„Chápu, proč to chceš udělat, ale proč to zatraceně chceš udělat?“
„Potřebujeme pochopit, jakým způsobem tahle hra funguje. Dostali jsem se na vrchol potravního řetězce a šťouráme do věcí, které souvisí s podstatou Mýtiny. Máš pocit, Majkle, že ještě pořád hrajeme…?“
Nechal jsem otázku bez odpovědi.
Jiří přikývl. „Pak si to myslíme oba.“
Slyšeli jste někdy o žánru litRPG? Tato zkratka zastupuje slova „literary role playing game“, tedy v překladu literární hru na hrdiny. Knihy z tohoto žánru spojují počítačové prostředí on-line her s prvky sci-fi a fantasy a postavy v nich se musejí potýkat s řešením klasických RPG úkolů, překážek a přemýšlením nad herními statistikami. Součástí textu bývají také tabulky a mapy. Až doposud jsem se s tímto žánrem nikdy nesetkala. Před pár měsíci jsem se ale přihlásila do štafety vyslanou Nelou z instagramového profilu copata.knihomolka a měla tak možnost přečíst si knihu Kód Mýtina: Zpátky ve Hře od Vojtěcha Hlavenky přezdívaného Artemian. A jako první setkání s litRPG to bylo velice příjemné!
Autor v Kódu Mýtina představuje Prahu tak jak ji neznáme: v její postapokalyptické verzi a zasazenou do světa, kterému kralují počítačové hry. Počítačové hry se v něm staly populárnější než jakékoliv jiné trávení volného času na světě a tak se jim vše přizpůsobilo. Natáčí se seriály o slavných hráčích, vysílají se herní soutěže nebo se chodí do digitálních hospod, kde můžete v kůži svého avatara potkat herní přátele. Vývoj her došel dokonce tak daleko, že už je nemusíte hrát jen z pohodlí pokoje, ale rovnou je zažívat. Speciální sérum aplikované injekcí vám pozmění buňky natolik, aby se přizpůsobily hře a vy tak mohli dokázat jako svůj avatar úžasné věci. A Mýtina je část České republiky, která je pro takové hraní přizpůsobená. Tohle celé, a ještě několik dalších postapokalyptických vychytávek, tvoří svět v němž se Kód Mýtina odehrává. Je to svět úžasně vymyšlený a hlavně vážně fascinující!
Na Mýtině i v Praze sledujeme Michaela. Michaelovi je třicet a dlouhé roky spolu se svými přáteli kraloval mýtinským statistikám. Byli za hvězdy, točili se o nich seriály a přišli si na obrovské peníze. Ale pak zašli až moc daleko a došlo k tragédii, z níž Michael jako jediný vyvázl živý a zdravý. Je to již dva roky a přesto neuplyne den, kdy by si to nevyčítal. Když se objeví nová výzva v Mýtině, díky které by Michael mohl vše dokázat napravit, rozhodne se tam vrátit. Jenže zjistí, že mu byl smazán jeho propracovaný avatar. Michael tak začíná zase od začátku – s novou, slabou postavou, která nemá šanci v mýtinské výzvě uspět sama. Michael si tedy mimo jiné musí najít spojence, kterým se ale nemůže se svou pravou identitou svěřit. Čeká ho mnoho morálních dilemat, staré rány se otevírají a na Michaela čeká spousta vítězství ale i dalších ztrát.
Dokážu to ale? Nevysrabil jsem v klíčovém momentu? Udělám to znovu, když na to dojde, a nechám za sebou kohokoli, kdo se bude zrovna považovat za mého přítele? A když to takhle řeknu, jako uvědomělý třicetiletý jinoch, změní to něco, až situace nastane? Co když jsem prostě jenom troska, co se nebojí meteoritu, když je herní, ale uteče před ostřím opravdové dýky, i kdyby ji držel jen lektor na hodině sebeobrany?
Nevím jak na vás, ale na mě název Kód Mýtina: Zpátky ve Hře působí jako by šlo již o druhý díl nějaké série. A protože jsem zkrátka trubka, nenapadlo mě si to ověřit. Když jsem se tedy pustila do čtení, které mi jako typický druhý díl i přišlo, nahlížela jsem tak na celou knihu. A až po dočtení jsem zjistila, že mi žádný první díl neutekl a Zpátky ve Hře je skutečně prvním dílem série Kód Mýtina. Tím jsem se ale ocitla ve velice zvláštní situaci – když nyní přehodnocuji své dojmy, stále mi přijde jako by hned v začátku příběhu byla díra, o které jsem si myslela, že se dá zaplnit prvním dílem. Ale když je tohle první díl, čím by měla být zaplněná? Nedokážu na to přijít, ale mělo by to být něco, co by všechny informace, které se dozvídáme, spojilo. Děj mě ale chytil hned od první stránky, o tom žádná. Autor má bohatou slavní zásobu, díky které už by byla radost knihu číst samu o sobě, ale on má navíc i obrovský talent pro vypravování. Dialogy jsou realistické, popisy okořeněné o povedené vtipy a díky tomu všemu a ještě nenucenému způsobu, jakým provází čtenáře dějem, se Kód Mýtina čte prakticky sama. Během příběhu o Michaelově návratu do Mýtiny se pomalu dozvídáme co se vlastně před dvěma lety stalo, že nyní musí Michael začínat hrát od začátku a že v Mýtině není tak úplně vítán. Je to úžasně vymyšlená zápletka a návraty do minulosti jsem, s prominutím, doslova „žrala“.
V životě každého člověka přijde moment, kdy si uvědomí, že není tak dobrý, jak si nalhával. V herním prostředí se taková lež buduje dvakrát tak rychle, v případě Mýtiny a digitální kůže až desetinásobně, protože máte pocit, že všechny ty úžasné skutky dělá vaše tělo, a ne kódem nacucané a pro potřeby hry přepnuté buňky. Vždyť oproti klasické virtuální realitě jste na místě sami, ve skutečném fyzickém těle.
A jasně, mluvím sám se sebou a jo, dělám to kvůli zatracenému pocitu ubohosti, co se mnou poslední dva roky dribluje. Od podřadné hry k ještě zbytečnější hře, při honu za rekordy a penězi, které ani nepotřebuju.
A proč?
Možná proto, abych konečně ulevil tomu neustávajícímu hryzání v hrudníku, co kňučí, kdykoli se vzbudím, a přestává, až když usínám.
Protože já je tam nechal. Zůstal jsem jediný.
Moc dobře vytvořený je i apokalyptický svět, který zcela ovládly videohry. Bylo vážně úžasné, že byl celý příběh kromě Mýtiny zasazen i do Prahy. Autor si krásně vyhrál s jejím přizpůsobením svému fiktivnímu světu a postupně nám odhaloval jaké hlavní změny v ní provedl. Jenže si tím zároveň na sebe upletl bič, protože jsem si zhruba v polovině knihy uvědomila, že mě daleko více než to, co se stane v Mýtině, zajímá okolní svět. Co se týče Mýtiny a děje odehrávajícího se v ní, tady je rozhodně potřeba, abyste znali herní mechanismy hry na hrdiny. Jakmile netušíte jak se v nich pracuje se získávanými schopnostmi, jaké úkoly se většinou v rámci děje plní nebo třeba jak se postavy přesouvají na další levely, nejspíš nebudete velkou část knihy vůbec chápat. Autor vám nic z toho nevysvětlí, což ale chápu, protože v rámci děje by to bylo velmi zvláštní – Michael koneckonců před svým odchodem z Mýtiny patřil k hráčům na stých levelech a vracet se k úplným základnímu hry by, co se příběhu týče, nedávalo smysl. Právě Michaelovy zkušenosti bral autor v potaz a než vysvětlování základů raději rozjíždí rozsáhlé plánování strategií. Text je obohacen o systémové zprávy, statistiky a párkrát dokonce i o mapy prostředí, které se začínajícím hráčům postupně otevírají s postupem na další levely. Zkrátka vše bylo tak, jako byste sami hráli počítačové RPG. Jak jsem ale říkala, v jednu chvíli mě děj v Mýtině docela nudil. Narazila jsem na zdlouhavé pasáže, u nichž nemám ponětí jak by se daly zkrátit, protože objektivně chápu jak moc jsou v příběhu potřeba, ale subjektivně mě zkrátka nebavily.
Nedá se říct, že by byla kniha natahovaná, jejích tři sta třicet stran mi naopak přijde jako zcela optimální délka, avšak jak jsem zmínila, některé pasáže v ní byly nezáživné. Při čtení jsem ale cítila, že jsme spolu s autorem na stejné vlně, užívala si popkulturní narážky a odkazy na další díla a ve finále knihu přečetla za tři dny a kousek. Denně jsem četla okolo sto stran. A vážně jsem si užívala jak přirozeně autor píše. Samozřejmě, že dobře psát umí většina autorů knih, ale někdy to čtenáře trkne daleko silněji než jindy. A to je pak velká radost číst! Svědčí o tom i spousta silných a bezvadně předaných myšlenek a hromada pasáží hodna citování.
Celkově Kód Mýtina: Zpátky ve Hře hodnotím pozitivně. Dvakrát jsem si sice povšimla, že Michaelovi spojenci, kteří znají pouze jeho herní přezdívku, mu řeknou reálným jménem (a nikdo z postav se nad tím ani nepozastaví), což nechápu jak mohlo projít redakcí bez povšimnutí, a pak je tu samozřejmě pár výše zmíněných nedostatků, ale čtení mě bavilo a užila jsem si ho. Knihu doporučím opravdu jen milovníkům RPG, protože i kdybyste si věřili, že herní mechanismy a principy během čtení pochytíte, jsou v ní i pasáže, které „běžní“ lidé neocení.
„Vždyť je to kód, znejistěl Anton. „Nebo ne?“
„A přesto přemýšlí a reagují tak, že lidi nepoznají rozdíl, když si odmyslíš křídla a hmyzí zevnějšek. Můžou truchlit, dokážou se naštvat nebo mstít. Cítí náklonnost. Kde je pak hranice mezi naprogramovanou postavou a člověkem?“
„Kde?“ chytil se.
„Tam, kde si ji nastavíš ty sám. Jen ty se musíš rozhodnout, kdo už má právo na slušný zacházení a kdo ne. Já nevidím rozdíl mezi člověkem, zvířetem nebo NPC postavou.“
Sedmnáctého dubna vyjde druhý díl Kódu Mýtina, tentokrát s podtitulem Faraonovo tajemství. První díl skončil velmi napínavě a se spoustou neodkrytých tajemství, tudíž se na druhou knihu moc těším! A autor momentálně píše i třetí díl. Dvojka se bude držet v podobném stránkovém rozmezí jako jednička, obálku (která se mi mimochodem moc líbí, stejně jako u první knihy) opět ilustroval Michal Sirotek a knihu vydává nakladatelství Fragment. Zajímavost o autorovi na závěr: Vojtěch Hlavenka je jeden z mála spisovatelů, jehož nápady o epických akčních scénách se staly realitou. Jak? Byl totiž tím, kdo v televizní reality show Zrádci (loni na podzim vysílala Prima) vymýšlel úkoly pro soutěžící. Pár dílů jsem viděla a musím říct, že nyní mi úkoly jako vyhazování lomu do povětří, práce s obřím prakem nebo pohřbívání soutěžících s tím, že zbytek je musí najít a vykopat, dávají mnohem větší smysl. 😀 O zákulisí Zrádců si s jejich moderátorem Vojtou Kotkou a režisérem Markusem Krugem byl popovídat i v jejich zrádcovském podcastu.
Podtrženo, sečteno: hodnotím solidními 7,9/10.
První díl Mýtiny si můžete pořídit třeba tady. A druhý díl už se dá předobjednat.