Ty nejlepší knihy jsou často ty, u kterých bychom to nečekali. Jednoznačně se mi to potvrdilo u Divadla mrtvých od Jakuba Hozy, které jsem četla ve štafetě od Lucky z Instagramového profilu lucyvase4. Zaujala mě na ní krásná obálka od ilustrátora Dominika Bronienka, kterou si Divadlo mrtvých obléklo pro přepracované vydání příběhu původně z roku 2014. Tehdy se jmenoval Theatre macabre a poprvé se v něm objevil autorův hrdina Nathaniel Darnsworn. Poté, co autor přešel pod nakladatelství Mystery press, napsal o Nathanielovi ještě tři knihy: Jako sama smrt, která Divadlu mrtvých chronologicky předchází, a Okovy osudy a Sochaře masa, které se zase odehrávají po něm. Ve finále tu tedy máme čtyři knihy o Nathanielu Darnswornovi, v nichž Divadlo mrtvých stojí na druhém místě. Když jsem se do štafety naivně přihlásila kvůli hezké obálce (nečetla jsem ani anotaci), vůbec jsem o tomto nevěděla. Ničemu to ale nevadilo, protože jak už jsem zmínila, Divadlo mrtvých byla původně první kniha s Nathanielem. Do budoucna jsem ale ráda, že o řazení série vím, protože si v žádném případě zbývající knihy nenechám ujít. Jako to mám ostatně v plánu se všemi ostatními autorovými knihami, kterých má na kontě již deset.
Jakub Hoza mi učaroval. V Divadle mrtvých vypráví temný, syrový a drsný příběh plný násilí ale i nečekaného světla v temnotě. Někdy. V jeho historickém fantasy světě připomínajícím, až na fantasy bytosti a magii, středověk totiž temnota nad nadějí a dobrotou zásadně převládá. Své o tom rozhodně ví zmiňovaný Nathaniel Darnwsworn, který se do temnoty dobrovolně vrhá, aby potlačil tu, jíž si nosí v sobě. Je lovec lidí a vraždí zloduchy, na něž je vypsaná odměna. Také někdy. Sem tam se mu pod meč připlete i někdo, kdo si za své odporné činy smrt zaslouží. Tuhle formu spravedlnosti si Nathaniel obzvlášť vychutnává. Už nějakou dobu je jedněm takovým bídákům na stopě, jen s tím rozdílem, že tihle se dopouštějí jedněch z nejhorších zvěrstev, jaké kdy Nathaniel viděl. Na vlastní oči si to mohl ověřit i kněz Dárius a kapitán hlídky města Charogne Avery, kteří jednu jejich oběť vytáhnou z vody v charogneském přístavu. Brutální smrt té chuděrky ale posloužila alespoň k něčemu: Avery s Dáriem teď vědí, že její vrahové se nacházejí někde poblíž. Ve stejnou dobu to odhalí i Nathaniel a Lucernářka ze sousední země lady Valerie Foxworth, a tak se utvoří nepravděpodobný tým těch, kterým jde o to samé – tedy zamezit činům této odporné bandy. Problém je, že stojí proti obrovské zločinné společnosti, která je zvyklá odstraňovat nepohodlné lidi a nejspíš má i konexe na šlechtu. A že by neměli věřit vůbec nikomu odhalí Avery, Dárius, Valerie a Nathaniel až příliš pozdě…
Tři sta šedesát stran přečtených jedním dechem, to je Divadlo mrtvých. Na těchto stránkách rozhodně nenajdete nic pro slabší povahy, naopak bych doporučovala se před čtením pořádně obrnit. Kromě skutečně detailních a nepřikrášlených popisů smrti na sto způsobů se v Divadle mrtvých odehraje mnoho sexuálního násilí, zvrhlých praktik a spousta nevinných bytostí přijde o život. To totiž autor umí naprosto perfektně – zabíjet své postavy jako by nic. A i když čtenářům jejich zkušenosti říkají, že jde o až moc důležité postavy aby je autor zabil tak… obyčejně, Jakub Hoza to stejně udělá. Přijdeme o ně vmžiku! Ale smrt není vždy hrdinská, někdy je bohužel až žalostně prostá.
Autorovo bezostyšné vraždění je ale pro dobro příběhu. Odehrává se v něm totiž spousta akce a bojů, jejichž důsledkem je právě smrt. Jakub Hoza se více než třicet let věnuje boji chladnými zbraněmi, takže jak napsat dobrou bojovou scénu ví více než dobře. Napsal je nejen dobře, ale přímo dokonale. Jedna byla lepší než druhá, a že jich bylo požehnaně! Při čtení mě svrběly ruce a nohy a měla jsem chuť popadnout meč a dýky a sama se vrhnout do pořádného boje nebo tréninku. Hádáte správně že má velice otravná vlastnost je naivně si myslet, že bych to samé, co Hozovy postavy, zvládla naprosto s přehledem (nezvládla).
Smrti vinných i nevinných bytostí jsou ale o to zákeřnější, že Divadlo smrti není vyprávěno skrze jednu, dvě nebo tři postavy, ale rovnou skrze desítky postav, které s sebou přinesly své vlastní životní příběhy. Tak například první kapitola začíná shrnutím okolností, které kdysi schopného námezdního šermíře (z nějž je dnes jen mlátička jednoho odporného zemana), jistého pana Wiegelta, zavedly k setkání s Nathanielem Darnswornem. Autor vám to ale žádným dramatickým a lákavým způsobem předem nesdělí, zkrátka se převtělí do Wiegelta a píše, co se stane. A pak přeskočí do další postavy. Do těch, které považujeme za hlavní, jako jsou Nathaniel, Valerie, Dárius nebo kapitán Avery, se samozřejmě i opakovaně vrací. Někdo by možná namítl, že to zní jako příznaky nějaké poruchy osobnosti. Já říkám, že co vím, jde rozhodně o naprosto geniální způsob psaní.
Jako čtenář nikdy nevíte nakolik bude daná postava důležitá. U některých jsem si říkala, že je snad jejich pohled zbytečný a raději bych četla třeba kapitolu z pohledu Nathaniela, a v tom bum! Z vyprávějící postavy je zničehonic jedna z nejdůležitějších postav z celého příběhu! Jindy zase autor nechal Nathaniela zabít postavu, jejímuž životu věnoval dobré čtyři stránky, a už se k ní nikdy nevrátil. Připomnělo mi to život. Potkáme tolik lidí a nikdy nevíme na jak dlouho a zda vůbec se naše cesty ještě někdy zkříží. Autor má skutečně jedinečný vypravěčský talent. Stejně tak má talent na vytváření sympatických postav s dobrým srdcem, jejichž smrt vážně bolí, a zrovna tak i na záporáky, kteří jako by snad byli ztělesněním ďábla.
Napětí a takové plynulosti děje, že byste knihu nejradši vůbec neodkládaly, pomáhají i retrospektivní pohledy do minulosti. Na pozadí současných událostí se nám tedy pomalu a jistě rýsuje i několik starých zápletek, které ve finále pomohou jak pochopení motivace postav, tak porozumění celé hlavní dějové linii knihy. Motivace postav je v Divadle mrtvých extrémně důležitá, protože morálně šedých charakterů, které z části odsuzujete i přesto jak moc jim fandíte, je tu asi stejně jako střev vypadávajících z rozpáraných břich. Tím se dostáváme k tomu, co se mi na tomto jinak brilantním a ukázkově temném díle nelíbilo. Postupem času jsem si totiž začala všímat slov nebo rovnou celých frází, které se opakovaly na můj vkus až moc často. Vyjma vyhřezlých střev je to třeba přídavné jméno asketický. Ale co bych se zajímala o takové drobnosti, když jsem pro příběh téměř dýchala?
Autor o sobě v medailonku píše, že má moc rád Terryho Pratchetta a Andrzeje Sapkowského. Jejich příběhy se do něj jednoznačně otiskly a Hoza tak vytvořil dílo pro fanoušky obou těchto velikánů. S Divadlem mrtvých nejsem nic než spokojená a jsem vážně ráda, že si ke mně našlo skrze štafetu cestu. Před čtením prosím nezapomeňte na vše, co jsem zde vyjmenovala jako potenciálně nepříjemné, k čemuž s nadsázkou přidávám i hrozící nárůst beznaděje a naštvání. Spravedlnost totiž občas přijde v podobě, jakou bychom nečekali.
Jinak jde o knihu pro ženy i muže, dospívající, mladé či staré, zkrátka pro otrlé (téměř) všech věkových kategorií. Ženy, které se mnou sdílí slabost pro blonďáky co se umí ohánět zbraní a pohybují se v morálně šedém spektru, budou rády za jemnou a nijak nerušící romantickou linku. Těm, kteří romantice nefandí, ale nebude vůbec překážet. Mám pocit, jako by v příběhu bylo tolik temnoty, že vnímáte primárně ji. A hle, našla jsem krásné doporučení, které si nakladatelství Mystery press může bez obav dát na zadní obálky dalších knih o Nathanielovi, plánuje-li je tedy také přepracovávat: „Pro fanoušky všech druhů temnoty.“
Podtrženo, sečteno: 9,6/10. Děkuji za štafetu a s Nathanielem se neloučím se slovy: „Sbohem!“, nýbrž: „Brzy na viděnou!“