S Laurou Thalassou jsme si zatím moc nesedly. Přestože je velmi plodnou autorkou (jen u nakladatelství Slovart jí dosud vyšlo v češtině pět knih), četla jsem jen jedno její dílo. První díl série Jezdci apokalypsy, Mor. Dopadlo to poměrně neslavně, hodnotila jsem 2/10 a byla moc ráda, když jsem Mora konečně dočetla. Teď jsem se jí ale rozhodla dát další šanci. Na Světě knihy jsem v rámci spolupráce od nakladatelství Slovart přednostně dostala její novinku Očarovanou i s merchem. A právě merch byl tak hezký, že mě spolu s obálkou knihy a slibnou anotací přesvědčily, abych Lauru hned nezatracovala.
Očarovaná mě nadchla o dost více než Mor. Bavilo mě prostředí i hlavní hrdinka. Ovšem stále mám spoustu výhrad, kvůli kterým jsem knížku dočítala poměrně rozpolcená.
Už jednou jsi mě opustila, ale znovu se to nestane…nikdy…
Narůstá ve mně nutkání ten hlas následovat. Neodkážu říct, o jaký druh kouzla jde, ale nějaké to být musí. Vydám se po stopě indigové magie k linii stromů.
Pokračuji kamsi do hloubi Everwoodu. Vkročím mezi kmeny, ačkoliv na mě rozum křičí, že jsem očarovaná.
Selene Bowersová je mladá čarodějka. Už roky touží po jediném – být přijata do henbaneského covenu, v rámci kterého by mohla studovat vysokou školu pro čarodějky a žít ve společenství dalších magických bytostí. Je ale neustále odmítaná. Její magie se totiž živí jejími vzpomínkami. Zapomíná a při použití magie si ani nemůže vybrat, co přesně zapomene. Díky tomu je však také nesmírně organizovaná, pracovitá a cílevědomá. Když je po uplynutí čekací doby pro podaní nové žádosti o přijetí znovu odmítnuta, naštve se. Hezky od plic radě starších čarodějek řekne, že se bude hlásit tak dlouho, dokud její kvality neuvidí i ony. Kupodivu tím udělá dojem a dostane dvě podmínky pro přijetí do covenu – podniknutí magické výpravy, během které se čarodějky více propojí se svou mocí, a nalezení familiára, tvora spřízněného s magií dané čarodějky. Selene se vydává do Jižní Ameriky, ale ještě než vůbec dorazí na místo, má splněno. Jakási cizí síla se pokusí strhnout její letadlo z oblohy, čemuž Selene dokáže zabránit pomocí magie. Letadlo ale stejně ztroskotá v džungli. A tam Selene objeví jak svého familiára, tak svou budoucí největší noční můru. Během bloudění džunglí objeví starou hrobku a aniž by přemýšlela nad důsledky, osvobodí muže uvězněného uvnitř. Jenže tisíce let starý mág Memnon Prokletý nebyl uvržen do tohoto bohy zapomenutého místa jen tak pro nic za nic.
Memnon Prokletý se chce pomstít. Pomstít se ženě, kterou miloval více než cokoliv, ale jež je právě strůjcem jeho prokletí. A tvrdí, že jeho ženou je právě Selene. Selene je však teprve dvacet let. Má vzpomínky na dětství a vyrůstání. Ví, že zkrátka není možné, aby s Memnonem prožila už tisíce let života. Po návratu z magické výpravy je přijata do covenu Henbane a konečně si plní sny. Jenže brzy se opět objeví Memnon. Vysledoval ji z džungle až na kampus a je odhodlaný jí oplatit své utrpení. Selene se potýká s šíleným mágem, kterému nedokáže vymluvit, že není jeho ženou, a na kampusu se začnou objevovat mrtvé čarodějky. Její sestry z covenu. Selene je kvůli své ztrátě paměti ideální podezřelou – a příhodně je to právě Memnon, kdo jí možná dokáže pomoci.
Hrobka je opět zapečetěná, ale vlastně na tom už nezáleží. Prastará hrozba, kterou ukrývala, je nyní na svobodě.
A já jsem na první příčce jeho seznamu.
Nesmím na to zapomenout, nabádám se. Nesmím zapomenout. Jakmile se vrátím do civilizace, zapíšu si všechno, co se tady stalo, do deníku a pak si udělám kopie a poschovávám je všude možně, abych nikdy nezapomněla, že jsem probudila něco, co jsem probudit neměla.
Od prvních stran mě bavil svět Očarované. Moderní doba, kde ale stále žijí čarodějky praktikující prastarou magii. Představte si atmosféru jakéhosi čarodějnického rituálu. Do nebe stoupající oheň, kolem něj tancují ženy v bílých šatech odříkávající zaklínadla a praktikující magii. Rozumějí bylinkám a lektvarům, pomocí magie dokáží léčit i ubližovat. A teď tuto atmosféru vezměte a vložte ji do moderního světa, na místo plné mladých lidí, kteří se rádi chodí bavit na party, navazují milostné vztahy a večery tráví třeba sledováním seriálů. Bavila mě každá nová poskytnutá informace o fungování čarodějnického společenství i magie. Třeba to, že čarodějky nemusejí znát všechna zaklínadla světa. Jedním z nejsilnějších magických zesilovačů je totiž rým. Stačí zrýmovat to, čeho chtějí pomocí své moci dosáhnout, a povede se jim to. Škola pro čarodějky má samé zajímavé předměty. Strašně mě bavilo její fungování i temná, až místy gotická atmosféra. Zkrátka šlo o místo, u něhož bych si přála, aby bylo reálné.
První věc, kterou v hale uvidím, je velkolepá socha Trojité bohyně. Její tři podoby stojí zády k sobě – panna s květinami vpletenými do rozpuštěných vlasů; matka, jejíž dlaně spočívají na jejím těhotenském břiše; a stařena s korunou z kostí, seschlé ruce opřené o hůl.
Stěny lemují portréty bývalých členek covenu, mnohé z nich mají divoce rozcuchané vlasy a ještě divočejší výraz v očích. Mezi nimi visí vystavené hůlky a košťata a zarámované úryvky ze slavných grimoárů.
Selene byla zpočátku velmi sympatická hrdinka. Pár činy ke konci knihy se mé mínění sice lehce pokazilo, ale stále z ní mám pozitivní dojem. Její ztráta paměti na úkor magie je krásnou metaforou pro jakékoliv „postižení“ v reálném životě. Přestože byla Selene oproti ostatním studentkám lehce znevýhodněná, tvrdě pracovala, aby s nimi dokázala držet krok a naučila se co nejvíce. Bylo motivující číst o její osobnosti a pracovitosti.
Ke kladům Očarované musím ještě přičíst další postavy. Selenina nejlepší kamarádka Sybil, velmi talentovaná čarodějka, a ještě lepší přítelkyně. Kasey, další čarodějka, tentokrát zapletená do poměrně nekalých záležitostí. Ale přesto mě moc bavila, protože se upřímně trochu obávám, že kdybych patřila do tohoto magického světa, nevyužívala bych svou moc vždy pouze dobře (a kvůli Zákonu tří by se mi to jistě nevyplatilo). Vlastně je dost možné, že s Kasey bych se velmi sblížila. No a do třetice všeho dobrého vlkodlak Kane… kterého použiji jako oslí můstek pro přesun k záporům. Kane je dokonalý. Selene zná už ze střední školy, odkud mají určitou společnou minulost. Je pozorný, hodný, bere ohledy na Seleniny emoce a pocity. I ze stránek knihy je zatraceně přitažlivý. A přesto není v této knize milostným objektem. Kdepak. Tím je totiž jeho pravý opak – někdo pomstychtivý, zaslepený, sobecký a nebojící se ublížit i milované osobě.
„Pro mě tohle není hra,“ řeknu a vrátím se k tomu druhému, neznámému jazyku, jehož slova mi však sama kloužou ze rtů. „Tohle je můj život.“
„Tvůj život,“ zopakuje hořce. „A užila sis dobu našeho odloučení? Všech těch dvacet století?“ Čím víc mluví, tím víc sílí jeho stisk.
„Najedl ses zkaženého chleba?“ řeknu, což je zjevně staromódní fráze vyjadřující dnešní Co to sakra hulíš za matroš?. „Poslouchej, jmenuju se Selene, je mi dvacet let a poprvé v životě jsem tě viděla, když jsem otevřela tvou hrobku. Nejsem tvoje žena a nezradila jsem tě.“
Je to snad specifikací romantického fantasy s prvkem od nepřátel k milencům, že hlavní mužský hrdina musí být vždy úplný blbec? Člověk, který své milované ženě svými činy zabodne pomyslný nůž do srdce, nepředstavitelně jí ublíží, a ona ho přesto bude chtít? Tohle na mě vždy bude působit až neuvěřitelně směšně. Tak strojeně a nemožně, že to nedokážu s potěšením číst ani s vědomím, že jde o fikci. Od nepřátel k lásce je pro mě ta nejhorší dějová linka romantických knih, jakou si dokážu představit. Přála bych si aspoň na chvíli nahlédnout do mysli čtenářky, která si jej užívá, abych pochopila, proč je neustále využíván v tolika knihách. A tady mě jeho použití štve dvakrát tolik, protože jsem na chvíli dokázala ocenit alespoň tu nepřátelskou část od nepřátel k milencům.
Zhruba v polovině knihy jsem se na Selene velice naštvala. Objekt jejího milostného zájmu, který pro ni do té doby neudělal nic hezkého a jen jí otravoval život, ji začal přitahovat. Selene, ty hlupačko, promlouvala jsem jí do duše. Ale ve zhruba posledních sto stranách daný muž provedl skutečně neomluvitelnou věc (tedy jsme si o ní se Selene aspoň na chvíli myslely, že je neomluvitelná – a já si to myslím doteď). Začalo to být zajímavé. K jeho činům nešlo cítit nic jiného než nenávist. Choval se jako psychopat. Děj se na chvíli stal pořádně zvráceným a temným. Selene o něm přestala uvažovat jako o hrozném, ale přitažlivém člověku. Stal se pro ni jen hrozným. Nebudu prozrazovat nic dalšího, ale samozřejmě to pokazila. Přitažlivost vše vynahradila. Co na tom, jak se chová, hlavně že má břišáky a ďolíček na bradě, že? Tahle logika a nastavení mysli knižních hrdinek mě děsí i proto, že jsem nedávno viděla true crime dokument o Wadu Wilsonovi. Wade Wilson je americký vrah, který vraždil jen tak, pro zábavu. A už tehdy, ještě než poprvé zabil, dělal svým přítelkyním hrozné věci, využíval je dokud mu měly co nabídnout a pak je potopil, a měl sklony k násilí. Byl dopaden, ale pak začal soud, jehož výsledkem měl být ideálně trest smrti. A tisíce žen po celém světě se do něj platonicky zamilovaly. Wade je totiž velmi pohledný. Ženy tomuto vrahovi jiných žen píší dopisy, prosí za něj u soudu o milost a nedochází jim, že kdyby byl Wade na svobodě, byly by přesně prototypy jeho obětí. Omámil by je svým vzhledem a buď je přesvědčil, aby s ním jely strávit noc někam, kde by je následně zabil, nebo by si je nechal jako přítelkyně a klidně je mlátil. Tak moc mi to připomíná knihy s prvkem od nepřátel k lásce, že mě až děsí, jak malý krok vede od fikce k realitě.
Když pomineme mou osobní averzi k pojetí romantické linky, stále na Očarované vidím další nedostatky. Kniha na mě působí strašně nedotaženě a spousta ne tak důležitých, ale pro logickou stránku věci zásadních, faktů nebyla vůbec vysvětlena. Selene se například z džungle přesouvá hned na kolej školy. Ani zmínka jak svého familiára, velmi netypické zvíře pro domácího mazlíčka žijícího ve městě, dokázala dostat z džungle zpět domů. Jak sakra jeho převoz komukoliv vysvětlila? Jak se vůbec spolu s ním dostala z pusté džungle do civilizace, aby to obyčejným lidem nebylo podezřelé?
Pravda je, že jsem nikdy nebyla mocnější než teď. Jsem laskavější, chytřejší a autentičtější právě kvůli ztrátě paměti. Ne navzdory ní.
A nejde o jednu situaci. Máme naznačené jakési tajemství o Selenině dětství a rodičích. V jednu chvíli jsem si myslela, že jí rodiče snad i zemřeli, v další, že si je nepamatuje. Samé naznačování, ale žádné vysvětlení a já vlastně stále netuším, jak to je. Ani jak Selene zjistila, že se Memnon Prokletý jmenuje právě Memnon Prokletý nikde není řečeno. Na jedné stránce to netuší, na druhé už ano. Mám poznamenaných ještě asi pět věcí, které považuji za nedotažené a že je autorka sice zmínila, ale už se k nim nikdy nevrátila. Ovšem kdybych se jimi zabývala, zbytečně bych prozrazovala děj.
Už chápete moji rozpolcenost? Na jednu stranu mě tolik věcí bavilo. Na druhou jsem toho tolik nedokázala pochopit ani přenést přes srdce, absolutně mi nedávaly smysl a působily nemístně. Očarovaná má naštěstí jen něco málo přes 420 stran. A čte se rychle. Přestože autorčin sloh není nic světoborného, děj odsýpal a popisy okolí byly velmi atmosférické. S přihlédnutím ke zmiňovaným kladům jsem se rozhodla, že se do dalšího dílu pustím. Jezdce apokalypsy jsem vzdala hned po prvním dílu, šlo pro mě o až moc velké utrpení. Ale u Očarovné mě zajímá, jak se příběh bude dál vyvíjet.
Série Očarovaná čítá tři knihy a jeden prequel. Minimálně jednomu dílu dám ještě šanci. Navíc první díl vyšel teprve v červenu, takže budu mít dost času si od násilnických mužů a poblázněných žen tolerujíce je pouze proto, že jsou hezcí, odpočinout. Jenže se nabízí otázka, jak moc se dá od tohoto odpočinout, když je romantická linka od nepřátel k lásce doslova v každé druhé romantické knize…
Podtrženo, sečteno: za Očarovanou i merch k ní děkuji nakladatelství Slovart, konkrétně jeho značce Booklab, a knížku hodnotím 6,5/10.
Očarovaná i další knihy Laury Thalassy se dají pořídit třeba zde.