25. srpna 1991
Milý příteli,
píšu ti, protože jedna holka říkala, že umíš naslouchat a máš porozumění a že ses ji na večírku nesnažil dostat do postele, i když jsi měl tu možnost. Nepokoušej se prosím zjistit, kdo ta holka je, protože pak bys mohl přijít i na to, kdo jsem já, a já fakt nechci, abys to věděl. Lidem budu říkat úplně jinak nebo jen obecnými jmény, protože nechci, abys mě našel. Proto taky nepřipojím zpáteční adresu. Nemyslím to zle. Namouduši.
Prostě jenom potřebuji vědět, že tam někde je někdo, kdo mi bude naslouchat a rozumět, někdo, kdo se nesnaží dostat lidi do postele, i když má tu možnost. Potřebuju vědět, že takoví lidé ještě jsou.
Charlie ví, že s ním něco není v pořádku. Neví, co si s tím počít, tak prostě nějak žije. Jsou chvíle, kdy je mu úžasně. Taky ale často brečí, hlavně když je nervózní. V hloubi duše pořád cítí něco, čemu nerozumí. Na konci srpna 1991 nastupuje na střední školu, a to ho znervózňuje (takže často brečí). Začne proto psát člověku, o kterém ví, že mu dopisy od neznámého kluka nebudou na obtíž. Nechce rady, chce jen cítit, že na to není sám. Během jednoho roku potká lidi, kteří mu budou nejblíže na celém světě, a se kterými se může cítit nekonečně, prožívá první lásky a dospívá. Přesto to není veselé čtení.
Ten, kdo stojí v koutě je kniha, jejíhož přečtení nebudu nikdy litovat. Občas to bolelo. Ale i kdyby se mi při čtení otevřely staré rány, které by začali krvácet, Charlieho příběh mi dal mnohem víc, než jsem mohla ztratit. Pomohla mi totiž cítit se nekonečně.
Potom ukázal na mě a řekl Bobovi: „To je číslo, co?“ Bob přikývnul. A Patrick pak řekl něco, co nikdy nezapomenu. „To je ten, co stojí v koutě. Vidíš věci kolem sebe. Mlčíš o nich. A rozumíš jim.“
Charlie ví, že s ním něco není v pořádku, my ale nevíme, kdo je Charlie. Všechno, co víme, a co tvoří tento příběh, je jen pár dopisů pro „přítele“. Skutečný kontext těchto dopisů zná jen sám Charlie, který se chce svěřit, ale zároveň zůstat anonymní. Čtenáře ale jeho slova tak uchvátí, že po kontextu ani neprahne. Ten, kdo stojí v koutě je i v tomto naprosto výjimečnou knihou. Normálně přeci chceme o příběhu, který se nám tak líbí, vědět první poslední. Ale tohle je popis pocitů vycházející ze srdce. Ze všech jeho temných a bolestných útrob. Hloubka vyprávění uvrhá čtenáře do pomyslného transu, při kterém jej ani nenapadne klást dotazy typu „a co bylo dál?“ nebo pronášet fráze jako „vždyť tohle nedává smysl, to by chtělo rozvést“. Chtěla bych vidět někoho, kdo tuhle knihu přečte tolikrát, že bude vůči jejímu kouzlu imunní a dokáže se na ní kriticky podívat a zhodnotit jí. Obávám se ale, že je to nemožné, že s každým dalším čtením přijde něco nového, na co se nedá připravit.
Rozhodně jde o jednu z nejautentičtějších knih, které jsem kdy četla. Autentičtější než lecjaká biografie. Na necelých dvě stě stranách jsem měla možnost, vidět svět úplně jinak, a přesto se v něm poznávat. Vždy mě uhodilo do očí, když jsem viděla pojmenované své vlastní myšlenky a pocity, všechno to, co jsem někde vzadu v hlavě cítila. A nebála jsem se si to připustit, protože s Charliem se člověk cítí dobře. Jako se on díky dopisům „příteli“ necítil sám, já jsem se necítila sama díky němu.
„Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží.“
Autor dokázal naprosto brilantně vykreslit nejen hlavního hrdinu, ale i vedlejší postavy. I přesto, že se o daných osobách zmíní jen párkrát, vdechne jim tolik opravdovosti a emocí, že to vydá na celou knihu.
Užitá slovní zásoba je (občas až roztomile) upřímná. Slova jsou napsaná způsobem, jako by zrovna autorovi přišly na mysl. Ne proto, že je vymýšlel, ale protože je prožíval, a potřeboval se z nich vypsat.
The perks of being a wallflower, jak se kniha v originále jmenuje, je z části autobiografická. Stephen Chbosky tvrdí, že je podobný Charliemu, ale jeho dospívání bylo hodně jiné. Psaní byl prý běh na dlouhou trať. Říká, že při psaní jedné věty si uvědomil, že našel chlapce, kterého se najít snažil. Práci pak na čas odložil, a po letech začal znovu hledat, co se mu chlapec snaží říct. Věta, která v něm toto vyvolala poprvé zněla „I guess that’s just one of the perks of being wallflower“. Do češtiny jí můžeme za použití českého názvu knihy přeložit jako „Hádám, že to je jedna z výhod být ten, kdo stojí v koutě.“
Charlieho otevřené dopisy se přeložily do 31 jazyků a staly se obrovsky populární mezi dospívajícími. Od roku 1999, kdy poprvé kniha vyšla, se držela v žebříčku bestsellerů až do roku 2013. Je to jedna z nejzásadnějších knih v tematickém okruhu dospívání, duševního zdraví, sexuality a užívání drog a alkoholu.
Viděla jsem i článek, který říkal, že jde o knihu, kterou by si měl přečíst každý teeneager. Proti podobným výrokům, které jsou chytlavé jako titulky, se vždy ohrazuji, protože Ten, kdo stojí v koutě není kniha pro každého. Jsou zkrátka lidé, kteří o ní prohlásí, že jde o chaotický brak. A já to chápu, protože to tak doopravdy zčásti je. Ale rozhodně by neměla být definovaná k přečtení od určitého věku. Byla by strašná škoda jí číst, když na ní nejste připravení. Nechte jí, ať si vás najde sama. Mě si našla v opravdu pravý čas. A mohu říct, že ještě před dvěma lety, by pro mě neznamenala tolik, co teď.
Jenom si přeju, aby mi Bůh nebo rodiče nebo Sam nebo sestra nebo někdo prostě řekli, co se mnou je. Aby mi prostě řekli, jak se mám změnit, aby to dávalo smysl. Aby tohle všechno přestalo.
Opravdu moc se mi líbila autorova práce s generačním traumatem. Obzvlášť v případě Charlieho otce. (Někdo by to mohl považovat za spoiler, jste-li citliví na sebemenší vyzrazení příběhu, nečtěte tento odstavec do konce 😉.) Charlieho otce (o kterém musím opravdu psát jako o „Charlieho otci“, protože Charlie neprozrazuje nic, podle čeho by ho „přítel“ mohl poznat a já bych jej mohla uvést) bil jeho otčím. Na prožité trauma v rodině se podle mě dá reagovat dvěma způsoby: buď se budete po celý život snažit dělat opak toho, co se vám stalo, nebo to budete opakovat. Charlieho otec má odpor k jakémukoliv násilí, je tedy jasné, jaký způsob reakce si vybral. Naprosto mě fascinuje a vhání slzy do očí síla tohoto muže. Ovšem celá Charlieho rodina mi přirostla k srdci. Jsou to hodní lidé i když mají své mouchy. Ostatně, jsou to přeci lidé.
Vyvrcholení zápletky (dá-li se to tak nazvat) mě skutečně zvedlo ze židle. Nebyla jsem na nikoho naštvaná, jen šokovaná. Ale zlobit se nedalo, právě kvůli generačnímu traumatu. Nádherně byl popsán moment, kdy jako by do sebe vše zapadlo a vysvětlilo se. Pokud po Ten, kdo stojí v koutě sáhnete, nesmírně se těším na chvíli, kdy toto prožijete. Škoda, že vás při tom neuvidím. Naše mysl je křehká, ale má za úkol udržet nás naživu. Dokáže proto bojovat se smutnými vzpomínkami a zatlačit je až do koutku mysli. Čtěte a pochopíte.
Při čtení této knihy jsem poprvé v životě cítila ve svém “prokletí“ i tak trochu dar. Protože ať už jste nadprůměrně citlivý, nebo tím, kdo stojí v koutě, vidíte díky tomu svět jinak. Prožíváme ho jinak. A já hádám, že to jsou výhody…
Chbosky se postaral i o scénář k filmovému zpracování. V češtině se film jmenuje Charlieho malá tajemství (protože i s originálním názvem, který je pro knihu i filmu stejný, a s českým knižním názvem, to činí docela chaos, běžně mluvím o Chboského díle vždy jako o The perks of being a wallflower). Je naprosto skvěle natočený a skvěle obsazený. Mám tedy malinko problém s Emmou Watson, která hraje roli Charlieho kamarádky Sam, protože se mi zdá, že Sam ztvárňuje jako free cool holku, která je tak nádherná a hustá, že to nejde popsat jinak než jako „free“ a „cool“. Ovšem Logan Lerman jako Charlie (nebo také Percy Jackson) je vážně úžasný. Je to jedno z mála filmů, který se mi líbil skoro stejně jako kniha.
Odpusťte, připadá-li vám tento text jiný než ty předchozí. Jinak pojatý, moc krátký či dlouhý a tak dále. Nepsala jsem to se srovnanými myšlenky, a ani si nemyslím, že budou někdy dostatečně srovnané, aby z toho mohl být právoplatný text. Na to jsem s Ten, kdo stojí v koutě moc spjatá. Stále se mi třepou ruce, když píšu tyto řádky. Dlouhou dobu jsem ani nevěděla, jestli budu schopná napsat číselné hodnocení. Nyní to už dokážu, a je to 10/10. Ale tato čísla pro mě dnes jaksi ztrácí hodnotu, protože vedle toho, jak nekonečně jsem se cítila, nedokáží obstát.
Zajímavost na závěr: Autor do Ten, kdo stojí v koutě zakomponoval i knihy, které jej hluboce ovlivnili. Největší místo v jeho srdci si získala kniha Kdo chytá v žitě, ale zmiňuje i díla Francise Scotta Fitzgeralda, která zbožňuji i já.
S pozdravem, Charlie
Comment