„Víte, co se dělo během českého národního opruzení? Já ne. Život Jana Nerudy ale určitě nezačal u Hřbitovního kvítí, jak by se mohlo z učebnic zdát. Srdce Karla Havlíčka Borovského nehořelo pouze pro noviny a životní události Boženy Němcové nelze převyprávět výčtem jejích milenců či pomocí adres trvalého bydliště. Jak asi vypadal žebříček hodnot Karoliny Světlé, když byla v pubertě, a z čeho měl Josef Kajetán Tyl největší strach? Hrdinové tohoto příběhu byli skuteční lidé a Národní opruzení nastiňuje jejich skutečné osudy. Za strohými fakty jsou ale ukryta tajemství, která si dnes můžeme jenom domýšlet. Co by se stalo, kdybychom všechny naše protagonisty postavili ve stejný čas na to samé místo a hodilo mezi ně přízračného vraha lačnícího po pomstě? Popusťme uzdu fantazii a nechme je zmítat se v lidských emocí a dopřávat si smrtelné hříchy!“
Takhle začíná kniha Národní opruzení od Karolíny Zoe Meixnerové, popularizátorky české literatury 19. století a v době národního obrození. Národního obrození je jedna z mých nejoblíbenějších událostí v naší historii. Z toho důvodu jsem si novou knihu Karolíny Zoe Meixnerové toužila přečíst. Četla jsem i její první knihu, Průvodce literární hysterií 19. století, a tak mě neodradil název, nad kterým mnoho mých známých kroutila hlavou. Autorka se často setkává s kritikou. Zlé jazyky tvrdí, že nepředává své znalosti literatury, jako se spíš zabývá milostnými životy obrozenců. S tím nesouhlasím, protože Meixnerová ve svých knihách nepředává jen informace, které se řadí do výukových plánů, ale oslovuje mladou generaci zajímavostmi z běžných životů osobností, u kterých jinak žactvo usíná. Literární hysterie byla spíše naučnou publikací, zato Národní opruzení je z velké části fikce, která ale stojí na reálných základech. A tak se stane, že zatímco žák základní školy čte knihu, která ho opravdu baví, do hlavy se mu dostanou i informace, které mu další den při neplánovaném zkoušení zachrání krk.
Co ale dává kritikům autorčiny práce munici, a mě to od přečtení Národního opruzení na čas také odradilo, byla propagace na sociálních sítích ze strany marketingu nakladatelství. Líbilo se mi, když se parta cosplayerů (nadšenců, kteří si tvoří špičkové kostýmy knižních postav a následně se v nich fotí) vydala na zámek fotit fotky jako Božena Němcová či Karel Havlíček Borovský. Ale méně už se mi líbily jejich výroky, jak je Havlíček – s prominutím – sexy a jdou z něj úplně do kolen. Do jisté míry to svůj účel asi splnilo, a jednu sociální skupinu to na knihu nalákalo, ale mě, v jejímž slovníku se nevyskytují výrazy jako „OMG“, to odradilo. (Pokud mohu sdělit svůj názor, je to už něco jiného, než autorčino vystupování na sociálních sítích, kde sice tvoří vtipná videa, ale stále na jisté úrovni.)
Nakonec si ke mně ale Národní opruzení cestu našlo, a jsem za to ráda. Překvapilo mě, že ač mě kniha do necelé poloviny nijak neoslovila a mám k ní výhrady, je mi líto, že už jí mám dočtenou a nemůžu se vrátit do přítomnosti obrozenců.
V časech, kdy byl Neruda ještě malý chlapec, kterému se ostatní posmívají za věk jeho rodičů a chudobu, v niž žije, vydal dramatik Josef Kajetán Tyl Posledního Čecha, který mu dlouhou dobu chválili jak kritici, tak přátelé. Pak se ale jeho dílo dostalo na stůl jednomu redaktorovi Pražských novin, který jej naprosto strhal. Mnoho známých tváří, třeba spisovatelka paní Němcová, se za něj stavěli a veřejně se nad názory jakéhosi Havla Borovského, jak se podepsal pod článek, ohrazovali. Jak to mu může nějaký autor poznatků z Ruska rozumět! A jak se to vůbec podepsal, všichni vědí, že se doopravdy jmenuje Karel Havlíček! Tylova veřejná potupa ale neplní hlavní stránku novin dlouho, dojde totiž k vraždě ženy z vykřičeného domu. Byla jí setnuta hlava! Zdá se, že jediným svědkem je malý Jen Nerudů, který ale ví, že by mu přímo nadpřirozené okolnosti vraždy nikdo nevěřil. Ulicemi Prahy tak chodí nejen básnící a spisovatelé, bojovníci za jazyk český, ale i vrah…
Na Národním opruzení mě nejvíce uchvátila ta důmyslnost, s jakou autorka poskládala životy obrozenců do jednoho příběhu, jako puzzle. Také se mi líbí, jak nijak okatě nepoukazuje na budoucí události či spojitosti. Kdo ví, ten ví. Z pohledu jedněch se může zdát chvíle, kdy se Johana Rottová učí hrát na piano, úplně běžná. Ale ti, kteří ví, že Petr Mužák, jež Johanu, která bude jednou vydávat knihy pod pseudonymem Karolina Světlá, učí, není náhodný kolemjdoucí, je to chvíle takřka magická!
Ovšem čeho je moc, toho je příliš, a takových náhod je tam na můj vkus až moc. Některé mi přišli až absurdní, protože není možné, aby se potkalo tolik budoucích básníků na jednom místě. To se samozřejmě bije s hlavní myšlenkou knihy, která na tom přímo stojí. Myslím si tedy, že to nejde pokládat za relevantní výtku.
Jak jsem již nakousla, do celé půlky mě příběh neoslovil. Kniha má 171 stran čili půlka není tak velký úsek, se kterým bych se trápila. Na druhou stranu je půlka docela hodně, protože v té době už se skoro muselo přejít jen k vyvrcholení a závěru. Kniha o takové délce musí být podle mě dobrá od první stránky. Nedokážu si vysvětlit, čím bylo způsobeno, že mě čtení najednou začalo bavit, jako když se stiskne vypínač. Snad tím, že do děje zavítala i velmi vtipná chvíle, která postavám ubrala na plochosti. Tak se mi většina obrozenců až na „světlé“ momenty, které se skutečně udály v jejich životě, zdála.
Dalším ne zrovna relevantní výtkou je, že se mi nečetlo dobře o tom, jak jsou si všichni nevěrní. Tak to ale holt bylo, takže s tím sice můžu morálně nesouhlasit, ale nezměním to já ani autorka, i kdybychom chtěly.
V ději se v jednu chvíli objevil skok o dva roky, který mi ale nepřišel úplně dobře zobrazen. Vzhledem k tomu, že na postavách se to nijak nepodepsalo, bych klidně řekla, že se celý děj odehrál v jednom roce. Podepsalo se to tedy jen na jedné postavě, a to na druhé popravené ženě z vykřičeného domu… Ale o tom si musíte přečíst sami…
Vyvrcholení zápletky bylo trochu trhlé a bláznivé, ale vlastně mě moc bavilo. Připomnělo mi to vyvrcholení seriálu Ďáblova lest vysílaného v roce 2009 na České televizi. Pokud jste o něm nikdy neslyšeli, nebo si nevzpomínáte, myslím, že z hlediska podstaty zápletky by se vám mohl líbit. Tam ovšem podobnost končí, v Ďáblově lsti nejsou žádní obrozenci. Je tam jen fantastický Jiří Dvořák, kterého bych si mimochodem dokázala představit jako Karla Havlíčka Borovského, kdyby se někdy měl někde objevit.
Byť Národní opruzení nijak zvlášť horlivě nebudu doporučovat na běžné čtení, dovedu si ho představit jako učební pomůcku v českém jazyce. Kdybych Opruzení objevila v době, kdy jsme se ve škole učili o obrození, byla bych nadšená. Pokud tento text nějakou náhodou čtou paní učitelky a páni učitelé češtiny, sáhněte po knihách Karolíny Zoe Meixnerové. Věřte, že to vaši žáci vedle klasického čtení z Čítanky uvítají a pobaví se nejen oni, ale i vy. Mohu doporučit i vtipná videa, která Meixnerová tvoří na sociální sítě. Já je občas nepochopím, protože vycházejí ze současných trendy záležitostí na sítích, ale oni jistě ano. A když už to pochopím, tak jsem nadšená.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 6,9/10.
Národní opruzení vydané nakladatelstvím CooBoo v roce 2023 si můžete zakoupit zde.