Přečetla jsem Adelaide, debutový román Genevieve Wheelerové, a další z bestsellerových knih bůhvíčeho. A proč že jsem to vlastně četla? Postavím se teď do role mučednice, a prohlásím, že to bylo proto, abyste se vy, kteří tyto řádky právě čtete, mohli od Adelaide držet dál a věnovat svůj čas knihám, které za to stojí.
Je to věru silné prohlášení, proto rovnou přidám upozornění pro ty, kterým se Adelaide líbila: nečtěte dál! Vím, jak silné pocity ve vás může kniha vyvolat, co díky ní můžete prožít. Stane se vaší součástí, a není zrovna příjemné číst kritiku na jednu z vašich částí. Protože tento text bude z velké části pouze kritikou.
Nedělám to často, nepíšu zbytečně o knížkách, které za to nestojí, a už vůbec ne v případech, kdy na nich nenacházím snad nic, co se mi líbilo. Jenže se potřebuje vypsat ze své frustrace. Jsem z Adelaide frustrovaná? Ne, Adelaide jako taková za to nemůže, jsem frustrovaná z toho, že jsem jí přečetla celou. Tři sta padesát osm stran. A o čem? Vlastně o ničem. Už od strany sedmdesát jsem věděla, jak strašně mě to nebaví. Ale četla jsem dál, doufala jsem, že se to zlomí. Nestalo se, a pak už jsem ve čtení četla jen proto, abych to měla co nejdřív za sebou. A ztratila celé jedno překrásné odpoledne, které mi už nikdo nevrátí. Tak ať z toho aspoň něco vytěžím, no ne? 😊
Když se zeptáte Adelaide Williamsové na její rodinu, asi nebudete vědět, jaká reakce na její odpověď je vhodná. Adelaide vám totiž začne vyprávět o svých sestrách, jedné, která má bipolární poruchu, a druhé s poruchou pozornosti, a matce s klinickou depresí. Adelaide si kvůli náročné rodinné situaci a nepříjemným zážitkům z dospívání zažila návyky, které jsou mírně řečeno nezdravé. Nyní je ale relativně spokojená. Je jí šestadvacet, žije v Londýně a potkala svého prince na bílém koni. Do Roryho Hughese se bezhlavě zamilovala, a věří, že to samé cítí i on. Adelaide si bude muset sáhnout až na samé dno, aby mu pomohla překonat tragédii, která přišla jako blesk z čistého nebe, a aby konečně pochopila, že si zaslouží to samé, co dává.
Třeba proč se to stalo, řekla. Mám pocit, že to musí mít důvod, nějaký hlubší smysl.
Možná je to další známka toho, že jste s princem z disneyovky propojeni, ne? Osudem, Bohem, čímkoli.
Adelaide lehce naklonila hlavu na stranu. Tohle vysvětlení se jí líbilo.
(Za několik měsíců Sam Adelaide tento okamžik připomene. Co když právě proto? Zeptá se s rukama na Adelaidiných ramenou. Co když jsi ji potřebovala potkat a poznat, abys ji opravdu pochopila?
Adelaide se slzami v očích přikývne a pomyslí si: Co když, co když, co když?)
Než se pustíte do čtení Adelaide, zahoďte všechna svá očekávání– pro jistotu, ať nejsou tak hrubě vyvrácena jako ta má. Tohle vůbec není okouzlující „love story“, jak je kniha prezentována. Rory vůbec není princ na bílém koni. Čekejte toxicitu od začátku až do předposlední strany příběhu. Adelaide vás bude, pokud jí na sto procent neporozumíte, s největší pravděpodobností vytáčet. A já si myslím, že velká většina čtenářů jí dokonce vůbec nepochopí. Mně samotné se to povedlo jen z části, ani ne z poloviny, a to jen díky tomu, že jsem poznala v jejích pocitech a chování důvěrně známé vzorce. Třeba díky nim jednou uvidím v Adelaidině příběhu i něco inspirativního.
K dobru se Adelaide musí přičíst, že není – s prominutím – tupá, jako jiné knižní hrdinky, se kterými jsem měla tu čest se setkat. Adelaide je podle mě chytrá, skutečně chytrá, ne jen plná klišé typu „studentka literatury, která chce být novinářkou“. Své autorce může Adelaide za tohle děkovat. A já se s díky připojím, protože nevím, jak bych jinak s Adelaide těch tři sta padesát osm stran přežila. Bylo vlastně docela osvěžující číst pro jednou knihu, ve které autor nepodstrkuje čtenáři výjimečnost své hlavní postavy.
Myslím si, že knížce hodně uškodila forma, jakou je psaná. Autorka využívá er-formu – a využívá jí hodně. Najdete tu absolutní minimum zájmen, autorka v jedné větě klidně dvakrát použije jméno jedné postavy. „Adelaide řekla, Adelaide si pomyslela“. Přímou řeč navíc značí kurzívou, a ne uvozovkami. V tom nevidím žádné umělecké opodstatnění, jen pokus vyšvihnout se na úroveň například Normálních lidí, ale budiž.
Řekla bych, že er-formě můžeme také dávat za vinu nerealističnost postav. Možná to je i věc překladu, ale zkrátka a dobře mi velká většina dialogů přišla umělá, v reálném životě naprosto nepoužitelná a v důsledku toho i hloupá. Mezi Rorym a Adelaide jsem necítila chemie ani co by se za nehet vešlo! Jediná, alespoň trochu pozitivní věc v celé knize Adelaide, jsou pro mě Adelaidiny kamarádky. Mezi děvčaty je opravdu silný a uvěřitelný cit, díky čemuž mě nejedna interakce mezi nimi i dojala.
Madison i Celeste věděly, že Adelaide má, dalo by se říct, smysl pro dramatizování situací. Věděly, že má tendenci se točit ve spirále a vybočovat z řady, dohánět věci do extrémů. Adelaide si například jednou myslela, že neudělala zkoušku, a celý týden nespala, jen aby následující pondělí zjistila, že jí složila na výbornou. Bylo tudíž těžké odhadnout, jestli je Rory ten vysněný princ, nebo pan odtažitý, jak ho často vykreslovala.
Jak už zde padlo, Adelaide není žádná okouzlující „love story“. Za prvé proto, jak toxická forma lásky je tu popsána, za druhé proto, jak ukrutně nudné to je. Celé čtení jsem jen odpočítávala stránky do konce. Nepomohly ani autorčiny pokusy lákat čtenáře na další stránky tím, že naznačuje, že ví něco, co on ne. Příklad takového naznačování a přímá citace z knihy: Budu před desátou doma, oznámila. (Ve skutečnosti se doma před desátou neobjeví.) Konec citace. Autorka se až moc věnuje věcem, které nejsou pro děj úplně důležité, že si nevšimne, jak prazvláštně má postavené základy celého příběhu.
Musím se také pozastavit nad rozdělením knihy do „úseků“. Máme tu prolog, jistě, a poté se ocitáme v části Adelaidina života nadepsaném „Jaro“ (pod kterým je uvedeno město, ve kterém se nacházíme, tedy Londýn, a rok, tedy 2018). Následuje několik podkapitol nadepsaných číslem, a pak jiný úsek: „Před“. Po „Před“ jsme zase v „Jaře“. Pořád v tom stejném, v roce 2018. Ozdobná dvojstrana je tedy navlas stejná jako ta před úsekem „Před“. Pak je „Léto“ a „Zima“. Říkáte si, kde se ztratil Podzim? Já také! Dovedla bych si rozhodně představit lepší uspořádání knihy, možná do konkrétních měsíců. Anebo bych tak razantně neoddělovala jednotlivé „úseky“ – tedy dvojstranou, která je až na nápis „Jaro“, nebo „Před“ atd., prázdná. I když ono by stačilo, kdyby „Před“ nerozdělilo „Jaro“ napůl, a bylo až mezi „Jarem“ a „Létem“…
Je to odvěká volba mezi láskou a penězi, poznamenala Celeste. Jenže v tomhle případ je to spíš tvoje láska ke knihám.
Adelaide přikývla. Na zápěstí a kyčlích měla vytetovaná slova Sylvie Plathové, Louisy May Alcottové a Emily Dickinsonové, na hrudi se rýsovaly ilustrace z Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho a na levé půlce se skvěla malá broskev, drzá poklona filmu Dej mi své jméno.
Je tu ještě pár věcí, které bych chtěla poznamenat, ale neudělám to, protože bych vám tím mohla prozradit určité pilíře děje. Tento text je o hodně jiný, než jaké píšu obvykle – vážím si tedy, že ho i tak čtete. Adelaide mi nepřinesla žádný příjemný prožitek, o kterém pro mě četba prvotně je. Nedoporučím vám jí dál. Ve finále jí hodnotím jako pokus o hluboké dílo s tématem duševního zdraví v hlavní roli, které se vůbec nepovedlo.Ale když nad tím tak přemýšlím, přeci jenom mi při čtení něco udělalo radost – blahopřála jsem si v ní, jak prozíravá jsem byla, Adelaide si vypůjčila v knihovně a ušetřila tím peníze. 😊
Mé hodnocení, ve kterém se nachází taková míra subjektivity, že kdybyste jí rozkrájeli na malé krychle, z nichž byste postavili věž, a následně na ní vylezli, museli byste mít na hlavě bezpečností přilbu, kdybyste se náhodou ťukli s letadlem (ano, mé hodnocení je tak vysoce subjektivní, že po něm jako po žebříku můžete vylézt až do letové výšky): 0,5/10.
Comment