Díky společným čtením jsem se dostala už k řadě knih, které mohu považovat za velké a příjemné překvapení, a Trnitá kletba Anežky Kočové rozhodně patří mezi ně. Když kniha v roce 2023 vyšla, zaregistrovala jsem ji, ale ani přes krásnou obálku mě nelákala. Takhle krásné obálky má totiž polovina fantasy knih v knihkupectví – odpusťte mi, když řeknu, že proto mnohdy vypadají tuctově. Ale to, co se skrývá na stránkách Trnité kletby tuctové rozhodně není. Naopak, je to něco naprosto jedinečného a výjimečného.
Anežka Kočová je mimo jiné i velkou milovnicí a znalkyní mytologie všech možných kultur, takže mi bylo od začátku jasné, že mytologii svého vlastního světa a celkově systém jeho fungování bude mít zvládnuté na jedničku. A také, že má. Pojďme tedy začít nastínění děje na místě, kde se začal psát magický příběh světa Trnité kletby Anežky Kočové. Dvě Bohyně a zároveň sestry, Fauna a Flóra, rády pobíhaly po nebeských zahradách. Flóra byla trochu neposednější a jednoho dne, když nedávala pozor, spadla z nebe do země (nebo spíš na zem) smrtelníků. Země smrtelníků se jmenuje Plantae a dělí se na několik provincií. Neexistoval způsob, jak by se Flora mohla vrátit do nebeských zahrad, takže se musela smířit s tím, že zde stráví svůj nesmrtelný život. Brzy se ale zamilovala do tehdejšího krále Severní provincie, a to jí život o hodně zpříjemnilo. Král a Flóra se vzali a měli děti. A právě tak se mezi obyčejné lidi začala šířit přírodní magie.
V našem příběhu se toto událo před stovkami let. Nyní už je běžné, že většina populace je nadána darem magie a rodí se se spřízněnou rostlinou, kterou dokáží silou vůle nechat vyrůst a ovládat. Podle účelu svých rostlin se z Floristů, jak se jim říká, mohou stát buď Léčitelé nebo Traviči. Obojí je uměním a velice váženými obory. Elin Leroyová je Floristka, byť je její magie vzhledem k jejímu prostému původu velice slabá. Žije právě v Severní provincii, která od vlády královny Flory velice zchudla. Elinina spřízněná rostlina je konvalinka, a nebýt stínu minulosti, asi by jako většina Floristů používala jméno, které získala spolu se svou spřízněnou rostlinou – Convallaria. Jenže Elinin dědeček, někdejší královský Travič, dostál doslovně názvu své funkce a pokusil se otrávit krále. Nevyšlo mu to a byl bez možnosti se rozloučit se svou rodinou, a nějak jim to vysvětlit, popraven. Stejně tak jeho nevinná žena. A jejich dětem, a dětem jejich dětí, a celému dalšímu potomstvu, které ponese jeho krev, bylo zakázáno studovat Léčitelství a Travičství a věnovat se práci s bylinami a rostlinami. Bez jakýchkoliv výjimek. Studovat je ale jediná věc, kterou chce Elin ve svém životě dělat. Aby si přivydělala, dělá pomocné práce ve škole pro Léčitele a Traviče, a sbírá bylinky a pokouší se je prodávat. Jenže kdo by si něco koupil od vnučky královraha (byť se mu čin nezdařil)? Elin má proto spoustu času, aby se mohla věnovat svým herbářům, se kterými hodlá ještě jednou zažádat o vpuštění ke studiu. Jenže když náhodou vytočí člena královské gardy a ten u nich doma poté udělá prohlídku, kde najde její herbáře, je Elin uvržená do vězení. Marně budě někomu vysvětlovat, že ve svých herbářích skutečně neplánuje dokonat dílo svého dědečka. Elin je smířená s tím, že bude popravena, ale zčistajasna je zachráněna tajemným šlechticem ze západní země Aztlánu, jehož kultura je v Severní provincii známá jako velice násilnická. Kupodivu Elin nepoužije jako lidskou oběť, jak to prý Aztláni dělávají, ale dá jí nabídku. Elin si může vybrat: buď přijme, nebo bude popravena. A navíc proč by odmítala, když po ní Aztlán chce něco, o čem od dětství sní?
Celé ty roky v Blínu se chovala tak, jak ona sama uznala za vhodné. Ne tak, jak chtěli ostatní. Odmítala přijmout skutečnost, že jí nedovolili studovat, aniž by jí dali byť jen jedinou šanci překročit dlouhý temný stín, který vrhal její dědeček. A odmítla se vzdát svého snu. Už jen to, že jim nedovolila, aby jí sebrali to, co ji činilo šťastnou, byl vlastně akt vzpoury. Zůstala věrná sama sobě. Takže jestli mělo tohle být to, za co zemře, byla to vlastně čest. Předtím byl její osud spletitý a nejistý, teď se však před ní rozprostírala jediná cesta, kterou musí jít. I když ji na jejím konci čeká oprátka. Rozhodně k ní ale nepůjde se svěšenou hlavou.
Svět je sice vymyšlený bez jediné chybičky, ale popsán tak úplně ne. Věděla jsem, že Trnitá kletba je inspirována zejména aztéckou kulturou a jsou v ní dokonce i slovíčka v nahuátlu („Aztéčtině“), takže jsem se bála, že se v ději budu ztrácet a nezachytím podstatu světa, což je ve fantasy knihách obzvlášť důležité. To se naštěstí nestalo, ale trochu mě rozhodilo, když jsme se za půlkou knihy najednou dozvěděli, že Floristé se vlastně ještě dělí na několik kategorií. Podle mě bylo už moc pozdě, aby se autorka najednou vytasila s dalšími fantasy principy. Po celou knihu jsem si všímala detailů, které ve mně přiživovaly myšlenku, že kniha byla hodně krácená. A pokud ne, pak nevím, čím to, že zrovna zmiňovaná pasáž o více „druzích“ Floristů na mě působila jako kdyby jí nebylo kam dát. A místo, kde nakonec skončila, se zdálo jako to, které nadělá nejmíň škody. Jinak jsem ale magickému systému, historii i současnosti světa, zkrátka „technické“ stránce knihy naprosto propadla. A co teprve její atmosféra, z níž je cítit láska k přírodě i k vědění.
Na Trnité kletbě se mi ovšem nejvíc líbí autorčin styl vyprávění. Sama bych jej nazvala jako hodně podobný mému tvůrčímu stylu – jen dovedenému k dokonalosti. V žádném případě se s autorkou nechci srovnávat, protože ona je vážně skvělá. Dokáže vyprávět ze třetí osoby jako by z velké dálky a s nádechem nezúčastněnosti, ale přesto s velkými emocemi. Je jednou z těch spisovatelů, kteří se po právu mohou nazývat vypravěči, a její vyprávění činí z Trnité kletby z části pohádku, z části epické fantasy a z části téměř odbornou knihu zaměřenou na mytologii, kterých Anežka jistě přečetla nespočet, ale s tím rozdílem, že tahle popisuje mytologii jejího vlastního světa.
Zachvěla se. Vždyť jí to mohlo stát život, copak si to neuvědomuje? Nebo je mu to jedno?
„Neříkal jste předtím, že na mě budete dávat pozor? Kde jste vlastně celou tu dobu byl, když hořel ten závěs?”
„Zapaloval jsem závěs,” řekl prostě.
Obrovským plusem jsou na Trnité kletbě i postavy. Jsou totiž opravdové, neafektované a tak snadno uvěřitelné, jako je pro živé tvory snadné dýchání. Zdá se mi, že tato slova jsem teď v recenzích používala velmi často – asi teď po období neuvěřitelných a strašně otravných hrdinů, které jsem měla zhruba před dvěma lety, přicházejí lepší časy. Věřte ale, že teď ta slova myslím dvojnásob silně. Hlavní hrdinka Elin je pro mě někým, s kým se mohu po duševní stránce snadno ztotožnit. Podle některých standardů krásy by se o ní řeklo, že je nedokonalá, podle všech standardů neohrabaná, ale je to moc chytrá a hodná holka, jejíž nejlepší přítel je její otec. Kdyby vyšla ze stránek knihy, jedinou její zvláštností by bylo, že umí vyčarovat konvalinky, jinak byste z jejího chování a uvažování nepoznali, že je pouze fiktivní. Rozumně uvažuje, nad svými činy i slovy přemýšlí, a není dokonalá a nebojácná. Je obyčejná holka. Uvedu jeden příklad za všechny: v snad každé fantasy knize pro mládež, případně romantasy knize, je i ta nejneotesanější hrdinka na svém prvním plese v životě za hvězdu. To je prostě fakt – může být sebevíc nemožná, ale oslní minimálně svou krásou, která vynikne díky šatům hezčím, než o jakých se jí kdy snilo. Kdežto Elin, která svým způsobem splňuje všechny výše uvedené požadavky na takovou hrdinku, je na plese tak nemožná, že její tajemný aztlánský zachránce musí zapálit závěs, aby jí odtamtud mohl odvést bez dalšího pozdvižení (představte si, jak strašná asi musí být ta situace, když i hořící závěs udělá menší ostudu, než vy).
Ach, aztlánský šlechtic Tezcatlipoca, má nová knižní láska. I on je realistický, byť na něj kvůli tajemství, které ho stále obklopuje, nemohu pět takovou chválu jako na Elin. Jisté ale je, že má jistý šarm a já jsem do něj blázen. Vy, co se mi teď jistě smějete, přečtěte si Trnitou kletbu, a pak si povíme! 😀 Ale i s ním se pojí velice zajímavý aspekt vyprávění – Tezcatlipoca se v Severní provincii musí neustále vyrovnávat s předsudky, kradmými pohledy na jeho tmavou pleť, typické aztlánské bílé vlasy a tradiční oděv. Ani po takové době, co zde žije, si na to nezvykl a pod svou nečitelnou slupkou se ptá, zda s ním snad opravdu není něco špatně a uvažuje, proč má neustále pocit, že se musí omlouvat za to, kým je.
U zápletky samotné se nemohu rozhodnout, co si o ní myslet. V některých místech je lehce okoukaná a možná i předvídatelná, jenže pak se ukáže, že je-li předvídatelná, předvídala jsem úplně jiným směrem. Autorka umí rozhodně překvapit. A protože mi je její vyprávění tak příjemné, je vlastně jedno, jaká zápletka je, protože já bych si od ní nechala vyprávět i nákupní seznam. Takhle dobří autoři mají zkrátka svá privilegia, mezi které patří, že do finálního hodnocení se nepropíší určité drobnosti, jež jejich přednosti naprosto zastiňují.
„To není pravda. Jsem to za to všechno vděčná. Tak strašně moc, že ani nevím, jak bych to za to měla poděkovat. Vím, že bych to dělat neměla, ale je to silnější než já.”
Otec se na ni usmál. Ze všech tří dcer k ní měl nejblíže a nebylo to tím, že by byla chytřejší, schopnější nebo přívětivější. Bylo to podobným náhledem na svět a vztahem k němu. Elin jejich pouto přinášelo klid. On jediný jí doopravdy rozuměl. Co by si bez něj počala?
Knížku jsme si vybraly ke čtení v rámci knižního klubu Clean book club, který sdružuje čtenářky, které stejně jako já nemají v knihách rády přehnaně detailní erotické pasáže. Ty totiž děj ve většině případů nikam neposouvají a slouží spíše k nalákání čtenářek, případně vyjádření nejhlubších tuh spisovatelek (což si vždy snažím pracně nepřipomínat). Vzhledem k tomu, že jsme si jí vybraly do společného čtení, je asi jasné, že přehnané erotiky se v Trnité kletbě nedočkáme. Není tu ani žádná romantika, a přece si mě hlavní hrdina získal víc než hrdinové romanticko-fantastických knih, kteří si mě získat měli (třeba takový hloupoučký frajírek Xaden ze Čtvrtého křídla)! Láska v Trnité kletbě ale je, i když v trochu jiné podobě; Elinina hluboká láska k otci, její láska ke vědění, Tezcatlipocova láska k jeho kultuře, i láska k přírodě. Autorka nicméně říká, že v dalších dílech na romantice maličko přidá. A s tím se váží ty špatné zprávy.
Nakladatelství Fragment, které Trnitou kletbu vydalo, se totiž kvůli nízkým prodejům prvního dílu a statisticky nižním prodejům druhých dílů většiny sérií rozhodlo druhý díl nevydat. Autorka to každopádně nevzdává a druhý i další díly, které má v plánu, by ráda vydala skrze Pointu. Dokonce už zveřejnila i obálku druhého dílu. Byla by obrovská škoda, kdyby se Trnitá kletba svého pokračování nedočkala, protože skýtá mraky zatím nevyužitého potenciálu. A navíc předestírá spoustu tajemství, která jakožto čtenářka toužím odhalit – například jaké jsou Tezcatlipocovy plány, kvůli kterým zachránil Elin před popravou, nebo proč se její dědeček rozhodl zavraždit krále. Hlásím se tedy do první linie podporovatelů Písně mrtvých a hodlám se za ni bít!
Trnitou kletbu bych závěrem ráda doporučila všem milovníkům fantasy, především asi milovnicím, které nepotřebují hromadu akce nebo milostného napětí. Jak podotýká i sama autorka, není to romantasy. Čtení Trnité kletby bych přirovnala k procházce v přírodě – všude kolem vás je, kromě přirozených zvuků přírody, příjemné ticho a klid. Ale nemusí to tak zůstat na dlouho, protože všichni víme, že není radno podceňovat blížící se bouři…
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9/10.
Kletbu můžete pořídit u všech dobrých knihkupců, třeba ZDE. A pokud už knihu máte přečtenou, nebo vás zkrátka zaujala, můžete jí podpořit na POINTĚ. Totazkeh!
Comment