Když jsem na seznamu povinné četby pro tento školní rok objevila Williama Shakeapeara, vůbec jsem se nezlobila. Kdysi jsem se věnovala baletu a načítala jsem knihy o baletních provedeních nejznámějších Shakespeareových her, například Snu noci svatojánské, a mám přečtené i Shakespearovy sonety. Ale klasickým přepisům jeho divadelních her a dramat jsem se zatím moc nevěnovala, tudíž tohle byla skvělá záminka to napravit. Už před prázdninami jsem si pořídila Zkrocení zlé ženy v nádherném vydání nakladatelství Atlantis a překladu Martina Hilského. Shakespeare napsal Zkrocení zlé ženy okolo roku 1590, je to tedy jeho ranější hra, ale také jedna z těch nejvíce oblíbených. A jak se Zkrocení líbilo mně? Opravdu moc!
Děj se odehrává v severoitalské městě Padova. Bohatý baptista má dvě krásné dcery, starší Kateřinu a mladší Biancu. Bianca nemá o nápadníky nouzi, je tichá, líbezná a poddajná, ale její otec prohlásil, že mladší dceru neprovdá, dokud se nenajde nápadník i pro tu starší. A to může být oříšek, protože Kateřina je vzpurná, hádavá a nejde pro ránu ani nadávku daleko. Biančini nápadníci si zoufají – kdo by si chtěl vzít takovou furii? Když se ale na scéně objeví šlechtic z Verony jménem Petruchio, který se Kateřiny nezalekne a rozhodne se, že si ji vezme a zkrotí si ji, znamená to, že i Bianca se může vdát. A tak se bohatý, ale starý Gremio, Hortensio, který je stejný ročník narození jako Gremio, a mladý a rovněž velmi bohatý šlechtic Luciento začnou ucházet o Biančinu ruku velice zajímavými metodami.
GREMIO: S tou ženskou si užijete až dost! Jestli ji chcete, kdo by vám ji bral. Budu vám ve všem nápomocnej, pane. Vy si tu šelmu vážně chcete vzít?
PETRUCHIO: Vážně.
GREMIO: Já bych ji vzal spíš po hlavě.
Je ale potřeba také říct, že celá tahle hra, je hra ve hře. Když se totiž dráteník Kryštof Šikulka opije a usne na ulici, rozhodne si z něj nejmenovaný šlechtic vracející se z honu vystřelit. Uloží ho do postele, poručí sluhům, aby se k němu chovali jako k nejurozenějšímu z nejurozenějších a tvrdili mu, že není Kryštof Šikulka ale milostpán bojující s bludy, že je dráteník Šikulka. Šikulka tuto skutečnost docela rychle přijme, dokonce i fakt, že má ženu. Hned by s ní chtěl strávit nějaký ten čas v soukromí, jenže tak by zjistil, že jeho žena je ve skutečnosti převlečené páže Bartoloměj. A tak místo toho shlédne hru Zkrocení zlé ženy hranou kočovnými herci, kteří šli zrovna kolem.
Shakespearovy hry vydané v této edici od Atlantisu jsou velice příjemným čtením na jedno odpoledne – nebo minimálně Zkrocení takové bylo. Zkrocení zlé ženy má sto třicet stran a já se od něj nemohla odtrhnout. Nejenže je děj zajímavý, ale překlad je naprosto geniální. Jedna slovní hříčka střídá druhou, najdeme tu i hodně vtipných metafor, a dialogy jsou symfonickou hrou s významy slov! Takhle vypadá situační komedie, vážení! Právě hra s homonymy je hlavním komediálním prvkem této hry, která se tak možná na první pohled nejeví (kvůli místy až hulvátskému Petruchiovi), ale komedií je.
PETRUCHIO: No to je drzost! Lžeš, ty náprstku, nicko a nitko nenavlečená, krejčovská míro podvyživená, ty půllokte, ty čtvrtlokte, ty coule, ty komáre, ty blecho, ty hnido, cvrčku, takhle mi odmlouvat v mém vlastní domě, zmiz odstřižku, ty hadříku, ty zbytku, nebo tě přeměřím tvým vlastním loktem, že budeš proklínat svou troufalost! Radši hned přiznej, žes ty šaty zkazil!
Nejvíc mě bavila právě dějová linka Petruchia a Kateřiny. Při jejich prvním setkáním proběhla opravdu úžasná slovní přestřelka, snad nejlepší z celé hry – a že jich tam je. A pak začalo krocení… Petruchio Kateřinu krotil jako divoké zvíře, Shakespearův dvorní český překladatel Martin Hilský v poznámce na konci knihy upřesňuje, že postup, jaký Petruchio uplatňoval na Kateřinu, se běžně používá při ochočování sokolů a jestřábů. Přiznám se, že mi Kateřiny chvílemi bylo i líto, protože byla-li Kateřina považovaná za furii, Petruchio byl ďábel – ovšem takhle Shakespeare zachází s ženami ve svých hrách běžně, sice drsně, ale ne nijak přehnaně drasticky. Kateřina navíc nebyla žádné neviňátko a ve výsledku jí to jenom prospělo.
S Kateřinou se pojí i genialita konce hry. Na konci jsou všichni sezdaní, Biančini nyní ženatí nápadníci zakopali válečnou sekeru a společně s jejím manželem a Petruchiem popíjejí a večeří. Obdivují Kateřinino nové chování a ptají se Petruchia, jak toho docílil. A když se tak baví o poslušnosti svých žen sedících v salonku vedle, rozhodnou se si je otestovat. Která bez váhání přijde, když pro ni dají do vedlejší místnosti poslat? Žádná, dokonce ani miláček Bianca. Jen Kateřina! Kateřina pak dá ostatním ženám kázání o tom, jak by se měli s úctou chovat ke svým milovaným manželům. A dává jasně najevo, že je možná zkrocená, ale že jí Petruchio nevzal hlas ani důstojnost či sebevědomí, což je na dobu, kdy hra poprvé vyšla, velice pokrokové. (Tehdy byly totiž ženy považovány za nemyslící prázdné vázy bez práva na názor nebo cítění.) Role se tedy obrátili a největší klid a spokojenost bude ve svém životě mít paradoxně Petruchio. A je dost možné, že manžel dříve tiché a poddajné Biancy si od Petruchia bude muset dát poradit, jak zkrotit svou ženu…
Tato hra mě opravdu nadchla. Moc ráda bych pokračovala ve čtení dalších her ve zmiňovaných krásných vydání od nakladatelství Atlantis, a úplně nejradši si je i všechny pořídila domů. Jestli máte potřebu něco sbírat, rozhodně se na Shakespeara od Atlantisu zaměřte! Zkrocení zlé ženy každopádně nasadilo laťku pěkně vysoko, kdo ví, zda ho u mě Shakespearova další díla vůbec překonají. A moc ráda bych si na Zkrocení zašla i do divadla. Nikdy by mě nenapadlo, že takovou touhu pocítím, možná ze mě ale čtení Shakespeara ještě udělá pravidelného návštěvníka divadla. Hra se hraje poměrně pravidelně v nejrůznějších divadlech a v nejrůznějších provedeních, takže si můžeme vybrat, které je nám milé. Mě mezi nimi zaujalo Divadlo pod Palmovkou, kde se Zkrocení hraje v ryze mužském obsazení. Je to pěkná narážka na to, že Shakespeare si ve Zkrocení pohrává s identitami postav, a nejen pážete Bartoloměje nechává předstírat, že je někým jiným. Krásně to uzavírá Martin Hilský ve své poznámce: do jaké míry je naše vlastní identita výmyslem či výtvorem jiných lidí?
PETRUCHIO: A je pryč, pěkný ptáček. Taky jste to schytal, když jste ho chytal, Tranio. Na zdraví všem, co nechytili ptáčka.
TRANIO: Já hnal se za ní jako za kořistí, jen abych aportoval svému pánu.
PETRUCHIO: Moc pěkný příměr, ale jinak pod psa.
TRANIO: To vy jste, pane, ptáčka honil sám, ale ten ptáček je teď na vás pes.
BAPTISTA: Tranio, zdá se, doběh Petruchia!
Podtrženo, sečteno: 10/10.
Byť bych mohla být nařčená z hanobení díla mistra dramatu Williama Shakespeara, budu další hry vždy hodnotit opravdu tak, jak se mi líbily, stejně jako jsem to udělala u Zkrocení. Nudila jsem se při tom? Nekompromisně pár bodů dolů. Ztrácela jsem se v ději nebo jsem ho nechápala? I to musím zohlednit. Zkrátka a dobře je budu hodnotit jako každé jiné knihy, „šejkspír nešejkspír“. I když si při tom nejspíš budu připadat jako když v Divadle Sklep recenzovali Bibli.