Vraždy spáchané dětmi byly ve fikci ještě nedávno téma, kolem kterého se chodilo po špičkách. Kdo ví, proč se mu autoři v minulých letech tak vyhýbali. Třeba taková Angela Marsons ve svých knihách dosud použila děti „jen“ jako podezřelé. Vzhledem k délce detektivní série, kterou píše, je to vlastně zvláštní, člověk by čekal, že už má ozkoušené všechny možné vrahy (a třeba i má, jen v knihách, které zatím nebyly přeložené do češtiny). Nejblíže se k tomuto tématu přiblížila v osmém díle, kdy její hrdinka Kim Stoneová absolvovala konzultaci se svým známým psychologem na téma,zda by bylo dítě schopné vraždy, kterou právě řeší – ba zda by dítě vůbec bylo schopné vraždy. Z reálného světa víme, že je. A zdá se, že teď o tom začneme číst i v tom fiktivním – minimálně ve Zpovědích, thrilleru japonské autorky Kanae Minato, si o tom přečíst můžeme.
Učitelka Júko Moriguči se rozhodla odejít ze své stávající pracovní pozice na jedné základní škole. Když se loučí s třídou 7. B, ve které působila jako třídní učitelka, padne ze strany dětí i otázka, zda za to může i onen incident – tím se myslí tragická smrt její malé dcerky, která se utopila ve školním bazénu. Moriguči tuto domněnku skutečně potvrdí, ale doplní jí o správné informace: nebyla to nehoda, její dcera Manami byla zavražděna. A její vrazi sedí naproti ní, v lavicích.
Zpovědi popisují, co bylo předtím, ale především poté, co se Júko Moriguči rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou. Útlounká, pouze dvou seti stránková knížka, obsahuje zpovědi učitelky, která přišla o svou dceru; dvou chlapců, jeden pro svého prvního opravdového kamaráda udělá cokoliv, a druhý bytostně postrádá rodiče; dívky, která je morálně rozpolcená; a matky, která viděla vinu u všech, kromě sebe. Kdo z nich je Světec, Mučednice, Matka milosrdenství, Hledající, Věřící, a Věrozvěst? Tak se nazývají kapitoly, pod kterými se jejich zpovědi ukrývají.
Autorka čtenáře dokáže zaujmout už od první stránky. První kapitolu vypráví paní učitelka, která také uvádí do děje. Zajímavá je především forma, jakou autorka použila. Celá kapitola je totiž monologem učitelky Júko Moriguči. Neobsahuje takřka žádnou přímou řeč (z Morigučiny strany vůbec) a je minimálně narušován. Když někdo z dětí položí otázku, dozví se to čtenář tak, že jí Moriguči zopakuje v rámci ujištění se, že správně slyšela, například. V dalších kapitolách autorka použije i formu deníkových zápisů a další způsoby, jakými vyprávění ozvláštnit.
Zpovědi mají sice skvělou zápletku, já jsem si ale na jejich čtení nejvíce užila poznávání japonské kultury. Potvrdily se zde informace, které se šuškají o asijských státech, tedy, že děti tam mají minimum volného času. Hezky to bylo vidět v momentě, kdy paní učitelka vypráví o chvíli, kdy její dcera zemřela. Malá Manami se nejprve ztratila, a její maminka se jí vydala po škole hledat. A i když bylo sedm hodin večer, škola byla stále plná žáků, kteří s hledáním mohli pomoci. A také že pomohli.
Potvrdilo se mi totiž i to, jak jsou Japonci uctiví (očividně jak kteří, když píši recenzi na japonskou knihu, kde se stala vražda 😊). Japonské děti mají také o hodně jiný vztah se svými učiteli než ty naše. Učitelé mají za děti mnohem větší zodpovědnost a musejí se k nim chovat s velkým respektem. Na druhou stranu s nimi ale studenti na oplátku jednají s jako sobě rovnými – to znamená i stylem „hej, počkej, dej“, protože vědí, že učitelé si na ně nebudou stěžovat rodičům. Ti by totiž pravděpodobně viděli chybu právě na straně kantorů, a ne u svých dětí.
Za nejlepší moment z celé knihy považuji chvíli, která rovněž souvisí s japonskou náturou. Paní učitelka zrovna popisuje, proč se rozhodla vzít spravedlnost do vlastních rukou: protože na nezletilé děti se zákon o trestu nevztahuje. Líčila případy několika brutálních vražd vykonaných dětmi, zmiňovala i alarmující čísla – a přesto jí ani nikoho jiného nenapadlo se zamyslet, proč to tak je. Zda nedělají jako společnost něco špatně. Ne, oni zkrátka přijímají, že mládež vraždí. Když jsem si tohle uvědomila, hned mi přišla celá knížka ještě o něco mrazivější.
Po již zmiňované a skvěle napsané první kapitole přišel bohužel lehký sestup. Druhá kapitola byla ještě dobrá, ale ty další mi už připadaly moc bláznivé, případně přitažené za vlasy. Anebo na mě byly zkrátka moc – není to totiž zrovna příjemné čtení. Jste v něm vystavěni těm nejděsivějším a nejzvrhlejším lidským vlastnostem tváří v tvář.
Jsem ráda, že jsem díky Zpovědím objevila dalšího autora z Japonska. Doteď jsem znala jen Kazua Ishiguru, a toužila jsem porovnat jeho styl psaní s nějakým jeho krajanem. Shodu naházím právě v menším důrazu na emoce jak postav, tak celkového textu. Pokud se ptáte, proč stále zmiňuji a narážím na autorčin japonský původ, je to proto, že právě kvůli němu jsou Zpovědi tak odlišné od thrillerů kupříkladu britských autorů.
Abych to shrnula, Zpovědi jsou jednohubka, kterou máte přečtenou za pár dní. Nadupané první kapitole se zbytek knihy nedokázal vyrovnat, ale oproti ostatním zápletkám v thrillerech nebyly nijak špatné – snad to tak tedy cítím proto, že první kapitola nasadila laťku vysoko. Konec mi už ale nikdo nevymluví. Přišel mi takový nemastný neslaný. Měl asi vyvolat ohromný šok, možná stejný, jako první kapitola, ale já jej vnímám jen jako přehnaně dramatický. Ovšem o tom, že by nebyl pořádně mrazivý, není pochyb. Nedostatků je škoda, přesto knihu můžu ke čtení doporučit. Pokud vás nezaujme po žánrové stránce, jistě by pro vás mohlo být zajímavé právě ono zkoumaní kultur.
Zpovědi hodnotím na 9 bodů z 10.