Filip Kalčák je dle svých slov „tvůrce diverzifikovaný na tři strany slova„. Dělá hudbu pod přezdívkou EFKEJ a na instagramu tvoří vtipné koláže v rámci projektu PrehiStories (jsem ráda, že jsem se to v rámci rešerší pro tuto recenzi dozvěděla, protože PrehiStories zbožňuji). Abychom doplnili po hudební a humorné straně slova i tu třetí, letos napsal svůj první fantasy román. Nazval jej Noc pro chrliče a vytvořil k ní i velmi chytlavou píseň. Stejně jako kniha, i píseň mě nadchla. Proto vám jí sem vložím, a můžete si jí poslechnout při čtení této recenze 😊. Snad bude vjem pro oči v podobě mých slov alespoň z poloviny tak příjemný, jako ten pro uši.
Kdysi dávno se svět navždy změnil. Část obyvatelstva Šerostraní začala umírat při kontaktu se světlem, druhá část při kontaktu s tmou. Nazývají se světloplaší a temnoplaší. Kdysi dávno se také uzavřely hranice mezi Smaragdonem, Černobřehem, Vlajkořadou, Mlhorohem, Rošádou, Devíti markami a Velevládskem, tedy královstvími na kontinentu Šerostraní. Po mnoho mnoho let lidé neznali nic jiného než svou zemi. Někteří snili o výlety za hranice a cestě do legendární Akvabanky, která ukrývá nesmírné bohatství. Není známo, že se to někdy někomu povedlo. Tedy… ale to je spíš vesnická povídačka. Z Vlajkořady prý uprchl hledat Akvabanku jeden muž, jak on se jmenoval. Znělo to tak vtipně, dětsky, trochu skřípavě… No, to je jedno, bohyně S ví, kde je mu konec! Jeho syn Kouzliván, mladý magietik, a jeho přítel Velihra, naivní a věčně zaláskovaný bard, se ho ale chtějí vydat hledat. Nyní k tomu je konečně příležitost! Došlo k velkému politickému zvratu a hranice jsou znovu otevřeny. Na cestě do bájné Akvabanky ale nejsou sami, tisíce lidí, světloplaší či temnoplaší, chudí či bohatí, všichni se vydali na cestu napříč královstvími za cílem stát se bohatšími.
V Podzemi, místě, o kterém ví jen ti nejpovolanější z Velevládska, žijí Dveřník, Klíčník a Šestka. Šestka je něco jako vražedkyně. Rozdíl mezi ní a dejme tomu Jackem Rozparovačem je ten, že Šestka nechce zabít fyzickou schránku, to by zvládl každý amatér. Šestka zabíjí umělecké myšlenky. A na to potřebuje jen znát to, co je obětem nejdražší. Pro Šestku není problém vloudit se do přízně těm, které jí zadají páni z Velevládska, a dostat to z nich. Tedy až doteď. Nyní stojí před svým na první pohled nejlehčím, na druhý nejtěžším úkolem.
Velihrovi, Kouzlivánovi a Šestce navěky změní život noc, která vešla do dějin jako Noc pro chrliče.
„U každé hrací kostky totiž platí, že ačkoli jsou na jejích stěnách čísla od jedné do šesti, nejdůležitějším je neviditelné číslo sedm.“
Noc pro chrliče mne zaujala jak obálkou, tak tím, že jí mnozí čtenáři přirovnávali k Zaklínači a knihám Terryho Pratchetta. Rozhodla jsem se, že se o tom přesvědčím sama, a tak jsem si knihu vypůjčila v knihovně. Když jsem začala číst, musela jsem se neustále zaobývat myšlenkou, zda se tohle podobá sáze o Geraltovi, nebo, zda je tamto dost Pratchettovské. Musela jsem se od těchto myšlenek odprostit a číst s čistou hlavou. No, to se nezdařilo zcela. Prvních sto stran mi myšlenky neustále utíkali k poznámkám, které si chci o knize udělat, i lecčemus dalšímu. Proto jsem se, asi kvůli rozpoložení v jakém jsem byla, s knihou zpočátku trochu trápila. Ale něco mě stále ponoukalo číst dál, protože příběh jako takový mě zaujal. A to opravdu hodně!
Od čtenářů, řekněme modernějších, a zahraničních fantasy, jsem slyšela věty typu: „Co je to za jména, Kouzliván a Velihra? Vždyť to je jako z nějaké pohádky!“. Mně ale ta jména učarovala. Obzvlášť Kouzliván je pro mé uši tak libozvučné. Právě tyto a další jména jako jsou Šepta, Dveřník a Klíčník, mi lehce připomněli Kantůrkův překlad Pratchettových knih, to je pravda, ale především mě utvrdili v tom, že mám co dočinění s nefalšovanou fantasy! S fantasy, která nemá potřebu se dělat atraktivní (jako se dělají některé zahraniční fantasy knihy). Po Noci pro chrliče moje duše prahla, ani nevěděla jak.
Kromě báječného uchopení postav, vypravěčského talentu, a mnoha dalšího, se autorovi musí nechat to, jaký svět vytvořil. Je to jeden z těch komplexních a propracovaných světů, který nevychází z žádných mýtů či pohádek. Autor nepřestal popisovat svět ve chvíli, kdy vymyslel jeho podstatu (světloplachost a temnoplachost) a nakreslil mapku. On do knihy zakomponoval nespočet písemných pramenů a drobností od zvláštností biomů po nadávky typické pro Šerostraní! Jsem tím naprosto unesená.
„Drzá jako vítr,“ usmál se magietik.
„A hezká jako svět,“ prohodil Velihra.
Noc pro chrliče je členěná na tři akty. Kapitoly v nich jsou dále rozdělovány na úseky římskými číslicemi (tak jako je to například v Zaklínači). Autor využil i koncept Velekapitol, které nesou velké zlomy v příběhu. A zaznamenala jsem i jedno Intermezzo. Jak je u mnoho knih zvykem, každá kapitola začíná nějakým úryvkem či citátem. A tady opět vyzdvihnu autorovu fantazii. Tyto citace totiž pochází z již zmiňovaných fiktivních písemných pramenů. Byla jsem jako u vytržení, když se objevily kromě citátů z náboženských textů i nejrůznější úryvky, např. z příručky pro poštovské učně, nebo část výpovědi muže, který je souzen za zapálení porodní báby, anebo dokonce i Kouzlivánův monolog, když se pokoušel získat zápočet z předmětu Dílny kouzlení II! Autor mnohdy doplnil text i o poznámky pod čarou, které nás trochu více uvedly do děje, ale působily nenásilně, jako zajímavosti, „fun facty“.
Jak jsem již nakousla, autor brilantně vykreslil postavy. Ďábelskou Šestku jsem si nesmírně oblíbila, i přesto že to je jedna ze záporáků příběhu. Velihra do příběhu nastoupil jako osmnáctileté pískle, ubrečený usmrkanec, odchází z něj ale jako muž, co zažil kdejaké trable, dostal od života několik lekcí, a těch šest písmen si v srdci ponese už navždy. (Napadá mě i přirovnání k Reynevanovi z Husitské trilogie, a už chápu, proč je Noc pro chrliče přirovnávána k Zaklínači (respektive k Sapkowského tvorbě). A jelikož jsem několikrát odkázala i na Pratchetta, nezbývá mi než souhlasit, že jisté podobnosti se zmiňovanými díly tam jsou.) Kouzliván občas působil jako páté kolo u vozu. Což si Šestka uvědomovala a několikrát se ho pokoušela odpravit. Bez úspěchu mimochodem. Do děje se připlete docela dost postav, a i když se v příběhu do sebe všechno zašmodrchá jako klubko vlny, pro čtenáře to stále zůstává přehledné.
Jako každý den po západu slunce se totiž rozehrál věčný souboj o život mezi temnoplachými a světloplachými lidmi. Mezi půlkou obyvatel Šerostraní, která nenávidí tmu a ve tmě umírá, a mezi tou druhou, která nesnáší světlo a podléhá smrti při kontaktu se září slunce, pochodně nebo obyčejné svíčky.
Hlavní zápletka by se dala označit za předvídatelnou, ale to kouzlo, které Noc pro chrliče obklopuje, mi to nedovolí. Kniha mě do sebe vtáhla. I přes počáteční trable, kdy jsem se nemohla začíst (což zapříčinilo mé rozpoložení, ne kniha!), mi stránky ubíhali pod rukama, a četlo se mi velmi lehce, nenásilně. To by možná na někoho, kdo nemá rád klasické fantasy jako je Noc pro chrliče, a raději si do fantasy zařadí i nějaké ty fešné víláky, mohlo působit, že děj není dostatečně zajímavý. Já si ale myslím, že klasické fantasy nadšence potěší (že pro ně to bylo primárně psáno). Je to dílo, patřící do svého žánru právem.
Noc pro chrliče, s nádhernou obálkou od Petra Mlejneckého, vydanou Fragmentem, a která má příjemných 318 stran, hodnotím 10 body z 10.
Někdo by mohl namítnout, že za tu předvídatelnost, kdy čtenář tuší od poloviny knihy to, co Šestce trvá až do poslední stránky, bych měla strhnout aspoň půl bod. Já jsem ale této knize propadla a můj čtenářský zážitek převažuje všechny potencionální nedostatky.