Tak takhle by to šlo! V srpnu se Angela Marsonsová vytasila se sedmnáctým dílem Případy Kim Stoneové v češtině a já neotálela a přečetla ho jakmile to šlo. Jmenuje se Schované jizvy a jde nově o jeden z mých nejoblíbenějších dílů v sérii.
Schované jizvy jsou jedním z těch vzácných dílů, před jejichž čtením je mít dobré určitě přečtený díl předchozí – v tomto případě jde o knihu Šest rakví. Vím, že si asi říkáte kdo by to dělal, proč by někdo začínal číst až v půlce série. Ale věřte mi, je tomu tak. Koneckonců právě čtete recenzi toho „někoho“. Když jsem před třemi lety s Kim začínala, četla jsem nejprve Vražednou mysl, která je v pořadí dvanáctou knihou. Zaujala mě obálkou a anotací, hledala jsem nějakou dlouhodobější sérii, ale nenapadlo mě si před přidáním na vánoční seznam dárků zjistit, zda není v sérii na nějakém vzdálenějším místě. Většinu knih z této série, včetně Vražedné mysli, se ale dá číst samostatně. Chyběl mi sice kontext osobních zápletek postav, ale zvládla jsem to. U Schovaných jizev ale potřebujete znát konec předchozího dílu už jen proto, abyste pochopili Kimino chování. Tady totiž není zrovna jednoduše čitelná.
Zničehonic jí začal svět plavat před očima. V ústech jí vyschlo a srdce jí bušilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Na čele jí vyrazily krůpěje potu. Dotek pout na kotnících v ní vzedmul nával paniky, proudila jí celým tělem a přenesla ji zpátky na místo, které stále přes veškerou snahu nedokázala nechat za sebou.
„Chcípneš, čubko.“
„Na tohle jsem čekal roky, čubko.“
Pěst, kop, kop, kop, pěst, kop.
„Zlámu ti všechny kosti v těle, čubko.“
Kop, pěst, kop, pěst, pěst, kop.
„Nepřestanu, dokud nevydechneš naposled.“
Kop, pěst, strach, bezmoc, bolest, strach, kop, porážka, smrt.
V Šesti rakvích se Kim opět utkala s vrahem Symesem, který v Tiché modlitbě unesl dvě malé holčičky a byl připraven je zabít. Koneckonců tak udělal se spoustou lidí motajících se kolem případu. Kim naprosto nenáviděl a ještě více ho vydráždilo, když za ním v rámci právě vyšetřovaného případu přišla v Mrtvých vzpomínkách do věznice. Přísahal si, že se z vězení dostane, najde ji a vrátí jí všechnu tu bolest, kterou kvůli ní zažil. Povedlo se mu to, ale ne tak úplně. Sice Kim dokázal způsobit obrovskou bolest, ale nezabil ji. Kim přežila a to i díky svému týmu čítajícímu inspektora Bryanta a konstábly Stacey Woodsovou a Austina Penna. A teď se k nim má po měsících rekonvalescence vrátit. Inspektor, který jí zastupoval, jí už ale v týmu nadělal pěknou paseku. A pokud s tím Kim něco neudělá, bude to paseka nevratná. Avšak Kim nevypadá, že by s tím cokoliv plánovala dělat. Jakkoliv chtěl její tým věřit v opak, Symes nadělal jizvy nejen na jejím fyzičnu, ale i duši. Aby se z toho dostala, potřebuje nový případ. Ten na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat. Množí se případy sebevražd. Vypadají opravdu buď jako smrtelně vážně vykonaná rozhodnutí vzít si život, nebo mistrně zamaskovaná vražda. Jenomže aby šla vražda prokázat, musí přijít detektivové i na spojení všech obětí. A ačkoliv to chvíli trvá, detektivové jedno najdou – všichni kdysi pobývali v léčebně zaměřující se na změnu orientace z homosexuální na heterosexuální. Nejděsivější na celém tomto konceptu ale je, že na některé snad vážně zafungoval. Tahle léčebna se sice tváří jako zcela otevřená ke spolupráci, ale policii do určitých míst nechce pouštět. A není to snad jasný důkaz skrývání něčeho nekalého? Kim, Bryant, Stacey a Penn se musí pokusit zachránit tolik životů, kolik ještě s vrahem běhajícím na svobodě mohou. Kim se však musí nejprve dát dohromady. Ke svým případům utíká před děsy z minulosti už dlouho, a to nemůže dělat věčně…
Tři sta třicet čtyři stránek plných napětí, šokujících zvratů, dojemných momentů a filozofování nad schopnostmi lidské psychiky, to jsou Schované jizvy. Dnes už beru autorčiny knihy jako jednohubky, protože dobře vím, že ať mají jakýkoliv rozsah, neodtrhnu se od nich dokud je celé nepřečtu. Autorka umí čtenáře nadchnout jak krátkodobě pro zápletku, tak dlouhodobě pro postavy. Díky tomu si u každého čtení Kim připadám, jako bych se vracela k rodině. A že ti, kdo mě znají, vědí jak ráda bych bydlela v Anglii, kde se Kimiiny případy odehrávají… Ovšem právě proto, jak moc mám Kim ráda, mě ještě více bolelo číst o jejím trápení.
Očekávat, že vrazí dovnitř jako superhrdinka a všechny je zachrání, bylo asi nerealistické. Napravit všechny křivdy, které se za její nepřítomnosti udály, by dalo velkou fušku, jenomže žena, kterou dnes Stacey viděla, nebyla ani stínem té, k níž s postupem času začala chovat takovou úctu a obdiv jako k nikomu jinému. Dočista jí pukalo srdce, když sledovala, jak se tam místo její někdejší šéfky promenuje tahle osoba. Vášeň, drajv, odhodlání, bystrá mysl a suchý humor jako by zůstaly na podlaze toho skladiště, kde ji Symes málem ubil k smrti.
Kim je po Symesově útoku zlomená. Aby ho dostala, musela se smířit s vidinou smrti. A byla na ni připravená, přivítala by ji. Jenže jak se má nyní vrátit do běžného života, když už se viděla pohřbená? Vždy byla ledově chladná, odtažitá, sarkastická a měla smysl pro humor, ačkoliv by to někoho nemuselo na první dobrou napadnout. Byla loajální a empatická, ovšem to jak ke komu. Nedávala najevo, že vůbec prožívá nějaké emoce. A teď jich zažívá hodně. Cítí strach, neklid a paranoiu. Na ničem jí nezáleží a nic jí nerozveselí. V noci nespí, protože jinak se jí opět zdá o Symesovi. A je ještě odtažitější než kdy dřív. Autorka si s Kiminou psychickou stránkou poradila výborně a předestřela nám tak Kim jak ji ještě neznáme. Byla velice zraněná, ale tím i lidská, což se mi na ní líbilo. Pokud se autorka rozhodne, že Kim už nikdy nebude jako dřív a nechá ji o malinko lidštější, budu jedině ráda. Takhle mě moc bavila a u čtení jsem žasla kolik vrstev Kim odhalila nejen před sebou, ale i před svými nejbližšími.
Kimino zotavování se nebylo jedinou osobní linkou ve Schovaných jizvách. Penn stále pádí za svou někdejší láskou a už mu dochází, že se musí buď vyslovit nebo pohnout dál. Navíc mu začíná dělat starosti bráška s Downovým syndromem, který přešel do puberty. Stacey si velmi neporozuměla s inspektorem, který byl záskokem za Kim a neuznává ženy na vysokých pozicích. Tím hůř to nese, když přijde domů ke své manželce, která se s ničím takovým nepotýká, a začne přemýšlet, jestli není problém v ní. Tohle znevýhodňování na pracovišti zajde ale až příliš daleko… A Bryanta trápí Kimiina odtažitost. Jako jediný si o ní dělá takové starosti, že ji dokonce na rovinu požádal, aby s ním mluvila. A je to právě jeho role v této knize, která mě bavila po Kim nejvíce. Zbytek jsem nemusela přetrpět, ale ani si je nijak zvlášť neužila. Na užívání jsem ovšem měla jiné části knihy.
„Tak co říkáš tomuhle místu?“ řekla.
Penn pokrčil rameny. „Docela hezké, je odsud pěkná vyhlídka. Jednou jsem si na Ďáblově křesle domluvil rande s holkou. Bylo mi patnáct a nepřišla.“
Kim na něj dál upřeně hleděla a čekala. Pěkně zarezli, jen co je pravda.
Penn zrudl. „Aha, vy myslíte na tu sebevraždu?“
„Ne, mnohem více mě zajímá tvůj pubertální milostný život. Ovšemže na tu sebevraždu.“
Přesně takové morálně ne zrovna pozitivní experimenty vykonávané na lidech mám ráda. Zde jsme nahlédli za zdi léčebny pro homosexuály, ale líbit si nechávám i experimenty jako jsou vykonávané v seriálu Stranger things na Eleven a o nichž se spekuluje, že se skutečně udály. Léčebna je ve Schovaných jizvách skvělou kulisou a rekvizitou pro zvlášť dojemné a smutné momenty. Především ten ze strany dvě stě šest ve mně vyvolal silné emoce a spolu s nimi i šok a potřebu smeknout před Angelinými vypravěčskými schopnostmi a důvtipem. A krásně ukazuje, jak je těžké nechat se přesvědčit, že je něco správné, když jsme bytostně proti tomu. Jakkoliv věrohodně se léčebna prokazovala, jeden škraloup už u detektivů měla (a to fakt, že předělává lidi na něco, čím ani sami být nechtějí), a tak jejímu vedení nevěřili zhola nic, přestože je jejich profesionalita přemlouvala o opaku. Zda udělali správně se můžete dočíst. Moc mě bavilo, jak různorodé důvody pro léčbu v tomto zařízení si autorka dokázala vymyslet. Někdo tam byl nedobrovolně kvůli věřícím rodičům, někdo dobrovolně kvůli sobě. A rozdíly byly i v tom, jak se chovali po léčbě – někdo své pudy udusil úplně, jiný je přijal, další zase žil jako dříve a ani se nad tím nemusel zamýšlet.
Stejně tak důvtipná a chytře vymyšlená byla i dějová linka odehrávající se… no, někde jinde. Čtenář vlastně po celou knihu neví, zda se odehrává paralelně či v minulosti. Podstatné ale je, že i v této dějové rovině dojde k vraždě. Jak ještě zamíchá s kartami se budeme moci jenom domnívat. Tuhle zápletku jsem z poloviny odhadla a autorka mě překvapila pouze spolupachatelem tohoto zločinu, i tak ale šlo o povedený kousek. Pak tu máme ještě případ vyšetřovaný Stacey, trochu méně významný, ale dost možná související s tím hlavním – bez toho autorka zkrátka knihy o Kim nepíše. Byl sice velmi prostý, ale také mě moc bavil. Řeší se tu zmizení jednoho muže, kterého postrádá jeho manželka. Nic jí neřekl, jen si vybral hotovost a ráno nedorazil do práce. Od té doby jako by se po něm slehla zem. V jednoduchosti je krása. A vtipné je, že jsem nedávno v českém rozhlasu Dvojka slyšela popis jednoho reálného případu, který začínal přesně takhle. Jen z rozhlasového pána se vyklubal lichvář, kterého zabil dlužník, a z tohoto… to si přečtěte sami.
„[…] Nebála se totiž přiznat, že je lesba. Neměla strach, co na to řekneme. Problém byl v tom, že taková být nechtěla. Ta myšlenka se jí hnusila. Nechtěla se lišit. Chtěla si najít kluka, vdát se a založit rodinu. Přesvědčovala jsem ji, že když najde tu pravou, může všechno tohle mít taky.“
„Co bylo dál?“ zeptala se Kim. Snažila se vžít do konfliktu, který Sarah zuřil v hlavě.
„Víckrát už o tom pak se mnou nemluvila. Skoro jako bych nezareagovala správně.“
Kim chápala, jaká to je ironie. Elaine dceru přijala s otevřenou myslí a náručí, a stejně to bylo špatně.
Autorka jde v této knize všemi možnými směry, jen ne prvoplánovou cestou. Představte si tuto situaci – dojde k nějakému odhalení a vy si logicky v hlavě promyslíte, jak by se mohl děj odehrávat dál a co tento zvrat pro něj znamená. Pak ale čtete dál a když už by se vámi promyšlený scénář měl stát, postavy vám prozradí, že to nebude daným způsobem, ale diametrálně odlišně. Snad ani jednou tu nezvolila cestu dlážděnou klišé a vždycky si našla způsob, jak překvapit i ty překvapení se tvrdě bránící. V minulosti jsem u Angely zaznamenávala pár prvoplánových směrů vedení příběhu, takže tohle vidím jako velký důkaz jejího zlepšení. Přeci jen už píše desátým rokem, to by v tom byl čert, aby ne.😀
Kdybych chtěla být hnidopich, zamyslela bych se nad názvem. Schované jizvy zní trochu zvláštně, krkolomně. Na druhou stranu je asi těžké vymýšlet neustále různorodé názvy, když jen Angela Marsonsová jich tohoto typu pro své knihy využila požehnaně. V originále se kniha jmenuje Hidden scars, což by se dalo přeložit jako Skryté jizvy – a znělo by mi to trochu lépe. Angela už ale jednu knihu s adjektivem skrytý v názvu má. Každopádně je to trošku netradiční překlad a mám ještě jeden jeho příklad: slovíčko drajv (viz druhá citace v této recenzi). To jsem v takto počeštělé formě ještě neviděla. Jinak jsem se Schovanými jizvami velmi spokojená. Celou sérii opět vřele doporučuji a doufám, že si bude nacházet stále nové a nové spokojené čtenáře. A ukrutně se těším na další díl. Teď, když jsem během minulého roku přečetla všechny dosud vydané díly, na mě jedna kniha za pár měsíců působí maximálně jako slabá dávka drog – sice se jí na chvíli sjedu, ale ani zdaleka mi to nestačí. Potřebuji více. Naštěstí se kromě toho, že Ježíšek chodí v prosinci, totéž říká i o drogových dealerech. Tedy skoro. Podstatné je, že prvního prosince vyjde osmnáctý díl s názvem Hrozivá věštba. A stačilo mi vidět pentagram na obálce knihy, abych hned věděla, že se mi Angela Marsonsová zase trefila do vkusu.
„Chceš vědět, na co jsem myslela těsně předtím, než jsem umřela?“
Přikývnul.
„Na tebe. Nesnesla jsem pomyšlení, jak si budeš vyčítat, že ses ke mně nedostal včas. Věděla jsem, že si to nikdy neodpustíš. Toho jsem nejvíc litovala, když jsem cítila, že odcházím.“
Moje hodnocení Schovaných jizev je 10/10.