Pro mnohé z nás byla nemocnice zároveň útočištěm i vězením. I když jsme byly odříznuté od světa a všech problémů, které jsme s oblibou tropily tam venku, byly jsme také odříznuté od nároků a očekávání, které nás dohnaly k šílenství. Co se od nás dalo očekávat teď, když jsme byly uklizené do cvokárny? […]
Zvláštním způsobem jsme byly svobodné. Došly jsme na konec řady. Neměly co ztratit. Své soukromí, svou svobodu, svou hrdost: To všechno bylo pryč a naše já bylo obnaženo až na kost.
Moc ráda sleduji filmy a čtu knihy popisující a znázorňující depresi či nejrůznější psychické problémy. Jednou z filmových klasik tohoto tématu je dramatický film Narušení z roku 1999, který režíroval James Mangold. Zahrály si v něm samá velká herecká jména jako Winona Ryder, Brittany Murphy, Jarred Leto, Elizabeth Moss nebo Angelina Jolie, jež za svůj výkon v roli Lisy dokonce získala Oscara. Až nedávno jsem se dozvěděla, že film je volnou adaptací stejnojmenné knihy Susanny Kaysenové. Vzhledem k tomu, že po přečtení Pod skleněným zvonem od Sylvie Plathové jsem měla chuť na něco jí podobné, sáhla jsem právě pro Narušených.
Narušení je sto čtyřiceti dvou stránková sbírka textů popisující dvouroční psychiatrickou hospitalizaci dívky jménem Susanna Kaysenová. Na rozdíl od reálné Susanny prodělala ta knižní hospitalizaci v letech 1967-1969, jinak jde ale o velmi věrný autobiografický text. Reálná Susanna byla hospitalizovaná „pouze“ na jeden rok a to v roce 1967 v Mcleanově nemocnici v Belmontu v Massachusetts. Susanně je osmnáct let, prodává kuchyňské potřeby, je neurotická, úzkostná, často panikaří, má sklony k sebepoškozování. Ale hlavně se chce zabít. Už se o to jednou pokusila a plánuje to zopakovat. Jenže má strach, protože už během toho prvního pokusu nakonec zpanikařila a s padesáti aspiriny v těle to zavolala matce. Zajde si proto k náhodnému psychiatrovi, který hned navrhne její hospitalizaci. Susanna se ocitá mezi dalšími „blázny“, některými většími, jinými menšími. Potýká se s lhostejnými zdravotními sestrami, lékaři, extravagantními pacientkami a hlavně s vlastní hlavou. Brzy ale pochopí, jak to na psychiatrickém oddělení v Mcleanově nemocnici chodí a hladce vpluje do jeho chodu. Mcleanova nemocnice se stává na další dva roky jejím domovem, ale ta nejtěžší část léčby přijde až po ní – opět se začlenit do normálního životního chodu a nevrátit se na psychiatrii.
Proč to udělala? To nikdo netušil. Nikdo se neodvážil se zeptat. Protože – taková odvaha! Kdo měl odvahu se upálit? Dvacet aspirinů, malý řez přes zápěstí, možná dokonce zlá půlhodinka na střeše. Všechny jsme to zažily. A pár nebezpečnější věcí, jako že si vložíte hlaveň zbraně do pusy. Ale udělali jste to, pocítili její chuť, studenou a mastnou, s prstem na spoušti jste zjistili, že celý svět leží mezi tímhle okamžikem a tou chvílí, kterou jste si naplánovali, kdy spoušť stisknete. Ten svět nad vámi vítězí. Vracíte zbraň do šuplíku. Musíte najít jiný způsob.
Jaký to pro ni byl okamžik? Ta chvíle, kdy škrtla sirkou. Vyzkoušela si už střechy a zbraně a aspiriny? Nebo to byla nenadálá inspirace?
Susanna reflektuje svou hospitalizaci, příběhy spolupacientek a dalších lidí, které během své cesty za přijatelným psychickým stavem potkala, terapeutické pokroky, nešťastné i docela veselé příhody z oddělení, pochopení své finální diagnózy i sebe samé a další. Krátce se soustředí i na svůj život poté, co je z nemocnice propuštěna, což je na první pohled ta nejsrozumitelnější část celé knihy. Zpětně dává smysl celá, ale když jsem knihu poprvé otevřela a začala číst, vlastně jsem do dobré poloviny netušila na čem jsem. Bála jsem se, že jsem s Narušenými udělala chybu. Krátké texty psané z první osoby totiž velmi věrně zachycují Susannin tehdejší špatný psychický stav. Nevím, zda si autorka některé texty nepsala už během hospitalizace, každopádně bych tomu klidně věřila. Obzvlášť ty, v nichž popisuje nějakou konkrétní historku, jsou mnohdy zmatečné, přebíhavé a zásadně v nich chybí kontext.
Velký problém totiž je, že po celou knihu nám nikdy není upřesnění konkrétní čas ani přibližná časová osa. Víme sice, že Susannina hospitalizace se odehrávala od roku 1967 v průběhu dvou let, ale texty z této doby jsou za sebou seřazené takřka náhodně. Jedna její spolupacientka například spáchá během těchto let sebevraždu, což je čtenářovi představeno v první třetině knihy, ale stejně poté následují texty, kde opět vystupuje. Byla jsem strašně zmatená. Některé faktické věci jsou sice moc dobře popsané a vysvětlené, třeba jak přísné psychiatrické oddělení Mcleanovy nemocnice je a jak tam fungují vycházky, ale pak zase schází více informací o dalších pacientech a událostech předcházejících danému textu (protože na ty se občas odkazuje). Na jednu stranu se mi tato zmatečnost líbila, protože z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to věrné zachycení chodu psychiatrických oddělení, na druhou jí i na mě bylo moc a leckdy jsem netušila, která bije.
Obelhal mě: na pár týdnů. Byly to skoro dva roky. Bylo mi osmnáct.
Podepsala jsem to. Musela jsem, protože jsem byla plnoletá. Buď to, nebo soudní příkaz, i když na soudní příkaz by mě tam nikdy nedostali. To jsem nevěděla, tak jsem to podepsala.
Nebyla jsem hrozbou pro společnost. Byla jsem hrozbou pro sebe? Padesát aspirinů – ale to jsem jim vysvětlila. Byla to metafora. Chtěla jsem se zbavit určité části své osobnosti. S těmi aspiriny jsem provedla jakýsi sebepotrat. Na chvíli to zafungovalo. Pak to přešlo, ale neměla jsem to srdce zkusit to znovu.
Jakmile jsem ale minula polovinu knížky, můj dojem se začal zlepšovat. Ve druhé polovině se vyskytují více texty popisující Susannin život po odchodu z nemocnice a její psaní se úplně změní. Susanna z doby po hospitalizaci píše souvisle, dává si záležet na stylistice a důkladně rozvíjí své myšlenky. Během hospitalizace jsou její vnitřní pochody deprimované, někdy z nich sálá panika a jindy apatie, emoce stříkají, a to vše se podepisuje na celkovém vzhledu a dojmu. Právě tehdy je dobré začít se ohlížet zpět, přemýšlet nad tím jak špatný psychický stav z které kapitoly sálá, a díky tomu se dopátrat k přibližné části Susanniny hospitalizace, během níž se mohl daný text odehrávat. Řídila jsem se pravidlem přímé úměry, tedy čím horší stav, tím starší text.
Díky tomu jsem získala aspoň trochu kontextu a mohla si čtení více užívat. Ocenila jsem silné emoce a autentičnost zachycených stavů. Mnoho z popisů pocitů, které Susanna zažívá a rozrušují ji, dokázaly rozrušit i mě. Moc mě zaujaly její silné úvahy o depresích, sebevraždách i „šílenství“ jako takovém. Susanna po hospitalizaci na mě působí jako velmi inteligentní žena a myslím, že taková je i v realitě. Její inteligence se zrcadlí ve všem, co napíše a její proměna oproti počátku knížky byla fascinující, jednoduše fascinující.
Narušení jsou obohaceni o Susanniny lékařské zprávy a další zdravotnické dokumenty. Tento žánr knih nazýváme psychologickou beletrií a řadíme do ní právě knihy zabývající se hloubkovým popisem vnitřního života postav. Jejich myšlenek, pocitů a vypořádávání se s nimi. Nejde sice o odbornou literaturu, mnohdy jsou však cennější tyto víceméně fiktivní příběhy, které nabídnou čtenáři pochopení a odstup od toho, co sám zažívá, než odborná kniha. Psychologická beletrie umožňuje „překonat vlastní stín“ a podívat se na povědomou situaci z druhého úhlu. I to je cenné pro rozvoj porozumění.
Kdyby moje diagnóza zněla bipolární porucha, například, pak reakce na mě a tento příběh by byla trochu jiná. To je chemický problém, řekli byste si, maniodeprese. Lithium a to všechno. Byla bych tak nějak bez viny. A co schizofrenie – to by vám přeběhl mráz po zádech. Koneckonců, to je skutečné šílenství. Ze schizofrenie se lidé „nevyléčí“. Musíte si říkat, kolik z toho, co vám říkám, je pravda, a kolik z toho je představivost.
Zjednodušuji to, já vím. Ale tato slova všemu dodávají určité zabarvení. Skutečnost, že jsem byla zavřená, zabarvuje všechno.
Vadou na esteticky neestetické kráse Narušených je poměrně zvláštní překlad. Knížka vyšla u nakladatelství Portál, které se nejvíce zabývá právě odbornou literaturou, což může být příčina toho proč jim překlady bez odborné hatmatilky tolik nejdou. Na druhou stranu mě to ale nutí zdvihnou prst, protože když se i kvůli překladu nedokáže čtenář orientovat ve fikci, co bude laik dělat u jejich odbornějších publikací? Stavby vět byly často nepochopitelné a bylo tu i mnoho gramatických chyb, nejvíce v čárkách.
Nakonec jsem velmi spokojená – krásně jsem si početla o depresi, upadla z toho do deprese a po zaklapnutí knížky ji ze sebe z největší části nechala spadnout. Ta, co ve mně zbyla, byla vítaná, užívala jsem si ji jako dozvuky silné knihy. Na rozdíl od filmu nenabídne její předloha žádné pořádné ukončení životních příběhů vedlejších postav, takže nevíme jak to s nimi dopadlo. Film sice něco ukazuje, ale je potřeba zmínit, že se v mnohém velmi odklání od předlohy. Nejvíce v tom, že nabízí vysvětlení pro psychické obtíže některých postav, například v tom, že jim do „backstory“ přidá sexuální zneužívání v dětství. Film mohu ale i tak docela vřele doporučit. Jen poté musíte počítat s tím, že kniha bude něco úplně jiného. Narušení nejsou Plathová a nedokázali mi poskytnout takový zážitek jako Sylviina knížka Pod skleněným zvonem, ale to dokáže jen málokdo. Plathová je jen jedna.
Často se sama sebe ptám, jestli jsem blázen. Ptám se i druhých lidí. „Je šílené tohle říct?“ zeptám se, než řeknu něco, co nejspíš šílené není.
Spoustu vět začínám slovy „Možná jsem úplný cvok,“ nebo „Možná jsem se zbláznila.“
Když udělám něco neobvyklého – třeba se v jeden den dvakrát vykoupu – říkám si: Jsi blázen?
Je to běžná věta, já vím. Ale pro mě znamená něco konkrétního: tunely, bezpečnostní clony, plastové vidličky, mihotání světel, neustále se měnící hranice, která jako všechny hranice vábí, aby byla překročena. Já už ji nikdy překročit nechci.
Podtrženo, sečteno: moje finální hodnocení je 8,5/10.
Kniha se dá pořídit například na stránkách nakladatelství Portál – za hubičku, mimochodem.