Někteří z vás možná vědí, že na knihu Zlatá grai od Kristiny Magdaleny Waagnerové jsem se vážně moc těšila. Zlatá grai konečně vyšla v listopadu minulého roku a mně byla poskytnuta k recenzi z nakladatelství Host, kam posílám poděkování. Autorka si tetralogii, která Zlatou grai začíná, po mnoha odmítnutích ze stran nakladatelství před několika lety začala vydávat sama, než si jí všimlo nakladatelství Host a vyjádřilo přání vydat celou sérii znovu u nich. Tehdy autorka zrovna vydala třetí díl a schylovalo se k vydání čtvrtého, na který se mnoho čtenářů těšilo. Autorka ale nabídku z Hostu, jednoho z nejlepších českých nakladatelství, jaké může přijmout váš rukopis jste-li spisovatel píšící fantasy, přijala a Zlatá grai tak začala vycházet od začátku. Na konec série si tedy ti, kteří četli už původní vydání, budou muset ještě chvíli počkat, ovšem věřím, že přepracované vydání prvního dílu s mapkou, slovníčkem pojmů a především krásnou obálkou by jim to mohlo vynahradit. Minimálně mě to čekání rozhodně vynahradilo – sama jsem totiž knihu objevila krátce předtím, než bylo oznámeno, že se na ní začne znovu pracovat v Hostu a nepořizovala si proto původní vydání. A jaká tedy Zlatá grai, od níž jsem měla velká očekávání, byla? Moc, moc dobrá! Jako by se autorka ani nemusela snažit, aby všechna má očekávání naplnila a v mnoha ohledech i mnohonásobně.
O původních vydáních Zlaté grai si můžete počíst na autorčiných webových stránkách.
„Přijde to. Dělej všechno tak, jak řekla Ymira, a vyvázneme z toho.“
„Na jak dlouho, Lucillo?“ neudržela se Isarell. „Královna si svůj osud zpečetila – a ten můj zase zpečetili Sitté!“
„Nepodceňuj paní divoženek, Arachné Isarell,“ řekla Lucilla a v očích se jí nebezpečně blýsklo. „Pokud se chceš stát její zbraní, budeš o ní muset přestat pochybovat.“
Se Zlatou grai se ocitáme v surovém světě jménem Aithra. Před dávnými lety v něm žili okřídlení andělé se stříbrem v žilách patřící do rasy zvané jorrei, kteří ale existovali pouze za svitu denních hvězd Maintré. Jakmile nadešel čas soumraku, rozpadli se ve třpytivém jasu a po rozednění zase zhmotňovali. Za svitu nočních hvězd se zjevovala krvežíznivá rasa sarrei, která za nepřítomnosti andělů lovila a štvala smrtelníky. Tyto dvě rasy se na smrt nenáviděly, což ostatně trvá dodnes, ale protože každá existovala za jiných podmínek, mohly spolu bojovat pouze když se potkaly noční a denní hvězdy, tedy přibližně hodinu za úsvitu a hodinu za soumraku. Dalo se to považovat za rovnováhu. Jenže pak došlo k pádu hvězd, třinácti sarreiských a osmi jorreiských. Jorreiští andělé tehdy přišli o svá křídla a síly mezi oběma rasami se značně promíchaly. A protože hvězdy po dopadu na zem nepřestaly zářit, vznikla území zvaná Světlo, Stín a Tma. A ještě něco dalšího – když se mezi sebou totiž začaly míchat různé druhy vznešené krve, na svět se rodily neobyčejné bytosti.
Arachné Isarell má v žilách krev starobylého, a téměř vymřelého, rodu grai. Jako malé, osiřelé děvčátko byla poslána na výcvik do Ellektrysu, jednoho ze sedmi království na území Světla, které je známé pro své perfektně vytrénované bojovníky. Když se u ní poprvé objevily náznaky, že by mohla patřit mezi grai, rozjelo se mezi mocnými představiteli království intrikování a malá Isarell byla na výcvik poslána do ženské jorreiské bojové sekty: k divoženkám. Říká se o nich, že jsou šílené. Jsou divoké, vzpurné, nebezpečné a především na smrt oddané své královně Ymiře. Právě Ymira je jedna z těch, která Isarellin život ovlivnila nejvíce. Je rozhodnutá Isarell dovést až na samý vrchol jorreiského společenského žebříčku a použít jí pro své další plány. Před králem tají nejednu svou myšlenku a plán, a Isarell je součástí toho největšího, jaký kdy zosnovala. Cesta k jeho naplnění je ale dlouhá. Od Isarell bude třeba píle, odhodlanosti a zarputilosti, aby přežila těžký divoženský výcvik a nenechala se zlomit jorrei, kteří v sílu divoženek nikdy neuvěřili. Jorrei však neví, jakou zbraň šílené královně Ymiře poskytli. Ymira ovšem není jediná, kdo má s Isarell své plány…
Nemusíte dokonale chápat svět Zlaté grai, nemusíte si být jistí v používané terminologii. Časem vše podstatné přirozeně pochytíte nebo můžete mrknout na konec knihy do slovníku (mě velice pomohl). Podstatné je při přemítání, zda si Zlatou grai přečíst, jen jedno: jste připraveni ji zhltnout na posezení a pak mučivě čekat až do vydání dalšího dílu?
Kniha mě chytila od první stránky. Hned prolog je docela síla, je v něm mnoho násilí a vy si prvních několik stránek myslíte, jak rámec příběhu výborně chápete. Ale pak přijde velký zvrat a zjistíte, že vše je docela jinak – a se mnou to docela emočně zamávalo.1 Tehdy jsem poprvé pocítila, jakou vnitřní sílu autorka svým postavám připisuje a jak výjimečný příběh mám před sebou.
Grai je skutečně výborně napsaná. Od slovní zásoby, po stupňování příběhu a zvraty v něm – nemám vůbec co vytknout! Autorka podle mě píše podobně, jako to dělá mistr Andrzej Sapkowski, který napsal Zaklínače. Cítím z jejího rukopisu stejnou čtivost, schopnost zaujmout a vůbec vystavět příběh. Kniha se mi četla bezvadně, a i když se může jevit jako hutná „bichle“, opak je pravdou a těch pět set šedesát čtyři stran je lehkých a nadýchaných jako obláček a ubíhají rychlostí blesku.
Když už jsem tu zmínila Sapkowského, fanouškům jeho tvorby, a především pak Zaklínače, by Zlatá grai rozhodně neměla uniknout. Je to čistokrevná fantasy přesně v Sapkowského stylu a velmi mi připomínala Krev elfů. Zejména pasáže popisující Ciri na Kaer Morhenu, protože stejně jako Ciri, i Isarell podstupuje drsný výcvik. A nic nedostane zadarmo.
Držel jí 2ruce u země a poprvé se na ni pořádně podíval. Měla nádherné, hluboké oči. Věděl, že když ji vší silou udeří čelem, roztříští jí obličej.
Vzápětí ho ochromila bolest. Stačila totéž udělat první. Nechápal, kde vzala takovou sílu. Krev mu tekla po obličeji a oslepovala ho. Zlomek vteřiny nato ucítil ostrou bolest v prsou, jak mu do těla zajela čepel. Chrčivě se nadechl a v plicích mu zažbluňkalo. Upadl.
Chvíli ležel bez hnutí, neschopen pohybu, cítil každý gram své zbroje jako drtivé závaží tížící mu hrudník a s bezmocným úžasem cítil, jak z něj odtéká život. Pohlcoval ho klid a temnota.
Aithra je fascinující svět plný násilí, krutosti a krvežíznivosti. V určitou fázi výcviku už musíte pro postoupení na vyšší úroveň vyzvat někoho na požadované úrovni a buď ho zabít a zaujmout jeho místo, nebo zemřít. A tak ani divoženky nejsou žádné něžné víly, které by běhaly po lesích s věnečky ve vlasech. Jsou to drsné holky, rarita, která v Aithře nemá obdoby. Holky, které nejsou tak silné kvůli nějaké snaze protlačit do Zlaté grai trochu feminismu, ale protože si to vydřely. I Isarell v jejich péči musí dřít jako kůň a zocelovat už tak dost zocelé části sebe.
Isarell tu nemá žádné zvláštní schopnosti, které by jí výcvik nějak usnadnily, snad kromě toho, že umí rychle běhat. I když už podle zájmu královny Ymiry, království Ellektrys i mentálních čarodějů zvaných Sitté je jasné, že obyčejná není, přijde vám, že úplně obyčejná je. Divoženky jí nijak nešetřily, jak je jejich nátuře vlastní. Kdyby výcvik nezvládla, královna by jí při něm klidně nechala zemřít a nijak by se nad tím nepozastavila. Moc jsem si Isarell oblíbila a jsem si jistá, že mi ještě bude velkým vzorem.
Prostředí a společnosti divoženek jsem naprosto propadla, až jsem zčásti překvapená, jak moc. Tyhle drsné holky fanaticky oddané své královně si mě jednoduše získaly. Všechny divoženky jsou stejné jako Isarell v tom, že nejsou privilegované, neuvěřitelné či ukňourané. Tento typ hrdinek mi v poslední době nastavil nový metr na posuzování charakterů postav a už se s ničím menším než s hrdinkami ze Zlaté grai nebo třeba Hunger games nehodlám smířit. Stejně jako u Hunger games není ve Zlaté grai nic zlehčováno a přikreslováno a nehraje se na to, aby děj hlavně dobře vypadal – tím myslím, že když je třeba ze strany postav něco vykonat pro přežití, protože tak by to fungovalo v reálném světě, tak to zkrátka udělají. I v Grai jde o uvěřitelný příběh dodržující fyzikální a fyziologické zákony (v rámci možností fantasy žánru, samozřejmě).
„[…] Jak si myslíte, vy kreténi, že jorrei drží svoje lidi v pozoru? Myslíte si snad, že ta jejich posraná stříbrná ideologie je tak silná? Leda tak hovno! Jsou všichni pod palcem tý jejich stříbrný čarodějný bandy, těch Sittů! To oni držej v rukou žezla! To oni manipulujou stříbrnými králi! Díky tý svý odporní mentální magii. A stříbčitci jim to po staletí žerou, nechávaj sebou orat, skáčou, jak jim Sittedral píská!“ Giastral ztišil hlas. „Copak my nedokážeme víc? My, svobodný lidi, toužící jen po bezpečném živobytí, po ochraně a jídlu?“
Jednotlivé části, na které je kniha dělená, se do sebe příjemně prolínají a tvoří tak perfektní mozaiku znázorňující epickou cestu k vytyčenému cíli. Když se příběh přehoupl do druhé nebo třetí části, dostala se na scénu poprvé právě Isarell. Autorka píše celou knihu ze třetí osoby, takže se věnuje úhlům pohledů více osob, a tehdy se na Isarell poprvé více soustředila. A já jsem objevila jednu z mála mezer, který příběh má, a sice jako by se od zhruba sto padesáté do dvou sté stránky nějak zasekl na místě. Vůbec jsem necítila, že by v tomto úseku širší rámec příběhu někam směřoval. Také jsem tehdy ještě zcela nepochytila fungování světa a popravdě jsem si ve všem připadal mírně ztracená. Děj chvíli vyzníval do prázdna, ale hned v další části se vše zlepšilo, příběh se posunul výrazně dopředu a konečně jsem pochopila způsob fungování života v Aithře. A co jsem stále nechápala, našla jsem si ve slovníčku vzadu v knize.
I když principy fantasy světa Zlaté grai mohou působit velmi komplikovaně, v praxi jsou, minimálně ty nejpodstatnější, opravdu docela jednoduché. Kromě sarrei a jorrei jsou tu ještě další druhy bytostí, například druidové nebo zmiňovaní lidé. Jorrei jsou považováni (pokud se počítá, když se za ni považují převážně sami) za jedinou čistou rasu. Pečlivě si hlídají pokrevní linie, plodí potomky jako na běžícím pásu a dohlížejí na to, aby měli v žilách co nejvíc stříbrné krve. Pak je totiž pravděpodobnost, že se jim aktivují stříbrné znaky dodávající jim magickou sílu a schopnosti v boji, ještě větší. Lidé jsou považováni za divochy a barbary a celý jejich život se točí v podstatě jen kolem přežití. A na frak dostávají lidé jak od jorrei, tak od sarrei. Rasismus tu běží o sto šest, radikálnější jorrei by se vůbec nebránili záměrnému vyhlazování… zkrátka taková idylka. Žít ve světě Zlaté grai bych určitě nechtěla, už kvůli náročnému divoženskému výcviku, v němž bych nepřežila ani den (protože kam jinam bych směřovala než ke svým milým divoženkám, že?3). Stále je toho hodně, co o fungování světa Zlaté grai nevím, ale vůbec mi to nevadí. Je to zvláštní, ale má neznalost mi nepřekáží při čtení a nemám nutkání si v podstatě světa dělat jasno a všechno vědět – zkrátka si užívám příběh, nechávám ho plynout a pokorně čekám, co mi přinese.
Skoro stejně děsivá bytost seděla vedle krále. Půvabná, štíhlá mladá žena s jemnými rysy, nebesky modrýma očima a záplavou měděných loken zastřižených nad rameny měla na svém kontě celé stovky životů. Říkalo se, že když nepřátelé přelámou všechny šípy Ellektrysu, roztaví jeho meče, spálí jeho kopí a rozbijí jeho štíty, zbývá ještě Ymira. Královna divoženek.
Autorka, která je v běžném životě lékařka, tvrdí, že Zlatá grai je jen rozjezd a že podle ní jsou další díly ještě o hodně lepší. Po celou dobu čtení jsem si říkala, že je pouze falešně skromná, že už Zlatá grai je perfektní, ale teď, když mám dočteno a můžu se na vše podívat s odstupem, přeci jen musím souhlasit, že nejspíš ještě není využit veškerý jak autorčin, tak dějový potenciál. Jelikož je Zlatá grai tak dobrá kniha, můžu na ni být přísná a nebát se pitvat hodně do hloubky. Protože to, co tam najdu, mi s téměř sto procentní jistotou čtenářský zážitek ještě prohloubí, namísto aby mi jej nedej bože pokazil, když bych přišla na nějakou nelogičnost.
Do práce na knize se zapojily i ilustrátorky Adéla Stopka, která navrhovala mapu, a Kamila Severová, která si vzala na starost obálku a celkovou grafickou úpravu knihy. Ta je také na vynikající úrovni! Zvolený font číslování a nadpisů se k příběhu hodí, do toho ještě dělení na části („kapitoly“), které se dělí ještě na podkapitoly značené římskými číslicemi. Ještě jednou musím ocenit slovníček a ani ořízka není špatná, byť bych u knihy působící tak jako klasická fantasy byla radši za staré dobré nepotištěné stránky. Působilo by to na mě lépe, méně „mainstreamově“. 😀
„Tohle je jen střípek z toho, co nečekáte,“ odvětila první divoženka a tentokrát to znělo trochu křečovitě. „Brzo zjistíte, že divoženky jsou víc než jen jorreiský bojový klan. Jsme úplně nový druh. Život mezi námi vás transformuje. Je jedno, z jakých poměrů a z jakých rodin procházíte. Zapomenete na ty, který jste milovaly i který jste nenáviděly – a který milovaly a nenáviděly vás. Vaši rodiče, sourozenci, přátelé i nepřátelé, to všechno se rozplyne v mlze. Připoutáme vás napevno k nám, svým novým sestrám, k drsným divoženským velitelkám a k naší divoký královně. Budete krvácet, padat vysílením, tonout v bolesti a zoufalství a zároveň se bavit, svobodně smát a plnými doušky nasávat každou vteřinu žití!“ Divoženka se naklonila k novickám a oči se jí zaleskly. „Věřte, bude se vám to líbit. Možná tady umřete – ale se smíchem na rtech.“
Po tom trochu šíleném ujištění obě divoženky s úsměvem odešly. Novicky si vyměnily krátký zděšený na pohled.
Mé hodnocení je 9,5/10 a jak jsem psala na začátku svého textu, nemohu se dočkat dalšího dílu!
Fantasy knih je na českém knižním trhu poměrně dost (zda převažují ty knihy, které stojí za přečtení, je na jinou diskusi). Tvoří je především knihy ze zahraničí a čeští autoři píšící fantasy se tak paradoxně ocitají v nevýhodě, protože velká nakladatelství takřka vždy upřednostní knihy ze zahraničí. Fantasy je doslova žánr z jiného světa a mezi mnoha českými čtenáři panuje podle průzkumů přesvědčení, že proto jej umí psát pouze autoři ze zahraničí a ne ti „naši“ (kteří jsou pro ně asi příliš reálně představitelní, tím pádem se neslučují se „vzdálenými“ fantasy světy?). V posledních letech, i díky Instagramu, kde se autoři mohou neomezeně prezentovat, je to ale čím dál úspěšněji vyvraceno. Pokud tento názor také chováte, zkuste se podívat na nějaké české knihy vydané například zrovna Hostem, který má ve svém rejstříku skutečně přední autory české fantasy i sci-fi. A dejte si třeba právě Zlatou grai – jestli má někdo zaručeně sílu změnit váš názor, jsou to právě Kristina M. Waagnerová s Arachné Isarell.
Comment