte. Pamatujte si jedno, děvčata: mamince se vždy můžete svěřit, tatínek vždy bude vás přítel a oba věříme a doufáme, že naše dcery, ať už vdané či svobodné, budou naší pýchou a potěchou.“

První část má ve vydání z roku 2009 dvě stě třicet osm stran (celá kniha z nakladatelství Sofa books od Jindřišky Smetanové jich má tři sta šest) a rovněž struktura příběhu je tu trochu neobvyklá. Namísto toho, abychom sledovali útržky z životů dívek Marchových a prožili tak s nimi během této části knihy několik let, jako to bývá v jiných historických románech a rodinných ságách, zaměřuje se první část na krátké ale velice nabité období, které dopodrobna popisuje. I to je mi sympatické, protože Meg, Amy, Beth a Jo jsem si tak zamilovala, že moci s nimi trávit v podstatě celé dny je to nejlepší, co by se mi mohlo přihodit. Jenže nic netrvá věčně a starší ze sester jsou brzy ve věku na vdávání…

Ještě předtím než se vrhneme na rozbor druhé část o dvě stě padesáti šest stranách ale musím zmínit výtečně vykreslené charaktery jak děvčat a Laurieho, tak vůbec všech postav. Meginy zápory jsem už zmínila, ale co její přednosti? Je čestná, oddaná, důvěřivá a milující. Za své sestry se vždy postaví a je jednoznačně nejromantičtější duší z rodiny. Beth je rovněž oddaná, ale i pracovitá, vděčná, přemýšlivá, nikdy si nestěžuje a za své činy nečeká pochvaly ani žádné odměny. Žije pro druhé a žije tak moc ráda. Celá rodina i okolí ji milují pro její čistou a nevinnou povahu, ale někdy zapomínají, že pro ně jejich milovaná Beth není samozřejmostí. Amy je kamarádská a celkem vyspělá, někdy dokonce až moc. Zpočátku nebyla mou oblíbenou postavou, protože její cesta do Nebeského města byla dlážděná spoustou pádů, během nichž si musela uvědomit, jak pyšná a rozmazlená občas je, a i to jí trvalo dlouho. Musí se jí ale nechat, že si jde za svým snem, což vždy bylo být malířkou. Amy kreslení poctivě trénuje a nestaví si vzdušné zámky. Naopak, v otázce kreslení a kariéry stojí nohama pevně na zemi a zná své možnosti. To Jo, proslulé alter ego spisovatelky Alcottové, by si zase přála být spisovatelkou. A také aby bylo vše navždy tak jak je. Aby se nikdo neměnil, aby si nikdo nevzal její sestry a neodvedl jí je pryč, aby nemusela dospět a stát se mladou dámou pro kterou je spousta věcí nevhodných… Vždycky jsem si myslela, že jsem spíše jako Meg, ale když píši tyto řádky, uvědomuji si, že tohle není to jediné, co mám společného právě s Jo. Každý by asi chtěl být jako ta „hlavnější“ ze sester, takže když přesně tohle budu tvrdit, bude to zase jednou vypadat jako póza. Ale beztak už si o mně nejspíš myslíte, že jsem pozérka, jste-li aspoň trochu jako já, tak co. 😀 Jo si mimo jiné nese nejspíš největší odhodlání změnit své chování, nevyvádět lotroviny a neříkat během konfliktů a nedorozumění s ostatními věci, kterými by ublížila. Jo totiž občas rychleji koná a mluví než myslí a to i přesto, že dobře zná sílu slov.

Laurie by nebýt těchto čtyř báječných děvčat a jejich maminky nejspíš skončil jako rozlítaný hejsek, který si neváží svých rodinných peněz ani nikoho jiného. I on občas sejde na scestí, ale naštěstí je poblíž něj vždy alespoň jedna slečna Marchová, která mu srazí hřebínek a nasměruje ho správným směrem. Je to kluk pro každou legraci, a i když právě za ni často maskuje vážná témata, můžete se na něj spolehnout kdykoliv jde do tuhého. Nad Marchovými drží ochranou ruku a jen okrajově si uvědomuje, že i ony ji drží nad ním. Jak tedy vidíte, nehrozí že byste si nenašli svého oblíbence nebo oblíbenkyni. Čtenář se do nich může báječně vžít a v takovém případě je velmi těžké jim nerozumět nebo s nimi nesoucítit. Krásné na mladších postavách, tedy děvčatech s Lauriem, také je, že nejsou dokonalí. Někdy jsou takové dokonce i ty starší. Občas se všichni chovají hloupě nebo ošklivě, nechají se vést emocemi a často se dostanou i do malérů. Ale díky tomu jsou opravdoví. Díky tomu se před nimi nestydím se svými vlastními prohřešky a pocity, kterých se během čtení „zbavuji“. Jsou to lidé stejně jako já nebo vy a když se i oni občas chovají nebo cítí něco podobně nepěkného právě jako my, neznamená to snad, že jsou pro nás, čtenáře, dokonalým příkladem a motivací pro to, že zvládneme překonat všechny překážky stejně jako oni? Nebo že vykonáme něco podobně úžasného!

Amy se usmála a mrzutost ji okamžitě přešla.

„Ženy by se měly učit být milé, hlavně ty chudé, protože ničím jiným prokázané laskavosti oplatit nemohou. Kdybys na to pamatovala a cvičila se v tom, lidé by tě měli radši než mě, protože jsi zajímavější,” řekla mateřským tónem.

„Jsem starý podivín a jiná nebudu, ale uznávám, že máš pravdu – jenomže pro mě je jednodušší nasadit pro někoho život než chovat se mile, když na to nemám náladu. To je smůla, když člověk cítí tak silné sympatie a antipatie, co říkáš?”

„Ještě větší smůla je, když to neumí skrýt.”

Druhá část je taková, jakou bychom čekali i první část. Už ji netvoří popisy všedních dnů, ale útržky z většího časového období, které sice fungují stejně skvěle, ale na druhé části vždy poznáte, že je na rozdíl od první „pozáplatovaná“ a že se toho spoustu nedozvíme. A možná vám stejně jako mně bude chybět ta jinakost a specifická atmosféra, kterou má jedině část první – mně tedy pokaždé během prvních pár kapitol chybí. Stejně jako Jo je mi vždy na začátku druhé části líto, že děvčata nemohou navždy zůstat dětmi a tropit hlouposti jako malé holky až do konce světa. Nakonec se ale nikdy nemohu rozhodnout, kterou ze dvou částí bych považovala za lepší. Vždy se to ve mně zlomí během šesté kapitoly, když se Amy s Jo vydávají na sousedské návštěvy a Jo se nechce strojit ani slušně chovat. Nejradši by ani nikam nechodila, ale v neuváženou chvíli se k tomu Amy upsala. A tak aspoň celou cestu hudruje. Amy je z ní a jejích pokusů o společenskou konverzaci naprosto zoufalá, a tak Jo přikáže, aby se raději někam uklidila. Jo, jejíž nejlepší kamarádem je právě Laurie, si kecne mezi malé chlapečky, začne si s nimi hrát a hned je o něco spokojenější. V takovou chvíli by ji Amy už nejraději uškrtila, mně ale konečně připomene ty mé milované malé holčičky z první části. Náhle je v nich zcela zřetelně vidím, jen starší, dospělejší a vychovanější. Jen Jo je stále stejné třeštidlo jako bývala, i když přeci jen trochu zjemněla. I druhá část mě dokázala zahřát na srdci, ale mnohem častěji mě svou krásou a zvraty rozplakává. V Malých ženách je svět tak nějak hezčí, ale úplně nejhezčí na něm je, že se z něj dá kousek oné krásy vypůjčit a odnést si ho do svého opravdového života. Vždy po dočtení Malých žen, které skončí přesně tak, jak by skončit měly, se ze mě na pár dní stane lepší člověk, než jakým běžně jsem. Malé ženy jsou totiž nesmírně motivující čtení, lepší než všechny seberozvojové knihy, které jsem kdy četla. Ale která kniha vlastně není seberozvojová, že?

Na druhé části je také úžasné sledovat, jak se děvčata změnila. Meg je na jejím začátku velice snaživou hospodyňkou, které sice něco občas nevyjde, ale to ji nezastaví od toho aby to zkusila znovu, a učí se být i dobrým protějškem v manželství. Zjišťuje i jak by o něj měla pečovat, aby vydrželo šťastné a spokojené na celý život. Jo je stále Jo, bláznivá a veselá, ale i ona dospěla, zmoudřela a zvážněla. Stala se z ní neuvěřitelná mladá žena, která dostala svůj temperament pod kontrolu a rodinu miluje více než sebe. Beth byla vždy zlatíčko a během první části se jí navíc pěkně povedlo zatočit se svou plachostí. Amy mě během první části nejednou pořádně dopálila. Prošla ale výbornou proměnou, a nakonec se z ní stala jedna z nejskromnějších a nejrozumnějších ze sester. Dokonce bych se s ní i s radostí přátelila, což mi přišlo během první části nemyslitelné. To bych ji raději neměla ani za sestru. 😅 V druhé části padají stránku od stránky hezčí a inspirativnější myšlenky a příběh se stává dojemnějším.

„Až umřu, Jo, musíš zaujmout moje místo a navždycky zůstat s tatínkem a maminkou. Budou u tebe hledat oporu, tak je nezklam. Kdyby to pro tebe snad někdy bylo těžké, připomeň si, že na tebe myslím a že takhle jsi šťastnější, než když píšeš úžasné knížky nebo cestuješ kolem světa. Láska je to jediné, co si můžeme vzít s sebou, když odcházíme, a díky ní to vůbec nebolí.”

Louisa May Alcottová píše svižně a Jana Kunová s Jindřiškou Smetanovou v překladu krásně pracují s češtinou. Jejich spisovný a distingovaný jazyk Malým ženám dodává na atmosféře. Autorka se do svých postav dokáže dokonale vcítit, skutečně je zná a nechává je jednat originálně a přesně tak, jak byste na základě jejich osobností čekali. Díky tomu dokáže vyvolat u čtenářů dojem, že jim bude rozumět, protože přesně tak rozumí i svým hrdinům. Nevím, zda to tak plánovala či ne, ale je to podle mě velice užitečný nástroj jak dostat do knihy nějaké výchovné rady a zároveň přehnaně nemoralizovat. To Alcottová od začátku opravdu nechtěla, bylo jí ovšem jasné, že nějaká morální ponaučení příběh mít musí. A tak si vždy, když se pustila do většího ponaučování, udělala ze sebe jakožto z vypravěčky legraci a nakonec se mírně shodila, aby nevypadala moc vážně. V textu je vůbec zakomponovaná jistá jiskřička jízlivosti, která jí nejspíš poskytuje způsob jak sem tam projevit něco více ze své pravé osobnosti. Za zmínku ale stojí, že nejde o jeden z románů, na kterém si smlsnou feministky (jako jsou třeba romány Margaret Attwoodové). V Malých ženách je sice pár názorů na to, jak stály možnosti děvčat v devatenáctém století za „starou belu“, ale nikdy ne otevřená kritika. Nenajdete tu ani žádnou revoltu proti mužům nebo naopak škaredosti z jejich strany; muži i ženy žijí v Malých ženách v podstatě v míru a vzájemné úctě. Je to velice tradiční a něžné čtení, takže pokud hledáte nějaký příběh o ženské síle, zkuste spíše autorčin osobní život, v němž Alcottová zůstala z vlastní vůle starou pannou, psala pod pseudonymy drsné povídky, a když už si vybudovala na Malých ženách jméno a zkusila psát něco duchaplnějšího a filozofičtějšího, nikdy oblíbenost a přijetí Malých žen, knihy, kterou psát nechtěla, nepřekonala.

Nějaká paní Škarodhlídová teď určitě poznamená: „Tomu nevěřím, kluci jsou kluci, všichni mladí muži se musejí pořádně vybouřit a ženy nesmějí čekat zázraky.” Vy asi žádné nečekáte, paní Škarohlídová, ale přesto mluvím pravdu. Ženy dělají zázraky denně a já jsem přesvědčená, že svedou i ten největší div a pozvednou úroveň mužů tím, že přestanou podobná moudra omílat.

Malé ženy jsou i vděčným filmařským tématem. První filmové zpracování bylo natočeno v roce 1994 a i přesto, že je ve filmovém příběhu provedeno několik změn, jej mám moc ráda. Líbí se mi obsazení sester v podobě Winony Riderové, Trini Alvaradové, Claire Danesové a Kirsten Dunstové, líbí se mi citáty probuzené k životu a dobře vystižená atmosféra. Ale zase o žádný velký zázrak nejde. Další film byl natočen v roce 2019 a i zde bylo obsazení poměrně „nadupané“. Saoirse Ronanová, Emma Watsonová, Florence Pughová a Eliza Scanlenové spolu s tehdy vycházející hvězdou Timothéem Chalametem, co víc si přát? Snad jen aby se režisérka Greta Gerwig více držela předlohy. Důsledkem celkového pojetí filmu, který obsahuje velké časové skoky a spoustu seškrtaného děje, je navíc poměrně depresivní a smutná atmosféra, kterou v knížce vůbec nenajdete. Ať jsou děvčata v knize v sebehorší situaci, jsou spolu a to stačí, aby byl smutek odkloněn. Nepomáhají ani pro film uměle vytvářené hroty a, dle mého názoru, velice špatně vystižené osobnosti postav. V knížkách samozřejmě občas dojde k nějaké té hádce, koneckonců je o čtyřech dospívajících dívkách žijících pod jednou střechou, ale velká část toho, co si scénáristé navymýšleli do filmu, je mi přímo odporné. Nepovedly se jim ani vztahy mezi postavami – třeba ten mezi Jo a Lauriem. Pokud jste viděli pouze film z roku 2019, věřte mi, že je to jako kdybyste je neznali. A stejně tak Amy, která v knize dospěje v úžasnou mladou ženu, na což se ve filmu úplně zapomene a její část příběhu se tak pokřiví, že ji jakožto divák div nezačnete nenávidět. Filmu z roku 2019 je velká škoda, protože málokdy se povede získat tak nadějné obsazení, pozornost a rozpočet. Je ale potřeba říct, že i tak se na něj dá koukat a já to i čas od času poměrně ráda dělám. Přijde mi ale důležité napsat sem vše tak, jak to ve skutečnosti je, aby někdo neměl falešná očekávání.

Do třetice vznikla třídílná minisérie Malé ženy, na níž je mi sympatické že jde o sérii pouze inspirovanou románem Louisy May Alcottové a přiznává si to. Scénáristé si tak během chvilky vytvořili větší toleranci pro nedodržování předlohy a možnosti zobrazení trochu jiných události z života dívek Marchových než jaké jsou v knize. Jindy by mě to asi rozzlobilo, protože zastávám názor buď ztvárnit přesně, nebo vůbec, ale v Malých ženách jsem našla takové zalíbení, že zkonzumuji vše, co se jich týče, abych si pak v hlavě mohla vytvářet vlastní verze. I zde je podle mého poměrně dobře vystižená atmosféra, ale zase jsem měla tak malá očekávání, že v podstatě vše bylo lepší než jsem čekala. A Maya Hawkeová, která zde hraje Jo, je podle mě nejspíš nejpovedenějším ztvárněním Jo ze všech. Jo je neustále popisovaná jako vysoká a hubená, neohrabaná jako hříbě. Maya Hawkeová má přesně tento typ postavy a navíc z ní sálá jistá bezelstná radost, kterou vyzařuje i Jo.

„Kdybych byla kluk, utekli bychom spolu a měli se báječně, jenže já jsem chudák holka, musím se chovat slušně a držet se doma. Nepokoušej mě, Teddy, je to bláznivý nápad.”

„To je na tom nejlepší!” naléhal Laurie, kterého popadl záchvat svéhlavosti a umanul si, že se nějak vzbouří.

„Buď zticha!” vykřikla a zacpala si uši. „,Sedávej panenko v koutě’, to je můj úděl, tak se pro něj stejně dobře můžu rozhodnout z vlastní vůle.”

Nevím, co je tím kouzlem, díky kterému Malé ženy tak moc miluji. Nevím ani, jestli je to příběh, který se mi již otiskl do srdce, anebo je mé srdce otištěné v něm. Vím ale, že jsem ho ani tentokrát nečetla naposledy. Dlouho jsem teď čítávala pouze převyprávění Jindřišky a málem jsem zapomněla jak úžasná je druhá polovina knihy a jak moc miluji její úplný konec, kdy do sebe vše zapadne a vše je naprosto přesně tak jak má.

Když čtu Malé ženy, připadá mi jako bych konečně mohla vydechnout. Čtení Malých žen je pro mě jako pláč v něčí náruči. Je to jako vrátit se domů a vítat se s rodinou, kterou jsem delší dobu neviděla. Je to emocionální, intenzivní a velice radostné čtení. Vždy se cítím jako bych je četla poprvé a ani nedokážu popsat, jak mě Malé ženy vnitřně změnily. Naše společná historie sahá pěkně daleko do minulosti a nebýt této (a samozřejmě spousty dalších knih), byla bych dočista někým jiným. Ani jsem nemusela život měnící situace prožít, stačilo mi o nich číst, aby mě rozvíjely a formovaly. Ne nadarmo se říká, že čtenář prožije tisíce životů zatímco ten, kdo nečte, pouze jeden.

Beth se ho jednou provždy přestala bát, seděla a povídala si s ním tak nenuceně, jako by ho znala po celý život – láska totiž zahání strach a vděk je silnější než pýcha.

Mám teď ve škole jednu nesmírně inspirativní paní učitelku. Jednou z mnoha věcí, o které obohatila můj život, je její pojetí lásky jako něčeho, pro co by se mělo žít a co je základním hybatelem všeho. Malé ženy v sobě přesně takovou lásku mají. Lásku, k níž nepotřebujete velké bohatství, jen jeden druhého, a s níž je život nepopsatelně krásnější. Takovou, která vám připomene, že není potřeba mít vyšperkovaný a „dokonalý“ život, protože to, co jej činí dokonalým, je často právě „nedokonalost“. A také, že život je mnohdy vážně krásný. Malé ženy pro mě navždy budou jednou z tisíce knih, takovou, kterou na jejím místě nikdo nikdy nenahradí. Kdybych měla devět životů stejně jako se to říká o kočkách, přála bych si být jednou ze sester Marchových. Ale mám takový pocit, že už jí stejně jsem.

Podtrženo, sečteno: jak jinak než 10/10.

Tento text není klasickou recenzí, na to je až moc neobjektivní. Je spíše vyjádřením mých nejhlubších citů a nejspíš je lepší brát jej jako seznam důvodů proč si Malé ženy přečíst. Ty jsou totiž knihou, kterou nikdy v životě nebudu schopna zrecenzovat jak se patří.