Červenec byl Měsíc s velkým M. Hodně jsem toho podnikala, překvapivě dost i přečetla a vyjma dalšího si dopřála i jedinou opravdovou dovolenou prázdnin. Vyrazila jsem s kamarádkami na týden na chatičku (vzhledem k velikosti ji skutečně nemohu nazvat chatou) do Velkého Luhu. Chatová oblast je tam situovaná kolem lomu, kde se dá koupat a je to tam prostě nádherné. Sousedé byli také velmi milí, ovšem nejmilejší lidé byli se mnou v chatě. Minimálně pro mě ti nejmilejší – moje nejlepší kamarádky. Hezky jsme si tam hospodařily, hodně hrály karty, a protože jsme všechny čtenářky, tak jsme si také dost četly. Celé dny nám vyhrávalo country rádio, na kterém kamarádka, jíž chata patří, trvala, protože je to prý tradice. Znám teď spoustu českých country hitů. Vyrazily jsme si i na výlet do nedalekých Františkových lázní, do nichž jsem se zamilovala. Je to místo jako z obrázku. Zkrátka a dobře jsme se měly parádně a doufám, že si to zopakujeme třeba během podzimních prázdnin. To byl ovšem až poslední červencový týden. Vraťte se se mnou na začátek měsíce a samozřejmě k tomu proč jste teď asi tady – k přečteným knihám.
V červenci jsem přečetla 5 knih, celkem 2 248 stránek. Největší „bichličkou“ měsíce byla tisícistránková Minulost, první díl série Černý měsíc, od Filipa Beneše. Právě kvůli ní jsem na začátku tohoto textu psala, že jsem toho překvapivě stihla dost přečíst; nemyslela jsem si totiž, že vyjma jí stihnu vůbec něco dalšího. Dočetla jsem ji až poslední červencový týden, takže mi zabrala téměř celý měsíc (nebyl černý), ale na sto procent stála za to.
Minulost je úžasně napsaná, to za prvé. Autor píše téměř lyrickým jazykem, vytváří výborné dialogy a bez přehánění by se nenašla ani stránka, která by mě nebavila. Se slohem trochu souvisí i má jediná výtka, tedy místy přílišná popisnost. Ovšem v knize s rovnými tisíci stranami je to vážně jen kapka vody v moři. Hlavní, co si z celé knihy odnesu, bude to dobré, třeba nepředvídatelnost celé knihy, která nestojí na šílených jednorázových zvratech, ale na pomalých náznacích, které postupně nabírají na intenzitě stejně nenadále jako padá mlha, a skvělá atmosféra.
V anotaci se píše, že příběh sleduje korunního prince království Lhyonn, Ramiela z rodu Raxů, kterak se se svým otcem králem, lhyonnskou šlechtou a pěticí svých nejlepších přátel vydává na výroční královský bál do sousední Nellsie. A pak nám anotace prozrazuje, že na bále se něco velmi zvrtne a Ramiel a jeho přátelé jsou „vrženi na cestu nebezpečí, strachu, zrady, zklamání, lásky, tajemné magie a boje o holé přežití, na niž jim svítí pouze nefritová záře Černého měsíce“. Představovala jsem si z toho nějakou komorní hrdinskou cestu, kterou podniká pouze tato šestice přátel. Namísto toho je v ohrožení celé království, o život přijde spousta lidí a kdo ví, jestli to nebude i někdo z hlavních hrdinů, a vůbec to bylo celé ještě lepší než nám anotace tvrdila. Právě tohle spojení politiky, diplomacie a epických bitev s docela obyčejným životem a trávením společného času šesti mladých dospělých v permanentním nebezpečí mě fascinovalo. Možná že právě díky tomuto osobitému spojení se v knize schovalo tolik přenádherných slovních spojení a myšlenek.
Autor si knihu vydal samonákladem, takže se dá koupit pouze na jeho webu pod tímto odkazem. Líbivě, ale stále střízlivě, si ji vymazlil zvenčí i uvnitř. Tisíc stran je sice výzva, co si budeme povídat, pro mě rozhodně byla, ale stojí za to věnovat Minulosti potřebný čas. Více o ději a mých pocitech si řekneme v recenzi, povídání o Černém měsíci ale ještě konec není.
Do Minulosti jsem se tak zamilovala, že svět Černého měsíce považuji za svůj nový knižní domov a postavy zde žijící za své přátele. V knize jsou tři mužští hlavní hrdinové a tři ženské hlavní hrdinky, z nichž dvě jsou dvojčata. Rozhodla jsem se toho využít a střihnout si jejich cosplay – tedy cosplay Melliah a Mirrah. A když už jsem v tom byla, pustila jsem se i do Sereny, zbývající hlavní hrdinky, aby jí to náhodou nebylo líto. Všechny tři jsem ztvárnila ve chvíli, kde se s nimi poprvé potkáváme v knize, což je během poslední zkoušky z jejich dvouročního studia na vojenské akademii. Melliah a Mirrah jsou zrzky, s radostí jsem tedy vytáhlou svou novou zrzavou paruku. A našla jsem i přesně ten správný odstín očního stínu, kterým jsem si nakreslila zrzavé obočí. Serena je černovláska, takže jsem na ni použila paruku z cosplaye Yennefer. Všechny tři kostýmy měly stejný základ – černé kožené kalhoty, tričko a narychlo ušitý plášť. Pak už jsem si jen vyhrála s doplňky jako jsou kožené rukavice, kazajka, korzet a opasek na zbraně, abych je od sebe odlišila. Fotila jsem jen u sebe doma a právě si s nimi hraji ve photoshopu, kde přidávám tematické pozadí a upravuji je. Mám z blížícího se výsledku velmi dobrý pocit, který doufám budete sdílet se mnou.
Protože je Minulost takový obr, potřebovala jsem v průběhu měsíce něco lehkého na čtení do autobusu a vlaku. Dostala jsem náladu na starou dobrou detektivku, takže jsem sáhla po Podivném počátku od Deanny Raybournové. Podivný počátek je první díl historické série Záhady Veronicy Speedwell, kterou jsem si kdysi pořizovala kvůli doporučení, že jde o něco ve stylu seriálu a knih o vyšetřovatelce Phryne Fisherové (seriál se jmenuje Vražedné záhady slečny Fisherové, knižní série Slečna Fisherová vyšetřuje a napsala ji Kerry Greenwoodová). Ocitáme se tu v Londýně v roce 1887 a spolu s Veronicou Speedwellovou, která právě pohřbila svou pěstounku, odhalujeme pravdu o jejím původu. Zdá se totiž, že právě kvůli okolnostem jejího narození někdo velmi nebezpečný usiluje o její život. Bylo to čtení zajímavé, v některých částech knihy sice trochu zdlouhavé, ale musím ocenit, že se autorka nebála příběh zavést i do ne zcela neočekávaných rovin a lokalit. Zápletku jsem ani zdaleka neuhodla a jsem zvědavá kam se bude příběh ubírat v dalších dílech. Mám totiž tušení, že nepůjde o sérii ve stylu „co kniha, to jeden detektivní případ“. Druhý díl by měl vyjít už na podzim, stejně jako jednička pod nakladatelstvím Ocelot. Nenechám si jej ujít.
Na další proložení Minulosti (říkala jsem, že mi dala docela zabrat) jsem sáhla po poměrně útlé seberozvojové knize od Aleny Wehle, která se jmenuje Citlivka a pojednává o životě s vysokou citlivostí. Sama se za vysoce citlivého člověka považuji a zde jsem si tuto zcela amatérskou „diagnózu“ potvrdila. Ve spoustě věcí jsem se poznala a myslím, že si teď i o trochu lépe rozumím. Na Citlivce pak musím ocenit především její formu. Kniha je plná ilustrací, různého formátování a fontů, i druhů sazby je několik… A díky tomu jsem ve spojení s krátkými, stručnými kapitolkami udržela pozornost. To mi u seberozvojových knih dělá velký problém. Naposledy jsem z tohoto žánru četla Autistky od Clary Törnvallové, které jsou s Citlivkou neporovnatelné (pro Autistky bohužel v negativním slova smyslu). Autorka je sama jednou z vysoce citlivých lidí a na velkou část toho, jak se sebou žít, si musela přijít sama. Dělá terapeutku, má za sebou řadu kurzů, a nyní předává své zkušenosti. Musí být v tomto ohledu vážně vzdělaná, protože dokáže jednoduše vysvětlit i komplikovanější pojmy a myšlenky. Jedna kapitola na mě byla až moc ezotericky zaměřená, ale celkově jsem z Citlivky nadšená. Delší text napíšu jako (ne)recenzi.
Posledních dvě stě stran Minulosti jsem dočítala během prvních dnů dovolené na chatě, kde jsem pak pokračovala dalšími dvěma knihami. První z nich byla (Že)nám, další ze sedmi básnických sbírek Báry Vencálkové. Už mám od ní přečtenou Destilaci, která mě naprosto nadchla. Během července se moje nálada stihla velmi proměnit, a zatímco na jeho začátku jsem měla chuť na detektivky a návrat do minulosti, teď jsem si potřebovala dát hezkou porci poezie, která bude bolet i léčit zároveň. Tu Bára jednoduše umí. (Že)nám na zmiňovanou Destilaci malinko navazuje a zabývá se zčásti podobnými tématy. Destilace jich má hodně, některá jsou obsáhlá v jediné básni, jiná v deseti. Jak říkala sama Bára, Destilace je to nejlepší „vydestilované“ z její dlouhodobé práce. (Že)nám řeší komornější počet témat, sám název ostatně napovídá jakými. Pojednává o tom jaké je to být ženou, jaká je role ženy ve společnosti, s čím se každá dospívající slečna a žena potká či potkala, vztahy mezi muži a ženami a zabrousí se tu i do velmi dobře vystiženého tématu poruch příjmu potravy. Jsem ještě nadšenější než z Destilace. Bára umí výjimečně nízkým počtem slov zasáhnout člověk přímo do živého a vzápětí onu stále čerstvou ránu začít uzdravovat. To vše za použití chytrých slovních hříček, řádkování a kurzivy, kterými dokáže změnit význam slov i celé básně. Klíčová slova by byla hravá, chytrá a dobře mířená. Nutně potřebuji další Bářiny knihy!
Červenec je pro mnoho lidí, mě nevyjímaje, výjimečný měsíc. Během prvních dvou týdnů totiž nastává svátek všech tenisových fanoušků – probíhá Wimbledon, jediný grandslamový turnaj, který se hraje na trávě. Pro vysvětlení, grandslamové turnaje, tedy ty nejprestižnější a nejdůležitější turnaje v profesionálním tenise, máme celkem čtyři. Rok začíná s Australian Open během března, v květnu se pokračuje do Francie na Rolland Garros (neboli French Open), následuje anglický Wimbledon a na přelomu srpna a září probíhá v Americe US Open. Každý z nich má něco do sebe, ale Wimbledon mě okouzlil už ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla stejnojmenný film s Paulem Bettanym a Kirsten Dunstovou. Už jen jeho prestiž je pro mě přitažlivá. Tenis na trávě navíc zní a vypadá lépe než kdekoliv jinde – alespoň podle mě. Tenis bych na tomto místě nechala tenisem (chápu, že ne každý je jeho fanoušek), nebýt knihy, kterou jsem četla loni v létě, a během letošního Wimbledonu na ni neustále myslela. Jde o Carrie Soto se vrací od Taylor Jenkins Reid, kdy se bývalá tenistka Carrie Soto vrátí v třiceti devíti letech na kurty, aby se pokusila zachránit svůj rekord neuvěřitelných dvaceti grandslamových titulů. Tolik se mi líbila, že ji považuji za jednu ze dvou svých nejoblíbenějších od autorky. Byla dokonce tak chytlavá, hezky vymyšlená a napsaná, že mě mrzí, že už si ji nikdy nepřečtu znovu poprvé. Kdysi jsem o knihách Taylor Jenkins Reid napsala článek, kde mimo jiné vysvětluji proč Carrie sdílí první místo v oblíbenosti s Daisy Jones & The Six, biografií fiktivní sedmdesátkové kapely. Té jsem se v uplynulých dnech také docela věnovala…
Daisy Jones & The Six jsem četla už třikrát. Vrátila jsem se k ní tolikrát, protože miluju její atmosféru a už dlouho se snažím pochopit jednání dvou postav. Není mi blízké, protože se situací, v níž se ocitnou, nemám vzhledem ke svému relativně nízkému věku ještě žádné osobní zkušenosti. Každopádně ale zapříčiní, že konec Daisy Jones & The Six považuji za jeden z nejneuspokojivějších konců, které jsem kdy měla tu čest přečíst. Doufám, že jednou naberu dostatek zkušeností, aby mě tato zápletka přestala pronásledovat a konečně jsem se s ní mohla ztotožnit. Daisy Jones & The Six mám tolik ráda také proto, že autorka se při jejím psaní hodně inspirovala mou oblíbenou kapelou Fleetwood Mac. Už dlouho jsem se chtěla pustit do cosplaye zpěvačky této fiktivní kapely, samotné Daisy Jones, a nyní jsem na něm konečně začala pracovat.
Daisy Jones & The Six má i seriálové zpracování, já se ale rozhodla držet Daisyina knižního popisu. Autorka se při tvorbě Daisy Jones inspirovala zpěvačkou Fleetwood Mac Stevie Nicksovou, což jsem při přemýšlení nad cosplayem přejala. Vybrala jsem ty nejlepší ze Stevieiných outfitů a vymyslela, jak je budu schopná sestavit. Občas svoje cosplaye celé šiju, jindy koupím a někdy je to půl na půl. To je právě tento případ, a tak už mám první outfit hotový. Z džínů koupených v second handu u nás v Brandýse jsem si ušila top (jen jsem zvolila trochu jiný střih než jaký má původně Stevie) a koupila tu nejpodobnější sukni. Oboje jsem už zařadila i do svého běžného šatníku, protože kdo by nechtěl mít styl jako ikonická Stevie? Správné Daisy samozřejmě nechybí zrzavá paruka, sluneční brýle, spousta náramků a náhrdelníků a ikonický kabát. Pravděpodobně plný drog. Tedy co? Tento projekt si každopádně moc užívám a nezaručuji, že z něj nedostanu chuť na čtvrté čtení knihy.
Již několikrát jsem zde sdílela kulturní zážitky z výstav, kam nejčastěji chodím se svou kamarádkou Verčou. Jednu jsme společně navštívily i teď v červenci, konkrétně moderní galerii Pragovka a její výstavu Podmínky umění, která probíhá ještě do devatenáctého září. Postěžuji si, že volnomyšlenkářští umělci začali naši nedělní návštěvu zazděním otevírací doby v deset hodin a my se tam málem ani nedostaly. Galerie byla jednoduše bez vysvětlení zamčená a nikde nebylo vidět žádného jejího zaměstnance. Zatímco ochotný pan recepční uměleckého prostoru Pragovka se snažil někoho z galerie sehnat, objevila se asi za patnáct minut zaměstnankyně z galerie. Sdělila nám, že dnes mají technické problémy a otevřou až zhruba za hodinu, beze všeho si sedla ke stolku před galerií a začala si něco prohlížet na mobilu. Technickým problémem se ukázalo být, že nemá klíče k jejímu odemčení. S panem recepčním, jenž se mezitím celé situaci snažil přijít na kloub, vůbec nekomunikovala. Takže nebýt toho, že se mnou a s Verčou sdílel své poznatky jestli se někomu dovolal nebo zjistil důvod proč v galerii nikdo není, ani by nevěděl, že tam slečna z galerie je. Nakonec to pan recepční vyřešil, klíče sehnal (aniž by se mu od slečny dostalo poděkování) a my si mohly výstavu užít – kdyby nebyla zadarmo, nevím, zda tam vůbec čekáme, protože takto neprofesionální přístup nás pěkně namíchnul. Samotná výstava byla ale zajímavá.
Jsem fanda spíše klasického umění, tudíž bych leccos zde k vidění uměním nenazvala. Ale našlo se pár děl, které jsem si pro jejich krásu a myšlenku musela vyfotit. I uvnitř galerie se našlo několik nedostatků, zejména organizačních a u popisků instalací, ale hlavní nejspíš je, že jsme si to s Verčou užily. Pokud budete mít to štěstí, že se do galerie dostanete, neměla by to pro vás být ztráta času. Klasičtěji pojatá díla se tam najdou a nad moderními můžete v nejhorším případě protočit oči. A pokud jste fanda moderního umění a nic takového u vás nehrozí, tak co tu ještě děláte? Honem do Pragovky.😊
Poslední knihou, kterou jsem v červenci přečetla, byla Má temná Vanessa od Kate Elizabeth Russelové. Nemohu si vůbec vzpomenout jak a proč jsem na ni narazila, ale už od prvního přečtení anotace mi bylo jasné, že je to něco pro mě. Vyprávění z první osoby se odehrává ve dvou časových liniích, přítomnosti a minulosti. Hlavní hrdinka Vanessa měla během studia na prestižní internátní střední škole poměr se svým učitelem, který je od té doby v různých podobách součást jejího života. Jejich poměr ji hodně ovlivnil, ale nikdy si nepřipustila, že ji mohl zneužít. Až když je Strane po letech obviněn ze sexuálního obtěžování a zneužívání dalších svých studentek, začne se Vanessa znovu prohrabávat svou minulostí. Dojde jí, že ne vše bylo tak růžové jak si to malovala. Otázkou ale zůstává jak se s tím vyrovná a zda pouhé uvědomění stačí, aby se od Stranea mohla odprostit.
Lepší knihu jsem si na konec měsíce nemohla vybrat. Má temná Vanessa mě nadchla! Je vážně temná a dokonale vystihuje potlačované trauma, různé druhy zneužití, stavy derealizace a deprese. Ale i na popisy vztahu patnáctileté slečny a jejího o šestnáct let staršího profesora dojde, tak trochu bohužel, protože to byla vážně síla. Chvílemi jsem nevěděla, jestli to na mě není moc a bojovala jsem s tím, abych potlačila fyzickou nevolnost. Přestat číst jsem ale nedokázala. Kniha má okouzlující sloh, na kterém má svou zásluhu samozřejmě i povedený překlad, je v ní spoustu narážek na literaturu a ač je v ní mnoho věcí, které by mohla spoustu lidí, včetně mě, rozrušit (což také udělá), obsahuje i myšlenky přinášející útěchu a porozumění. Když jsem ji dočítala, brečela jsem u toho v metru, k čemuž není co dodat. Ani tady vás neochudím o recenzi.
Vzhledem k příjemným teplotním podmínkám jsem hodně času strávila na procházkách. Bývala jsem velká turistka, hlavně za covidu. Od té doby jsem se této úrovni už nikdy nepřiblížila. Možná jsem mohla, ale netrpěla jsem žádným steskem, na to jsem byla příliš zaměstnaná. Až nyní jako bych si znovu uvědomila, jak je v přírodě krásně. A jak moc ráda jsem se v ní procházela. Zapojila jsem proto do svého běžného života více chůze, ať už v podobě procházky kolem Labe cestou na autobus a domů, nebo plnohodnotných procházek po Vysočině s babičkou. Odtamtud mimochodem pochází fotka do červencové grafiky. Nádherný čas jsem zažila i u koní. Nepotřebuji na nich ani jezdit, stačí mi strávit čas s dalšími lidmi od koní nebo vykydat a při tom si užívat koňskou přítomnost. Fyzická práce má na lidskou psychiku dobré účinky, ať se nám to líbí nebo ne. Vždycky si u čištění výběhů báječně vyčistím i hlavu. S kobylkou, na které jezdím, jsem začala pracovat i ze země (tedy v ohradě, kdy kůň je na volno anebo na lonži, a já mu dávám pokyny ze země) a na vyjížďkách už si pode mnou nedovolí vyhazovat, což je rozhodně úspěch. Oceňuji ho i teď, ale ta pravá vděčnost přijde teprve až bude naše cvalová louka zase celá rozblácená a já neskončím s hlavou v blátě. Znovu.
Práce na blogu a Instagramu už mi do života přinesla spoustu skvělých lidí, postupně se však začaly objevovat i nové zkušenosti. V červenci jsem jednu velkou získala, když za mnou přijela má kamarádka Lenka, která studuje fotografickou školu a poprosila mě, zda bych jí nezapózovala na portréty pro jednu z jejích školních prací. I když se nepovažuji za dvakrát fotogenického člověka a obvykle doufám, že moje práce na kostýmu odláká pozornost od případných nedostatků ve výrazu a pózách, nemusela jsem se dvakrát rozmýšlet zda kývnout. Taková příležitost se nenaskytne každý den. Zadání znělo portréty člověka při něčem, co činí jeho život zajímavým. Lenka mě proto zachycovala s mými knihami, při šití cosplayů a tvorbě doplňků pro ně. Užily jsme si hezké odpoledne a snad se povedl i dostatek použitelných fotek. Jakmile je Lenka bude mít hotové, mám její svolení se s nimi pochlubit. Lenka je mimochodem velmi šikovná nejen ve focení, takže kdyby chtěl někdo sledovat její všemožné tvoření, na sociálních sítích se jmenuje @ne.tradicni.
Stihla jsem ještě jedno dlouho plánované focení, neoriginálně další zrzavé postavy. A další z pera českého autora, konkrétně spisovatelky Šárky Przewozné. Ztvárnila jsem její Alici z duologie Skutečná. Fotky se nesly v duchu obálky prvního dílu, kde má Alice zelené šaty, a zaměřila jsem se na chvíle, kdy se hlavnímu hrdinovi Markovi zjevuje ve snech. Je to jeden z těch méně náročných projektů, ale z mého pohledu není o nic méně povedený – naopak ho považuji za jeden ze svých nejhezčích. Asi i díky zrzavé paruce, kterou jsem si v kombinaci se zrzavým obočím zamilovala. Odteď se identifikuji jako zrzka!
Nebyla bych to já, abych neměla i nějaké knižní přírůstky, kterými bych se mohla pochlubit. Tentokrát jsem až sama překvapená jejich výsledným počtem, protože mi nepřišlo, že jsem tolik nakupovala. Ale dokážu si je před sebou i vámi obhájit. Tak třeba Návrat do zátoky od Donny Ashcroftové je další romantickou jednohubkou z prostředí Skotska, která k nám byla přeložena. Doplňuje autorčiny Vánoce na skotském hradě, Vánoce ve skotské vesničce a Když přeskočí jiskra. První dvě jsou jasně zimní, poslední je zasazená na skotskou farmu kde se vyrábí džem a která v létě ubytovává hosty. Skotská vesnička na mě teprve čeká, plánuji ji na letošní Vánoce, zbylé dvě mám přečtené. A nesrovnatelně více se mi líbila Když přeskočí jiskra. Tak uvidíme, jestli si mě autorka získá i dalším letně laděným příběhem.
Pokud už tento blog nějakou chvíli čtete, pak jistě víte, že jsem obrovskou milovnicí detektivní série Angely Marsonsové Případy Kim Stoneové. Tento měsíc vyšel sedmnáctý díl a asi vám nemusím vykládat, že se na něj už nedočkavě třesu. Jmenuje se Schované jizvy a očekávám, že půjde o zcela jinou knihu, než byly předchozí díly v sérii. Inspektorka Stoneová si totiž v šestnáctém díle, v Šesti rakvích, prošla peklem. Jelikož by se zrovna tak dalo definovat i její dětství, mám velkou obavu jak – nebo jestli vůbec – se přes to Kim přenese. Schované jizvy mám v plánu číst hned v srpnu.
Momentálně mám rozečtenou e-knihu Zlodějka iluzí od Emílie Tachové, která mi od autorky přišla na recenzi. Kniha vyšla u nakladatelství Solis, kde obvykle nejprve vyjdou elektronické verze knih a až podle prodejů se plánuje fyzická verze knihy. Tisk Zlodějky iluzí je naplánován na podzim a mám v plánu si fyzickou kopii pořídit. Jsem teprve na začátku příběhu Raelyn Loredian z moderního světa okořeněného o špetku magie, tajné společenství a prestižní akademii spojující vše uvedené, ale autorčin styl psaní a budování příběhu je mi už teď sympatický. Emílie Tach píše i velmi živě, takže mám pocit, jako bych četla film odvíjející se mi před očima. To je vždy příjemný zážitek. Autorku můžete mimochodem sledovat na jejím instagramovém profilu @emilietach, kde má moc hezky graficky zpracované informace o své knize a všem, co se v ní můžeme dočíst.
Když už jsme u Instagramu, od Juliany z profilu @_ja.s.knihou.v.ruce_ mi přišla štafeta s romantickou knihou Anmon od české spisovatelky vystupující pod pseudonymem Annie Roux. Budou se zde vyskytovat andělé, utajená minulost a jakési silné romantické pouto… Chtěla jsem si ji přečíst už delší dobu, ale nebyla jsem si jistá, zda ji potřebuji doma. Přesně na tohle jsou knižní štafety skvělé – vyberou vám čas, kdy se do dané knihy pustíte (protože u některých štafet nejde čas, kdy k vám doputuje, moc ovlivnit), přečtete si knihu jen za cenu odeslání balíčku další čtenářce a třeba díky tomu objevíte žánry a tituly, které by vás jinak nelákaly.
Jak už jsem zmiňovala u sbírky (Že)nám, mám teď náladu na trošku depresivnější čtení. A když jsem se v sobě zaobírala na jaké přesně, došla jsem k tomu, že si teď musím přečíst nějakou depresivní klasickou literaturu. Zašla jsem tedy do knihkupectví a hezky si zanakupovala – obvykle objednávám knihy přes e-shopy, tudíž fyzické nákupy, ještě ke všemu když nemám přesně vybráno pro co si jdu, považuji za slavnostní událost. Už dlouho koukám po Virginii Woolfové, ale tu v knihkupectví zrovna neměli. Tak jsem si vybrala rovnou dvě Sylvie Plathové, její nejznámější román Pod skleněným zvonem a sbírku poezie Ariel. Jsem na Sylvii zvědavá, protože doteď jsem ji znala jen jako tu, která strčila hlavu do trouby… Sylvii doplnila při tomto nákupu ještě jedna kniha: Kde ještě leží tma od A. B. Poranek. Obálka je skvostná, anotace lákající na mytologií inspirovaný příběh zajímavá. Já jsem si ale Kde ještě leží tma kupovala hlavně proto, že jedna z mých nejlepších kamarádek byla v květnu na praxích v nakladatelství Euromedia Group, kam spadá i nakladatelská značka Yoli, pod kterou Kde ještě leží tma vyšla. A zrovna na této knížce tam mimo jiné pracovala. Nejenže na ní pěla samou chválu, ale ještě je pro mě speciální jejím dotekem. Doufám, že to nebude poslední kniha, kterou si z tohoto důvodu budu kupovat.
Pamatujete si mou recenzi knížky V příštím životě od Moniky Bittnerové? Je to vyspělý young adult román, v němž je sice romantická zápletka, ale podle mého názoru není tím nejzajímavějším, co může kniha nabídnout. Hrdinka Millie maturuje, chystá si přihlášky na vysokou školu a má vlastně dokonalý život. Uvnitř sebe ale bojuje s tlakem okolí, strachem, že nezvládne poslední ročník, a úzkostmi. William právě nastoupil do prváku, je v Millieině městě nový a sám si v minulosti prošel úzkostnými záchvaty. Má komplikovaný vztah s rodiči, jejichž rozvod ho stále ovlivňuje, a do starší Millie se zamiluje na první pohled. V příštím životě jsem hodnotila 9/10 a pokud jsem někoho z vás na knihu nalákala, mohlo by vás zajímat, že na Pointě právě probíhá předprodej druhého – a závěrečného – dílu. V minulém životě je možné si zakoupit ještě necelé dva týdny a pokud se daná částka nevybere, kniha bohužel u Pointy nevyjde. V takovém případě se všem objednávajícím vrátí peníze. Momentálně se vybralo 60 %. Sama už mám předobjednáno, není totiž nač čekat. Předprodej probíhá TADY.
S prvním měsícem prázdnin bych se ráda rozloučila už jen haiku, kterou jsem o něm napsala. Na haiku mám ráda, jak dokáží zcela skrýt veškerý kontext, oříznout původní myšlenku a svým způsobem tak vytvořit docela jiný příběh. Vždy mě baví „preparovat“ své zážitky a vybrat taková slova, abych je shrnula do pěti, sedmi a znovu pěti slabik. Berte následující haiku prosím s nadsázkou a humorem. A kdybyste ho náhodou už chtěli brát vážně, tak se jím aspoň inspirujte pro druhý prázdninový měsíc. Protože umíte si představit lépe strávený čas? 😉
Básně a depky
Nalij panáky vodky
Knižní nákupy
Tento měsíc na blogu vyšly: druhý díl tematického článku o knihách o baletu s recenzí duologie Tiny pretty things, recenze knihy Zlatá lilie od Richelle Meadové, recenze knihy Indigové kouzlo od téže autorky, souhrn prvních edičních plánů na druhou polovinu roku 2025 a článek Co by četla královna Kleopatra?. Přeji hezké počtení!