Čtení seberozvojové či odborné literatury mi zpravidla zabere o hodně delší dobu než čtení beletrie. Je to z toho důvodu, že si z něj chci odnést co nejvíce informací, a tak si dávám při čtení pauzy na zpracování čtené pasáže. Pak, především jde-li o odbornou literaturu, to prokládám beletrií, protože mám u ní problémy s pozorností typu „vůbec nevím, o čem byl odstavec, který jsem teď přečetla“. Plusové body u mě má tedy okamžitě odborná literatura psaná čtivou a stravitelnou formou. Tohle zadání pěkně splňuje knížka Autistky s podtitulem „O ženách na spektru“ od Clary Törnvallové.
Autismus jako takový už podle mě ve společnosti není tabu. Je dávno známou informací, že jde o psychiatrické onemocnění, které je způsobeno abnormálním vývojem nervové soustavy, a že autista není mentálně zaostalý, tudíž se nechová jako člověk, kterému by spíš slušela diagnóza mentální retardace. Většina autistů funguje úplně běžně jako ostatní lidé. Lékaři o autismu vědí poměrně dost, takže autistickým pacientům dokážou poskytovat ve většině případů fungující terapii. Ale stejně jako u každého psychiatrického onemocnění je tu stále mnoho věcí, které jsou jim neznámé. Každý člověk je originál, takže i jeho psychiatrické onemocnění má originální rysy. V podstatě stačí jeden psychicky nemocný člověk, aby museli lékaři vše, co o dané nemoci vědí, přehodnotit.
Téma autismu mě velmi zajímá. Autisté se dívají na stejný svět, jako my „ostatní“, ale vidí ho jinak. Jsou například až bolestně upřímní, a nepoznají, kdy se to nehodí – ale není to naopak dobře, neměl by každý říkat, co si myslí? Ráda si pohrávám s myšlenkou, zda autisté nejsou jediní, kdo svět vidí správně, zda to my „ostatní“ nejsme těmi, kteří mají něčím narušený pohled na něj.
Clara Törnvallová se do psaní Autistek pustila, protože je sama jednou z nich. Autismus jí byl diagnostikován až ve dvaačtyřiceti letech, kdy měla dvě děti, byla rozvedená, a stále přemítala, co je s ní špatně. Proč nedokáže provádět běžné činnosti zcela mechanicky? Proč nemá potřebu vyhledávat společenské interakce? Proč nedokázala poskytnout oporu manželovi? I když na tohle odpověď zná: protože nedokázala vycítit, kdy jí potřebuje. Proč v jednom oboru s přehledem vyniká, zatímco v druhém nemá ani základní znalosti? Clara po dekádách boje s úzkostmi a depresí našla odpověď: protože je autistka.
Zdá se vám zvláštní, proč Clara obdržela diagnózu až tak pozdě? Není to kvůli tomu, že by pomoc nevyhledala, ale proto, že autismus se u žen diagnostikuje velmi obtížně. V našem století už se to zlepšuje, ale ještě v tom minulém nebyli lékaři schopni najít podstatu problémů mnoha holčiček a žen jen proto, že byli vychovávány, aby se chovaly jako dámy, nebo proto, že dívky jsou od přírody klidnější než chlapci. Nebyl problém říct, že chlapec, který má náhlé výbuchy vzteku či radosti, a musí si vybít energii, jinak nedokáže v klidu posedět, je autista. Zatímco u slušně sedící dívenky nikdo nebyl schopen rozeznat vychování a schopnost se přizpůsobit společnosti od melancholie či apatie, do které upadla kvůli svému vnitřnímu trápení.
Clara poukazuje v Autistkách jak na obtížné diagnostikování autismu u žen, tak na přístup k autismus ve Švédsku, kde žije, jako k celku. Vše podala velmi srozumitelně a čtivě. Dále se zabývala i mnoha historickými osobnostmi, především pak ženami, které byly známé svou výstředností. Lewis Caroll, Emily Dickinsová, Herman Melville či Opal Whitleyová, všichni tito velikáni by dnes pravděpodobně obdrželi některou z diagnóz poruchy autistického spektra. Tato část mě velmi bavila, a odkazovala na jednu z mnoha publikací, které autorka v rámci rešerší přečetla, na Writers on the Spectrum: How Autism and Asperger Syndrome Have Influenced Literary Writing (v překladu Spisovatelé na spektru: jak autismus a Aspergerův syndrom ovlivnily psaní literatury) od Julie Brown, kterou bych si moc ráda přečetla, kdyby byla přeložená.
Autorka také hovořila s mnoha lékaři, v čemž vidím i první kámen úrazu: autorka musela citovat přesná slova odborníků (respektive nemusela, ale její pečlivá povaha by se přes to nepřenesla). Jedinkrát kvůli tomu zabředla i do problematiky dnešní doby, jejíhož vlivu se obávám u každé odborně založené knihy, tedy zaobalování pravdy do neškodně znějících výrazů, aby neurazil žádnou menšinu či komunitu. Bylo to při popisu rozhovoru s jedním z odborníků, který měl docela pádné názory, až na to, že by se záškoláctví mělo nazývat „problematickou absencí“, aby to neranilo city nikoho, kdo za školu chodí z pádných důvodů, jako třeba, že je šikanován. Nebylo to z autorčiných úst, takže bych řekla, že ona nemá sklony do tohoto slovíčkaření zabředávat, ale to ve finále ničemu nepomáhá, žlučí mi to hnulo i tak, neboť jsem na to vysloveně alergická.
„Problematická absence“ neboli touha moderní doby vyjadřovat se s ohledem na všechny, které bychom mohli urazit (tedy buď ve velice obecně rovině, nebo v pojmech balících svou pravou podstatu do bavlnky), mi ale nehnula žlučí tak moc, jako docela jiná pasáž z Autistek. V ní se jak autorka, tak další dotazované autistky začali vyjadřovat na adresu „běžných“ lidí, kteří nejsou na spektru, podobně, jako se tito lidé mnohdy vyjadřují na adresu autistů. Tedy frázemi typu: „To je divné, oni jsou snad pošahaní.“ Dopálilo mě to proto, protože jim samotným to vadí, a tahle knížka se snaží rozšířit povědomí o autismu, aby se to nedělo. Možná v sobě má autorka nějakou skrytou touhu to posměváčkům vrátit, ale to jí spíš škodí. Udělala by lépe, kdyby byla lepší člověkem než oni. Takhle se totiž dočista rozvášnila, což bylo upřímně docela děsivé, a byla samé neurotypici tohle, neurotypici tamto. To totiž z psychiatrického hlediska jsem například já, neurotypická osoba, zatímco autorka je neurotická.
Čekala jsem od této knihy něco úplně jiného. Čekala jsem opravdu jen příběhy žen na spektru, každou kapitolu věnovanou jedné ženě. Chápu ovšem, proč tomu tak není, a proč by toto pojetí knize jen ublížilo: většina příběhů si je totiž velmi podobných. Autorka prokládá pasáže založené na odborných textech i vyprávění o svém životě s autismem, rozhovory s asi třemi ženami, které se dlouhou dobu cítili jako „nepovedený kus“, protože nechápali svět kolem sebe. Věděli jste například, že jedním z projevů nediagnostikovaného autismu u dívek může být i anorexie? Mě to velmi překvapilo, moje představa autistů, kteří si žijí na trochu jiné „vlně“ než běžní lidé, nešla dohromady s dívkami, které se mučí hlady, aby zapadly do společenských norem. Ale přesně proto se anorexie rozvinula u zpovídaných žen, protože se snažili zoufale zapadnout do společnosti, a když to nešlo vnímáním, tak to zkusili alespoň vzhledem.
Když už jsem to nakousla, paní autorka v knize popisuje i svůj život, což bylo velmi zajímavé. Především pak líčení rozpadu manželství, ke kterému došlo ještě před stanovením diagnózy. Mohla popsat, jak se s manželem hádali, a je to jeho chyba, protože ona se může odvolat na svou diagnózu. Místo toho velmi objektivně zhodnotila, jak jí to, že nevěděla, jak porozumět jiným lidem i sobě samé, stálo manželství, a jak nedokázala být empatická ke svému manželovi když u ní empatii hledal. Zároveň si ale čtenáře drží od těla a dává najevo, že soudy o svém manželství může vynášet jen ona a její bývalý manžel, kteří v tomto vztahu žili, když mimo řečí poznamenala, že ona mu byla nevěrná stejně jako on jí, což byl hlavní důvod rozvodu – manžel si „našel jinou“. Přijde mi proto jako rozumná žena, která má schopnost sebereflexe, a jako bonus i absenci potřeby sdílet se světem úplně vše, jak to v dnešní době sociálních sítí má jen málokdo.
I když je to čtivě napsaná knížka, z níž jsem načerpala mnoho nových znalostí, není úžasná. Autorka podle mě mohla využít čtivosti, s jakou podle všeho přirozeně píše, aby se o určitých tématech rozepsala mnohem více do hloubky a na mnohem větší počet stran. Ať už o osobnostech na spektru, příbězích reálných autistek či v případě teorie. V této podobě obsahuje kniha až moc témat, která chtěla autorka pokrýt, na úkor kvality onoho pokrytí. Teorii podle mě zvládla na jedničku, to ten zbytek trochu pokulhává.
Autistky jsou zajímavé čtení, které obsahuje několik pěkných pasáží, které jsem si vypsala, ale pro čerpání hlubších znalostí bych po nich nesáhla. Vlastně po nich ani v běžné rovině nejspíš nesáhnu znovu. Ani jí nikomu nedoporučím se slovy, že se mi moc líbila, a že si jí musí přečíst také, ale spíše jí vrazím svým známým do ruky, jelikož by mě zajímal jejich názor jak na to, čemu se kniha věnuje, tak na způsob, jakým je psána.
Mé zcela subjektivní hodnocení obsahu ne z vědeckého hlediska, ale z pohledu obyčejné čtenářky, na číselné škále od jedné do deseti je 5/10.
Autistky se dají pořídit přímo na stránkách nakladatelství Host.
To, co bych si chtěla z celé knížky odnést (byla bych ráda, kdyby si to z ní odnesla i širší veřejnost), nejlépe vyjádří tento úryvek, který zároveň tento text hezky uzavře:
Autismu se nezbavíte tréninkem, neodmyslíte si ho. Snažit se svých potíží zbavit tím, že se jim vystavím, funguje jen velice omezeně. Pohled do očí při rozhovoru můžete nacvičit, ale úsilí to bude vyžadovat stejně. A nikdo se nezbaví přecitlivělosti na zvuky tím, že bude vyhledávat hlučné prostředí.