Novinku V. E. Schwabové, u nás vydanou nakladatelstvím Booklab, jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Díky propagačnímu turné k této knize Victorie navíc přijela do České republiky a tak mám její knihu i podepsanou (o setkání s Victorií jsem psala zde). Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě měla být úplně jiná než autorčina předchozí tvorba. Temná, temnější než cokoliv co kdy napsala, s postavami pohybující se v morálně šedé zóně a konající i docela nepěkné věci. Také se vůbec poprvé pustila do tématiky upírů a byť na besedě slibovala, že upíři nebudou dominantním tématem, mám pocit, že trochu mlžila. Upírství a upíři byli tím, kolem čeho se celá kniha točila a rozhodně nešli přehlédnout. Tím neříkám, že mě toto téma v knize nebavilo, cítím však povinnost uvést na pravou míru Victoriino tvrzení, které jsem od ní přebírala a dál předávala. Její zpracování upírů bylo ovšem fascinující, vůbec ne romantické, jako v mnohých současných knihách s upíry. Bylo surové, temné, poetické a velmi originální. A jak že fungují upíři podle V. E. Schwab? Protože každý autor je pojímá trochu jinak. Richelle Meadová jim například říká vampýři a Stephanie Meyerová je nechává chodit na střední školu. V. E. Schwabová se držela spíše klasického pojetí – jak vás jednou upír kousne, stanete se také upírem. Pokud vás ale kousne a nepřestane z vás pít, zabije vás. Její upíři nemohou jíst lidské jídlo, mají neustále chuť na krev a sužuje je hlad, který je také často používán jako metafora pro bažení a touze po něčem. Mají určité schopnosti související s ovlivňováním vůle jiných osob a je jim nepříjemně na slunci. A každý jeden upír zná básničku o kostech pohřbených v půlnoční půdě, z kterých vyroste divoký květ…
„Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě,“ spustí, deklamuje s nádechem teatrálnosti. „Zasaďte měkce, zalijte do hloubky. Vyroste místo mne divoká růže.“ Skloní se k Renatě a vezme její tvář do dlaní, přejede jí palcem po spodním rtu. „V rudém květu skrývá ostré zoubky.“ […]
„Růže, které vyrůstají v půlnoční půdě, jsme my,“ prohlásí a oči mu září jako plameny svíček. „Naše trny jsou dost ostré na to, aby píchaly. Zalévá nás život, a s jeho hojností prorůstají naše kořeny hluboko, a naše květy jsou netknuté časem. Naopak, věk nás zoceluje, zušlechťuje. Nejsme monstra, nejsme zlo. Jsme nejúchvatnější květina, kterou příroda stvořila.“
Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě má tři začátky. Jeden v roce 1532, druhý v roce 1827 a poslední v roce 2019. Jednotlivé příběhy tří hlavních hrdinek by ale nebyly takové, jaké byly, kdyby se nezačaly formovat dávno před jejich narozením. Kdyby se hrdinky ze šestnáctého a devatenáctého století zachovaly jinak, ta z jednadvacátého by dopadla zcela odlišně… Důležitým tématem tu totiž bylo i to, jak moc naše životy ovlivňuje každý jeden čin. Ať už nás nebo jiných lidí, s nimiž se později setkáme. Kdybych měla Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě popsat dvěma slovy, byla by to slova „dominový efekt“. Bylo fascinující jej sledovat. Příčiny toho proč životy hlavních hrdinek vedly k tomu, k čemu vedly, byly v příběhu krásně rozpoznatelné. I to je jeden z důvodů proč si myslím, že Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě je jedinečná kniha. Tři dějové linky jsou úzce propojené a přestože mají tři začátky, mají jen jeden konec. Jsou propletené jako vlákna koberce, mnohem více než jen že se hrdinky znají a budou zmíněné v příbězích ostatních. Jedna pro druhou jsou život, smrt, zkáza i jediná naděje.
Tři začátky, tři hlavní hrdinky. Tři různé styly psaní a tři zcela odlišná nastavení mysli. Celá kniha je vyprávěna ze třetí osoby, vždy se zaměřením na konkrétní hrdinku. Každá má své kapitoly a kniha je graficky rozdělená tak, díky čemuž má čtenář jasno v jaké době a komu po boku se bude následující strany pohybovat. Mezi hrdinkami se na první pohled zcela náhodně přeskakuje. Na druhý už jde o dokonalou mozaiku poskládanou z třech různě barevných střípků tak, aby se vždy ty po sobě následující doplňovali. Ač se příběhy odehrávají po sobě a ne současně, to, co se stalo jedné hrdince v minulosti, může ovlivnit i druhou v daleké budoucnosti. Rozvržení po sobě jdoucích kapitol bylo naprosto úžasné. Hlavní hrdinky jsou úplně odlišné a možná by se nikdy ani nesetkaly, kdyby neměly jednu věci společnou: všem třem se líbí ženy. A vrána k vráně sedá…
Sabine k němu udělá krůček, a i když je tenhle muž menší, než byl její manžel – byl, nádherné slovo, dokonalý čas -, nestáhne se. Jistěže ne. Sabine je koneckonců přece pouhá žena, ne? Polonahá a sama.
Sabine bylo v roce 1532 deset let, žila ve svém rodném Španělsku, a aniž by to věděla, tehdy se poprvé setkala s upírem. Když se sama stane upírkou, využije toho aby unikla z nenáviděného manželství, kde je ovládána svým manželem i jeho rodiči a neustále je nucena, aby měla potomky. Sabine dobře ví, že děti nechce. Touží jen po jediném: po svobodě. A když obětuje svou smrtelnost, schopnost jíst lidské jídlo a přijme nutnost vraždit pro krev, získá ji. Jenže může člověk žít opravdu věčně, po několik staletí, aniž by přišel o svoji lidskost? Nebo potřeboval jednou za pár set let společnost?
Sabininy kapitoly byly asi zdaleka nejtemnější. Její mysl se stávala pokřivenější a pokřivenější. A i když okolnosti mohly do velké míry za její postupný pád do temnoty, nemohlo ji to omlouvat věčně. Naučila jsem se ji nesnášet, ale zároveň mi došlo, jak je výjimečné moci nenávidět ženu ze šestnáctého století. Znamenalo to totiž, že se jí dostalo výsady jakou mnoho jiných žen z její doby nemělo: možnost jednat sama za sebe. Když se autorka zaměřovala na Sabine, používala hodně metafor. A jakkoliv by se Sabine tohle tvrzení moc nelíbilo, byla v ní spousta poetiky. Také šlo ale o pohled do velmi toxické, narušené a narcistické mysli. Sabine se vyžívá v temnotě a smrti, své oběti vysaje až do posledního doušku krve a ani se nad tím nepozastaví. Sabine je žena, která leží na zemi a předstírá zranění, někdo k ní v dobré víře přijde a podá jí pomocnou ruku, jenže ona ho strhne k sobě a vysaje mu krev. Daný člověk padá mrtev na zem, zatímco Sabine povstává. Jestli někde opravdu padly veškeré morální hranice, bylo to právě v Sabininých kapitolách.
Jedna noc, pomyslí si a dunění v její hrudi je jako pravidelný tikot hodin. Tik tak. Tik tak. Tik tak. Marihuana a alkohol začnou působit současně, pod žebry jí konečně vykvete teplá záře, hlavu má lehkou, aha, tak v tomhle je to tajemství, pomyslí si, tohle je nejjednodušší způsob, jak se stát někým jiným.
Alice se v roce 2019 stěhuje z malé skotské vesničky do Ameriky, kde nastupuje na Harvard. První týdny jde vše dobře, až na její stále se ozývající úzkosti. Alice si v hlavě malovala, jak se vše po jejím nástupu na univerzitu změní. Stane se z ní nová, odvážná Alice, která se nebude bát bavit a přátelit. I proto na naléhání spolubydlících vyrazí na párty v jiném kampusu. Potká tam nádhernou dívku jménem Lottie, s kterou nakonec na mol opilá odejde na kolej. Stráví s ní noc a když se probudí, dívka je pryč a Alice je mrtvá. Nejprve si tedy myslí, že má jen hroznou kocovinu, ale necítím pulz, nedokáže pozřít jídlo, sluníčko jí pálí kůži zaživa, má větší sílu než kdy jindy a neutuchající chuť na krev. Vykašle se na školu i svůj dosavadní život a naplno se pouští do pátrání po jediném člověku, který jí dokáže říct co se to s ní stalo a co má dělat: Lottie. Je totiž jasné, že tohle jí provedla právě ona. A než ji najde, musí se se vším sžít a vypořádat sama.
Alice mi byla ze všech hrdinek nejbližší. Její kapitoly byly psané podobně jako autorčina další kniha Gallant, tedy s dlouhými souvětími, přirovnáními, melancholickou atmosférou a překotným vyprávěním. Věty byly dlouhé třeba i přes celý odstavec. Aliciny kapitoly se často prolínaly i se vzpomínkami na její dětství, dospívání s problémovou sestrou a změnami v nekompletní rodině. Byla mi blízká osobnostně i tím, co prožívala, a velmi mě bavilo jak surreální její prožitky občas byly. Působilo to, jako by měla nějakou psychózu. Zároveň právě u ní, jakožto posledního dílku domina, bylo nejvíce vidět jak je celá její situace jen důsledkem příběhu někoho jiného. A že kdyby se v Sabinině nebo Charlottině příběhu něco odehrálo jinak, mohla Alice žít normální lidský život.
Je jedno kde jsou.
Jsou jako ostrov, spolu samy v širém světě.
A jsou šťastné.
Možná právě to z nich činí monstra – to, že jejich láska je poznamenaná násilím a smrtí. A přesto.
A přesto.
Charlotte by nic neměnila.
Charlotte, tak se jmenuje poslední hlavní hrdinka. V roce 1827 je čerstvě dospělá a těší se na život strávený v sídle své rodiny na anglickém venkově. Má tam volnost, rozlehlé zahrady a celé dny si jenom čte. Stále častěji na ní ale doléhá nevítaná myšlenka, že si bude muset najít manžela. Přímo ji to znechucuje. Když však doma téměř způsobí skandál a její pravé touhy vyplavou na povrch, je poslána ke své tetičce do Londýna, aby se tam připravila na vstup do společnosti a společenskou sezónu. Místo nápadníků tam ale potká uhrančivou vdovu, s níž se spřátelí a která jí brzy zcela změní život. I Charlotte obětuje svůj život, aby konečně dostala to, co chce: lásku jiné ženy. Avšak Charlotte je pro lásku schopná obětovat nejen ten svůj, ale i životy jiných lidí.
Charlottiny kapitoly jsou velmi citlivé, křehké a s takovou touhou po romantice, až jsou naivní. Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě měla i trochu slabší části a těmi byly právě kapitoly z pohledu Charlotte. Nebavily mě a Charlotte jsem neměla ráda skoro od počátku jejího příběhu. Protože ale byla každá jedna postava tak strašně komplikovaná a plná nejrůznějších vlastností, nedokážu posoudit zda to bylo proto, že byla špatným člověkem. Jde to vůbec, takhle razantně dělit společnost na dobré a špatné lidi? Byla Charlotte nezodpovědná a nemyslela na nikoho jiného než na sebe, nebo je naopak šlechetná, protože dokázala pro své vlastní štěstí všechno obětovat? Ať ale tento odstavec skončíme na pozitivní vlně, Charlotte byla úplně jiná než Sabine s Alice a přizpůsoben tomu byl i styl psaní. Dokázala bych poznat komu jaká kapitola patří i kdyby v nich nikdy nepadlo jméno dané osoby, tak specificky autorka dokázala psát.
Děj je důležitá věc. Jakkoliv byl ale chytře vymyšlený a originální, komplexnost a psychologie hlavních hrdinek jej zcela zastiňovaly. Je však pravda, že stejně jako spolu souvisí příběhy Alice, Charlotte a Sabine, tak úzce na sobě závisí vývoj jejich osobností a další směr děje. Kdyby se nechovaly jistým způsobem, neovlivnily by je určité okolnosti a samy se nevyvíjely, mohlo být vše jinak. Kniha má šest set dvacet stran a rozhodně jde o pěknou „cihličku“, ale četla se nesmírně snadno a rychle. Jako by hlavní hrdinky byly zpěvačky. Každá sice s jinou barvou hlasu, ale dohromady tvořící nádhernou skladbu. Jakkoliv se zdá, že by vůbec neměly jít dohromady. I v pasážích, o nichž píšu jako o slabších, příběh stále ubíhal svižně a nezasekávala jsem se na nich. Vychvalovala jsem tu i po sobě jdoucí systém jednotlivých kapitol, což zapříčinilo skvěle provázaný finální obrázek. Má to ale jednu nevýhodu – aby měl příběh dynamiku a napětí, Charlottina část přijde až hodně ke konci. Sabine opanuje první třetinu, druhou si mezi sebou dělí Sabine s Alice a třetí patří hlavně Charlotte, případně Charlotte a Alici. Dává to smysl, ale dobrých sto stran do konce bylo její vinou vážně slabých a pro mě i trochu nudných.
„Víte, co si občas představuju?“ zatrylkovala by vesele. „Představuju si hřbitov, kde budete uložená pod hlínou a kamením a přináší mi to potěšení. A pokud budu mít tu smůlu a počnu dítě, budu ho tam vodit a nechám ho, aby si hrálo na vašem hrobě.“
Forma Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě je sice geniální, ale musím si přiznat, že celá kniha pouze z Alicina pohledu by mě bavila více. I v této podobě mě příběh bavil a fascinoval a různorodost vyprávění byla rozhodně velkým plus, ale nedá se říct, že bych jej úplně hltala… Kdyby šlo jen o Alici, asi by to tak bylo. Kdybych měla udělat žebříček oblíbenosti hrdinek, na první místo bych postavila Alice, na druhé s trochou nechutě Sabine a až na třetí Charlottě. Ale nesmím zapomenout, že bez Sabine by nebyla Charlotte, bez Charlotte Alice a bez španělské dívky jménem María, která měla ráda třešně, neposlouchala svého bratra a pozorovala lidi mířící na svatojakubskou pouť, by nebyla ani jedna z nich… Maríu ještě neznáte, viďte? Podle jsem vám ji zatajila. A věřte mi, že podobných tajemství a odhalení je v této knížce plno.
Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě vás znejistí nejen v otázce toho, jak přistupovat k hlavním hrdinkám, ale možná i v některých názorech. V knížce je spousta filozofických pasážích zamýšlející se nad hodnotou člověka, životem a smrtí a jestli může být jeden špatný čin morálnější než jiný. Já si například při čtení uvědomila, jak krásná je smrt. A jakým privilegiem vlastně je a kterak je důležitá. Pochopila jsem jak je důležité, že naše životy jednou skončí a my máme na život jen vyhrazený čas.
Vyvrcholení zápletky a kam míří jsem odhadla docela snadno. Přesto jsem si napětím div neokousla nehty když se blížil konec a atmosféra se stupňovala. Kdybych měla vypíchnout tu nejlepší věc na celé této knížce, nebude to ani provázanost příběhu, ani psychologie postav. Bude to právě konec. Byl neuvěřitelně temný a zvrácený. Každá postava v něm myslela jen a pouze na sebe a dovolila si být záporákem cizích příběhů. Čtenář nadobro přišel o šanci rozlišit kdo je kladná postava, kdo oběť a kdo negativní postava. Dopadlo to zcela logicky a tak jak jsem očekávala, ale rozhodně nedošlo ke zklamání. Naopak to byl jeden z nejlepších konců jaké jsem kdy četla.
Teď už jí Alice rozumí. Chápe, proč její sestra pořád něco rozbíjela.
Protože vztek se třístí směrem ven, ne dovnitř.
Jsem teď trochu na rozpacích. Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě má mnoho kladů. Najdou se ale i nějaké zápory. Už jsem došla k určitému srovnání si příběhu ve své hlavě, ale v něčem mám stále ještě zmatek. Ovšem více hlav více ví, jak se říká. A tak nezbývá než knihu dál doporučovat a pak vyzvídat názory a pocity ostatních. Nejspíš tohle čtení nesedne každému, ale komu ano, v tom zanechá nezapomenutelný pocit a donutí ho spoustu věcí přehodnotit. Victorie Schwabová Kostem zkráceně a s nadsázkou říká toxické lesbické upírky. A přestože je to až bolestně stručné, je to jeden z nejlepších popisů všeho, co vám Pohřběte kosti mé v půlnoční půdě nabízí.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 8,5/10.
Kniha je dostání například tady. Já nakladatelství Booklab děkuji za recenzní výtisk.