Když kniha slibuje příběh s knižní tematikou, mám hned důvod, proč po ní sáhnout. Uznávám, v této větě je jednoznačně „překnihováno“, ale snad mi rozumíte 😊. U knihy Čtenářský kroužek na konci světa od Fridy Skybäck je na první pohled jasné, že literatura v ní má podstatnou roli. Po takových knihách už jsem párkrát sáhla, a nejednou se spálila. To ale není případ tento případ, případ knihy, kterou mi na recenzi zaslala Kačka Horylová z Knihy Dobrovský. (Mockrát za ní děkuji!) Autorka Čtenářského kroužku má očividně velký přehled o literatuře jak současné, tak klasické. Do děje se nejvíce hodily zmínky o romantických knihách, ale nepochybuji, že to není jediný žánr, o kterém něco ví. Svým postavám tyto znalosti předala, a ty o nich mohly dlouze konverzovat. Když jsem tyto dialogy četla, přišlo mi, jako bych seděla u čaje s kamarádkami, užívala jsem si je. Tak moc nenucené a obohacující jejich rozhovory byly.
Čtenářský kroužek na konci světa se možná tváří, jako jeden z mnoha ženských románů, ale rozhodně si zaslouží vaši pozornost. Nejde jen o rozhovory o knihách, které jsou jedny z nejlépe napsaných, jaké jsem kdy četla. Ani o dějovou linku z minulosti, která je napínavá skoro jako v thrillerech. Je toho mnohem víc, co se skrývá na stránkách, a co vám nedovolí přestat číst.
Co se doopravdy stalo tenkrát v létě 1987? Tuto otázku si Patricia klade už léta. Přesněji třicet dva let. Dodnes se jí zdá neuvěřitelné, že před dvaatřiceti lety zmizela její sestra Madeline z Ljuskkäru ve Švédsku, kam odjela jako praktikantka Svobodné církve. Jako by se po ní slehla zem. Patricia už nejednou letěla přes oceán z jejich rodného města Mill Creeku do Švédska, aby po ní pátrala, ale nikdy se jí nepodařilo nic zjistit. Nyní jí ale přišel poštou Madelinin řetízek. Je to snad znamení, že tentokrát v Ljuskkäru najde odpovědi?
Patricia se ubytuje v Monině knižním hotýlku, kde se, jako už mnohokrát, začíná ptát na svou sestru. Obyvatelé vesnice k ní nikdy nebyli moc přátelští. Většina patřila do místní církve, a to je semklo natolik, že z nich Patricia skoro nedostala kloudné slovo. Skrývají snad něco? Tentokrát se ale hned zkraje svého pobytu setkává s Doris, Marianne a Monou, které mají zrovna schůzi svého čtenářského kroužku. Patricii vyjdou vstříc a pomáhají jí získat kontakty na tehdejší členy sboru. Patricia přes vzpomínky, kterým se nemůže ubránit, poprvé vidí také krásu švédského jihu, kterému se říká konec světa. Monina dcera Erika přijíždí se svou dcerou Linou na návštěvu za matkou chvíli před Patricií. Své manželské problémy musí odsunout stranou, protože Mona má čím dál větší problémy udržet svůj hotel s literární tematikou v chodu. Peníze docházejí a Mona stárne. Jak se z takové situace dostat jinak než prodejem, který ale zlomí srdce jak Moně, tak Erice?
Ani zbylé dvě členky čtenářského kroužku nemají na růžích ustláno. Doris se stále nemůže smířit s odchodem manžela a samotou, zatímco Marianne skomírá herecká kariéra přímo před očima. V dětství byly tyhle dvě nerozlučné kamarádky, ale po Mariannině odchodu do Hollywoodu probíhaly pokusy o kontakt jen ze strany Doris. Najdou si k sobě znovu cestu až nyní jako důchodkyně? Marianne má navíc neustálé problémy s místní podivínkou a svou sousedkou Evy, ale u čtení tohoto příběhu nesmíte zapomínat, že všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá.
Mezi mé nejoblíbenější žánry rozhodně nepatří ženské romány, jde o to, že nemám ráda příliš podrobné erotické scény. Letos jsem ale měla šťastnou ruku, protože skoro každá kniha z tohoto žánru, kterou jsem četla, se mi líbila. Dost jich pochází z Našeho nakladatelství, které si ke svým vydaným knihám připisuje i Čtenářský kroužek na konci světa. A to konkrétně pod nakladatelskou značku Red. Pokud jde o mé výhrady k ženským románům, Čtenářský kroužek na konci světa má v sobě erotiky stopové množství. O to více místa tam je pro napětí.
Příběh nám tvoří několik dějových linek, z nichž se všechny, až na jednu, spojují v Monině knižním hotýlku. Ta jedna vyčnívající, je příběh Madeline, která v roce 1987 přijíždí do švédského Ljuskkäru. Přijali jí jako praktikantku do sboru Svobodné církve (tedy starší lidé ze sboru o ní a dalších dvou děvčatech nemluví jako o praktikantkách, ale jako „adeptkách“). Poprvé za dvacet let, co je na světě, se ocitá mimo své rodné město, a rovnou je to na jiném kontinentu! V Americe nechala svou starší sestru s rodinou, která se zatím stará o rodinný statek, než se Madeline za rok vrátí. Madeline může poprvé v životě zjistit, jaká doopravdy je, aniž by měla potřebu se chovat tak, jak od ní všichni kolem očekávají. V Ljuskkäru si přijde poprvé svobodná. V hlavě se jí ale už brzy usadí myšlenka, že ve sboru se děje něco podezřelého.
Na ženských románech typu Čtenářský kroužek na konci světa mě baví způsob osvětlování minulosti postav. Jakmile je postava poprvé na scéně, svěří se čtenáři se všemi útrapami, které prožila, a na kterých bude pravděpodobně stát její dějová linka. Zavzpomíná na bývalého manžela, začne jí bolet válečné zranění, zaposlouchá se do ticha v domě, které jí připomene, že už jí odrostly děti, a tak dále. Díky tomu nemá kniha o sto stran víc. Je to tak prosté, a já tu prostotu zbožňuji. Jinak tomu nebylo ani zde, i když něco bylo zamlčeno, aby se vytvořilo určité napětí. Napětí, za jaké by se nemusela stydět kdejaká krimi kniha! Kapitoly o Madeline mě nutily číst, dokud jsem se nedozvěděla, co se s ní tenkrát stalo.
Současnost za minulostí ale rozhodně nezaostávala. Nejde tu o klišé v podobě záchrany krachujícího hotýlku. Nemáme tu stereotypní postavy, ani očekávatelná a nereálná rozuzlení. Naopak, povkud se do Čtenářského kroužku začtete, zjistíte, že postavy jsou ohromně komplexní a ani trochu ploché. Moc ráda bych si přečetla pokračování, kéž by někdy vyšlo! Tak moc mě zajímá, jak to bylo dál! O každé postavě by se dala napsat samostatná kniha, kterou bych hltala stejně jako tuto.
Moc se mi líbila představa být adeptkou ve Svobodné církvi a podílet se na církevních akcích. Realita v osmdesátých letech v Ljuskkäru ale nebyla tak idylická, jako v mých myšlenkách. Ač se na to na první pohled nezná, je „cosi shnilého ve státě dánském“.
Monin knižní hotýlek je místo, kam bych rozhodně zavítala. Každá místnost je zavalená knihami, pokoje se jmenují Dickensův, Shakespearův nebo Louisy May Alcottové, a moc dobré jídlo jaksi dochucuje okolní krajina. Velmi se mi líbilo prostředí Švédska a jména ve švédštině. Nemyslím si, že by kniha měla stejnou atmosféru, kdyby se odehrávala třeba v Anglii. Jediné, s čím mám trochu problém, je styl vyprávění. Autorka píše ve třetí osobě stylem: „Patricia řekla. Patricia se rozhlíží. Patricia se posadí.“. Měla jsem problém si na to zvyknout, ale po pár desítkách stranách už jsem to ani nezaznamenala.
Dovedu si Čtenářský kroužek na konci světa docela dobře představit jako film. Moc by mě zajímalo, jak by si filmaři pohráli s kontrastem mezi osmdesátkami, kde je Madeline plná radosti, a současností plné starostí. Ve Čtenářském kroužku mě pokaždé potěšilo, když jsem znala knihu, o které se dámy bavily. Padla třeba Cizinka, Zápisník jedné lásky, nebo Tajná historie. Pokud vás zajímá, v jaké souvislosti tato jména zazněla, doporučím vám, stát se členkami Čtenářského kroužku. Věřím, že si to užijete.
Podtrženo sečteno: mé hodnocení je 9,9/10.
(Pokud vás Čtenářsky kroužek na konci světa bude bavit, doporučuji si přečíst i Čtenářský klub slečny Lucie. Je to velmi milá záležitost. Platí to i opačně, pokud vás bavil Čtenářský klub slečny Lucie, přečtěte si Čtenářský kroužek na konci světa.)
Pokud vás kniha oslnila už z tohoto textu, není nač čekat 🙂 Za knihou TUDY