Trvalo to sice nějakou chvíli, ale přináším další článek o tom, co by četl… kde kdo. Knižní postavy, historické osobnosti a další fiktivní i reálné bytosti. Tentokrát jsem nenahlédla do knihovny nikoho menšího, než poslední egyptské královny z dynastie Ptolemaiovců Kleopatry VII. Samotný výběr osobnosti do tohoto článku je také důvodem toho časového rozestupu – to víte, do Egypta se člověk nedostane jen tak. Přiznávám, že jsem udělala hloupou chybu a svým strojem času se nejprve přenesla do minulosti a až pak se vydala na cestu do Egypta. Kdybych nejprve jela do Egypta a až tam se vrátila do minulosti, mohla jsem si ušetřit nepohodlí při cestování na velbloudech a koních a dvacet dní mořské nemoci. Ale co bych pro dobrý článek neudělala, že.
První díl je k přečtení v rubrice Kam s ním?.
Kleopatra je jednou z nejznámějších postav egyptské historie. Myslím, že když se řekne egyptský vládce, většině lidí se vybaví Tutanchamon, možná i Neffertiti, ale hlavně Kleopatra. Jak asi víte, dynastie vládnoucí v Egyptě byli plné členů se stejnými jmény. Naše Kleopatra, která mě tak mile pozvala do své knihovny, nesla číslovku VII. Ale protože je nejznámější Kleopatrou, v literatuře i historických článcích se o ní hovoří pouze jako o Kleopatře. Zachováme to tak i tady.
Kleopatra rozhodně nebyla žádná křehká květinka. Pojďme si její život trochu shrnout, ať pak lépe pochopíme její čtenářské preference. Jejím otcem byl Ptolemaios XII. a když jí bylo sedmnáct let, byla jmenovaná jeho spoluvládkyní. Podle dobových záznamů za ani ne půl roku Ptolemaios XII. zemřel a na trůn vedle Kleopatry nastoupil i její zhruba desetiletý bratr Ptolemaios XIII. Spoluvláda znamenala v Egyptě i manželství, takže se rovnou i vzali. Protože ale byli moc mladí, bylo nad nimi stanoveno poručnictví v podobě triumvirátu složeného z rádců zesnulého faraona a učitele mladého Ptolemaia. S tímto uspořádáním ale Kleopatra nesouhlasila a prohlásila poručnickou radu za nezákonnou. Dosáhla zrušení poručnictví nad sebou, ale nad mladým Ptolemaiem ne. Během prvních let své vlády, kdy vládla prakticky sama, se snažila navázat spojenectví s Římem, s čímž bratrovi poručíci, většina rádců i běžných Egypťanů nesouhlasila. Situace se ještě vyhrotila, když Kleopatra vyhověla tehdejšímu římskému vládci Pompeiovi s žádostí o část egyptského obilí v době, kdy v Římě probíhala občanská válka. V Egyptě proto vypuklo povstání a Kleopatra musela z Egypta uprchnout. Kde se skrývala není jisté, ví se však, že si s sebou vzala dostatek zlata, aby mohla zahájit válku s vládou svého bratra. Do příběhu se opět vložil Pompeius Veliký, který byl vyhnán z Říma když prohrál onu občanskou válku a neuvážlivě požádal vládu Ptolemaia XIII. o úkryt v Egyptě. Fik! A byl o hlavu kratší. To však přišlo jako jasná potupa Juliovi Caesarovi, který do Egypta také dorazil, a jemuž se měl Ptolemaius XIII. podle historických pramenů Pompeiovou hlavou chlubit. Julek obsadil se svými jednotkami Egypt a byl připraven tamější situaci trochu „pofackovat“. Kleopatra v něm vycítila vhodného spojence a požádala ho o setkání. Nyní přichází čas na literárně velmi oblíbenou, ale vlastně nijak nepodloženou historku; Caesar měl Kleopatru nejprve odmítnout, což Kleopatra rozhodně nebrala jako finální ne, takže se nechala zavinout do koberce a propašovat do jeho tábora. Na Caesara to mělo udělat dojem (upřímně aby ne), takže se jí rozhodl vyslechnout. Měla v tom hrát roli i Kleopatřina neobyčejná krása, která je však nejspíš také jen báchorkou. Je známo, že egyptské umění si často přikrášlovalo skutečnost. Třeba takový Ramess II. nechal na počest bitvy u Kadeše, v níž bojoval proti Chetitům, budovat chrámové reliéfy, které bitvu líčily jako strhující vítězství Egypta. Pravda byla přitom úplně opačná a Chetité tehdy Ramessovu armádu vlákali do léčky, v níž byl málem i sám faraon zajat. Krásná propaganda. Kleopatra je sice líčená a mnohdy i zobrazovaná jako obrovská kráska, ale na dochovaných ražených mincích s její podobiznou má docela velký nosánek… Kdo ví, jak to vlastně bylo.
Tak tedy dál. Po Kleopatřině spojení s Juliem Caesarem nastala tzv. Alexandrijská válka, která vedla ke smrti Ptolemaia XIII. a dosazení na trůn Kleopatry s jejím dalším bratrem, Ptolemaiem XIV. Takže byla i další veselka. Během této války se pokusila své právo na trůn uplatnit i jejich sestra, benjamínek rodiny Ptolemaia XII., Arsinoé IV., kterou proto Kleopatra nechala popravit. Navíc také zahořela láskou k Juliovi Caesarovi a stala se jeho milenkou. Dokonce se spolu měli vypravit na romantickou plavbu po Nilu, která prý trvala dva měsíce. Po ní (a pár dalších měsících) se Kleopatře narodil syn, za jehož otce označila Caesara. Ten se musel vrátit do Říma, kde ho zhruba za rok navštívila celá šťastná egyptská rodinka (to znamená Kleopatra se svým synem i bratrem-spoluvládcem). A byla tam i během Caesarova zavraždění senátem. Po návratu z Říma jí potkala další „ztráta“: Ptolemaius XIV. zemřel. Nebylo mu ani patnáct let a není nepravděpodobné, že ho Kleopatra nenechala otrávit. Některé zdroje to budou prezentovat jako jasný fakt, ale pravdou je, že to nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. Na jeho místo obrazně usedl Kleopatřin syn, který se mimochodem jmenoval Caesarion což znamená „malý Caesar“. V Římě mezitím proběhla další občanská válka, kterou tu nemusíme rozebírat nijak do hloubky, ale musíme zmínit její dva aktéry a spojence – Marca Antonia a budoucího císaře Augusta (tehdy ještě Octaviana). Podstatné je, že se Kleopatra prý snažila předstírat, že se tato válka Egypta nijak netýká, i když u sebe stále měla spoustu původně římských vojáků a Řím měl v Egyptě velký vliv. Z této občanské války vyšla vítězně strana Marca Antonia a Octaviana a v Římě nastal druhý triumvirát. Octavian zůstal v Římě, zatímco Marcus Antonius se vydal do Egypta, aby potvrdil spojenectví s královnou Kleopatrou. A to tedy rozhodně udělal – zamilovali se do sebe, a i když se později musel Marcus Antonius formálně oženit s Octavianovou mladší sestrou, s Kleopatrou měl jednoho syna a ještě dvojčata. Pár dětiček měl i se svou oficiální ženou Octavií, ale ty s ní zanechal v Říme a raději žil v Egyptě s Kleopatrou. To se samozřejmě nelíbilo ochranitelskému staršímu bratrovi Octavianovi, takže vztahy mezi dvěma ze tří římských vládců se rapidně zhoršovaly. Posílali si přes moře vzkazy, kde si různě nadávali a veřejně se osočovali, Marcus Antonius se na dálku rozvedl s Octavií, díky Kleopatřině finanční podpoře v Řecku v mezičase dobyl pár území a následovala – jak jinak – občanská válka. Octavianus ve zkratce započal válku proti celému Egyptu a měl při ní značnou převahu – Antoniova řecká území dobyl prakticky lusknutím prstů, a tak vytáhl na Egypt. Vše rozhodla lodní bitva u Actia, kde Antonius podlehl Octavianovi. Kleopatra tehdy opět uprchla aby se ukryla do bezpečí. Antoniovi měla zaslat dopis, který zakódovala tak moc, až si ho Antonius chybně vyložil jako že spáchala sebevraždu. Sám se proto chtěl zabít a tak nalehl na meč jímž se probodnul. V tu chvíli měl dorazit další dopis s místem, kde se Kleopatra skrývá (což bylo narychlo postavené mauzoleum pod jejím palácem) a tak k ní sloužící umírajícího Marca Antonia přenesli. Všimněte si toho, jak neustále naznačuji, že se to tak údajně mělo stát. Co se doopravdy stalo se nikdy nedozvíme, tohle je ovšem podle vědců nejpravděpodobnější scénář.
Když Marcus Antonius zemřel Kleopatře v náručí, potřeboval se Octavianus údajně zbavit i jí. Nechtěl se na její smrti podílet, protože potřeboval zachovat své dobré postavení v Egyptě, takže jí prý naznačil, že jí plánuje provést ponižujícím pochodem Římem na počest jeho vítězství a zdůraznění její porážky. A jejím sloužícím měl přikázat, že pokud by se pokusila spáchat sebevraždu, mají jen přihlížet. To také udělali. Traduje se, že se Kleopatra měla nechat uštknout kobrou nebo zmijí, ale podle historiků byla natolik chytrá aby věděla, že uštknutí ne vždy způsobí smrt. Přiklání se raději k nějaké formě jedu, kterou si mohla nosit pro všechny případy ve svém komplikovaném účesu. Verze s kobrou je opřená nejspíš jen o Kleopatřino časté vyobrazování s tímto hádkem, jež byl navíc považován za její podobu v posmrtném životě.
Kleopatra si přála být pohřbená vedla Marca Antonia, o němž se vyjadřovala jako o své největší lásce. S její smrtí končí starověký Egypt, poněvadž ho Octavianus připojil k Římské říši. Jejího syna Caesárka nechal popravit (znáte to, není proč riskovat, že by se mu povedlo uplatnit nárok na Řím), a tři zbývající děti, které měla Kleopatra s Marcem Antoniem, dal Octavianus na výchovu své sestře Octavii, Antoniově první manželce. Ta náhle vychovávala celkem deset dětí, všechny Antoniovy a pak ještě ty, které měla s dalším mužem. Takto skončil život a vláda tehdy devětatřicetileté královny Kleopatry. Historického kontextu máme až běda, takže teď se můžeme soustředit na pozitivnější aspekty Kleopatřina života – na její četbu.
Kleopatra mě velmi mile přijala ve svém okouzlujícím paláci, kde mě hned i provedla. Tolik zlatých dekorací, zdobení a cetek jsem na jednom místě asi ještě neviděla! Protože jsem při příchodu podepisovala dohodu o mlčenlivosti o určitých aspektech naší návštěvy (mohla jsem, ale ani nemusela vidět Marka Antonia jak si po dobrém obědě povoluje opasek a nalévá si chlazenou dvanáctku, to nechám na vaší představivosti), neprozradím vám například jak Kleopatra opravdu vypadá. Mohu ale upřímně říct, že to je charismatická dáma, která svou energií nenechává nikoho na pochybách, že je mocná panovnice. Je rozhodně rázná, ale zároveň vtipná a otevřená, a její společnost mi byla milá. I proto, že má hned od pohledu hodně načteno a mnohokrát se mi svým výběrem trefila do vkusu.
Jednou z nejčtenějších knih v Kleopatřině knihovně je Vladař od Niccola Machiavelliho. Je to filosoficky-politické dílo zaměřené na to jak být dobrým vládcec. Ten musí být podle Machiavelliho oblíbený, ale i obávaný, spravedlivý, ale ne vždy musí jednat podle morálních zásad. Neptat se, zda je určitý krok k vytyčenému cíli etický, ale zda je nezbytný a logický. Vše se podle něj dá relativizovat a dobře to doplňuje konkrétními příklady. I vražda rodinného příslušníka, který je v současnosti panovník, je podle něj ospravedlnitelná, je-li nezbytná. Jistě chápete čím Kleopatru tato kniha tak zaujala – budiž vám země lehká, Ptolemaie XIII. a Arsinoé IV. – a nemusím nic více rozvádět. Ona se k tomu ostatně taky neměla.
Kleopatra si ale ráda přečte i trochu fikce. Proto má v knihovně i fantasy knihy Zmije a vlk od Rebeccy Robinsonové, Zmiji od Andrzeje Sapkowského a duologii Zmije a křídla noci od Carissy Broadbentové. Z nějakého důvodu jí asi tematicky přitahují hadi, nemáte někdo nějaký tip proč by to tak mohlo být? Ani jednu z těchto knih jsem každopádně nečetla a Zmije a vlk je u nás teprve v předobjednávce – Egypťané jsou očividně neustále napřed, jak třeba v medicíně, tak v překladové literatuře.
Sérií, kterou má celou už dávno přečtenou, jsou Květy z půdy. Napsala ji Kleopatřina jmenovkyně Virginia Cleo Andrewsová a jde o pentalogii. Vypráví o sourozencích Christopherovi, Cathy, Corym a Carrie, kteří po smrti svého otce zůstanou jen s matkou. Ta proto riskne návrat ke svým majetným rodičům, kde ovšem děti zavře do podkroví. Děti neví proč, ale mají nakázáno tam zůstat a pod pohrůžkou trestu nesmí nikdy ani sejít dolů do domu, takže tam zkrátka zůstanou. Matka jim nosí věci potřebné k přežití a dětem tam vlastně nic neschází, kromě čerstvého vzduchu a přírody. Vybudují si proto „zahradu“ s vystřiženými papírovými květinami, kde si mohou mladší dvojčata Cory a Carrie hrát. Ale nenechte se zmýlit, nejde o nijak pohodové čtení – čtenář postupně zjišťuje co je vlastně rodina matky dětí zač, proč musí děti zůstat na půdě a co si počnou, když se jejich matka několik dní až týdnů neukáže se zásobami. Navíc jsou si navzájem jedinými živými bytostmi, s nimiž mají kontakt, a tak se mezi staršími dětmi v době dospívání rozvine i zakázaný vztah. Těžko říct proč to Kleopatru, jejíž rodiče byli sourozenci, zaujalo.
A když už jsme u těch dětí, Kleopatra má v knihovně i několik odborných knih o nich. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly od Adele Faberové a Elain Mazlishové si pořizovala ještě když seděla na trůně s Ptolemaiem XIII. Čekala sice, že jednou jako spoluvládkyně bude potřebovat spíše Vladaře, ale proč ne, že? A Sourozence: O spravedlivé výchově od Markéty Skládalové si pořídila když čekala své první dítě s Markem Antoniem a tedy své celkově druhé dítě. Nechtěla nic zanedbat, přeci jen zde byla docela reálná možnost, že by se v ne úplně daleké budoucnosti její dětičky mohly povraždit. Ve třetí poličce odspodu má další naučné knihy, týkají se porodu, mateřství a jak se dostat po porodu zpět do formy – protože víme jak pověstná byla Kleopatřina krása, a tedy jak rychle se musela po porodu oklepat. V tomto ohledu je její velkou inspirací současná princezna Kate z Walesu, která se po každém svém porodu během pár hodin hodila do pucu, oblékla šaty a podpatky, a s miminkem a svým manželem princem Williamem šla zapózovat svým poddaným čekajícím na čerstvě narozeného následníka trůnu před porodnicí. Kleopatra ho sice v tu chvíli nemohla najít, ale vzkazuje, že když budete pátrat, určitě v její knihovně najdete životopis právě o Kate od Roberta Jobsona nazvaný Catherine: Princezna z Walesu. Sama o současné anglické královské rodině ráda čtu, takže vám spolu s Kleopatrou můžu doporučit i knížku William a Kate: Příběh královské lásky od Jamese Clenche (tu našla). Na toto téma jsme si spolu hezky notovali.
Smrt na Nilu od Agathy Christie četla Kleopatra během své romantické cesty po Nilu s Juliem Caesarem (malá poznámka na okraj: oči se jí během těchto vzpomínek rozzářily, jako by opět stála na přídi lodi spolu s Juliem a předstírali, že jsou Kate Blanchet a Leonardo Dicaprio). Ten byl podle Kleopatry z titulu její knihy docela nesvůj. Tenkrát měla navíc Kleopatra období detektivek, takže si jich s sebou na Nil vezla hned několik; kromě Smrti na Nilu to od Agathy Christie byla Nakonec přijde smrt, od Rebeccy Michelé pak Tajemství modrého skarabea a od Elizabeth Petersové Kniha mrtvých. Od téže autorky pak ráda zabrouzdá i do žánru dobrodružných knih, třeba skrze Krokodýla na písčině, Pána ticha, Lva v údolí, Kletbu zlatého ptáčka a Děti bouře. Jak je jasné už od prvního pohledu na obálky, všechno jsou to knihy, které se odehrávají v její domovině, takže jsou tím Kleopatře blízké. Stejně tak to má se sérií Duna od Franka Herberta, u které se jí ale prý líbily jen první čtyři díly. Zbytek má sice přečtený, ale půjčovala si ho z nějaké knihovny, do které má průkazku. Alexandrijská, nebo tak něco, kdybyste náhodou cestovali do starověkého Egypta a neměli co číst.
Kleopatra byla prý krásná a vášnivá. Zamilovala se do dvou velkých mužů a v obou případech to neskončilo zrovna šťastně. Nemůžeme se proto divit, že má v knihovně i spoustu tragicko-romantických knih. Z klasické literatury má přečtené Romea a Julii od Williama Shakespeara, Petra a Lucii od Romaina Rollanda, Velkého Gatsbyho od Francise Scotta Fitzgeralda a samozřejmě spoustu Jane Austenové. Pýchu a předsudek, Rozum a cit, Annu Eliotovou, Emmu, Mansfieldské panství… No a z těch novějších, a trochu peprnějších, si nenechala ujít sérii Bridgertonovi od Julie Quinnové. Bridgertonovi jsou historické romance vyprávějící o majetné anglické rodině v regentské éře. I prostředí nejvyšších společenských vrstev je Kleopatře blízké. Jen potom lituje, že kolem sebe nemá žádné pohledné egyptské šlechtice s nimiž by si prožila svůj vlastní „bridgertonovský“ románek, ale jen… no, jen svoje sourozence.
S Kleo (jak jí teď můžu oslovovat, což mimochodem mohou prý jenom její přátelé 😎!) jsme se shodly, že rády čteme i příběhy o silných ženách. Kleopatře jsem se zmínila i o feminismu a prohlásila, že pokud to dobře chápe, tak by v naší době byla také feministka. Ale správně podotkla, že určité odrůdy „toho feminismu“ můžeme stejně tak dobře překvapivě zaznamenat v knihách Jane Austenové. Je to fakt chytrá holka. Přečtenou už má velkou spoustu knih s tímto tématem po kterých také pokukuji. Všechny mi je vychválila tak, že teď nevím co bych si měla přečíst dřív. Jsou to tyto knihy Dámský gambit od Waltera Tevise (román o extrémně inteligentní ženě, která pronikne do ryze mužského světa šachů), Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristo (dvanáct povídek o dvanácti jedinečných ženách napříč historií) a Příběh služebnice od Margaret Attwoodové. Tento román vykreslující možnou verzi dystopické budoucnosti ve Spojených státech amerických, kde ženy nejsou více než živé inkubátory, je tak legendární, že ho snad ani není třeba hlouběji představovat. Když jsme Příběh služebnice v Kleině knihovně uviděla, oddechla jsem si. Tipla jsem si, že by se jí mohl líbit, a tak jsem jí jako dárek přivezla pokračování, které se jmenuje Svědectví a čtenářům nabízí rozvedení velmi otevřeného konce Příběhu služebnice. Vybrala jsem ho proto, že i u nás vyšel až po pětatřiceti letech od prvního vydání Příběhu služebnice. A protože vím do jakého roku jsem se přenesla, je mi jasné, že Kleopatra se jejího egyptského vydání nedožije. Octavianus už pomyslně klepe na dveře…
Při odhalení mého dárku Kleo nadšeně vypískla, děkovala mi a radovala se až se jí všechny zlaté šperky rozcinkaly. Potom skočila na svou postel a hned se pustila do čtení. Bylo mi jasné, že má návštěva už skončila. Cestou ven jsem málem šlápla na hada a bylo mi smutno. Kleo jsem si za tu chvilku, kterou jsme spolu strávili, velmi oblíbila. Nepřeji jí utrpení v podobě smrti jejího milovaného a následně její vlastní. Ale obávám se, že vědomí toho, co mé nové přátele z minulosti čeká, je už riziko povolání.