Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Přečetla jsem svojí první knihu od Bohumila Hrabala! Já vím, už bylo načase. Vybrala jsem si pro tuto příležitost knihu, která je na seznamu maturitní četby, byla zfilmovaná a nesčetněkrát znovu vydaná – Obsluhoval jsem anglického krále. Snad nikoho neurazím tím, že si jí zařadím do Retro kousku, protože minimálně tento konkrétní svazek z roku 1990, který můžete vidět na fotkách a který jsem četla, retro je.
Kraťoučká dvou set stránková kniha vypráví o Janu Dítěti, který si v patnácti letech našel brigádu jako prodavač párků. Protože byl ale chytrý, vzali ho do učení jako číšníka. Dítě se vyučil, nabíral pracovní zkušenosti a stárl. Kdo by v tom starém muži poznal mladíka s párky, který díky své vychytralosti vydělal na spropitném tolik, že si mohl každý týden dovolit chodit do vykřičeného domu? Dítě vypráví o svém životě, který byl poznamenán válkou, okupací i nástupem komunismu. To jsou ostatně Hrabalovy oblíbené motivy. A i když je děj poměrně zajímavý, stejně je to, co na mě na Obsluhoval jsem anglického krále udělalo největší dojem, způsob, jakým je celá kniha psána.
Dovedu si představit, že ti z vás, kteří mají tuhle knihu přečtenou, se nyní vědoucně uculují. Ale ti, kteří jste jí nečetli, asi našemu soukromému vtípku nerozumíte. Hned to vysvětlím; Hrabal sám to na úplném konci knihy rovněž vysvětluje v odstavečku nazvaném Slovo na závěr. Popisuje, že tento text psal na přímém letním slunci, tak horkém že se mu z toho zakusoval psací stroj. Sluníčko se odráželo od papíru, takže neměl úplnou kontrolu nad tím, co psal. Psal tedy automatickou metodou, nehleděl ani tak na stylizaci textu jako na zaznamenání příběhu, který viděl před očima. A později, když jej zasáhla smrt matky a další události, se rozhodl text nechat v prvotní podobě s tím, že by jej v budoucnu rád přepracovala k „jisté klasičnosti“ (jeho slova). Ale nestalo se tak, a my máme proto unikátní možnost pozorovat tok myšlenek tohoto velkého spisovatele. Doufám, ale, že je to pouze jedinečná možnost a další knihy, které mi od něj přijdou pod ruku, budou psány s onou klasičností. Takto psaný text, pro mě totiž byl extrémně těžký na čtení. A proč? Ti, kteří neměli možnost si jej přečíst, z tohoto vznešeného popisu neměli jak postřehnout, že Obsluhoval jsem anglického krále obsahuje neuvěřitelně dlouhá souvětí a je to vyprávění tak překotné, jako by jej psala, s prominutím, veverka, která vypila šest litrů kávy.
Málem jsem knížku odložila. Nejenže pro mě bylo těžké pochopit, co se vlastně právě odehrává, ale ještě obsahuje spoustu sexu. Při čtení souvětí dlouhých klidně jednu celou stranu jsem hudrovala, proč se vůbec namáhám své texty přepisovat, protože spousta jich v rané podobě vypadá podobně. Do poznámek k tomuto Retro kousku jsem si poznamenala následující stížnosti: moc sexu, špatně se to čte, hrozně se přeskakuje v ději. O čem to je? Upřímně nevím přímo o čem, ale tak nějak o všem.
Vážně mě napadalo, že ve čtení nechci pokračovat, ale byla jsem zrovna na zahradě, zpět do domu se mi nechtělo chodit a den předtím jsem zrovna dočetla nejnovější Kim Stoneovou, což byl samozřejmě skvělý čtecí zážitek, a já nevěděla, na co mám po ní chuť. Nechtělo se mi do domu, nechtělo se mi vybírat knížku, musela jsem tedy pokračovat.
Román je rozdělen na pět kapitol a každou z nich Dítě začíná a končí slovy: „Dávejte pozor, co vám teď řeknu“ a „Stačí vám to? Tím dneska končím“. Výjimku představuje poslední kapitola, která je ukončena slovy: „Stačí vám to? Tím ale opravdu končím“.
Ocitla jsem se na padesáté straně a poprvé jsem zaznamenala, že si mě Obsluhoval jsem anglického krále získává. Bylo to díky jedné romanticky vyznívající pasáži. Do té doby jsem ani nedokázala ocenit unikátnost Hrabalova stylu psaní, to až teď zpětně jsem jím fascinovaná. Rozhodla jsem se ve čtení pokračovat, zbývalo mi jen sto padesát stran. A pak už se mi to líbilo čím dál tím víc. Stránku po stránce se s tím, jak Dítě dospíval, stával i text dospělejším. A veverce, která to psala, pomalu vyprchával z krve kofein, takže už bylo vyprávění takové uhlazenější a jako by psané s rozmyslem. Ráda si představuji, že Hrabal se pomalinku upokojoval, protože už dokázal přenést na stránky papíru hlavní myšlenku, která ho k psaní inspirovala. Našla jsem zalíbení v příběhu a místy i v Dítěti (toto příjmení se opravdu skloňuje takhle, podle vzoru soudce), byť bychom přátele kvůli jeho mladické nerozvážnosti i rozhodnutích v momentech, kdy už byl dospělý a měl mít rozum, nebyli. Budiž mu ale ke cti, že na to na konci svého života přišel.
Obsluhoval jsem anglického krále je považováno za Hrabalovo vrcholné dílo. Přemýšlím, zda by mu to nějak vadilo, protože je tomu tak, i když text zůstal v původní podobě. Asi by ale záleželo i na denní době, kdy bychom mu tuto zprávu sdělili, protože když občas v podnapilém stavu odcházel z hospody U Zlatého tygra, byl asi rád, že je rád. Hospody byly vůbec místem, kde Hrabal trávil spoustu času. Kromě ve spojení s Hrabalem nejznámější hospody U tygra navštěvoval mnoho podniků po celé Praze a především pak v Libni, kde více než dvacet let žil. Libeň je na svého nejslavnějšího obyvatele náležitě pyšná. Můžete tam v současnosti na několik místech najít velké tabule, které popisují, co které místo pro Bohumila Hrabala znamenalo (jde o projekt s názvem Procházka po stopách Bohumila Hrabala a jeho přátel, více se o něm můžete dočíst zde).
I U Zlatého tygra na Starém městě jsou na to, že byli nejoblíbenější hospodou jednoho z nejvýznamnějších a nejpřekládanějších českých spisovatelů, velmi hrdí. V podniku se nachází Hrabalova busta a na stěnách visí mnoho jeho fotografií; jedna z těch nejoriginálnějších zachycuje Hrabala spolu s tehdejším prezidentem České republiky Václavem Havlem a prezidentem Spojených států amerických Billem Clintonem. Hrabal si U Zlatého tygra prý obvykle dával takových sedm kousků piv a hemenex nebo vepřovou krkovičku. Dovolím si citovat článek ze stránek Radiožurnálu, kde výčepní popisoval jeho obvyklé počínání:
„Vždycky přišel, pozdravil se se štamgasty. Když byla zima a bylo kluzko, tak mi řekl, kolikrát spadnul. A pak si to nasměroval přímo na ty parohy, tam si zasedl na své místo,“ vzpomíná výčepní Karel Hulata.
„Měl zajetý rituál, že potřeboval mít takové jako zahřívací kolo, než se pustil do debaty. To si vždycky sednul sám, vzal si pivo a než ho vypil, nikdo ho nesměl rušit,“ dodává.
Článek je to moc hezký, doporučuji jej k přečtení.
Obsluhoval jsem anglického krále je možná Hrabalovým vrcholným dílem, ale tím u nás nejznámějším pravděpodobně bude knížka Postřižiny. A to především kvůli filmu z roku 1980, který natočil Jiří Menzel. Kdykoliv je o něm řeč, vzpomenu si na Magdu Vašáryovou, jak jede na kole od kadeřníka a ve svých dlouhých vlajících vlasech má modrou mašličku. Postřižiny budou pravděpodobně autorovu další knihou, po níž sáhnu. Sice bude obsahovat erotické motivy, ale řekněme si narovinu která jeho kniha nebude, když je to jeden z rysů jeho tvorby. (Která? Vážně, povězte, která, ať vím, co by se mi mohlo líbit.)
Stačí vám to? Tím dneska končím.
Podtrženo, sečteno: protože jsem neobsluhovala anglického krále (respektive nemám pravděpodobně tak vysokou literární úroveň pro náležité ocenění takového textu), dávám bodové hodnocení „jen“ 9/10.