Jakkoliv nemám ráda léto, něco se mu musí nechat; když je léto, máme aspoň pokoj od školy. Jenže všechno hezké musí jednou skončit a tak mě a spoustu dalších studentů a školáčků čeká návrat do lavic. Ach jo, nemám z toho zrovna dvakrát radost, letní volníčko mi dokonale vyhovovalo. Aspoň si tu na něj ale můžu ještě naposledy zavzpomínat.
Jestli něco spojovalo téměř každičký den mého srpna, bylo to šití. Moje kamarádka se totiž poměrně narychlo rozhodla vdát a poprosila mě, abych jí ušila svatební šaty. Jak narychlo, ptáte se? No, svatba už je tento týden a touhle dobou před měsícem jsme o ní ještě nikdo nevěděl. Přesto věřím, že je to pro ni správná volba. A rozhodně vím, že šaty jí budou moc slušet. Přála si šaty s velkou sukní z tylu, takže jsem nejprve šila několikery tylové sukně a ty pak na sebe vrstvila. A vršek šatů je korzet na špagetová ramínka z průhledné látky a tylu s přiznanými kosticemi. Neuvěřitelně k ní jdou a je to přesně její styl. Je až podivuhodné jak skvěle si mezi všemi svatebními šaty na světě dokázala vybrat střih a styl svých šatů. Stále ještě nejsou hotové, ale už na nich zbývá maximálně pár hodin práce.
Když už jsme u toho šití, tak kromě svatebních šatů jsem dokončovala svůj kostým na jednu cosplayerskou akci probíhající v druhé polovině září. Nebudu zatím nic moc prozrazovat, protože její výsledek má být překvapením, ale jde o akci pořádanou jedním českým autorem, který v rámci ní nechá oživnout své postavy. Jde o kostým středověce laděný a je potřeba na něm ještě dodělat šněrování. Více jsem toho ušít nestihla, ale myslím, že toho bylo i tak ažaž.
A co se cosplayů týče, zveřejnila jsem hned dva. Cosplay tří hlavních hrdinek z knihy Minulost od Filipa Beneše, na níž už vyšla recenze, a pak cosplay Alice z duologie Skutečná od Šárky Przewozné. O obou jsem psala delší články a fotky postupně zveřejňuji na Instagramu.
V druhém a závěrečném měsíci prázdnin jsem přečetla šest knih, což by dalo jednu velkou knihu s celkem 1 390 stránkami. Hned první srpnový den jsem stihla dočíst Zlodějku iluzí od Emílie Tach, která je také jednou z posledních přidaných recenzí. K přečtení je se všemi klady i zápory tady. Pokud ještě váháte, zda si Zlodějku iluzí přečíst, třeba by vás mohl přesvědčit celkový vzhled tištěné knihy. Před pár dny byl totiž spuštěn její předprodej. Kniha bude mít barevné ilustrace, jejichž černobílou verzi ukazuji i v recenzi, bude v brožované vazbě a bude mít i ořízku navazující na obálku. Stejně jako obálku a ilustrace v knize, i ořízku si Emílie Tach kreslila sama. Knížku si plánuji pořídit, a protože má skvělou podzimní atmosféru, snad bych si ji někdy v listopadu mohla přečíst znovu.
Na Zlodějku iluzí jsem navazovala nejnovějším detektivním případem Kim Stoneové, již sedmnáctou knihou s inspektorkou Kim od Angely Marsonsové. Jmenuje se Schované jizvy a hodnotím ji jako jeden z mých nejoblíbenějších dílů. Má vše – zajímavé téma případu, zvraty, stejně tak skvělé vedlejší zápletky a emočně vypjaté chvíle. Kim se v něm po finále šestnáctého dílu, kdy při řešení případu málem přišla o život, vrací do práce. Jistě, Kim se v ohrožení života ocitla už několikrát, ale ještě nikdy ne v tak vážném stavu. A rozhodně jsme ji dosud neviděli tak rozhozenou a poznamenanou. Stejně jako předchozí knihy od autorky, i tuto jsem slupla jako malinu. A k minimu výhrad se přidává i velké plus v podobě jedné úžasně napsané kapitoly – tak ráda bych vám řekla oč šlo, ale to byste se připravili o velký šok a úžas, což samozřejmě nechceme. Měla jsem z ní každopádně skvělý zážitek.
Když jsem dočítala Kim, přijela za mnou na víkend moje kamarádka Verča. Plánovaly jsme spolu jít na festival Houšťák, který probíhal v naší krásné Staré Boleslavy. Konal se v sobotu devátého srpna, byl plný dobrého jídla a pití, skateboardových soutěží a hudby. My jsme se tam chystaly především na satiristickou skupinu Pondělníci, která se neštítí utahovat si snad ze všeho a všech. Verča za mnou přijela v pátek, a protože nám vyšlo nádherné letní počasí, koupily jsme si večeři, poseděly u piva na náměstí a pak šly procházkou kolem Labe ke mně domů. Asi si říkáte kdy jindy čekat letní počasí než v létě, ale vzpomeňte si, že letos se s teplotami hodnými tohoto ročního období počasí přeci jen nepřetrhlo. Samozřejmě jsme si hodně povídaly o knížkách a Verča mi prošmejdila knihovnu. Nyní se ale u kamarádek u mě na návštěvě rozmohla nová kratochvíle: prohrabat mou sbírku paruk. V sobotu jsme se chystaly jet do Staré Boleslavy až odpoledne, takže jsme se ještě předtím stavily za naší další kamarádkou Vanes, která u jednoho brandýského rybníku dělá porybnou. Plánovaly jsme tam pobýt zhruba hodinku, ale nakonec jsme strávily povídáním dobré čtyři hodiny. Vanes je také velká čtenářka a nedávno začala natáčet o knížkách na Youtube. Jmenuje se tam Toulavá záložka, kdybyste hledali nějaké tipy na čtení. Navíc byla u rybníku nádherná atmosféra a sluníčko jen hřálo. A od jednoho z rybářů Vanes dostala domácí aperol, takže ani žízní jsme netrpěly.
Stejně příjemným zážitkem byl i Houšťák. Před Pondělníky hrála ještě kapela Bound to break. Byl to přesně můj styl hudby, takže jsem si je velmi užila. No a vrchol večera, Pondělníci, se předvedl v celé své kráse. Doslova. Protože poté, co koncert začali tradičním vyvěšením české vlajky červenou barvou nahoru (Pondělníci o sobě rádi říkají, že jsou Flastenci s velkým F, a stereotypní „čecháčství“ je jedním z jejich vděčných témat) se během jedné písničky hlavní zpěvák zničehonic svlékl do naha a polil v publiku pivem Braník. Byla to velká party. Pokračovaly jsme asi do tří do rána ještě techno hudbou a odcházely jsme jako jedny z těch střízlivějších. Ne že by se tam motal úplně každý, ale i tací se našly. Ostatně při odchodu jsme procházely kolem laviček, pod kterými to někdo zalomil. V neděli dopoledne mi Verča ještě udělala pár fotek s knížkami, moc hezky totiž fotí, a znovu jsme se vydaly za Vanes. Léto u vody je prostě něco úplně jiného než léto kdekoliv jinde – toho jsme si všimla už před časem, jelikož bydlím přímo u řeky Labe. A hezčí letní atmosféra než tam jsem nikdy nezažila.
Jako další jsem sáhla po své první Sylvii Plathové. A rovnou po jejím nejznámějším díle Pod skleněným zvonem. Kdo by ji neznal, Sylvia Plathová byla známá americká básnířka a prozaička minulého století. Byla velmi talentovaná, oceňovaná a její život skončil, když jednou ráno vzorně připravila snídani pro děti i manžela a pak strčila hlavu do trouby. Právě ta poslední informace byla tím jediným, co jsem o ní věděla. Tedy ještě kromě toho, že se potýkala s depresemi a psychickými problémy v jejichž důsledku spáchala tímto způsobem sebevraždu. Doufala jsem, že bude díky tomu hezky depresivní i její tvorba, protože přesně na něco takového jsem měla chuť. A byla. Do Pod skleněným zvonem jsem se zamilovala a úplně ji hltala. Je to jeden z těch příběhů o němž je lepší nic nevědět a jen se do něj začíst, protože o to silnější pak pro vás bude. Díky Pod skleněným zvonem jsem se cítila pochopená a číst o takovém tématu mě zvláštním způsobem ukonejšilo. Je to jedna z těch nejlepších knih, které jsem kdy četla, proto se o ní rozepíši i v samostatné recenzi.
Sylvii Plathové jsem naprosto propadla. Doma mám ještě její básně Ariel, ale protože tento měsíc jsem četla jinou poezii, ještě jsem se do těch jejích nepustila. Sebrala jsem ale odvahu abych se podívala na zoubek dalším „depresivním autorkám“, které jsem měla vyhlídnuté už nějakou dobu. První jsem měla na mušce Virginii Woolfovou, už dokonce několik let. Pořídila jsem si jedno z jejích nejznámějších děl, Paní Dallowayovou, a to ve vydání z roku 1975 jež jsem sehnala v antikvariátu. Tu jsem ještě nepřečetla, ale další z „depresivních autorek“, Susannu Kaysen, ano. Její Narušení řadíme mezi psychologickou beletrii a podle knižní předlohy byl v roce 1999 natočen film známý pod názvem Girl interrupted s Winonou Ryder a Angelinou Jolie v hlavních rolích. Při procházení edičních plánů, z nichž pravidelně sestavuji článek, jsem mimochodem narazila i na informaci, že nakladatelství Jota chystá na podzim vydat Deníky Sylvie Plathové. Neuniknou mi.
Narušení jsou útlá knížka, ale obsahem přímo nabitá. Autorka v ní reflektuje své prožitky z psychiatrické hospitalizace v roce 1967, při níž jí byla stanovena hraniční porucha osobnosti. Tehdy svou diagnózu vlivem prazvláštního přístupu k pacientům ani nijak zvlášť nepochopila, jen se v následujícím životě snažila nedat své „šílenství“ (její slova, ne moje) najevo natolik aby si hospitalizaci musela zopakovat. Nejprve jsem si nebyla jistá jestli jsem s Narušenými nešlápla vedle. V textech s historkami z psychiatrie jsem se ztrácela a nějak nedokázala pochopit kontext, asi protože nám nikdy není přiblížena časová osa. A vzhledem k tomu, že Susannina hospitalizace trvala dva roky, je to už trochu problém. Kniha ale přibližuje i něco z autorčiných myšlenkových pochodů po hospitalizaci. A právě tam si člověk uvědomí kdy se jaký text asi odehrává, protože Susanna z doby hospitalizace píše zcela odlišně než ta z doby po. Během hospitalizace je to neurotická, deprimovaná a pouze přežívající osmnáctiletá holka bez vyhlídek na život. Poté je to vyzrálá mladá žena, která má život i svou mysl víceméně pod kontrolou a ve všem co napíše se zrcadlí její inteligence. Když jsem si tyto rozdíly uvědomila, začala jsem lehce jinak pohlížet i na vše přečtené. A protože i po prvních textech od zdravější verze Susanny občas následovaly také ty z doby hospitalizace, užila jsem si i je. Takže nakonec jsem spokojená velmi.
Mezi moje srpnové přírůstky patří kromě zmiňované Virginie Woolfové a Narušených i první kniha, která vyšla u nezávislého nakladatelství Sour pulp, Botanika zlomeného srdce. Sour pulp vydává poezii a celkově se zaměřuje na typicky básnický melancholický přístup k životu. Vyjadřují ho třeba pomocí jejich merche. Botaniku zlomeného srdce napsal Jaroslav Fever a pomocí přírodních metafor v ní popisuje nejrůznější životní trápení. Je to dvaapadesáti stránková knížka rozdělená na čtyři části, z nichž se mi nejvíce líbila část druhá. V té jsou používány významy určitých rostlin (neboli květomluva) a báseň, která je i jejich popisem, je jedna velká metafora. Zbytek mi přišel o trochu slabší a nedokázala jsem jej na sebe nechat správně působit, ale našly se i silnější kousky. Knihu mi nabídlo k přečtení samo nakladatelství Sour pulp a jako překvapení mi přišla i ukázka merche v podobě hrnečku s logem nakladatelství a nápisem: „Když život dá kyselé citróny, my vydáme další knihu.“ Za obojí děkuji a ráda nakladatelství i v budoucnu podpořím. Obzvlášť v podobě knížky – doufejme, že další vyjde zanedlouho.
Navázala jsem spolupráci ještě s jedním nakladatelstvím. Jmenuje se i527.cz a na českém trhu nepůsobí zase tak dlouho. Má ale krásnou myšlenku, která mě na něm ostatně zaujala jako první. V i527.cz by čtenářům rádi zprostředkovávali samé hezké knihy, u nichž si budou moci odpočinout od reality. Žádné vyobrazení násilí, spíše pohoda, nadějeplný obsah a milé příběhy – takzvané „knihy s nadějí“. Z i527.cz mi poslali všechny tři knihy, které u nich doposud vyšly. Už na podzim se ale chystá hned několik dalších novinek, jak se ostatně můžete v případě zájmu podívat na webových stránkách nakladatelství. Přišly mi následující knihy: Tichá guvernantka od Julie Klassenové, Městečko Riverbend Gap od Denise Hunterové a Krajkářka od Laury Frantzové. Krajkářku, která je nejnovější z nich, jsem stihla ještě v srpnu přečíst. A velice se mi líbila. Šlo o krásný historický román z anglické kolonie v Americe v roce 1773. To jest tedy v době, kdy se části jejich obyvatel zachtělo osamostatnit a začaly nepokoje. Silně loajální jedinci, jakým je i otec hlavní hrdinky, jsou náhle nežádoucími. A patrioti bojující za samostatnost, mezi něž se řadí i hlavní hrdina, jsou možná považování za nové hlavy kolonií, ale také jsou v ohromném nebezpečí, protože na jejich životy jsou náhle vypsány odměny. Lady Elisabeth Lawsonová přezdívaná Liberty se má co nevidět vdávat za muže, kterého jí určil otec. Svatební plány ale naruší převzetí vlády nad kolonií patrioty. Libertyin život se zcela změní, její otec přichází o majetek a ona se musí začít živit řemeslem pocházející z rodiny její matky – krajkářstvím. Ale co by se pro jinou slečinku z bohaté vrstvy mohlo zdát jako zkáza, ukáže se pro Liberty jako požehnání. Unikla sňatku bez lásky i z dohledu kritického otce, ale to neznamená, že její nový život bude lehký. Obzvlášť když je kvůli názorům svého otce mnoha patriotům trnem v oku a její otec ji stále určitými způsoby hodlá využít pro své budoucí záměry.
Krajkářka byla svým způsobem kombinací Jane Austenové a Poldarka. Byla velmi elegantně napsaná a překlad používal krásná slovní spojení. Skoro jako kdyby šlo skutečně o román z téže doby. Oba hlavní hrdinové byli navíc skvělí, do Noblea se nešlo nezamilovat a Liberty byla zase inspirativní, milá a svou povahou přímo rozkošná. Odpusťte mi prosím tu volbu slov, ale nemohu si pomoci. Byl to příběh s hezky vystiženou dobovou atmosférou, historickým kontextem a tuze romantický. Probudil ve mně ženskou stránku a leckdy jsem si nad ním i zaáchala a zaóchala. Moc jsem si tohle čtení užila, první titul z nakladatelství i527.cz jsem si nemohla vybrat lépe. Mnohem detailněji se samozřejmě ještě jednou rozepíši v recenzi.
Další z mých knižních přírůstků je nová kniha Evy Brykner Hladina krve. Od Evy jsem četla už její první knihu Beze stopy. A vlastně už i Hladinu krve, byť tehdy se jmenovala Bez viny a ještě nebyla přijata do nakladatelství, byl to pouze rukopis. Nakonec se ale uchytila u nakladatelství Motto. A popravdě se vůbec nedivím. Změnil se název, změnila se obálka a tak jsem zvědavá, zda se nějak změnil i příběh. Ve svém výstupu jsem jako beta čtenářka psala, že bych ještě zvážila pořadí posledních kapitol, protože pokaždé příběh vyzní trochu jinak. Jsem zvědavá jak se nakonec Eva s Mottem rozhodli a těším se až si její druhé dílo (znovu) přečtu. O betaci dnes již Hladiny krve jsem psala v Měsíčníku z května roku 2024.
Stále nekončíme – ještě tu totiž mám jednu menší peprnost. František Kotleta není v české literatuře jméno neznámé, pod tímto pseudonymem se skrývá vtipný a sarkastický Leoš Kyša, který je známý svými sci-fi a fantasy knihami plných lechtivých scének, absurdity a legendárních hlášek. A taky vtipy o Brně, kterými je znám i jako člověk. Se svou ženou Kristýnou Sněgoňovou společně nedávno dopsali dvanáctidílnou a velmi oceňovanou sci-fi sérii Legie. A neméně vychvalovaná je také jedna z jeho mnoha vlastních sérií, Příliš dlouhá swingers party. Ta má čtyři díly a svou nejnovější knihou na ní Kotleta volně navazuje. Jde totiž o sequel k této sérii a jmenuje se Kyberpunková swingers party. Zatímco v Příliš dlouhé sérii vystupuje postava Tomáše Koska, v Kyberpunkové swingers party je hlavní hrdinkou jeho dcera Eva. Peprnou obálku nakreslila ilustrátorka Adéla Stopka, která jinak ilustruje například o hodně cudnější sérii Pokrevní pouta. Ale jako by množství odhalené kůže nestačilo, v předprodeji byl nabízen i papírový přebal bez cenzury. Kotletu mám ráda jako člověka, ale ještě jsem od něj nic nečetla. Ovšem každý musí podle mého názoru uznat, že jestli už má něčí knížka mít takovou vychytávku, je to jednoznačně knížka od Františka Kotlety. Na mě tu zapůsobila reklama a unikátnost celého tohoto hanbatého přebalu – byl totiž k dostání pouze v předprodeji. A byl tak žádaný, že dobrý týden před vydáním knihy byly veškeré objednané kusy prodány. Neodolala jsem. Vzala jsem si každopádně kromě Kyberpunkové swingers party i stejnojmenný první díl Příliš dlouhé swingers party. Sice by neměl být s návazností v ději problém, přeci jen jde o sequel a ne o přímé pokračování, ale člověk nikdy neví.
V srpnu se mi sešly dvě betace textu. Asi je dobré ještě vysvětlit, že beta čtení je způsob jak vyladit rukopis na maximum předtím než poputuje do nakladatelství k posouzení anebo bude vydán. Dlouhodobě betuji rukopis Jane Blossom alias Jane z recenzního účtu time_for_words, které vyjde v lednu příštího roku první kniha. Bude to young adult fantasy, což je něco docela jiného než právě píše a já pro ni čtu a komentuji. Jelikož jsem velká fanynka Formule 1, nabídla jsem se jí jakožto čtenářka její rozpracované F1 romance. Komentuji sice veškerý děj, ale nejvíce se zaměřuji na správnost fungování F1 světa a začlenění co nejvíce detailů. Myslím si, že Janina kniha bude formulová romance s největší reálností, která kdy vyšla (bez přehánění, úroveň jakýchkoliv znalostí o F1 je v těchto knihách zcela tragická). Vážně jsem se do její alternativní formulové reality zamilovala a velmi oceňuji jak k příběhu Jane přistupuje i co se týče romantiky. Rozhodně nepůjde o klišé a neuvěřitelný, vyumělkovaný vztah mezi hlavními postavami, to vás ujišťuji. A druhým rukopisem byla v pořadí třetí kniha Kataríny Brányikové, autorky Narcise a pivoňky. Je stále ještě rozepsaná, ale už teď můžu prohlásit, že jde zase o úžasný počin. Půjde o příběh o mezilidských vztazích, stejně jako je tomu tak u Narcise a pivoňky, ale méně komornější. Nechybí autorčin charakteristický humor a smysl pro vypíchnutí zajímavých a vtipných detailů ze života. Měla jsem dokonce problémy najít vůbec něco, co stálo za to zmínit v poznámkách, tak moc se mi příběh líbil.
Konec srpna jsem měla velice nabitý. Kromě došívání svatebních šatů jsem se během posledního týdne setkala hned se dvěma kamarádkami. V úterý s Aničkou Tausigovou, autorkou knihy Siverai a také skvělou cosplayerkou. Chtěly jsme zaprvé oslavit druhý díl Siverai, jehož obálku a anotaci Anička nedávno odhalila, a pak také navázat na náš předchozí úspěšný piknik spojený s natáčením videí pro naše Instagramy (na můj je odkaz na nahoře u loga blogu, Aničky je zde). Minule jsme byly v cosplayích Mor a Feyre ze světa Dvorů od Sarah J. Maas, tentokrát jsme se převlékly za elfky. Po celé odpoledne jsme střídavě přecházely mezi vtipy o elfech ze světů J. R. R. Tolkiena (a tím pádem i o tom jak jsme jakožto elfové tou nejlepší rasou na světě) a Andrzeje Sapkowského (tedy jaké jsme s prominutím svině). Větší rozdíly mezi jedněmi fantasy bytostmi sotva mohl někdo napsat. Video materiálů jsme stihly pořídit spoustu a doufáme, že se budou líbit stejně jako ty první.
Povedlo se nám zažít i jednu vtipnou situaci. Protože se vždy scházíme v zahradě Brandýského zámku, nejbližší dostupná toaleta je právě v zámku. Cestou z pikniku, okolo půl šesté odpoledne, jsme si tam chtěly odskočit, ale zrovna tam probíhala nějaká předvolební akce komunistické strany. Všude se to hemžilo personálem, ať už securiťáky, zvukaři či neidentifikovatelnými zaměstnanci s deskami a vysílačkami v rukách, kteří se tvářili velmi důležitě. A uprostřed toho dvě elfky, které se snaží být nenápadné, aby je ze zámku náhodou někdo nevyhodil…
Ve středu jsem se pak sešla s Beth z knižního Instagramového profilu severskarusalka. S Beth nás spojuje láska ke klasické literatuře, především pak k Malým ženám, cosplayům ale i spoustu dalších věcí včetně podobného pohledu na život. Musely jsme si samozřejmě naplánovat něco aspoň trochu knižního, aby se nám tam dobře povídalo – o čem jiném než o knížkách. A tak jsme šly do alchymistické hospůdky Kellyxír na Malé straně. Jde o podnik inspirovaný dobou Rudolfa II. a jeho vášnivou podporou alchymistů. Je to tam nádherně vyzdobené, pomalované stěny, dřevěné stolky, tematické osvětlení a jinak tajemné přítmí. Vše je vyladěné, včetně nabídky nápojů s tematickými názvy. Servírovány jsou navíc v baňkách a se suchým ledem, takže se z nich po celou dobu upíjení kouří. Byly jsme z toho unešené.
Probraly jsme naše oblíbené knihy, tedy alespoň část z nich, protože to bychom tam seděly ještě teď. Beth mi mimochodem pochválila i recenzi na Malé ženy zde, čehož si strašně vážím, vzhledem k tomu, že sama Beth je velmi věrnou kopií jedné ze sester Marchových, rovněž jménem Beth. Navíc je jejich velkou milovnicí, takže její uznání pro mě mnohé znamenalo. Bylo to moc hezké odpoledne, které si brzy musíme zopakovat, tentokrát v jiném, ale minimálně stejně magické podniku.
Hola hola, škola bohužel stále volá. Ne, ani tolik řádků zážitků a vzpomínek mi první školní den nijak zvlášť nezpříjemnilo. Shodněme se na tom, že prvního září prostě nebývá dobrý den. To, co zpravidla přichází po něm, už je ale o něčem jiném. Babí léto, podzim. Snad se v říjnu s kamarádkami konečně zvládneme zajít podívat na Humbook fest, v listopadu se zase chystám na křest třetího dílu série Zlatá grai od Kristiny M. Waagnerové. Pak už začne advent a Vánoce. Na Silvestra vyjde poslední díl seriálu Stranger things, leden mi zase jistě zaberou přípravy na Zaklínačský ples. Pak už se budu těšit na jaro, abych mohla fotit cosplaye venku, budou také larpy, Con Morhen, Svět knihy… A ze školních týdnů bude náhle jen příjemná vsuvka mezi akcemi a škola místem, kam se chodí odpočívat od víkendů.
Doufám, že všichni školou povinní (i nepovinní, ale stále studující) dnes vykročili pravou nohou a spolu se všemi ostatními si kromě pohodového prvního školního dne užijí příjemné zářijové babí léto. V září mimochodem slavím narozeniny já i tento blog – mně bude devatenáct a blogu tři roky. Ten čas ale letí, v lidském světě už by se pomalu chystal do školky! Snad nás na Počkej, dočtu stránku… společně čeká aspoň jednou tak příjemný rok jako byl ten letošní. Tak tedy hlavu vzhůru a hodně hezkého čtení přeji!