Příběh Hazel a Guse je něčím výjimečný. Nenajdete v něm zdaleka to, co čekáte od milostného příběhu mezi dvěma pacienty s rakovinou zařazeném do žánru young adult. Tedy alespoň já jsem dostala mnohem více než jsem čekala.
Po přečtení knížky Pět kroků od sebe, která se také zabývá příběhem o dvou nevyléčitelně nemocných pacientech, jsem měla lehké obavy. Pět kroků od sebe jsem četla až poté, co jsem viděla stejnojmenný film, který se mi moc líbil. Knížka byla velkým zklamáním, ale o tom třeba někdy jiny. Bála jsem se, že Hvězdy budou stejně nevyspělé, chvílemi až hloupé. Potlačila jsem své obavy ohledně Hvězdy nám nepřály, půjčila si knihu z knihovny a řekla jsem si: to nějak půjde, má to jen 237 stránek, při nejhorším to bude hned za mnou. Jak vedle jsem byla! Nevěděla jsem totiž, čím je příběh Hazel a Guse výjimečný.
Hazel kráčí cestou životem s výhrou nad rakovinou štítné žlázy, ale s dalšími nádory na plicích v posledním stádiu. Gus kráčí s jednou nohou zdravou a druhou amputovanou. Tu mu vzala rakovina, ale rozhodl se, že už jí nic dalšího nedá. Spojuje je nejen pohled na život, o kterém vědí, že jim může být celkem snadno odebrán. A taky že bude, co by to bylo za milostný příběh, kdyby nekončil smrtí. Hazel a Gus se do sebe zamilují, a ač od začátku do konce jejich společné cesty uplyne jen pár měsíců, prožijí si svou malou věčnost.
Koncem zimy mého sedmnáctého roku matka usoudila, že mám depresi. Patrně proto, že jsem málokdy vycházela z domu, trávila spoustu času v posteli, četla pořád stejnou knihu, málo jedla a velkou část volného času, kterého jsem měla spoustu, jsem trávila úvahami o smrti.
Tohle je odstavec, kterým John Green začal příběh o Hazel a Gusovi. Docela odvážné? Velmi originální? Nejtrefnější výraz bychom asi hledali dlouho. Jisté ovšem je, že v podobném duchu je napsaná celá knížka. (Nemohu se ubránit jisté podobností s Pelíšky: „Byly Vánoce 1967. Táhlo mi na šestnáct let. Byl jsem beznadějně zamilovaný a chtělo se mi umřít.“)
Stejně jako mě uchvátil první odstavec, který je zkrátka geniální, uchvátila mě celá kniha. Je plná sarkasmu a suchého humoru, na nic si nehraje a i přes svou délku toho stihne sdělit tolik! A stejně tak se dá popsat vztah Hazel a Guse, kteří se potkají v podpůrné skupině pro mládež do osmnácti let s rakovinou. Už vůbec jejich první rozhovor je tak netradiční, stejně jako bude jejich vztah. A to ne proto, že Hazel s sebou na každé rande vozí vozík s kyslíkem. V tomto případě neberme „netradiční“ v negativní slova smyslu, možná použijme spíše „výjimečný“. Ano, vím, že jsem tento výraz použila již mnohokrát, ale přesně takový Hazel a Gus jsou. A když se sejdou dva výjimeční lidé, jejich příběh musí být také výjimečný.
Výjimečné dělá Hazel a Guse mnoho faktorů. Může to být již zmiňovaný pohled na svět, nebo ohromná vášeň pro knihy. Celý příběh je protkán jejich oblíbenou knihou, Císařským neduhem. Císařský neduh vypráví podobně brilantním způsobem příběh o Anně, dívce s rakovinou. A já si celý příběh přeji, aby byl Císařský neduh skutečná kniha, po které můžu sáhnout po dočtení této. A to i přesto, že její autor, stejně fiktivní jako celý Císařský neduh, je poměrně idiot. I když je to mizerný člověk, podle všeho je to skvělý spisovatel.
Hvězdy nám nepřály má na svědomí John Green, autor již sedmi knih. A právě Hvězdy byly prvním dílem, které jsem od něj četla. Má velmi neotřelý styl psaní, můžeme říct i drsný nebo necitlivý. A právě proto se mi tak zalíbil. Green mi nabídl úplně jiný pohled na tento typ příběhů, vytvořil osobité a složité postavy, které mi okamžitě přirostly k srdci. Hazel a Gus mají na filmy a knihy o rakovině vesměs negativní pohled, ale s tímhle dílem by byli naprosto spokojení.
Mnoho čtenářů mi říkalo, že na konci brečeli jako želvy. Nebudu lhát, slzička mi ukápla, protože to bylo velmi emotivní. Ale celá kniha je už tak plná emocí, že přidání ještě trochu smutku mnou nepohnulo tolik, jako zaklapnutí knížky po dočtení, kdy na mě dopadla celá škála emocí. Nechtělo se mi věřit, že je to konec. Od žalu, který jsem od té chvíle intenzivně cítila mi nepomůže ani shlédnutí stejnojmenného filmu z roku 2014 (upoutávka). Samozřejmě se na něj podívám, ale nejde mi ani tak o to, strávit s Hazel a Gusem další čas. Já prahnu po pokračování. Mám stejný pocit, jaký měli Gus s Hazel při čtení Císařského neduhu, který skončí velmi otevřeně. Na první pohled jsou Hvězdy ukončené, ale je toho ještě tolik, co vyprávět! V tom, v čem jsem si myslela, že budou jejich nedostatky, jsou ve skutečnosti přednosti.
Protože mi autorův styl psaní sedl tak, jak jsem to již dlouho nezažila, přečtu si rozhodně i jeho další knížky. Obávám se ale, že bude těžké Hvězdy nám nepřály překonat. Hvězdy nám nepřály mě přitáhly už svým názvem. Vyjadřuje to totiž, že za příběhem stojí osud. A já na osud věřím. Ani ne tak na osudová setkání, jako spíš na ten svůj. A občas, když člověk ztratí víru, že nějaký osud je, že je tu z nějakého důvodu nebo že se vše v dobré obrátí, je tu právě tento příběh, který je naplněným něčího osudu, aby nám to připomněl.
Místo v mém srdci má knížka Hvězdy nám nepřály už navždy. Mé hodnocení tedy nemůže být nižší, než 10/10.
Knížka, kterou jsem četla já má filmovou obálku (pokud vás zaujala, klikněte sem). Knížku s originální obálkou v češtině najdete po rozkliknutí tohoto odkazu.