Sráz. Prvotina od Lucy Goacher se pro mě stala asi nejočekávanějším thrillerem tohoto podzimu. Vcelku nevinně na mě vyskočil příspěvek na Instagramu, který mi poskytl nakladatelskou anotaci a pár údajů, třeba že kniha má 326 stran a vydala jí Euromedia Group. Okamžitě mě zaujala postava Poppy, která spáchala sebevraždu, i když by to do ní nikdo neřekl. Byla chytrá, veselá a kreativní. A pak je tu podtitulek: „Kdo strčil její sestru? A je teď na řadě ona?“. Na její sebevraždě je tedy pravděpodobně méně její angažovanosti a více někoho jiného. A bylo to, měli mě zaháčkovanou a už jsem jen nervózně sledovala stránky městské knihovny, od kdy budou mít knihu dostupnou. Konečně nadešel ten čas a já vám tu můžu poreferovat o tom, zda Sráz naplnil má očekávání.
Poppy Harrisová byla krásná a kreativní, plachá dívka. Milovala malování a západy slunce, na které chodila se svou sestrou Clemmie, protože se sama bála. Ale její plachost jí nebyla v životě velkou překážkou, měla svou starší sestru, která jí vždycky ochránila. Poppy Harrisová byla šťastná. Až jednou je její tělo nalezeno v moři, zmasakrované po brutálním pádu z útesu.
Clementine Harrisová se nemůže smířit s faktem, že její sestra byla tak nešťastná. Že odjela po půlnoci sama z koleje k moři, kde spáchala sebevraždu. Cítí vinu, zmatek, ale hlavně tomu nevěří. Někde se musela stát chyba! A pak jednoho dne potká Daniela, jehož sestra také spáchala sebevraždu. Nebo to alespoň tvrdí policie, on ví, že by to neudělala a má pro to důkaz. Jenže už dva roky ho všichni odmítají vyslechnout a na policii je známý jako psychicky narušený. Na Clementine Daniel působí jako impuls, aby se sama sebe znovu začala ptát, zda za Poppyinu smrt nemůže někdo jiný.
Knih, kdy je násilná smrt narafičená jako sebevražda, je jistě plno. Mohu vám doporučit třeba Dokonalou smrt od Helen Fieldsové, ale ta je, stejně jako všechny knihy s tímto tématem, které jsem doposud četla, vyprávěna z pohledu vyšetřujících detektivů. Sráz ale vypráví Clementine, sestra Poppy, jejíž smrt je mylně považována za sebevraždu. Z Clementinina vyprávění z první osoby je jasný žal a uzavřenost před světem, stejně jako pocit viny.
Sráz je napínavý od první stránky. A to mu je jen k dobru, protože si dovedu představit hodně lidí, kteří by jej po třiceti stranách odložili. Z počátku se děj neuvěřitelně vleče. Je to způsobeno především tím, že knize schází v prvních 30 stranách jakýkoliv náznak dynamiky. Často říkám, že bych dokázala číst u svých oblíbených postav i popisy běžných dní, což je určitým způsobem náplní prvních kapitol ve Srázu. Ale ve Srázu je to tak suché a nezáživné! Jak jsem psala na začátku odstavce, Sráz je napínavý od první stránky, a to napětí je i v prvních třiceti stranách. Takže to není o tom, že než se to rozjede, je to úplná nuda, jen to postrádá dynamiku. Je obtížné se přes to pročíst, jako když polykáte nasucho rohlík. Ale přesto čtete dál, protože chcete znát, jak to doopravdy bylo.
Clementine je vědkyně, právě si dělala doktorát na Harvardu, když jí rodiče zavolali, aby přijela zpět do Londýna, že její sestra zemřela. Ke smutku tedy přistoupila vědeckou metodou: musí sebevraždu prostudovat, pochopit jí jako takovou, i proč jí spáchala Poppy. Pracuje jako dobrovolník na krizové lince, kam může kdokoliv zavolat, když se cítí moc špatně. Ale nejde jí to přirozeně, potřebuje své zápisky z přípravných kurzů a výpis frází, které má lidem říkat, aby je uklidnila. Není jako Poppy. Poppy byla láskyplná a šťastná, věděla vždycky co říct, aby se člověk cítil lépe. Trpěla sice silnou sociální fóbií, tedy strachem z lidí, ale nikdy nikoho nenapadalo, že by si mohla vzít život. Poppy jsem si opravdu oblíbila. Byla to jedna z těch milých osob, které si svět nezaslouží a nedocení je. Přijde mi, že ani Clementine si neuvědomovala, jak je Poppy úžasná a že není v jejím životě jistotou, dokud o ní nepřišla.
Poté, co jsem Clementine více poznala, mi došlo, že styl vyprávění, se k ní vlastně hodí. Sedí to k jejímu současnému stavu, kdy se snaží žít dál, i když jí to snažení moc nevychází. Na jednu stranu mi je tedy to suché a nezáživné vypravování, které jsem výše tak zkritizovala, i docela sympatické. Působí to velmi realisticky.
Kolem Clementine se motá docela dost lidí, přesněji těch mužského pohlaví. Říkala jsem si: „Co to znamená?“. Přeci to nemůže znamenat, že šedá myška Clementine je ve skutečnosti nejatraktivnější stvoření na světě. A příběh bude i o tom, jaký muž získá její srdce. Naštěstí jsem si vzpomněla na otázku na obálce: „A je teď na řadě ona?“. Rázem se nám ze zástupu potencionálních milenců stává houf možných vrahů, kteří zabili Poppy a teď možná usilují o Clementinin život. Clementine rázem neví komu věřit, všichni a všechno je podezřelé. Všechno jsem prožila s ní, stejně jako ona jsem pociťovala narůstající paniku a kladla si otázku, zda jsem se už nezbláznila.
To, jak bude finální vyvrcholení vypadat, jsem odhadla, jen jsem čekala, kdo všechno se ho bude účastnit. Dopadlo to tak, jak jsem očekávala, jen pár detailů mi uniklo. Když se podívám na to, kdo je viníkem, nejsem tak úplně spokojená. Mnohem více se mi líbila jedna z Clementininých vyšetřovacích teorií. Každopádně nešlo o lehce předvídatelnou a prvoplánovou knihu. Jsem ráda, že zase jednou přistála na knihkupeckých pultech originální krimi knížka.
Vzhledem k tomu, že jde o autorčin debut, jde o naprosto skvělé dílo. Skutečně bych si u ní tipla, že má za sebou alespoň jednu, dvě knihy. Vytvořila zápletku napínavou jako kšandy a moc zajímavé postavy. Inspirací k psaní jí byl film Rozhovory s vrahy: Výpovědi Teda Bundyho, a do děje zakomponovala kus sebe, a to v podobě lišek, které jsou jejím oblíbeným předmětem k focení (často u ní na zahradě totiž večeří). Lucy Goacher můžete sledovat na Instagramu pod přezdívkou @goachwriter a stejně jako já vyhlížet její další knížku.
Sráz splnil mé očekávání a čtení jsem si moc užila. Knížka má trochu větší formát, takže pro mnohé nebude Sráz logisticky výhodný jako čtení do MHD. Ale věřím, že jej zvládnete přečíst za víkend, protože déle žít v takovém napětí by snad nebylo ani zdravé. Opět se vrátím k začátku knihy, kdy psaní nemá žádnou dynamiku. A i když mi to sedí ke Clementinině osobnosti, stále mi to trochu vadí. Proto z hodnocení něco strhnu.
Skončí je relativní pojem. Moje pátrání skončí, vrahův1 pobyt na svobodě skončí, ale nic dalšího se nezmění. Poppy bude pořád mrtvá, život bude pořád horší.
Strávit léta za mřížemi versus celý život truchlit nad něčí ztrátou a litovat jí.
Vím, který trest je horší.
Moje hodnocení: 8,9/10
- Abych nic nevyzradila, zaměnila jsem v tomto úryvku jméno pachatele za oslovení „vrah“. ↩︎
Comment