Kazuo Ishiguro je neskutečně dobrý spisovatel, o kterém jsem dlouho neměla ani zdání. K jeho knížkám jsem se dostala až letos, začalo to tak, že mi byla doporučena knížka Klára a Slunce, která ale zrovna nebyla v knihovně dostání (jak pak by ne, jde o nejnovější román v češtině od držitele Nobelovy ceny!). Půjčila jsem si proto jeho první prózu Vybledlá krajina s kopci. Čtení mě velmi bavilo, něco tak jednoduchého a přesto tak komplexního jsem ještě nečetla! Proslulá japonská zdvořilost dodala příběhu skoro až znepokojivý podtón. Celý příběh byl tak chladně podaný, že jsem si po sto padesáti stranách přidala jako po dočtení pětidílné ságy, tak náročné to bylo. Bylo to úžasné čtení. Ale kvůli teskné a úzkostné atmosféře, která ve mně vyvolala přímo nepříjemné pocity, se do čtení číslo dva dvakrát nehrnu. Na to, jak bude Klára a Slunce podaná, jsem byla velmi zvědavá. A odpověď je do nebe volající: Vybledlá krajina s kopci a Klára a Slunce nemůžou být rozdílnější!
Vypravěčka příběhu Klára je robotka nadaná vysoce pokročilou umělou inteligencí. Spolu s dalšími roboty čeká, až si je někdo koupí jako společníka ke svým dětem. Klára je ale velmi výjimečná, chce do světa nejen zapadnout, aby jí její rodina nevyměnila za novějšího robota, ona mu chce i rozumět. Možná kvůli její výjimečnosti jí je přirazen těžší úkol než ostatním robotům její generace: starat se o vážně nemocnou holčičku.
Děj tohoto románu od Arga z roku 2022 se odehrává v dystopickém světě, neznámo v jakém roce. Roboti, jako je Klára, jsou čím dál tím chytřejší a čím dál víc k nerozeznání od lidí. Ishiguro se ptá, zda nás, umělá inteligence naprogramovaná člověkem, může překonat. Může učeň překonat mistra? Jistě vás napadají oblasti, kde je to takřka nemožné, protože člověk je přece ze své podstaty živá bytost a život nelze nasimulovat technikou. Až do konce nevíme, jestli k tomu v Kláře a Slunci dojde, a pokud k tomu dojde v literatuře, dojde k tomu v našem světě? Myslím, že to je přesah, který chtěl Ishiguro vytvořit. Umělá inteligence je stále diskutovanější téma i v literárním světě a ještě několik čas bude. Nejen proto bych Kláru a Slunce nazvala nadčasovým dílem.
Laskavý styl, kterým Klára z první osoby vypráví, je mi velmi příjemný. Pohladí po duši a já prahnu mít dostatek Klářina vyprávění, abych už nikdy nepropadla smutku. Na první pohled bych řekla, že text může klidně pocházet z dětské knížky, až tak milý je způsob vyprávění. Čtení by dětem nijak neublížilo, ale nedalo by jim to, co si z toho my starší jedinci můžeme odnést. A to, co to je, nechám na vás. Protože pravidlo, které platí na všechna Ishigurova díla, rozhodně zní „čím méně toho víš, tím lépe“. Už i anotace toho podle mě prozrazuje moc. Já vás proto nechci ochudit o krásný pocit zjištění a porozumění při čtení, proto se budu snažit být stručná.
Roboti jako je Klára pracují na energii ze Slunce. Pokud se cítí unavení, stačí na sebe nechat dopadnout sluneční paprsky, a energie se jim pozvolna navrací. Přála jsem si spolu s Klárou sedávat na sluníčku, aby nabrala energii a já vitamín D. Myslím, že přání setkat se s Klárou, tou nejmilejší zástupkyní umělé inteligence, která kdy existovala, bylo nevyhnutelné.
Stejnou rychlostí, jakou jsem si Kláru zamilovávala se i poodkrývaly informace z tamní doby. Jako v autorových dalších dílech se nedozvíme všechno, ale oproti Vybledlé krajině s kopci vím o hodně víc. Přesto bych chtěla znát všechny detaily. A to nejen o fungování světa jako takového, ale i všech zákoutí všech lokalit, která s Klárou obýváme.
Klářino přání poznávat svět, bylo často jediným způsobem, jak získat odpovědi na občas banální věci. I přesto, že má v sobě mnoho programů a zadaných informací, neví všechno. To zase naráží na otázku, zda může robot překonat člověka. Zda je schopný si uvědomit věci, které člověk zná tak nějak od přírody. Způsob, jakým Klára zpracovává podněty, by se dal popsat jako naivní. Občas tak moc, že jsem si málem rvala vlasy a bála se dopadů, jaké by na Kláru mohly její činy mít. Ale zároveň jsem se nemohla zbavit pocitu, který jsem u Vybledlé krajiny s kopci rozhodně nepociťovala: naděje. Naděje na to, že Klářin způsob vnímání není naivní, ale správný. Že se v temném moderním světě přece jen dějí zázraky.
Knížku Klára a Slunce hodnotím velmi pozitivně. Díky výše zmiňovaném způsobu vyprávění, který je tak blízký mému srdci, mne na okamžik napadlo, že jde o nejlepší knihu tohoto roku. Já podobné škatulky dávám jen nerada, proto se od tohoto tématu nenápadně odkloním, ale je důležité to říct. Pokud někdy půjdete okolo knihkupectví a uvidíte obálku podobnou pro všechny knihy Kazua Ishigura (po kliknutí na odkaz se vám zobrazí všechny autorovy knihy, které vydalo Argo), rozhodně neváhejte a berte. Čtení si na sto procent užijete, je ale otázkou, zda nakonec usoudíte, že to byl sice pěkný příběh, ale nic moc vám nedal, nebo, že cítíte uvnitř sebe změnu. Klára se pro mě byla úžasnou společnicí a zároveň si z ní v mnoha ohledech beru příklad. Když po dočtení ucítíte inspiraci nebo mimo jiné i motivaci na lepší život, radostně si poskočím. Jako společnost totiž potřebujeme mezi sebou více takových lidí, více Klár. Je to úsměvné, když je robot mnohdy lidštější než člověk? Nebo spíše smutné?
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení činí jasných 10/10!
Comment