Série letních článků na Počkej, dočtu stránku… se nesoustředí na knížky s letní atmosférou, ale na knížky, které jsou svou tloušťkou nebo délkou série, do které patří, vhodné na dovolenou či prázdniny, kdy má člověk při troše štěstí času, že neví co s ním. V prvním článku jsem psala o úžasné historické sérii Poldark od Winstona Grahama. Dnes se budeme pohybovat v trochu jiném žánru, ale stále v něm budeme mít kousek historie. Představíme si totiž úžasně napsaný literární skvost: Tajnou historii od Donny Tartt.
Tajná historie byla poprvé publikovaná v roce 1992 a okamžitě se z ní stal bestseller. Má totiž dokonale temnou atmosféru, která položila základy pro literární subžánr zvaný dark academia. Pokud jste o něm ještě nikdy neslyšeli, v krátkosti vám ho představím, protože tím vám přesně popíšu, co od atmosféry Tajné historie čekat.
Kdybych měla žánr dark academia zasadit do nějakého prostředí, bylo by rozhodně inspirováno vzhledem prastarých knihoven, interiéry starých univerzit, viktoriánskými sídly a plné masivního starého nábytku. Jak už název napovídá, knihy žánru dark academia se odehrávají v akademickém prostředí, často na nějaké elitní a trochu snobské, pochmurné soukromé škole. Je ale důležité říct, že dark academia už dávno není pouze o literatuře. Nazývá se tak i módní styl, jehož nositelé se oblékají do tlumených a tmavých barev, skládaných sukní, vlněných svetrů, manšestráků, tvídových sak a dlouhých tmavých kabátů. To vše právě na základě knih jako je Tajná historie. Lidé si ve stylu dark academie dokonce zařizují bydlení – jako typický dark academia interiér si můžete představit Bradavice z Harryho Pottera. Příběh Harryho Pottera rozhodně do dark academie nespadá, ale potemnělá atmosféra, všudypřítomné staré svazky knih, vysoké stropy, svícny, nábytek ze dřeva a mnoho starobyle působících dekorací vytvářejí prostředí ideální pro příběh typu Tajná historie.
Na základě tohoto popisu vás už vlastně můžu seznámit s hlavními hrdiny Tajné historie. Představte si je, jak oblečení ve výše popsaném míří z hodiny řečtiny, citují filosofy v originálních jazycích, jako jsou zmiňovaná řečtina nebo latina. V latině a řečtině vedou i dlouhé diskuse, o literatuře a umění nebo historii. Večer se sejdou a pokračují v tom, zatímco píšou úkoly v podobě obtížných překladů z řečtiny do angličtiny i naopak, pijí alkohol a kouří jednu cigaretu za druhou.
Sama Donna Tartt jako by z prostředí dark academie vypadla. Od dětství milovala poezii, učila se nazpaměť dlouhé básně, a i je sama psala. První báseň publikovala v jednom akademickém časopise ve třinácti letech a na střední škole získala ocenění za své povídky o smrti, alkoholismu a vlastenectví, jistě s feministickým nádechem. Na universitě (konkrétně Mississippské universitě) pokračovala v psaní psaním povídek do universitních novin. Jednu z nich redaktor předal spisovateli Williemu Morrisovi, který se za Donnou jednoho večera vydal do místního baru a prý jí řekl, že je génius. Doporučil jí u svého kolegy spisovatele Barryho Hannaha, který na Donnině universitě vedl postgraduální kurs psaní povídek. Už to je jako vystřižené z románu z akademického prostředí, že? Donna začala hodiny Barryho Hannaha skutečně navštěvovat, a stejně jako předtím Willie Morris, i Barry Hannah z ní byl nadšený. Prý o ní mluvil jako o literární hvězdě. Doporučil jí, aby z Mississippské university přestoupila na Bennington College, kde mohla do hloubky studovat klasická studia. Setkala se tam s mnoha budoucími vlivnými novináři a spisovateli, kteří se stejně jako ona vyznačovali melancholickým stylem psaní. A právě studia na Bennington College jí inspirovala k napsání románu, který navždy změnil její život a částečně i literaturu.
Tajná historie je další z řady knihy, u níž je velmi těžké určit, co vše by se o ní mělo prozradit. Nejlepší, co k ní mohu říct je, ať zkrátka začnete číst, zaujalo-li vás výše zmíněné či cokoliv jiného, co jste se o ní doslechli, a sami během čtení vnímáte o čem vlastně knížka je. Ale že jste to vy, pokusím se alespoň o nástin.
„Judy mi o tobě vyprávěla. Ty jsi ten novej, co studuje řečtinu s těma šprťounskýma magorama.“
„Judy? Cože, Judy ti o mně vyprávěla?“
Otázku ignorovala. „Měl by sis dávat bacha,“ varovala mě. „O týhle partičce se povídají dost divný věci.“
„Jako co?“
„Jako, že uctívají ďábla.“
„Řekové žádnýho ďábla nemají,“ namítl jsem puntičkářsky.
„No, já teda slyšela něco jinýho.“
„No a co. Je to blbost.“
„A to není všechno. Slyšela jsem i jiný věci.“
„Jaký věci?“
Richard Papen pochází z menšího města v Kalifornii. Jeho rodina není nijak zvlášť majetná a jeho rozhodnutí studovat klasická studia nepřijímají s radostí. Co potom může vykonávat za slušně placenou a poctivou práci, že? Richard jim ale slíbí, že si tu slušně placenou a poctivou práci najde, když ho rok budou finančně podporovat při studiu na elitní Hampden College ve Vermontu. Doufá, že během toho roku získá stipendium, aby mohl ve studiích pokračovat. Po příjezdu na Hampden College ale zjišťuje, že se nemůže zapsat na klasická studia, protože ta vyučuje pouze profesor Julian Morrow a jen skupinku vyvolených. Jeho studenty nepřehlédnete; páni nosí saka a skládané kalhoty, slečna kostkované sukně, bílé punčochy a polobotky, neustále si něco vykládají v řečtině a čas tráví pouze společně. Jsou považováni za podivíny? Ano, ale je na nich cosi mystického, díky čemuž jsou zároveň i nedotknutelnou elitou.
Richard ale na Juliana i jeho žáky zapůsobí a je přijat ke studiu řečtiny. Julian po svých žácích požaduje, aby navštěvovaly veškeré předměty pouze u něho a Richard si užívá být součástí jeho privilegované skupiny. Jeho nejbližšími společníky se nyní stávají osiřelá, ale nesmírně bohatá dvojčata Charles a Camilla Macaylayovy, velkorysý a o nic méně bohatý milovník Francis Abernathy, velice inteligentní vyznavač Homéra a Platóna Henry Winter, a Edmund Corcoran přezdívaný Bunny, který má jistě mnoho dobrých vlastností, ale já si na žádné za nic na světě nedokážu vzpomenout…
Jsou bohatí, jsou privilegovaní, jsou zkrátka definicí anglického pojmu „old money“ (kromě toho, že jde už rovněž i o módní styl, měl označovat především mladé Angličany, které si užívají peněz své rodiny spadající pod nějaký dlouhověký šlechtický rod, ale není to pojem podmíněný národností). A jsou i velice tajnůstkářští. I když je Richard součástí skupiny, ostatní před ním stále mají tajemství. A jak mu mohlo napovědět zakrvácené oblečení nebo podivné bylinné odvary, které si doma vaří, není to nic pěkného. Když se Richard konečně dozví pravdu, stane se součástí událostí, po nichž už opravdu není cesty zpět.
Myslím, že v životě každého člověka nastane dříve nebo později období, kdy se jeho charakter zformuje do nadále neměnné podoby; pro mě to byl první podzimní semestr, který jsem strávil na Hampdenu. Ta doba mě osudově poznamenala v mnoha důležitých směrech: vkus v oblékání, knihách, dokonce chutě v jídle, které jsem si tehdy vypěstoval, z velké části, přiznávám, mladistvým naivním napodobováním svých spolužáků z kurzu řečtiny, to všechno ve mně po celé ty roky zůstalo. Dodnes si dokážu snadno vybavit, jaké byly jejich každodenní zvyky, které se následně staly i mými. Nehledě na vnější okolnosti se řídili podle zcela pravidelného rytmu, pozoruhodně nedotčeni chaosem, který mi vždycky připadal jako nezbytná součást studentského života – a který mohl obnášet cokoliv od nepravidelného stravování a ponocování až po výpravy do prádelny v jednu hodinu ráno. Existovala určitá denní i noční doba, kdy se nic neměnilo, ani kdyby měl nastat konec světa, kdy jste vždycky neomylně našli Henryho v celonočně otevřené studovně.
Tajná historie představuje odvrácenou tvář vědění a moci, postavy jednající v rozporu s morálními zásadami a zkoumající temné stránky svých osobností. Na scéně se objevují alkohol i drogy, násilí a zhýralosti. Já jsem této knize propadla. Richardovi, který celý příběh vypráví, jsem obrazně visela na rtech a více než pěti set stránkovou knihu přečetla během dvou dnů. Kdyby se mi vyčerpáním neklížily oči, dala bych to za jeden, protože se mi knížka vůbec nechtěla odkládat. Je psaná bohatým jazykem, který je radost číst. A nutno podotknout, že překlad je opravdu dechberoucí a stojí za přečtení i zapřísáhlým čtenářům originálů. Donna Tartt byla po vydání Tajné historie právem považována veřejností i kritikou za „předčasně vyspělého literární génia“ (bylo jí tehdy totiž pouhých dvacet devět let). Donna se pro mě stejně jako třeba Andrzej Sapkowski nebo Terry Prattchet stala modlou.
Celá zápletka Tajné historie je odhalena už na prvních stránkách. Dobrou polovinu knihy potom Richard líčí vše, co uvedeným událostem předcházelo. Dalo by se říct, že se knížka dělí na předtím a potom a obrazně tomu tak skutečně je. Celé „předtím“ jsem nemohla uvěřit, že se Richardem prozrazená zápletka skutečně uskuteční. Říkala jsem si, že to přece nemůže autorka udělat a dumala, zda Richardova slova nemají být nějakou metaforou. Nemají. Ve starých knihovnách plných svazků stovky let se za svitu svíček formuje strhující a nevyhnutelná tragédie.
Při psaní toho, co se odehrávalo poté, se autorka dočista utrhla ze řetězu, napětí a neklid vystupňovala do úplného maxima a přišla s ohromným zvratem známým jako vyvrcholení. Nikdy jsem se z tohoto čtení nevzpamatovala a podle mě to ani nejde.
Jejich mysl i vnímání neúhybně vymezovaly přísně střežené hranice těchto prastarých rytmů – okolní svět ve skutečnosti nebyl jejich domovem, alespoň ne svět, který jsem znal já – a místo, aby tuto krajinu, již jsem znal jenom jako žasnoucí turista, pouze příležitostně navštěvovali, byli jejími stálými obyvateli, tak stálými, jak to zřejmě jen bylo možné. Stará řečtina je obtížný jazyk, opravdu velmi obtížný; člověk ho klidně může studovat celý život, a přesto nemá záruku, že jím kdy dokáže mluvit. Ještě dnes se musím usmívat, když si vzpomenu na Henryho přesnou, formální angličtinu, angličtinu vzdělaného, kultivovaného cizince, ve srovnání s jeho dokonale plynulou a sebejistou řečtinu – rychlou, výmluvnou a pozoruhodně vtipnou. Pokaždé jsem jenom tiše žasl, když jsem náhodou slyšel, jak mluví řecky s Julianem, jak se přou a žertují tak, jak jsem ani jednoho z nich nikdy neslyšel v angličtině; kolikrát jsem viděl Henryho vzít telefon s podrážděným, podezíravým „Haló?“, a do konce života nezapomenu na nepotlačitelnou a upřímnou radost v jeho „Chaire!“, když se ukázalo, že na druhém konci je Julian.
Donna Tartt musí být opravdu geniální. Věnovala se Tajné historii přes deset let, ale na mě její psaní působí, jako by vše napsala během jednoho sezení. Je prosté, ale zároveň obsahuje nádech mystiky, temnoty, melancholie a absolutně všeho, o čem tu dnes píšu. Je také vidět, že Donna ví o čem píše (koneckonců klasiku studovala). Například při rozhovoru o tom, jak přeložit „do Kartága“, Donna dokonale popsala rozhovor studentů řečtiny. Každý, kdo ví, jak řečtina funguje, se jistě smíchy popadal za břicho. Zamilovala jsem se do všech postav a jejich lehce nerdovského světa (jak jinak byste popsali postavy, které se „donekonečna hádali o rozestupu vojáků v římských legiích; jestli u sebe stáli těsně rameno u ramene, jak tvrdil Francis, nebo, na čemž trval Henry, na délku jednoho metru“?). Nejlepší na tom je, že Donna řecký jazyk, mytologii a historii nepoužívá jen jako výstelku, ale jako skutečnou součást děje. Čtenářům se Tajná historie líbila natolik, že vytvářeli mnoho podobizen hlavních postav. Přikládám vám sem své nejoblíbenější.
Měla bych vás varovat, že po dočtení Tajné historie nebudete vědět všechno, po čem bude vaše duše jistojistě prahnout. Zůstalo toho tolik nevyřčeno a stejně tolik neuzavřeno… A když se přidají ještě teorie o tom, nakolik je Richard Papen spolehlivý vypravěč, když v textu často nachytá sám sebe při lži nebo se dodatečně opraví, že tak to vlastně nebylo, je to recept na zhroucení.1 Jenže to za to stojí, protože o tom život je: o takových příbězích, které nám nedají spát a které jsou tak úžasné, až jsou příšerné. Protože jak pravil Henry Winter v snad nejznámějším citátu z Tajné historie:
„Smrt je matka krásy,“ prohlásil Henry.
„A co je krása?“
„Hrůza.“
„Výborně řečeno,“ pochválil ho Julian. „Kráse jen zřídka nabízí laskavou, útěšnou náruč. Právě naopak. Opravdová krása je vždycky poněkud děsivá.“
Tajná historie je ideální letní čtení. Když si ji vezmete k vodě, dokážete jí při troše štěstí přečíst jen během jednoho dne. A pokud čtete pomaleji, dostanete knihu, po které budete sahat při každé příležitosti, tak moc napínavá je. A to se hodí i když se chcete vyhecovat k tomu začít více číst. Co je ovšem ukryto mezi řádky a je dost možná tím vůbec největším důvodem: po dočtení vám zbyde ještě spousta času přihlásit se na podzim ke studiu klasických studií, případně změnit obor, a nakoupit si spoustu svetrů, kabátů, skládaných kalhot, polobotek a začít se učit nazpaměť citáty a básně. Člověk sice může přestat číst Tajnou historii, ale Tajná historie z něj už nikdy neodejde…
- Na kolik jen může být nespolehlivý literární hrdina, který vám při zadání pojmu nespolehlivý vypravěč do Googlu bude uveden jako příklad? ↩︎