Minulý rok na podzim jsem četla Alžbětu a draka, jejímž motivem jsou (mimo jiné) nepřekvapivě draci. A prožila jsem s ní báječný čas, který krásně doplňoval podzimní atmosféru. Letos na podzim jsem se nemohla do žádné knihy tak pěkně začíst. Marně jsem napříč žánry hledala něco podobného, až si mě taková kniha našla sama. Teď už vím, že každý podzim budu jednoduše muset zasvětit drakům.
Mám draky ráda a moc. Ale ne žádné dračí prasárničky jako bylo třeba Čtvrté křídlo. Mám ráda čistokrevné fantasy, kde se kromě výborně propracovaných světů a epických zápletek o bojích dobra se zlem draci vyskytnou jako důležitá část děje. Ne jen na okrasu k pohledným mužským. Jsem tedy šťastná, že jsem na jednu takovou sérii zase narazila. Jmenuje se Dračí oči a napsala ji Kristina Hlaváčková. Je to trilogie, kterou tvoří knihy Čarodějka, Černý jezdec a Pramen moci a u nakladatelství Fragment teď začala vycházet navazující série s názvem Dračí oheň. Z té vyšel zatím jeden díl, Proroctví. Ale to trochu předbíhám, protože s dnešní recenzí se vrátíme na začátek první série, Dračích očí.
Tohle byla magie. Pravá magie, žádné bylinky, mastičky, žádné využívání myšlenek a pocitů proti jejich majitelům. Tohle byla síla. Síla, před kterou ustupovali lidé, elfové, dokonce i les samotný. Tohle byl důvod, proč byla zde, na tomto posvátném místě. Tohle byl důvod, proč se lidé doma báli mágů a čarodějek. Tohle byl důvod, proč byla magie něco zlého a špatného. Tohle byl důvod, proč doma nikdy nesměla být sama sebou, proč nikdy nesměla ukázat, co umí.
Princezně Eleně z rodu Leon, dceři krále Jana a královny Ašky, je osm let a má tři bratry. Možná i proto ji nebaví vyšívat nebo se učit krasopisu, ale touží se s nimi prohánět na koni po lese, učit boji a dovednostem vhodných spíše princů než princezny. A protože je to velmi chytrá malá holčička, podaří se jí k tomu lstí získat povolení svého královského otce i místního velitele výcviku. Brzy prokáže své kvality a může si proto užívat více svobodného života. Jednou na vyjížďce uvidí čerstvě vylíhnuté dračí mládě, které se brzy poté pokusí napadnout lidé z vesnice. Draci totiž přitahují jiné draky a vesničané potom mají potíže se spálenými domy i ztrátami na životech. Elena malého dráčka zachrání a pomůže mu dostat se zpět k jeho druhům. Netuší ale, že když se dotkla jednoho z dospělých draků, probudila se v ní komplikovaná magická moc, kterou má v krvi nejen po matce. Královna Aška patřící do rodu Adragonek, ochránkyň draků, Elenu sice chvíli učí základům magie sama, brzy ale i Elena cítí, že moc je příliš silná na ně obě. Aška tedy rozhodne, že Elena musí pryč. Královna s princeznou vyrážejí na cestu na místo, kde Elena brzy zůstane sama a má se od místních naučit ovládat a pracovat se svou mocí. Elena tak pozná magické bytosti, jež považovala za mýty, vlastní rodinnou historii a brzy nato i svůj úděl, který dalece přesahuje vše, co od jejího života ona i všichni ostatní čekali.
Čarodějka je velmi zajímavá kniha už jen tím, jaké časové období zachycuje. Hlavní hrdinka se jmenuje Elena a po většinu knihy je jí teprve osm let. Sledujeme kterak se v ní probouzí magická síla, jak se jí naučí ovládat a jak už v tak raném věku přebere kontrolu nad svým životem, jíž se jí někdo neustále snaží vzít. Což je paradoxní vzhledem k tomu, že Elena je tak silně nadaná, že by všechny dospělé snažící se jí omezit nejspíš dokázala pobít jen silou mysli. Ale v její rodné zemi Berberů se na magii pohlíží jako na něco špatného, takže pokud nechce skončit nedej bože upálená, nesmí ji nijak projevit. Díky všemu, co se v této knize odehraje, máme položené velmi silné základy pro jakýkoliv další děj a čtenáři tak ještě více dokáží ocenit vývoj postav. Já navíc zaznamenávám, že díky věku, v jakém jsem se s Elenou seznámila, mám pocit, že jsem součástí jejího života už dlouho a vytvořila jsem si k ní silné pouto.
Byl to malý kousek vzdoru v jejím srdci, malá Elena, která musela vždy dokazovat, že za něco stojí, která si řekla, že již vytvořené kouzlo nebude ničit. Mohla všechnu tu sílu, co držela v ruce, vzít a vrátit ji zpět tam, odkud ji vzala. Mohla, ale nechtěla.
Čarodějka je v podstatě to, co by bylo u každé jiné série napsáno až dodatečně, jako prequel. Hodnota této knihy je i symbolická, protože to, co se stalo v minulosti, bývá u fantasy velmi často příčinou současné dějové linky. A u fantasy, kde se řeší boje dobra se zlem, obzvlášť.
Do tři sta devadesáti jedna stránkové Čarodějky jsem se začetla jako nic. Příběh je velmi čtivý už od začátku, ale jakmile do něj trochu proniknete, stane se přímo návykovým. Takřka jsem se na něj nemusela soustředit, krásně plynul a abstraktně řečeno byl tak lehký, jako by byl součástí mě. Jako by to byly moje vlastní myšlenky. Získala jsem až dojem, že by se Čarodějka četla lehce i tomu, kdo neumí číst. Poměrně dlouhé kapitoly rychle utíkají a příběh se kolem svého čtenáře vine jako by byl jeho součástí.
Pomalu se k němu přibližovala. Natáhla ruku a opatrně se dotkla jeho nosu. Přimhouřil oči a nechal se podrbat jemnými prstíky na modrých šupinách. Vlastně nevěděla, co ji to napadlo. Šťastně se zasmála.
„Ahoj, ty jsi Charlik, viď,“ pozdravila ho vesele, bez bázně.
„Ano. Ahoj, princezno,“ odpověděl tiše a pootočil hlavu tak, aby Eleně nastavil jinou část svého čumáku. Zazubila se a drbala dál.
„Hrozně jsi vyrostl!“
Uslyšela v jeho hrdle tiché zaklokotání. Charlik se usmál.
„Ráda tě vidím!“
Drak se znovu zasmál. Elena se mu opřela o tlapu a drbala jej po čumáku. Ani jednomu z nich nedělalo starosti, že se nechovají příliš vhodně, podle společenského bontonu.
Autorčiny vypravěčské schopnosti jsou úchvatné. Svým způsobem velmi nenápadné a bez jakékoliv pompy a okázalosti, ale zároveň efektivní, účinné a s dopadem na čtenáře přesně v těch správných místech. Navíc má velký talent pro popis přímo cinematických scén (ale vlastně aby ne, když jednou z dalších knih, které napsala, je knižní pokračování pohádky Princezna zakletá v čase). Jeden příklad za všechny – princezna Elena psala dopis, příroda kolem ní byla skvěle vylíčená. Pak se převalila na záda, ležela v trávě a náhle se nad ní objevil její dračí kamarád. Přistál vedle ní, chvilku si poklábosili tak, jak jen osmiletá holčička a drak mohou, a Elena se mu pak schovala pod křídlo, protože se spustil déšť. To jsem viděla přímo před očima. A nejen viděla, ale i slyšela. Všechny ty zvuky přírody, Elenin smích… A takových scén zde bylo více.
Stejně tak jdou autorce obecně akční scény, dialogy a budování fantasy světa. Na kontinentu Kérala, kde se Dračí oči i oheň odehrávají, žijí kromě draků a lidí i trpaslíci, trollové, obři a další roztodivné bytosti. Některé jsou vznešené, jiné mi zase připomínaly součást Zeměplochy od Terryho Pratchetta. Vůbec, celou tu nápaditost na níž je příběh založen, humor a občasnou jízlivost ze strany princezny i vypravěče bych se k Zeměploše a fantasy knihám Terryho Pratchetta nebála přirovnat. Elenin příběh se nejvíce podobá knihám o Toničce Bolavé a myslím, že všem fanouškům zeměplošské čarodějky se bude líbit i ta kéralská.
Po stromě spíše běželi, než šplhali pidimužíci. Posedali si na větve kolem ní. Překvapeně je pozorovala. Konečně měla příležitost si je pořádně prohlédnout. Všichni byli tak deset, maximálně dvanáct centimetrů vysocí. Byli oblečení do kožených oblečků z jemně vydělané kůže. Vzhledem k tomu, že některým visely od opasku dlouhé holé ocasy, bylo více než jasné, z čeho jsou ty oblečky ušity. Všechno to vypadalo velmi funkčně, ale malý krejčík si rozhodně nedělal hlavu s úhledností či elegancí. Hlavně že to všechno drželo pohromadě.
Zrovna jako vybudovaný svět a všichni, kdo v něm žijí, se mi líbila zakomponovaná magie. Ačkoliv to není jednoznačné, při přemýšlení během čtení i dlouho po dočtení jsem došla k závěru, že se mi na ní líbí jak je přírodní. Tak třeba les, který je součástí místa kde se má Elena naučit pracovat se svou mocí, je živý. Je to dýchající entita s kolektivním vědomím, která sama myslí. To chci říct tím živý. I když pokud jste si představili stromy utíkající na nožičkách z kořenů, také nejste daleko od pravdy, protože i to se jednou stalo, když se Elenina hodina práce s magií lehce vymkla kontrole. Celá série je vyprávěná ze třetí osoby a autorka se pohybuje jak v myšlenkách Eleniných, tak i jiných osob. A najde se i prostor k odskočení si k na první pohled zcela nesouvisející dějové lince. Velmi napínavé, surové a bolestné. Ale možná převelice důležité – pokud vás zajímají mé tipy, tak jsme se tam dost možná potkali s hlavním záporákem Dračích očí, ovšem kdo ví. Autorka příběh ráda vede ne zcela tradiční a prvoplánovou cestou. Každopádně i tato dějová linka mě strašně bavila a těším se, až se i dění kolem Eleny s tím, jak dospěje, přehoupne do takovýchto adjektiv.
Obrnila své vědomí, ukrytá za neprostupnou zeď, zapátrala. A narazila na les. Najednou byla obklopena miliony, triliony miniaturních hlásků, které na křičely, šustily, vrzaly, vrčely, pískaly, syčely… Všechno se na ni valilo, najednou byla obklopena všemi součástkami lesa. Potlačila nutkání zapustit kořeny, protáhnout si větve a obrůst mechem.
S Elenou souvisí má jediná výtka, protože jakkoliv se mi líbilo sledovat její počínání v raných dětských letech, nebránila bych se tomu, kdyby byla malinko starší. Aspoň desetiletá, to by podle mého názoru bylo realističtější. Hodně jsem srovnávala malou, ale odvážnou rozumbradu Elenu se sebou v osmi letech, a bylo to jako porovnávat jablka a hrušky. Ale zase si uvědomuji, jak důležité je pro takové srovnání brát v potaz kontext Elenina a mého dětství. Postupem času mi při čtení docházelo, že Elena není neobyčejná kvůli své moci nebo proto, že je hlavní postava a musí mít něco navíc. Je taková proto, že neměla jinou možnost. Za celý život nezažila opravdovou mateřskou lásku, jen dril v tom, co musí jakožto princezna a navíc nositelka krve kmene Berberů a rodu Adragonek umět. Moment, kdy si i sama Elena tohle přizná a dojde jí, že je dítě na spoustu let odložené k výuce práce s magií, které je pro svou matku hlavně pokračovatel rodové linie, byl silný. Pro Elenin budoucí vývoj i klíčový.
S Elenou se v Čarodějce poprvé potkáme když se narodí. Na konci první knihy ji pak opouštíme když je jí zhruba šestnáct let – v knize není její pozdější věk specifikován, jen se v ději přesuneme o několik let dopředu. Asuzuji tak podle toho, jak je vzhledově popisována a jak se chová. Závěr knihy byl poněkud nevýrazný. Skutečně takový, jaké bývají konce prequelů, kdy čtenář dobře ví, že tento konec je jen začátek. Musela jsem přemýšlet, zda mi to vadí. A když jsem došla k názoru že ne, ještě jsem chvíli přemýšlela, zda by mi to nemělo vadit. Ale neměla jsem pro to důvod. Byl to příjemný závěr stejně příjemného a napínavého příběhu, který mě krásně nalákal na další knihy ze série a celkově na další autorčinu tvorbu. A hlavně, jak už bylo řečeno, tohle není v žádném případě konec. Je to začátek něčeho velkého a epického, to cítím v kostech.
Čarodějka je velmi přizpůsobivá kniha. Možná u dalších dílů v sérii změním názor, ale minimálně ten první je rozhodně jak pro děti, tak pro dospělé. Nevidím důvod proč by ji nemohli jedni či druzí číst. A určitě bude bavit i dospívající, kteří nenachází zálibu v knihách populárních specificky ve své věkové kategorii. Do Čarodějky se nemíchá romantika, maximálně tak drak Charlik, který se Eleny drží i přesto, že z toho jeho druzi nejprve nebyli zrovna nadšeni. Kromě čtenářů Toničky Bolavé bych Elenin příběh doporučila milovníkům sérií Magistérium, Percy Jackson, Moře inkoustu a zlata a Hraničářův učeň. Podobou atmosféru jsem cítila i z Hobita a Pána prstenů. A potěší i sledovatele filmů Jak vycvičit draka – ale neříkejte hrdým drakům, že se je nějaký filmový národ snaží cvičit, pokud tedy nechcete skončit oflambovaní!
Kdyby se jí někdo zeptal, jestli zvítězil vzdor, nebo touha dokázat, že zvládne to, co její bratři, nedokázala by odpovědět. Kdyby se někdo zeptal Michaela, řekl by, že roli hrál nejen vzdor a touha ukázat svou cenu, ale i cílená snaha dožrat Ašku. Elena dokázala být velmi rozumná, ale někdy uvnitř rozumné dospívající Eleny bylo malé dítě, které se o sebe muselo postarat v nehostinných lesích, kam jej matka odložila. Michael byl přesvědčen, že tenhle husarský kousek měl jeden jediný cíl: dát matce najevo, že s Elenou, princeznou čtyř národů, není radno si zahrávat.
Podtrženo, sečteno: něco si schovávám na příští díly, takže teď hodnotím 9,5/10.
Kniha se dá pořídit třeba na webu nakladatelství Fragment. Já za ni děkuji autorce, která mi ji k recenzi zaslala.