Půjdeš se mnou, ptám se tence? K stromu, na němž v noční chvíli, vraha kdysi oběsili. Divné věci se tu děly a divnější než zajdeme-li k tomu stromu oběšence… Říkala jsem si, že to neudělám. Že se udržím a v Měsíčníku hned nezačnu básnit o Úsvitu sklizně, nové knize do série Hunger games od Suzanne Collinsové, která vyšla devatenáctého března a já ji přečetla během dvou dnů. Ale vidíte, jak to dopadlo! Pro ty z vás, kteří by je nepoznávali, slova na začátku tohoto odstavce jsou z písně, kterou v knihách napsala Lucy Gray Bairdová a pro filmy ji nazpívala herečka hrající Katniss Jennifer Lawrence. Je to naprosto ikonická píseň, která mi hraje v hlavě celý měsíc, a mohu prozradit, že zazní i v Úsvitu sklizně…
Ach, Úsvit sklizně. To byl naprosto jedinečný, ale extrémně bolavý zážitek. Obsahoval nespočet narážek a propojení jak s původní trilogií, tak s Baladou o ptácích a hadech, a rozhodně šlo o dílek, který nám v příběhu o dystopické zemi Panem chyběl. Suzanne navíc také dokázala naprosto změnit pohled svých čtenářů na trilogii – tolik souvislostí za sebou skrývá neuvěřitelné příběhy a o tolika událostech můžeme díky Úsvitu sklizně říct, že se odehrály z úplně jiných důvodů než jsme si mysleli! Po dočtení jsem brečela ještě následující tři dny kdykoliv jsem knihu jen otevřela, abych zkusila napsat recenzi. Už na ní pracuji, ale je to velice náročné, jak si jistě dokážete představit. Ještě před vydáním knihy jsem zveřejnila článek s predikcemi a můžu na sebe být pyšná, že jsem se v ničem výrazně nesekla. Tedy až na jedno: mysleli jsme si, že víme, o co v Úsvitu sklizně půjde, protože Katniss a Peeta sledovali ve Vražedné pomstě záznam Hladových her z toho roku, které vyhrál jejich mentor Haymitch Abernathy – ale nevěděli jsme nic. Úsvit sklizně je úplně jiná liga než předchozí knihy a nemohu ani vyjádřit jak moc se mnou pohnula. Tady už nejde jen o nadšení z knihy, na kterou jsem se těšila – tohle je hluboké pohnutí a vědomí, že už si myšlenky z Úsvitu sklizně s sebou ponesu navždy. I dystopická kniha, pro někoho nejspíš pouhá fantasmagorie, může měnit životy.
Za březen jsem tedy přečetla šest knih, celkem 2 051 stránek. Na šesti knihách v poslední době končím celkem pravidelně, takže jsem doufala, že tento měsíc, kdy mi to opravdu četlo, tohle číslo překonám. Po Úsvitu sklizně jsem ale upadla do roztomilé deprese a nahromadilo se mi nějaké šití, takže jsem neměla čas na momentálně rozečtenou knihu. Ale hezky popořadě…
Březen jsem začala s Mrazivým poutem, druhou knihou Eleny Minářové, kterou jsem četla ve štafetě. Oproti první autorčině knize Než zjistíš pravdu, která se mi moc líbila, se mi ale Mrazivé pouto zdálo o moc slabší. Recenzi jsem už zveřejnila a přiznám se, že jsem byla poněkud nervózní – štafeta byla totiž vyslána ve spolupráci s autorkou, takže byla velká šance, že ji uvidí. A na Instagramu vídám i autory, kteří vůči recenzentům po zveřejnění negativní recenze chovají zášť. S autorkou jsem kdysi vedla hezkou konverzaci o Než zjistíš pravdu, což mi mohlo napovědět, že je jedna z těch „rozumných“. Ptala se mě na zpětnou vazbu Mrazivého pouta, kterou jsem nemohla popsat v recenzi kvůli spoilerům, a přijala ji skvěle, za což jsem jí moc vděčná a velice si toho vážím.
Pokračovala jsem s dalším českých autorem a to s Michalem Hrnčířem a jeho Rémim, fantasy knize složené z povídek ze světa jménem Nosgob, kde samorost Rémi žije svůj ne zrovna počestný život. Bylo to skvělé čtení jasně se odvolávající na školu klasické fantasy a prosté všech současných „trendů“ v psaní a struktuře knih. O Nosgobu už autor napsal jednu knihu, Mortegona, a momentálně pracuje na třetí knize, kde bude poprvé hlavní postavou žena – princezna, která princeznou být nechtěla, dívka jménem Leiva. Zpětně je mi velmi líto jak dlouho jsem Rémiho odkládala, ale budu věřit, že jindy bych si ho neužila tak, jako na začátku uplynulého měsíce. Všechny knihy z Nosgobu vychází samonákladem a v případě zájmu se dají pořídit přímo u autora.
Po takové spoustě fantasy, které se v posledních měsících věnuji, jsem dostala chuť i na nějaký thriller. Svou formou mě zaujala Vražda v rodině od Cary Hunterové, která je psaná pouze pomocí novinových článků, esemesek, e-mailů a přepisů epizod true crime seriálu, v rámci kterého se vyšetřuje ona vražda v rodině. Zkrátka a dobře byste tam nenašli ani kousek klasicky psaného textu. Na první pohled mě napadlo: páni, jak je to hravé a kreativní! Ale když jsem začala číst, během první poloviny knihy mi to připadalo až moc hravé a kreativní a měla jsem problémy udržet pozornost. Nakonec ale Vraždu v rodině hodnotím jako celkem povedenou a nápaditou knihu – recenzi už máte na blogu.
Protože věčně čtu, nemám moc čas dívat se na filmy. A na seriály už vůbec ne. Sice jsem dříve hodně koukala na detektivky, a i když si je nyní také občas ráda pustím, už to rozhodně není tak často. V březnu jsem se ale podívala ještě hlouběji do minulosti a to do léta roku 2022, kdy jsem naprosto žila čtvrtou řadou seriálu Stranger things z dílny Netflixu. Stranger things se odehrávají v osmdesátkách a jde o sci-fi seriál s hororovými prvky pohrávající si s alternativními realitami a nadpřirozenými schopnostmi. Inspirace jeho autorů, bratrů Dufferových, sahá ke konspirační teorii o vojenských pokusech v Americe během osmdesátých let známých jako Projekt Montauk. Mělo jít o experimenty zaměřené na psychologickou válku, cestování časem a další tak trochu extrémní výzkumy, které byly samozřejmě přísně tajné. Nerada bych zabředávala do detailů, to podstatné co chci říct je, že jde o jeden z mála opravdu velmi populárních seriálů z posledních let, který mě skutečně nadchnul. Během března se ve mně probudila obrovská chuť ponořit se do tohoto světa znovu, ale protože jsem nechtěla trávit hodiny koukáním se na všechny čtyři dosavadní řady, rozhodla jsem se dát šanci doplňkovým knihám, které se soustředí na určité postavy a rozvíjí jejich minulost, které se v seriálu nestihli autoři věnovat. Už jsem jednu knihu z této série četla, ale nijak zvlášť mi nesedla. Pravdou ale bylo, že postavu Max, o níž kniha byla, jsem tehdy moc nemusela. A tak jsem šla na jistotu s knihou o Eddiem Munsonovi, mé nejoblíbenější postavě z čtvrté řady. V týdnu, kdy jsem si knihu Ikarův pád objednala, vycházel Úsvit sklizně, takže jsem byla ráda, že je tak krátká a budu ji mít přečtenou za chvíli. Přišla mi ve středu, kdy jsem si ji ráno vyzvedla, a během toho dne jsem ji i přečetla. Počítala jsem, že s ní budu hotová do čtvrtka, ale doufala jsem, že mi vyjde ještě na cestu do Prahy pro Úsvit sklizně další den – překvapila jsem i sebe samou. Ale co se dalo dělat, bylo to vážně moc fajn a napínavé čtení, které se nedalo odložit (jak ostatně píši v recenzi).
Než jsem tedy vyrazila na výlet za Haymitchem (neboli pro Úsvit sklizně), začala jsem číst první díl stejnojmenné série Pokrevní pouta od Richelle Meadové, která mi přišla na recenzi od nakladatelství Booklab minulý měsíc. Venku už jsou čtyři díly a vzhledem k tomu jak moc mě bavil díl první tuším, že s nimi provedu krátký proces. Pokrevní pouta jsem na chvíli odložila, abych si dala maratónek Úsvitu sklizně, a po něm je dočetla během pár dní. A pozor! I když je to kniha s upíry žijícími v našem světě, což je téma, které jsem nikdy neměla v lásce, zde mi učarovali. Možná proto, že nejde pouze o upíry. Hlavní hrdinka Sydney je součástí lidského tajného společenství, které si říká alchymisté, a má za úkol chránit svět lidí před upíry. Vampýrů, jak se v Pokrevních poutech upírům říká, jsou v tomto světě dvě rasy, jedni docela mírumilovní a v podstatě stejní jako lidé, druzí krvežíznivý a bezostyšně vraždící. Recenze je již v procesu výroby, ale už teď mohu říct, že jsem mile překvapená.
A s knihou, kterou momentálně čtu a která mě zdržela od sedmé přečtené březnové knihy, se dostáváme do sekce knižních přírůstků. Úsvit sklizně nejspíš nemusím ani zmiňovat, stejně tak Ikarův pád, o kterém píši o pár odstavců výše. Za pár slov ale stojí kniha Wings of starlight od Allison Saft, která je v podstatě prequelem k Disney filmům o víle Zvonilce. Ty filmy jsme milovala a můj nejspíš nejoblíbenější díl (no dobrá, je na stejném místě s dílem, kdy Zvonilka utekla k pirátům) je ten, kde Zvonilka zjistí, že má sestru žijící v zimní zemi Zimoles. Víle z teplých krajin, jakou je Zvonilka, hrozí v Zimolese, že jí umrznou křídla. A ve Hvězdné roklince, kde žije Zvonilka, by se její sestře mohla křídla roztéct jako sníh na slunci. Zvonilka ale přesto nechce svou nově nalezenou sestřičku ztratit, i když jí vílí královna Klarion vstup do Zimolesa výslovně zakazuje. A to kvůli vlastní zkušenosti; když byla totiž Klarion mladá, zamilovala se do Miloriho, lorda Zimolesa. A skončilo to jak jinak než tragicky.
Tahle zakázaná, nešťastná láska ve mně dost možná probudila vášeň pro takové příběhy. Nyní se o jejich osudu konečně dozvím více, protože právě o něm je Wings of starlight! I když mě v dubnu čekají zkoušky na certifikát z angličtiny, knih v angličtině jsem moc nepřečetla. Nedokážu si knihu v angličtině užít tolik jako v češtině. Ale tohle je zkrátka výjimka, pro kterou se mile ráda obětuji – vždyť po příběhu Klarion a lorda Miloriho toužím od svých jedenácti let! Angličtina zde není tolik těžká, spíše mi občas dělají problémy pojmy, které jsou do češtiny překládány jinak. Například Pixie Hollow známe z filmů jako Hvězdnou roklinku, což by mě na první dobrou nenapadlo. Naštěstí jsem si zatím na české překlady vždy vzpomněla a čtení mě tak moc baví!
Již v minulém Měsíčníku jsem zmiňovala, že pracuji na cosplayi královny Klarion. Protože ale na focení bude potřeba opravdu slunečné počasí a šaty už mám hotové, výrobu křídel jsem na chvíli odsunula do pozadí. S Úsvitem sklizně se ke mně totiž vrátila obsese s Hunger games, a to ještě silnější než kdy dřív. Na svém seznamu šicích projektů mám už dobré tři položky kostýmů do Hunger games. A díky Úsvitu sklizně tam samozřejmě přibyl další: cosplay Lenory Dove, milované dívky hlavního hrdiny Haymitche, která mi opravdu silně přirostla k srdci a přijde mi jednoduše úžasná. Nepůjde o kostým nikterak náročný, hlavní budou doplňky jako paruka. Šít budu pouze jedny šaty a jednu sukni, zbytek dokážu najít ve svém šatníku. Málem bych ale zapomněla na jeden velice důležitý prvek! Dárek, který Lenora Dove dala Haymitchovi k narozeninám, onen symbol z obálky knihy, který má více než jedno využití… Zapojila jsem samozřejmě dědečka a jeho 3D tiskárnu, a on mi jej bleskově vytisknul. Na mě tak bude čekat už jen barvení, v kterém jsem se za poslední měsíc stala docela zručná. Barvím totiž meč pro Daniku Fendyrovou z Půlměsíčního města Sarah J. Maasové (konečně!) a zatím jsem nic fatálně nepokazila.
A jelikož mě Hunger games zase hned tak nepustí, plánuji cosplayů z tohoto světa mnohem více. Stále mě ale hodně zaměstnávají šaty na Con Morhen, zaklínačský festival. Minulý měsíc jsem se dopustila chybky – psala jsem o tom jak se jim musím během března věnovat, protože festival je za chvíli. Jenže jsem to psala s myšlenkou, že Con Morhen je už v dubnu a ne v květnu, což mi také za pár dní došlo, takže se zpětně omlouvám za zavádějící informace. Šaty se mi pod rukama krásně formují a k dnešnímu dni mi zbývá pouhé šněrování. S tím, a s nastehováním rozměrů zadní části vrchního dílu, ale budu potřebovat pomoc, takže čekám, až se mi doma naskytnou další šikovné ruce. Pomalu už objednávám i doplňky a celkově mám z tohoto kostýmu velkou radost. Možná ještě větší radost mám ale z šatů, které budu šít pro svou kamarádku Áďu. Áďa se mnou pojede na Con Morhen, takže také potřebuje něco na sebe, a vzhledem k tématu, kterým je karmínová sklizeň v bohatém království Touissaint, mě poprosila, jestli bych jí neušila své šaty z Nočního dvora. Sice jsem doposud vždy říkala, že mám strach šít pro jiné lidi, je to přeci jen něco jiného než šít přímo na sebe s tím, že si mohu šaty průběžně zkoušet a upravovat, ale myšlenka, že by Áďa měla šaty ode mě, mě přímo nadchla.
A poslední cosplayovou informací pro tento měsíc je nešitý cosplay Arachné Isarell ze Zlaté grai od Kristiny M. Waagnerové. Fotky z tohoto focení, v němž šlo hlavně o make-up a doplňky, takže jsem se nefotila ani na nějakém speciálním místě, jsem dávala pouze na Instagram, na článek pro blog mi materiál nevystačí. Do budoucna ale plánuji ušít Isarelliny bojové šaty z obálky druhého dílu, o nichž už určitě napíši report.
V březnu jsem se vydala i za kulturou – na výstavu obrazů spisovatelky, scénáristky a nyní oficiálně také malířky Lucie Paulové. Z jejích knih byste mohli znát Almu a Svět obrazu, která vyšla v roce 2022 v nakladatelství Paseka a na Databázi knih má jeden pochvalný komentář za druhým, jako scénáristka napsala pro televizi Prima třeba seriál Pod hladinou. A s Lucčiným uměním se do 23. dubna můžete seznámit v pražské Kavárně, co hledá jméno v rámci výstavy s názvem Velká žranice. Byla jsem z ní celá vedle. Nedokázala jsem se rozhodnout, který obraz znázorňující hluboké lidské emoce, odcizení, strachy nebo neduhy mě oslovil více. Protože i když jsem s nějakým tématem měla jen povrchní zkušenosti, dostala mě spousta symboliky a řekla bych dokonce, že i lehké ironie, taktéž do obrazů zakomponovaných. Právě pro jeho symboliku a důmyslnost jsem si nakonec pořídila tričko s potiskem jedné části obrazu Chlast, jehož fotku přikládám.
Jsem s březnem spokojená? Jistěže ano, vždyť jsem měla možnost nechat si zlomit srdce Úsvitem sklizně! Bude hodně těžké najít knihu, která by jej do konce roku ještě překonala. Ale víte, co bude ještě těžší? Donutit mě, abych o něm ještě někdy přestala mluvit. Pokud vás s tím začnu brzy štvát, je mi to velmi líto, ale ne zase tolik, abych s tím přestala. Třeba vás to navíc „donutí“ si Hunger games přečíst… Tento Měsíčník bych tedy uzavřela odpovědí na otázku, jestli budu o Úsvitu sklizně psát a vykládat ještě dlouho – vypůjčím si pro to citát profesora Snapea (toho opravdového, ne toho černého z již nyní k záhubě odsouzené seriálové adaptace): „Always.“
Hezký duben!
