Ale já se ptám – je lepší žít v prokletí, nebo zemřít svobodný? Možná, čtenáři, je tvá odpověď jiná než má, a pokud ano, žádám tě o odpuštění.
To, co jsem učinil, bylo pro dobro lidstva. Až se ocitnete na konci, připomeňte si to.
Faeské pouto, první díl Faeské trilogie, od Saary El-Arifi si mě zhruba před rokem získalo. Je to jedna z mála knih z žánru romantasy, která mě opravdu bavila a nepřišla mi stupidní. Navíc je ve Faeském poutu nesmírně podmanivý svět. Máme tu elfské kmeny, které spolu válčí o zdroje vzácných magických krystalů. Máme tu vymřelou rasu lidí. A máme tu také legendy o fae, stvořeních ovládajících magii a podle vyprávění také nesmírně krutých. Yeeran byla velitelka armády elfského kmene Ubývajícího měsíce. Jenže udělala chybu, zabila tím spoustu svých vojáků a byla poslána do vyhnanství. Její mladší sestra Lettle, nadaná věšteckým darem a velmi slibnou kariérou jasnovidky před sebou, ji zkrátka nemohla nechat samotnou a tak odešla spolu s Yeeran. A tehdy sestry zjistily hned dvě věci o legendách o fae – za prvé, že nejde o pouhé legendy a fae skutečně existují. Kvůli prokletí, které na ně před mnoha a mnoha lety uvrhli lidé, jsou však nuceni zůstávat za magickou bariérou držící jejich zemi Mosimu od zbytku světa. A za druhé, že nic z toho, co se o fae a jejich krutých tradicích říká, není pravda. Sestry se vlivem nebezpečných okolností ocitly uvězněné v Mosimě. Ale přišly na to, že Mosima je země, kterou si snadno zamilujete.
„Vždycky mě udivuje, jak něco tak krásného může páchat takové násilí,“ poznamenal tiše a buben jí podal.
Jeho slova ji na okamžik odzbrojila, ale vzápětí popadla buben a přehodila si popruh přes hlavu. „Cokoli krásného může být zbraň, záleží jen na tom, kdo ji používá.“
Já jsem si Mosimu zamilovala hned. Svět fae je plný krásné přírody, krásných šatů, zajímavých zvyků a hierarchie. Už od dočtení Faeského pouto jsem se moc těšila na další díl, díky kterému se budu moci k fae a dvěma elfkám vrátit. Letos konečně vyšlo Pouto prokletí. Strhující pokračování, které je ještě o něco lepší než první díl, s nádhernou obálkou a ořízkou. Ale nebudu lhát, měla jsem trochu obavy. Jistě všichni víme, čím jsou proslulé druhé díly sérií – bývají nudné, zdlouhavé a zdaleka ne tak dobré, jako ostatní díly v sérii. Přesto jsem se do světa Faeské trilogie velmi těšila. Autorka v poděkování zcela vystihla mé pocity: „Druhé knihy v trilogiích jsou nechvalně proslulé svou obtížností, a já jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu znovu. Na světě Faeského pouta mě však navzdory obavám něco přitahovalo. Jakmile se mé prsty dotkly klávesnice, prýštily z nich nové postavy a nová prostředí – a jen díky lidem okolo mě, kteří tuto tvořivost povzbuzovali, nyní držíte Pouto prokletí v rukou.“
Yeeran a Lettle už nejsou v Mosimě vězenkyněmi. Poté, co na trůny nastoupili Rayan s Furi, se z Lettle stala králova choť a přijala místo královské jasnovidky. Bohužel k ní už dlouho osudy nepromluvily. A to není jediný důvod, proč je její nová role tak náročná. Někdo se Lettle snaží velice intenzivně připravit o život. Elfové nejsou mezi fae oblíbení a dává to rozum, když elfí kmeny loví obeah, zvířata s rohy a krásnou kůží, s nimiž si fae vytvářejí pouto. Když je zabita obeah s poutem, zemře i její fae. Ale když je obeah zabita dříve, než najde svou fae, fae zůstane navždy sama. Fae bez pouta se v Mosimě říká světloprázdní a nemají vůbec lehký život. Stojí tedy za atentáty na Lettle právě světloprázdní? Odhalení pravdy leží pouze na Furi a Rayanovi, kteří však mají spousty práce se snahou zabránit otočení války elfů proti fae. A proč jen na těchto dvou? Yeeran se totiž po zjištění, že Furi pomáhá elfskému kmenu Srpek v boji proti Yeeranině rodnému kmeni, vydala zpět do kmene Ubývajícího měsíce. Chce varovat náčelnici a svou bývalou milenku, aby věděla proti čemu stojí a nemuseli umírat další vojáci. Mělo jí však být jasné, že se vše ještě pořádně zkomplikuje. Nová odhalení, snaha prolomit prokletí Mosimy a spousta zrad. Králi Rayanovi kdysi někdo řekl, aby nevěřil ani své vlastní rodině. A nebyla to nemístná rada…
Před pěti měsíci jsem byla věštkyní v Elfích zemích, konkrétně v kraji Ubývajícího měsíce – má sestra Yeeran by chtěla, abych to zdůraznila, protože je velmi hrdá na náš původ, a to i poté, co je její milenka, náčelnice Salawa, poslala do vyhnanství do Pustých močálů. A přestože jsme spolu s Yeeran vedly různé spory, nehodlala jsem ji nechat na pospas divočiny.
Odhodlaná přivést ji zpátky domů jsem sledovala její stopy do krajů za hranicemi Elfích zemích. Přidal se ke mně Rayan, Yeeranin bývalý zástupce a kapitán – přestože bych ji zvládla zachránit sama, musím dodat -, a společně jsme vyrazili hledat mou sestru.
Právě na této cestě jsem vyvěštila slova, která mě pronásledují dodnes:
Ten, kdo se z mlhy bouře zrodil, tvým milým se stane. Když se však ubývající měsíc promění, smrt mu daruješ.
Návrat do příběhu o sestrách Yeeran a Lettle a jejich zapletení se s fae pro mě byl neuvěřitelně lehký. Na příběh jsem si okamžitě vzpomněla a měla jsem pocit, jako bych z něj nikdy ani neodešla. Už v prvním díle jsem si oblíbila Lettle. A moje slabost pro ni pokračovala i ve dvojce. Nově jsem však objevila náklonost i k Yeeran s Furi. O dalších pozitivech příběhu si hned povíme, ale jako to nejlepší, co lze v Poutu prokletí najít, vnímám právě postavy. Jejich charaktery se světelnou rychlostí rozvinuly. Byly to stále ty samé postavy, které jsem poznala v prvním díle, ale vzhledem k tomu, že jsem s nimi už nějaký čas strávila, jsem měla pocit, jako by se mi více otevřely. Dávaly najevo své slabosti, bolest, smutek i vášeň. A chyby. To je na Faeské trilogii zcela výjimečné. Postavy dělají chyby. Dokonce neomluvitelné chyby. Když si vezmu jako příklad Rhysanda z Dvoru trnů a růží, je nám prezentován jako člověk, který udělal hrozné věci a všichni ho proto nesnáší. Ale později v sérii samozřejmě dojde k odhalení, že vše mělo hlubší smysl a Rhysand je ve skutečnosti hrdina, který to všechno dělal jen se sebezapřením. Něco takového ve Faeské trilogii nenajdete. Furi nemůžeme omluvit, když udělala tu chybu a vyslala faeské jednotky na pomoc Srpku. Yeeran nemůžeme omlouvat za to, že zabila obeah a tím pádem i fae, s níž byla spoutána, tedy Furiina bratra. A to mluvím jen o chybách minulých. V Poutu prokletí se jich stane ještě mnohem více.
Příběh měl výborný spád. Neustále se něco dělo, zvrat za zvratem a odhalení za odhalením. Pozitivně vnímám to, že veškerý děj nestál jen na jednom velkém zvratu, k němuž by se všechno táhlo až do konce knihy. Autorka se nebojí některé dějové linky začít, rozvíjet je a třeba za padesát stran už ukončit. Pouto prokletí má díky tomu výbornou dynamiku.
Jako velitelce jí bylo umožněno opustit Mosimu až na pět dní v kuse, než kletba začala trestat půdu. Jako královna však mohla odejít jen na několik okamžiků. Když zavřela oči a zadržela dech, cítila, jak se vlákna prokletí ovíjejí kolem její duše. Cítila, jak se pohybují a jak se jí po kůži rozlézá mrazení, jako když jí vstávají chloupky na pažích.
Jsem tu uvězněná navždy.
Zvraty v tomto díle by se daly rozdělit na dva druhy – první z nich jsou zvraty, které nějak souvisí s prokletím fae a tajemstvími světa. U nich můžeme konečné rozuzlení samozřejmě čekat až v posledním díle. Ale musím říct, jakými novými informacemi dokázala autorka příběh posunout – nad tím mi zůstává rozum stát. Sice mi většina z nich došla těsně před tím, než byly explicitně řečeny, ale i tak to bylo jednoduše geniální. A druhým typem zvratů v Poutu prokletí jsou ty týkající se aktuálního děje. Byly rozhodně originálnější než v prvním díle, kde jsem si často říkala, že hrdinové asi nebudou nejostřejší tužky v penále. Tolik mi toho došlo téměř hned, zatímco jim to trvalo celou knihu! I s druhým dílem mám tak trochu pořád tento problém, ale rozhodně vnímám posun.
Poutu prokletí nemám co nového vytknout. Vidím stále ty samé nedostatky, které jsem viděla v prvním díle, byť v mnohem menším počtu. Párkrát se opět objevily nebinární postavy, kterým se oniká. A přestože je hrdinové viděli poprvé, uvažovali o nich od začátku jako o nebinárních. Už při prvních popisech, kdy na sebe ještě navzájem ani nepromluvili, jim už onikali. To zkrátka není realistické a uvěřitelné. Chápu, že použít špatná zájmena by bylo zcela proti myšlence inkluze a zapojení reprezentace nebinárních postav (což předpokládám, že je hlavní důvod, proč zde tyto postavy jsou), ale v porovnání s reálnými interakcemi to nefunguje a nedává smysl.
Příběh je i nadále vyprávěn ze třetí osoby s tím, že jednotlivé kapitoly střídají pohledy různých postav. Už ve Faeském poutu se objevovaly kapitoly zaměřené na Yeeran a Lettle, teď se k nim však přidávají i Furi a Alder. Alder je nová postava patřící ke kočovným elfům a já jsem si ho strašně moc oblíbila. Má nesmírně zajímavou dějovou linku a přestože je pro příběh důležitý, nemůžeme ho nazvat hlavní postavou. Těmi stále zůstávají Yeeran s Lettle. Autorka má velmi epický sloh a tím, že příběh prokládá zápisky z jednoho starého grimoáru a věštbami, jsem při čtení měla opět pocit, jako bych četla nějakou starou legendu. Takový ten typ legendy, která má moc změnit svět.
Její sestra krátce přikývla a přistoupila k Furi. Jakmile Yeeran vkročila do královnina zorného pole, celé Furiino vystupování se proměnilo. Zatvrzelá vládkyně zmizela a na jejím místě zůstala jen žena, která se trápí.
Díky novým postavám se objevují i nové romantické linky. Saara El-Arifi tu romantiku vážně umí. V prvním díle mě nejvíce bavila romantika kolem Lettle a Rayana. A vzhledem k tomu, že jsem měla uspokojenou část mě toužící po klasické romantice mezi mužem a ženou, jsem si užívala i vztah Furi a Yeeran. Ale teď… Lettle s Rayanem mě v podstatě nezajímali. Furi a Yeeran si ukradly mé srdce. Jejich vztah je vášnivý, ale naplněný tolika zklamáními, chybami a bolestí… I díky rozvoji jejich postav jsem dějovou linkou zabývající se jejich vztahem naprosto fascinovaná.
Ve Faeské trilogii chybí už jen poslední střípek příběhu. A vzhledem k tomu, jak končí Pouto prokletí, si vůbec netroufnu hádat, co by se zde mohlo dít. Jak tohle proboha dopadne? Mám ale velmi nepříjemný pocit, že nás čeká ještě velká spousta smrti. Jestli se autorka něčeho nebojí, pak je to ubližovat svým postavám a nechávat je zcela bez milosti zemřít. Ale nemohu se toho dočkat. Tato série by neměla uniknout žádným milovníkům romantasy, vztahů bez ohledu na pohlaví protagonistů (tedy heterosexuálních i queer) a postavených na jakýchkoliv tropech (ať už od nepřátel k milencům, od přátel k lásce, nebo „on se zamiluje první, ale ona silněji“). A samozřejmě těm, kteří hledají něco více než jen stále dokola číst o vílách. Tohle jsou fae. Zcela jiná a mnohem zajímavější rasa fantasy bytostí.
Proč se nemohou prostě mít rády?
Možná proto, že vaši lásku bude vždycky ovlivňovat hierarchie trůnu a bolest zármutku, mínil Amnan. Svedl vás dohromady příkaz královen. A ona bude vždycky tou, která zabila Najmu.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,4/10.
Za knihu děkuji nakladatelství Booklab, na jejichž e-shopu se dá pořídit.