Když obvykle nakouknete do třídy gymnazistů, nenapadne vás, že se mezi nimi skrývá autorka překrásné a vyzrálé fantasy knihy pro mládež. Anně Tausigové bylo teprve sedmnáct let, když jí vyšla kniha Siverai: dědici Remiey. Rozhodla se jí vydat na vlastní náklady, protože chtěla, aby její literární dítko bylo přesně podle jejích představ, od grafiky po papír. Je fascinující si představit, jak se ve třídě řeší test z matematiky, zatímco v hlavě Anny Tausigové hlodá otázka, o kolik centimetrů jí použití papíru volumen místo křídového, zvětší hřbet knihy (jak prozrazuje na blogu, je to o celý centimetr!).
Autorčin životní cíl je – dle jejích slov – probouzet ve čtenářích lásku ke čtení a psaní. Mohu říct, že se jí to povedlo dokonale. Při čtení mě několikrát napadlo, že Siverai je opravdu knihou, po jejímž dočtení si někdo může říct: „Tý jo, to čtení je vlastně úplně skvělé! Musím najít, co budu číst dál!“. Kdyby ve mně už nebyla zakořeněná láska ke čtení, rozhodně by se po dočtení Siverai uvnitř mého srdce uhnízdila. A teď jí ještě víc posílila. Cítila jsem tak silný cit k slovům tištěným na papíře, jako už dlouho ne. Troufnu si říct, že Siverai je jedna z mých osudových knih. Moc proto děkuji autorce, že mi jí poslala do cesty. Zároveň mi poslala i merch ke knize: tašku, záložku, odznáček, samolepky a obálku, ve které bylo něco, co vás bude jistě zajímat:
Když na stránce www.annatausigova.cz při nákupu knihy zadáte kód SIVERAI, získáte slevu padesát korun a možnost nechat si napsat od autorky věnování. Zakoupíte tam i již zmiňovaný merch. Jinak si Siverai můžete pořídit v knihkupectví Kanzelsberger. Na následujících řádcích si povíme o čem Siveai je a proč se mi kniha tak líbila a můžete posoudit, zda nabídku využijete.
Jsi siverai Andaresů, jsi jedna z nás. Jsi poslední naděje mého rodu.
Kdysi dávno byl svět alfů, magických bytostí se špičatýma ušima, zničen. Pradávná královna je stihla zachránit a přenést do světa lidí. Během přizpůsobování se novému světu se alfové rozdělily na dvě rasy: na jitřní alfy, ztělesnění slunečních paprsků a přírody, s pletí třpytící se zlatým prachem a mocí rozproudit vítr a probudit zem, a na noční alfy, ztělesnění měsíčních stínů, sílící z noci, s pletí jako čerstvě napadaný sníh a s mocí pohltit světlo a ovládnout mysl. Alfové obsadili kontinent Nomiey a žili pod vládou předků současných královských rodů. To je ale už dávná minulost.
Adriena Taleverová byla siverai (neboli ochránkyně a strážkyně) královského rodu Andarasů vládnoucího v království Remiey. Rodu, který měl dva dědice, prosperující království a laskavou, všemi milovanou královnu. Královna Clarisse Andaresová poznala v Adrieně něco nevídaného a udělala z ní první siverai, která je zároveň míšenkou jitřních a nočních alfů. Všechno mohlo být teď úplně jinak. Král ze země lidí, Wesly z Ariles, přezdívaný Dobyvate ale, během jediné noci zabil skoro celý rod Andaresů a obsadil jejich království. Všichni vědí, že jen s královstvím Remiey se nespokojí.
Adriena během jedné noci přišla o celou rodinu, kterou během své služby získala v královské rodině. Během jedné noci se z ní stala jediná naděje pro lid Remiey i rod Andaresů. Princ Riffien, poslední dědic Remiey, té osudné noci dokázal uprchnout. On jediný se s obrovskou magickou mocí dokáže postavit Dobyvateli. Adriena se svými společníky, kteří jsou na černé listině Remiey pod vládou krále Wesleyho vedeni jako povstalci, musí prince najít. Je vedena nezlomnou božskou přísahou, i svým srdcem. Dokud bude žít, lid Remiey se nepodvolí.
Kdybych měla Siverai přirovnat k jiné knize, propůjčila bych si tvorbu Sarah J. Maasové, velmi čtené autorky fantasy knih. Siverai má zápletku skvělou jako Skleněný trůn, ale cítím z ní ten šmrnc, který Maasová vložila až do své pozdější tvorby, do Dvoru trnů a růží. A i když je autorka Siverai o dvacet let mladší než Maasová, svou prvotinou jí přerostla. Jsem skutečně hrdá, že tak skvělá kniha byla napsaná Češkou. Pro mě byli vždy fantasy knihy něčím, co je vzdálené nejen jinou realitou, ale i autory. Tím, že jsem fantasy četla od dětství, vnímala jsem jejich tvůrce jako něco takřka neskutečného. A ten pocit občas cítím doteď. Proto se mé dětské já diví a nemůže věřit, že má od autorky Siverai v knize věnování a může si s ní klidně popovídat na ulici.
Siverai je opravdu velmi vyzrálé dílo. S potěšením mohu říct, že za celou knihu jsem nenašla ani jednu nelogičnost, ani jednu postavu, která by se chovala nereálně, zkrátka vůbec nic, co by mi určitým způsobem vadilo. Autorka své rady a tipy pro takové psaní sepsala na blog, a když jsem četla, porozuměla jsem. Má podchycené všechny úhly příběhu a dokáže brilantně přenést své myšlenky na papír. Používá neotřelou slovní zásobu a vytváří tak moc sympatické, a hlavně uvěřitelné postavy. I když mi nazvat Adrienu a její společníky postavami trochu vnitřně vadí. Připomíná mi to totiž tu krutou pravdu, že je nikdy osobně nepotkám.
O vysoké kvalitě knihy podle mě svědčí i to, že autorka píše ve třetí osobě. Pokud jde o výpravné a dobrodružné knihy, považuji, až na výjimky, psaní v er-formě za vybrání si té těžší cesty. Popisovat myšlenky hlavní hrdinky (občas bohužel i její rozrušení z neuvěřitelně pohledného víláka) zvládne takřka každý. Nabídnou komplexní pohled na epicky příběh už je těžší. (Prosím neukamenujte mě, jde o subjektivní názor, který má samozřejmě i opozici, možná právě v podobě vašeho názoru 😉.)
Z toho, jaký kontrast dokázala autorka vytvořit, mezi prvními kapitolami plnými lásky a rodinné pohody, a následného útoku Dobyvatele, mi šel mráz po zádech. Přehrávalo se mi to v hlavě jako filmová scéna. A vzhledem k tomu, že autorku vídám na sociálních sítích, dosadila jsem si jí jako Adrienu. Od té chvíle vidím kdykoliv si představím Adrienu, autorku, a kdykoliv se podívám na autorku, vidím Adrienu.
O Siverai je možné mluvit jako o příběhu plném věrnosti. O poutu se svými panovníky plnými oddanosti, které je tak silné, že se za něj platí i životem. V Siverai: dědici Remiey je pro mě i svět takový, jaký by měl být. Nemluvím o válčení a vraždění, ale o emocích a lásce k druhým. Autorka dala do příběhu mnoho emocí, ta nejsilnější, kterou z něj cítím je laskavost. V momentě, kdy jsem začala číst, jsem pocítila, jak mě Adriena Taleverová a ostatní povstalci vzali mezi sebe, nechali mě prožít s nimi velké dobrodružství, a já se tam cítila opravdu dobře. Když se řekne Siverai, vybaví se mi jako první domov.
„Jsou to alfové, Výsosti. Elfové jsou míšenci, děti alfů a lidí…“ opravil ho mladý student, syn šlechtice z Ariles. „Leč vzhledově se alfové a elfové nikterak neliší, rozdíl se nachází ve schopnosti pracovat s magií“
Celá podstata bytí magických bytostí je velmi originálně vytvořená. Kromě jitřních a nočních alfů tu jsou čarodějky, kterým ale magická moc nekoluje v krvi jako alfům. Magie čarodějek je něco nepřirozeného, je na jejich povrchu, protože si ji silou přivlastnili. Opravdu mě zaujala postava Alinyi, která je zvěromágem. Nya se narodila jako vlk, dokáže ale nabýt i lidskou podobu, ve které tráví mnohem více času, kvůli přátelství s Adrienou. Je v ní opravdu cosi zvířecího. I když zrovna není proměněná v pantera nebo vránu, poznáte na ní její zvířecí duši. Především pak projevuje vděčnost a lásku způsobem, jaký je typický pro zvířata. Je to moc roztomilé a opravdu mě to dojímá. Měla bych ještě zmínit magii Kostí, na které je cosi démonického a temného. Lidé, kteří jí vládli, padli spolu s Kostěným městem, takže už je to spíš mýtus. Dalšími vymřelými druhy jsou na Nomiey upíři a vlkodlaci. Ať je ale podstata magických bytostí vytvořená sebelépe, to, jak jsou napsané osobnosti jednotlivých postav, to stále převyšuje.
Adriena není žádná nereálná hrdinka. Nepotřebuje vyvolávat drama jako hrdinky amerických seriálů, ani nemá na každém prstě jednoho nápadníka. Já jsem si vždycky myslela, že ve fantasy románech bych byla nějaká vedlejší postava. Nejsem nijak výjimečná, jak bych asi tak mohla zachránit nějaké království? Díky ale Adrieně vím, že můžu být i hrdinkou. Adriena není bezchybná. Není dokonalá a neohrožená a magie má sotva, co by se za nehet vlezlo. Její jméno zná ale na kontinentu každá, a je snad nejslavnější ženou současnosti. Přitom je to holka, která má strach z ohně a ráda si hraje s Nyou v podobě psa s míčkem. Adriena je jednou z nás. Když čtu, cítím, jak je opravdová, tak opravdová, že by teď klidně mohla sedět na židli vedle mě.
„Moje siverai, jak jsi mi chyběla,“ vydechla a vzala Adrieniny tváře do dlaní. Mladá královna se široce usmála na svou strážkyni královského rodu. Osobní bojovnici, ochránkyni a nejdůvěrnější členku dvora.
Autorka to má podle mě v hlavě opravdu srovnané. Napsat takový příběh vyžaduje opravdový um. Když jsem byla malá, také jsem snila, že mi mé příběhy vyjdou ještě během studií. Nesmírně proto autorku Siverai obdivuji za to, co dokázala. Věřím, že i pro další čtenáře se stává inspirací pro vlastní psaní. V jejím psaní mi, mimo již zmíněné, imponuje i to, že Adriena má přechýlené jméno. Jednou jsem se setkala s českou knihou, která užívala anglická jména a příjmení (například „Tara Jones“). Přijde to trochu jako volání, že v Americe je všechno lepší. To považuji za nevyspělost. I když by se ve fantasy dala nepřechýlená jména přejít, jsem ráda že autorka zvolila přechýlenou variantu.
V Siverai jsou i bojové scény plné násilí, proto se doporučuje až čtenářům od patnácti let. Má to své opodstatnění, protože to nebyla procházka růžovou zahradou, ale zase netekly hektolitry krve a věřím, že k zvednutí žaludku dojde opravdu ojediněle. Velmi podstatným bodem v Siverai je přátelství. Čtenáři si přečtou hned několik jeho podob, některý dojímá od počátku, jiný se zase ukáže velmi hluboký, ač to na první pohled není vidět. Tyto linky obsahují mnoho inspirativních a krásných myšlenek, ze kterých si my, čtenáři, můžeme hodně vzít. Celkově bych řekla, že Siverai je kniha velmi přizpůsobivá. Nebála bych se říct, že každý si v ní něco najde. Neobsahuje nic, co by jí dělalo přístupnou jen pro jednu polovinu čtenářského publika, proto bych řekla, že sedne každému. Někomu samozřejmě víc, někoho může přivést ke čtení či psaní, pro někoho je to kniha osudová.
Jak bylo zmíněno, kniha byla vydána vlastním nákladem. I o tom se autorka rozepsala na svém blogu, a je to moc zajímavé čtení. Momentálně má rozepsaný druhý díl Siverai, na který se opravdu moc těším. Přinese nám totiž pokus povstalců o převrat a zabití Dobyvatele. Je to velmi nebezpečná, někdo by řekl že i sebevražedná mise, ale je to dost možná začátek osvobození Remiey. Nebo také začátek konce… O tom, jak to dopadne, si snad přečteme již brzy, zda se ale podaří najít prince Riffiena, se můžete dočíst už teď.
Siverai: dědici Remiey je jednoznačně hodna desetibodového hodnocení. Ať to tedy máme i v číslech: podtrženo, sečteno, moje hodnocení je 10/10.
Připomenu možnost nechat si napsat věnování při použití kódu SIVERAI na autorčině e-shopu.
Jinak můžete zaskočit do knihkupectví Kanzelsberger a mít knihu vcukuletu osobně.
Comments (4)