Dámy a pánové, je to tady! Vracíme se na kontinent Nomiey z knižní série Siverai od Anny Tausigové, která sleduje nejen boj o padlé království Remiey. Remiey v prvním díle získal do své moci dobyvatel Wesly z Ariles se svým společníkem mágem Alexanderem. Lid Remiey ale nepřišel po ztrátě svého krále a královny o naději ani chuť do boje. Stále jsou tu povstalci, kteří jsou odhodláni získat své království zpět. Iliasien Gaelen, někdejší správce Dračího města a současný vůdce revoluce. Zalrien Izever, generál povstalecké armády. Nafriel Hael, vyslanec s vazbami na království nočních alfů Elimier. Princezna magie Kostí Hellyana, kterou je důležitější mít na své straně více než kdy dříve. A Adriena Taleverová, siverai královského rodu Andaresů. Dokud budou žít, hra ještě neskončila.
Den letního slunovratu. Den, kdy hodlali ukončit krutovládu a dobývání lidského krále. Den, kdy Remiey měla povstat svobodná.
Na druhý díl Siverai jsme si chvíli počkali, to mi vůbec nemusíte připomínat. Otázkou je, zda to za to stálo. Měla jsem z druhého dílu i proto obavy. Bude to typický druhý díl skoro každé série, které jsou známé tím, o kolik méně kvalitní než první díly jsou? A odpověď je, že není. Čekání na tento druhý díl se velice vyplatilo, autorka v něm dokázala překvapit a servíruje skvělé zápletky. Avšak kniha s podtitulem Následník trůnu je přeci jen o tolik jiná než Dědici Remiey. Navazuje odlišným stylem příběhu a zčásti i tématy, jaká se zde řeší, ale přesto si zachovává stejnou atmosféru a celkový nádech jedničky. A právě to tvoří z mého pohledu hlavní podstatu Siverai. Následník trůnu je skvělým pokračováním Dědiců Remiey. A možná ani není o tolik jiný než Dědici Remiey, jen jsem se změnila já. Což je ale dobře, protože zdejší postavy si během první knihy rovněž prošly velkým vývojem.
Povstalcům se konečně podařilo najít Riffiena Andarese, právoplatného prince Remiey a posledního své krve. Riffien ovšem není nositelem posvátné moci Andaresů známé jako Averův oheň. Moc na něj při smrti jeho matky královny Clarisse nepřešla a teď vlastně pořádně nikdo neví, co se s ní stalo. Ovšem kdyby ji měl, mohlo být všechno jinak… Remiey má vybraného následníka trůnu, teď ho ale musí prosadit. A pokud je to možné, musí se jim také povést sehnat co nejvíce spojenců. Kolem tvrze Weslyho z Ariles a mága Alexandera se stahuje temnota. Jejich nenávist vůči alfům nabírá na obrátkách a daří se jim nevoli podněcovat i v dalších lidských zemích. Zdaleka už tady nejde jen o Remiey, ve hře je celý kontinent. Ovšem budou Adrienu a její společníky další vladaři z Nomiey vůbec chtít poslouchat? Ilias se snaží celý chaos kolem sebe sesumírovat a probrat se jím, a Nafriel je vyslán, aby se pokusil získat na svou stranu Kruh čarodějek. Na jejich území se vydává spolu se Zalrienem, který si ale nese šrámy ze zkoušky bájné královny Lyry Andaresové při níž se nevědomky obětoval, aby získal Averův luk. Adriena mezitím pomáhá kde se dá. Dobře ví, že aby na svou stranu získali všechny vladaře, musí o nutnosti Remiey pomoci nejprve přesvědčit krále nočních alfů Rowariana Illidiara. A to nebude snadné, protože kdyby měl Rowan ztratit své království při pomoci ostatním v boji, nebo si naopak jako jediný své království uchránit, je jasné, co by si vybral.
Iliasien se ohlédl na svou družinu. Bojovníka, medika, generála, prince, vyslance a siverai.
Nechal oči na rudovlasé alfce ve zbroji černé jako uhel. Přiléhavé kalhoty zdůrazňovaly silné nohy a kožená kazajka chránila pevné, leč na pohled křehké tělo. Tato žena byla nejsilnější figurkou na šachovnici.
Tohle byl návrat domů, o kterém jsem ani nevěděla, že po něm toužím. Díky autorčině akční tvorbě děje, častým skokům mezi dějovými linkami, stylu psaní, do nějž je jednoduché se začíst a přesto vás vždy něčím překvapí, mě zaujala každá strana. A navíc jsem si bezvadně odpočinula. Načerpala jsem sílu, a přesto měla možnost prožít tak skvělý příběh.
Buďte připraveni na šok od první stránky. Možná si myslíte, že tušíte jak bude příběh pokračovat. A třeba máte i pravdu, alespoň co se bezprostředního pokračování týče. Druhý díl ovšem nezačíná hned po konci jedničky, ale až dva týdny od konce Dědiců Remiey. A v tu chvíli už nezůstal kámen na kameni. Hned je čas vrhnout se do akce, která se střídá s klidnějšími pasážemi děje. Není to pořád jen akce, naopak je čas i na hezké momenty a interakce mezi postavami, které jsou pro Siverai typické. Téma v angličtině nazývané „found family“, což zahrnuje příběhy, kde si jsou postavy tak blízké jako by byly rodina a přesto nejsou stejné krve, tu bylo ještě výraznější a důležitější než v prvním díle. Mohlo by to být příjemné až relaxační čtení o našich oblíbených hrdinech, kteří jsou ve svých domovech spolu a jsou šťastní… Ale stačí vteřina, kterou lze přirovnat k prásknutí bičem, aby drama a boje o život opět započaly.
Jak jsem okrajově zmínila, postavy se nám lehce rozutekly do světa. Autorka při vyprávění často střídala zaměření na postavy a v jedné kapitole se zvládla soustředit až na tři hrdiny. Tak dokázala pokrýt velké množství dějových linek a díky cestám za získáním spojenců jsme se trochu více rozhlédli po Nomiey. Spatřili jsme ty části kontinentu, o kterých jsme vůbec netušili, že by nás měli zajímat. Krásně to dokládá myšlenku z prvního dílu Dědici Remiey, tedy že Wesly z Ariles se nikdy nespokojí jen se získáním Remiey. Kdepak, potenciální válka už přesahuje jeho hranice. A jak zjistíme, ve skutečnosti možné důsledky přesahují i náš svět…
„Iliasiene!“ rozeběhl se k němu mladý strážce a pomohl mu na nohy. „Co se stalo?“
Nechal si pomoci a rozhlédl se, kde je. V trůnní síni Dračího města. Otřepal ze sebe třísky a upravil kabát. „Zvědové! Svolejte zvědy!“ zařval a rozmáchl se rukama, nehledě na své společníky, kteří s námahou vstávali ze země. Magie vytryskla a otřásla prostorem. Najde Adrienu dřív, než se jí něco stane. Priorita, malachim měl pravdu.
Několik sluhů se s výkřikem schovalo, když naštvaný Správce vypochodoval ze síně a vykřikl na celé město: „Najděte mi Adrienu Taleverovou!“
S novými lokacemi přichází i nové postavy. Stále mám o trochu blíže k osobám tvořící jádro povstání jako jsou Adriena, Nafriel, Zalrien, Hel, Alinya a Ilias. Ovšem líbilo se mi, že se autorka nebála dát při proskakování dějem prostor ani nováčkům. Kdyby mi dala na výběr, asi bych si jejich pasáže v příběhu sama od sebe nezvolila a raději bych požadovala ať se věnuje mým oblíbencům. Ale mile mě překvapilo, jak příběhy pojící se s novými postavami rozvíjely děj a jak moc mě vlastně bavily. Po prvním díle jsem měla přání, aby autorka pokračovala v zajetých kolejích, už mi nikoho nezabíjela a vytvořila knihu se stejným stylem jaký měli Dědici Remirey. To mi nebylo splněno (ani jedna část přání) a jako by mě slyšela, málem vše, co šlo v příběhu zcela předělat, bylo předěláno. Ale já si tuto změnu zavedených pořádků přesto zamilovala. Následník trůnu nebyl takový, jakého jsem ho čekala, ale získal si mě a nyní mohu hrdě prohlásit, že se mi líbil mnohem více než má představa. Znovu jsem Siverai propadla.
Láska v Siverai nikdy nechyběla – jen nešlo nutně o romantickou lásku. Autorka v první knize jasně ukázala, že city mohou mít mnoho podob a často jsou pak ještě krásnější a silnější než milenecké. A v druhé knize je právě „nevinné“ podobě lásky dána ještě větší váha. Je obsažená dokonce i v nově vytvořených vztazích, které byste nemuseli úplně čekat. Je to fascinující část Siverai, člověk si totiž díky ní uvědomí, jak bohatý lidský život je, a že mnozí lidé pro nás mohou znamenat více, než by nás kdy napadlo. Více druhy lásky se zabývá i řečtina, ta má dokonce pro každý jiné slovo. Třeba slovo storgé znamená lásku mateřskou, agapé zase nesobeckou a pečující lásku. Jsem přesvědčená, že Následník trůnu dokáže obsáhnout celou řeckou terminologii týkající se tohoto tématu.
Přestože v prvním díle vůbec nebyla, dvojka byla okořeněna kapkou romantiky. Prim stále hrají vztahy s jinými formami lásky a romantická linka není vůbec rušivá. Je pro mě přirozenou součástí příběhu – stejně jako je romantika přirozenou částí života. Nedá se říct, že by mě v Následníkovi trůnu přímo nadchla, ale ani mě nezklamala.
Šachovnice byla připravená. Všichni už udělali svoje tahy, ale ona byla siverai, musela mít schovaný ještě jeden. Prostě musela. Byla ta, jež změní celé hrací pole, pokud bude muset.
A dovolte mi se vyjádřit k postavám i v dalších rovinách. Velká většina z nich ušla kus cesty a krásné na tom je, že to na nich ve druhém díle poznáte. V některých případech přímo vidíte, co přesně je změnilo a jak. Práce s jejich motivy a emocemi byla v Následníkovi trůnu ještě lepší než v Dědicích Remiey. Následník je sice akční kniha, ale na pozadí se skrývá nespočet silných motivů a příběhů.
Stále mám moc ráda Adrienu pro její opravdovost, uvěřitelnost a vyvážení mezi kladnými a zápornými vlastnostmi. Adriena totiž čtenáři mimo jiné ukazuje, že ať už je jeho minulost jakkoliv ošklivá, není třeba se za ni stydět. Konečně jsem také zvládla ocenit vztah, který mezi sebou mají Adriena a Alinya. Ještě v prvním díle jsem totiž nevěděla co si o něm myslet, jako by se do jinak líbezné melodie ozval falešný tón. Nyní vidím, jak je nádherný a jedinečný. A zvýšila se má oblíbenost Nafriela, Zalriena a Hellyany. Helin příběh a boj se sebou samou mě velmi bavil a po cosplayi Adrieny (ten nemůžu neudělat) bych ráda ztvárnila i ji. U mnohých jsem ovšem objevila i vlastnosti, jež jsem dříve přehlížela a teď mě rozhodně nepotěšily. Mluvím k tobě, králi Rowariane! Kdybys méně tajnůstkařil a více si uvědomoval, že jsi také jen alf… Jakkoliv tohle ale může vyznít negativně, přesně takovou nejednoznačnou a lehce morálně šedou postavu Siverai potřebovala. V této sérii na čtenáře čeká celá paleta lidských povah a kombinací vlastností.
Nejsem si jistá, zda Dědice Následník v emocionalitě překonal, ale minimálně se jim vyrovnal. Emoce zde přímo sálaly. A pokud vám někdo někdy v dobré víře tvrdil, že slova bolí často více než fyzické rány, tady se o tom přesvědčíte na vlastní kůži. Autorka asi moc dobře ví, jakou má v rukou moc – moc nad náladou a prožitky čtenářů, klidně i jejich psychickým zdravím, chceme-li jít do extrémů. Stačí jí napsat pár úderných slov… Což přesně dělá a Následník trůnu v sobě tak má nádherné, silné citáty. Autorka má ale také velký talent pro plynulý průběh děje a drží jej pevně v rukách. Celou dobu příběh někam směřuje a čtenář cítí, jak se k tomuto konci postupně blíží. Jen samozřejmě vůbec netuší k čemu a jak by mohla kniha nakonec skončit. Skoro celou dobu jsem tápala a jen se nechala unášet.
„Alfí vládci si žijí ve svých královstvích. Slepí a hluší k problémům v jiných královstvích v Nomiey i mimo. Ale všichni znají moje povstalce. Všichni znají Adrienu, protože jim dává naději. Všichni znají mě, protože bojují nekonečný boj. Možná je nás málo, ale naše jména mají váhu.“
Děj se propojuje v nečekaných místech, dozvídáme se nové informace a zase jsme o kousek blíže k rozluštění tajemství, které snad pomůže převzetí Remiey jejím právoplatným králem a poražení temných sil. Samozřejmě se stihla vynořit další tajemství, ještě epičtější a dost možná i závažnější. Vše, co jen může, nabírá na obrátkách. Atmosféra se postupně lehce zhustí, ale konec je přesně takový, jaký známe už z Dědiců Remiey. Nadějeplný a slibující nové začátky. Není to otevřený konec, ale ani není vše naplno řečeno. Měla jsem radost, že bylo takové ukončení zachováno, protože nemohu zapomenout, jak jsem se cítila při čtení konce jedničky. Je to trochu smutná, ale tak nějak hezky smutná směsice emocí a očekávání. A spousty dalších pocitů, které nedokážu zcela vyjádřit. ,Měla jsem radost‘ je vlastně velmi podceňující slovní spojení – z tohoto jsem přímo nadšená. Z prvního dílu se také přenesly totožné názvy tří částí knihy, což je příjemně symbolické. Celá série je jeden velký symbol tvořený ze spousty malých symbolů. A to v knihách zbožňuji.
A zmínila jsem vůbec jak mě celá ta záležitost s povstáním baví? Cítím z ní lehce dystopický nádech. Kromě toho už dávno nejde jenom o povstání, i tato část se rozvinula. V prvním díle jsme hledali ztraceného prince a snažili se rozjet revoluci. V druhém musíme ubránit Remiey, která nám stále nepatří, a další království od záhuby a ideálně ještě nabrat spojence. Vůbec přitom netušíme, co vše se odehrává v pozadí. Poslední kapitola se věnovala právě tomu, a byla vážně epická.
Zatajila dech při záblesku jeho očí. Hlas se mu třásl, když jí to říkal. Cosi jí šeptalo, že bolest, kterou cítil, mu do srdce zasadila ona. „Báli se alfů, magie a bytostí, které tam s vámi žijí. Báli se. Vzdali by se, kdybys je požádala. Ale ty ses neptala. Ty ani tví druzi. Přišli jste a všechny povraždili.“
„Vzala jsem ti někoho blízkého…“ uvědomila si a sklonila hlavu.
„Nejen mě. Každý z těch mužů měl rodinu. Manželku, bratra či sestru. Dítě. Rodiče. Všem jsi někoho vzala.“ V očích se mu leskla nenávist, ale i odpuštění.
„Jsem voják, stejně jako ty,“ odpověděla pouze a sklopila oči hanbou.
„Ale ty máš na výběr. Jsi povstalec, ne služebník.“
Následník trůnu má jen jednu vadu na kráse a tou je korektura. V Dědicích Remiey se pár překlepů našlo, ale podle mě nešlo o nic hrozného. V Následníkovi se tato muška bohužel nepodařila vychytat a překlepů ještě o něco přibylo. Dokonce se jednou na konci věty místo klasických vrchních uvozovek objevily uvozovky tohoto typu: «. Dokážu s tím žít a ve výsledku mi to při čtení nepřekáželo tolik, kolik bych čekala, ale vůči potenciálním čtenářům by nebylo fér to nezmínit. Pouze za to musím z jinak jasného plného počtu bodů trochu strhnout.
Že jsem Následníka trůnu dočetla mi bylo až docela líto. Ještě bych nejradši zůstala s Adrienou, Nafrielem, Zalrienem, Cerimem, Orionem, Iliasem, Hel… A ještě raději bych zůstala v jejich světě, kde je mi zkrátka dobře. Návrat do něj bylo jako nadechnutí se čerstvého vzduchu někde v horách – osvěžující, obohacující, zklidňující. Kam by se mohlo pokračování ubírat vůbec netuším. Některé souvislosti mi teprve docházejí a ještě si v nich dělám pořádek, ale mám jen mlhavou představu, která může být rozmetena pár stránkami. Nezbyde mi nic jiného než si na třetí díl poctivě počkat. Ale víte co? Já to udělám moc ráda. Z Následníka trůnu budu totiž žít ještě hodně dlouho. A doporučím ho, respektive celou sérii Siverai, čtenářům Skleněného trůnu, Hunger games, Dračích očí a Rudé královny.
„Adrieno, tohle se mi nelíbí. Tohle přechází hranice Remiey.“
„Co když to nikdy nebylo v rámci hranic Remiey?“ řekla skoro neslyšně a upila vína.
Jak jen hodnotit něco tak krásného a silného jako návrat domů? Nebýt neopravených překlepů, skví se tu dvě kombinace nuly a jedničky, takhle ale musím hodnotit 9,8/10.
Následník trůnu se dá pořídit na autorčině e-shopu, kde je připraven i výhodný balíček s oběma díly. Najdete tam i merch ke knize. Zatím sice jen v barvičkách prvního dílu, ale co nevidět se snad dočkáme i červeného. A autorka chystá spoustu projektů souvisejících se Siverai! Doporučuji ji sledovat na Instagramu.