Geomantská trilogie od Kiran Milwood Hargraveové už má venku dva díly. Po Ve stínu Vlčí královny z prosince minulého roku vyšla v listopadu 2025 kniha Na křídlech jestřába. Jelikož jsem Vlčí královnu četla v lednu a Na křídlech jestřába v listopadu, měla jsem pocit, jako by se tím začal minulý rok uzavírat. Tahle série je vymazlená jak z venku, tak zevnitř. Kromě krásné obálky přesahující na barevnou ořízku má název uvedený holografickým písmem, takže při nastavení na světlo se v něm střídají barvy duhy. Je také bohatě ilustrovaná, ilustrace uvádí každou kapitolu. Na celé jedné straně je vždy ilustrace stromu, který se kymácí ve větru, a pod názvem kapitoly je pak obrázek jestřába, vlka nebo kočky. Pro naši hlavní hrdinku jsou to velmi důležitá zvířata a docela mi trvalo, než jsem výběr jednoho ze zvířátek pochopila. Obrázky stromu a zvířat totiž nejsou vybrány jen náhodou. Jak jsem říkala, kniha je vyšperkovaná do posledního detailu a navíc je plná jak lásky ke zvířatům, tak k přírodě.
Z nebe padají mrtví ptáci. Lesy samy od sebe vzplanou. Oceán se stahuje a plive kdysi spolykaná města zpátky na pevninu. Moře se dme a kopce proměňuje v ostrůvky. A vysoko ve své horské kleci čeká prastará dívka. Přicházejí. Vidíš?
Už jsou skoro tu.
Když zlá Vlčí královna unesla Ysoldinu sestru s darem naslouchat stromům Hari, Ysoldu by nikdy nenapadlo, že opustí své rodné Ostrovy. A přece na začátku Na křídlech jestřába právě připlouvá do severských zemích. Už ví, o co jde Vlčí královně i co musí udělat, aby zachránila Hari – najít tak zvanou prastarou dívku jménem Poustevnice, jíž mnoho lidí považovalo jen mýtus. Její příběh je ale reálnější než třeba vykreslení Vlčí královny Seren, kterou si lidé představují jako zlou babiznu a ona je přitom velmi krásná. Stejně tak by Ysolda nikdy neuhodla, kdo ji bude na cestě za Poustevnicí kromě její věrné jestřábice Nary doprovázet – cestují s ní totiž dcera Vlčí královny Eira a chlapec jménem Sami, který ji už jednou zradil. Zatímco Ysolda se snaží najít Poustevnici dříve než Seren, zjišťuje, že tak nejenže zachrání Hari, ale i zbytek světa. Seren Poustevnici totiž hledá proto, aby se nestala ničím menším než geomantem, mágem ovládajícím celou zem skrze jeho siločáry. A jako by se proti tomu matička země nebouřila už dost, podivné přírodní úkazy trvající už spoustu let se zhoršují do takové míry, že brzy budou někoho stát i život.
Zhruba první půlka příběhu navazujícího na Ysoldina dobrodružství z první knihy mě upřímně řečeno nebavila. Nemohla jsem se začíst, přestože autorčin styl vypravování zůstal stejně příjemný. Už u minulé knihy jsem obdivovala, jak jemně a přesto trefně dokáže popisovat děje okolo hlavní hrdinky a jejích přátel a kolik emocí dokáže do prožívání malé holčičky vpasovat. Přesně to totiž Ysolda je. A protože je postavena před těžké výzvy a musí v průběhu knihy rychle dospět, je myslím ideální hrdinkou pro mladé čtenáře. Předá jim moudrost lidí o mnoho let starších, ale hovoří jejich jazykem a je snadné jí naslouchat.
Pohlédl na ni, velkýma očima ve tmě připomínal sovu. „Ty si vážně myslíš, že jsme kamarádi?“
Ysolda měla pocit, jako by ji praštil pěstí do žaludku. „Myslela jsem si to.“
„Jsi její kamarádka,“ prohlásil Sami a probodl Eiru pohledem. „A my dva proto kamarádi nikdy nebudeme.“
Opět jde o poměrně krátkou knihu, má pouhých tři sta šestnáct stran, takže do druhé poloviny jsem se pročetla rychle. Ta už mě bavila nevýslovně více. Do té doby se autorka věnovala hlavně starším zápletkám, konkrétně jejich upřesnění a rozmotání. Nitky osudu se totiž na konci Ve stínu Vlčí královny pěkně „zašmodrchaly“. Do potenciálního vyvrcholení Ysoldina hlavního cíle z první knihy se dostáváme už před dvou stou stranou a pak přichází na řadu jeden dojemný a silný moment za druhým. Ukáže se, jak silné může být pouto mezi zvířetem a člověkem, i jakou moc a význam má pro nás příroda. Na autorce je bezvadné i to, že přestože hlavními myšlenkami příběhu udělala ekologii a nutnost chovat se k přírodě s úctou, nemoralizuje. Nevykřikuje do světa jak jsme všichni špatní, protože si svou krásnou zemi ničíme, ale na příkladech jednoduše ukazuje co se stane když se nebudeme k přírodě chovat dobře. Umí o ní nádherně psát, dokonce tak, že si připadáte jako byste v ní právě byli. A co je nejdůležitější, dokáže vymyslet zajímavý a originální svět a rozvíjet ho.
„Kdo je geomant?“ Seděly na břehu řeky a pozorovaly koupajícího se Raviho. Eira se jí při odpovědi znovu odmítla podívat do očí. Ysolda měla pocit, že slova volí nesmírně pečlivě.
„Někdo, skrze koho proudí veškerá moc tohoto světa.“
„To vím. Ale jak? Proč?“
Eira na ni pohlédla přimhouřenýma očima. „Ysoldo, je to člověk. Ve kterém se soustředí veškerá moc tohoto světa. Copak tě to prostě…“ Vydechla a položila si sevřenou pěst na srdce. V tu samou chvíli, kdy Ysolda doplnila „neděsí?“, Eira řekla „neohromuje?“.
Autorka například pracuje s prvkem, že v Ysoldině světě se příroda bouří a dochází proto k tak zvaným úkazům. Květiny vykvétají v zimě, zvířata bezdůvodně umírají, dochází k přívalovým vlnám i lavinám. A podává to jako magický symbol nepohody a něčeho špatného. I z tak obyčejných a z mého pohledu původně i nudných záležitostí jako je globální oteplování dokáže udělat magickou záležitost. A ať už jste dítě nebo dospělý, po přečtení jejích knih se dost možná budete více dívat kolem sebe a magii hledat i v našem světě.
Ysoldin svět je krásný. Možná ne zrovna v tuto chvíli, ale obecně krásný je. Je to svět kde proti sobě hloupí lidé vedou bezvýznamné bitvy, ale je mi tam hezky. Je to svět, kde se holčička může kamarádit s jestřábem, existují lidé, s nimiž si stromy povídají, a pokácet strom je stejně odporné jako někoho zabít. Často mi přišlo, že na mě svět z knihy dýchá a já tak mohla pocítit život, jaký jím stále ještě proudí. Pokud ale Ysolda něco neudělá, bude to nenávratně pryč.
Po vysvětlení starých zápletek vyvstává nový směr příběhu. Z mého pohledu je ještě lepší než ten původní, který byl poměrně předvídatelný. To bych asi i skousla, protože Ysoldu mám ráda. Co mi už ale vadilo více, byly ploché vedlejší postavy. Autorka si drží jeden archetyp záporáků a zrádců a aplikuje je na mnoho lidí v Ysoldině okolí stále dokola. Napoprvé to ještě šlo a požadovaný efekt se dostavil. Podruhé a v dalších případech už jsem si říkala, jestli fakt, že Ysolda vždy vloží důvěru v nesprávné lidi, nesvědčí spíše o její naivitě než světu stojícímu proti ní. I tak se ovšem na třetí a závěrečný díl těším. Momentálně vůbec netuším oč v něm půjde a jak se celý příběh vyvrbí, jedno vím ale jistě – přála bych se v něm konečně setkat s pravou geomantskou magií. Zatím o ní stále jen mluvíme. Geomantskou trilogii bez geomantů můžu ale s čistým svědomím doporučit dále. Obzvlášť v knihovnách mladých čtenářů je to klenot, jaký dost možná nemá obdoby.
Ysolda zavrtěla hlavou a z očí jí kanuly slzy. „Unesli ji z Deštivého lesa. To proto jsem odešla, abych ji našla. Unesli ji Jezdci, odvezli ji do sídla Vlčí královny.“
„Do Jezer, do hradu ze ztroskotaných lodí?“
„Ano. Proto jsem tady. No, tak jsem se sem dostala. Vlčí královna mě donutila, abych se k ní připojila – někoho hledala a řekla, že když jí pomůžu, osvobodí Hari. Ale všechno mi to rychle přerostlo přes hlavu a stalo se toho tolik…“ Ysolda naprázdno polkla. „A teď jsem celé moře vzdálená Ostrovům. Zimu jsem strávila v Drakkenských horách, Nara mě udržovala při životě, ale musím pokračovat. Chci se vrátit, být s Hari, ale pokud zuří válka – nevím, jestli Seren dodrží svůj slib, protože toho, koho hledala, nakonec nenašla…“
Podtrženo, sečteno: hodnotím 8,5/10.
Kniha se dá pořídit na e-shopu nakladatelství Slovart, jemuž vděčím za recenzní výstisk.