Když jsem byla malá a pomalu začínala zjišťovat, jaké knížky mě nejvíc baví číst, dostala jsem se k detektivkám. Dlouhou dobu jsem četla především je, a jednou za pár měsíců nějakou klasiku nebo román. Hltala jsem jednu detektivku pro děti za druhou – a když jsem objevila kouzlo Agathy Christie, a přečetla celou babiččinu sbírku, přešla jsem na „dospělácké“ detektivky. Situace se opakovala, v knihkupectví a knihovnách jsem chodila pouze do detektivní sekce. Pak jsem ale poznala kouzlo fantasy, brakových romancí, světové literatury a dalších žánrů, a z detektivek se stala pouze jedna z mnoha možností, které byly v mém repertoáru. Když jsem objevila detektivní sérii o Kim Stoneové, jako bych se vrátila v čase. Znovu jsem v sobě objevila tu ohromnou vášeň pro detektivky. Od dočtení Pokrevních pout, pátého dílu ze série Případy Kim Stoneové, beru do ruky jeden díl za druhým, a cítím se jako v dětství. Od pátého dílu jsem se za poměrně krátkou dobu pročetla až sem, do deváté knihy od Angely Marsons nazvanou Osudný slib.
V minulém díle přišel tým West midlandské kriminálky pod vedením inspektorky Stoneové o ¼ detektivů. Je tedy více než jasné, že v Osudném slibu přijde někdo nový do počtu. Jak ho tým přijme? Inu, tak jako já a mnozí další čtenáři, kteří stále truchlí nad ztrátou v podobě milované postavy: špatně. Mezi Bryantem a Kim kvůli tomu dokonce vznikne spor. Ale detektivové ví, že kdyby si své problémy řešili v pracovní době, mohlo by to ohrozit celý případ. A ten, před kterým stojí, je skutečně neobvyklý…
Inspektorce Kim Stoneové konečně sundali sádru, a tak se může vrátit do práce. Jenže její tým už nikdy nebude jako dřív. Brzy po jejím návratu je nalezen brutálně zavražděný doktor Cordell, Kim, Stacey a Bryantovi dobře známý z případu internátní školy Heathcrestu, kde prováděl nedospělým dívkám ilegálně potraty. Na kriminálce mají co nevidět zase práce až nad hlavu a tu by ve třech dlouhodobě rozhodně nezvládli. S detektivem, který přichází na místo Kevina Dawsona jsou ale silně nespokojeni, především ženské osazenstvo týmu. Kim je rozhodnutá se ho hned po vyřešení případu zbavit, a to, zdá se, bude brzy. Na místě činu byla nalezena spousta forenzních stop, snad až příliš… Že by měli štěstí a náhodou narazili na neopatrného vraha? Kim Stoneová dobře ví, že náhody v jejich práci nejsou.
V krku zela rána od ucha k uchu. Na spodním okraji visela kůže jako otevřená ústa. Krev se vylila z rány, naplnila kapsu volné kůže, přetekla na hruď a zbarvila oblečení oběti doruda. Kim ze zkušeností věděla, že místa činu se jen málokdy podobají filmovým hororům, ale tohle byla výjimka.
Osudný slib je rozhodně nejklidnější díl z celé série (tedy alespoň z té víc jak půlky, kterou jsem zatím přečetla). Detektivové pátrají po vrahovi jednoho z aktérů Skrytých karet, který kvůli nim přišel o mnoho peněz. Vše jde tak dobře, až i tato okolnost začne být podezřelá… Líbí se mi, že autorka zvolila méně výrazný případ, protože v první řadě bylo třeba věnovat se nové situaci ve vyšetřovatelském týmu. I tak bylo vyšetřování poměrně napínavé, a má dobré vyvrcholení, ale případ jako takový postrádá důmyslnost. O tom svědčí třeba fakt, že jsem vraha odhadla už v první kapitole.
I když jsem věděla, kdo to udělal, nevěděla jsem jak. A na tomhle místě to autorka pěkně zašmodrchala, a zmátla nejen mě, ale i detektivy. Finálové rozuzlení, kdy jde o život zpravidla Kim a její tým jí na poslední chvíli zachrání, bylo tentokrát jiné. Tentokrát to nebyla Kim, komu šlo o život. Byla to příjemná změna, kterou oceňuji. Nechyběly kapitoly z pohledu vraha, které byly na můj vkus až moc podobné těm z minulého dílu Skrytých karet.
Všichni chtějí něco nabídnout, nějaký náznak, symbol svého žalu. Chtějí abych věděl. Abych se podělil. Nabízejí mi darem svou lidskost. A já jim na to zvysoka seru. Oni mě neutěší. Ani vědomí věčného klidu. Ani fráze a klišé, soustrastní truchlící, kondolence, květiny a telefonáty. Ani ten krátký čas, který jsme spolu mohli strávit.
Mě utěší hněv. Doběla rozžhavený vztek, který hoří v každém póru mého těla, každé molekule mého bytí. Mě utěší můj plán. Utěší mě jistota. Jistota, že všichni, kdo za to mohou, zemřou.
Zápletka druhého případu, na kterém dělala konstábl Stacey Woodová, je jedno z mých oblíbených témat k bádání. Tak nějak jsem sice vývoj daným směrem očekávala, a Stacey si podle mě nechala spoustu detailů utéct, ale přeci jen není zvyklá pracovat v terénu. (I když: byl to záměr, nebo autorka nadělala tak nelogické chyby?) Ukončení této vyšetřovací linky bylo sice v pořádku, ale stejně by mě zajímalo víc detailů. (Já vím, nebuď zvědavá, budeš brzo stará. Ale třeba budu mít štěstí a dozvím se víc v desátém díle, který jdu hned číst.)
Osudný slib mě moc bavil, řekla bych, že právě kvůli tomu důrazu na emoce detektivů a atmosféru, která v týmu panuje. V detektivkách podle mě musí být na první místě případ, když jde ale o takhle dlouhou sérii, u které čtenáři ví, jak autorka pracuje, a že větší důraz na sociální vazby mezi postavami je jen příjemné okořenění, nejsem proti. Skvěle to, kromě Angely Marsons, funguje i například Helen Fieldsové, autorce Dokonalé série.
V minulých recenzích na přechozí díly ze série jsem častokrát zmiňovala, jak autorka přeskakuje od kapitoly ke kapitole, až se v tom jeden ztratí. V Osudném slibu tomu tak ale nebylo, a po ukončení kapitoly v tom nejnapínavějším na ní další kapitola klidně navazovala. To u autorky nevídáme moc často a rozhodně to napomohlo návratu čtivosti, kterou si pamatuji z prvních dílů, a kterou jsem od sedmého dílu trochu pohřešovala.
Nebudu to už zbytečně protahovat, takřka nemám co vytknout a dávám jasných 10/10.