Asi jste zaznamenali, že většina knih, na které zde najdete recenze, hodnotím velmi vysoce a skoro vždy je doporučuji dál. Není to z důvodu, že čtu jen a jen knihy, které se mi líbí, při tom množství knih, které měsíčně přečtu, to není ani možné. Kdybych ale psala recenzi na každou z těchto knih, nejenže bych to v žádném případě nestíhala, ale ještě by mohly zapadnout knihy, které za to opravdu stojí. Avšak sem tam není od věci napsat i o knize, která se mi nijak nelíbila, abyste si vy, moji čtenáři, mohli udělat objektivní představu o váze bodů, kterými nakonec svou recenzi převedu na číselnou hodnotu. Tak tedy, dnes bych vám chtěla poreferovat o knížce Zimní slib od Rosie Goodwin.
Rosie Goodwin je v zahraničí velmi oblíbenou autorkou historických romancí převážně pro ženy. Napsala kolem čtyřiceti knih, ale v českém překladu jsme se ale dočkali pouze třech. Zimní slib je jednou z těch knih, na kterou ani nevím, jak jsem narazila, a co mě lákalo k jejímu přečtení. Matně tuším, že jsem po přečtení Malých žen toužila po něčem podobném. Tato knížka slibuje čtenáři, který se rozhodne si jí půjčit v knihovně, příběh o vnitřní síle a rodinném poutu. Ale ten, kdo si jí přečte zjistí, že nedostal vlastně ani jedno.
Rodina Sharpových byla ještě před rokem šťastná. Neměli moc majetku, ani velké stavení, a peníze spíš neměli, než měli, ale byli spokojení. Byli totiž spolu. To se ale brzo mělo změnit. Opal, Charlie, Susie a Jack přišli nejprve o maminku, která byla dlouho nemocná, a pak nečekaně i o tatínka, kterého schvátila horečka. Opal a Charlie, kteří jsou sami ještě dětmi, musí převzít zodpovědnost za své malinké sourozence. Farmář, pro kterého doposud pracoval jejich tatínek, a poté co dochodil školu i Charlie, je vyhodil z domu, kde děti Sharpovy prožili celé dětství, a který jim pronajímal. A do toho onemocněli i šestiletá Susie a dvouletý Jack. Do opuštěného domu, kam se uchýlili, táhne, a brzy jim dojde i jídlo. Aby měli mladší děti vůbec nějakou šanci na přežití, musí je Opal s Charliem odvést do sirotčince, kde se na ně alespoň podívá doktor. Charlie je zanedlouho obviněn z krádeže a neprávem odsouzen k sedmi letům v trestaneckých koloniích v Austrálii, a rodina je tak dočista rozbitá na kusy. Ať ale každý žijící Sharp zažívá sebevětší nepřízeň osudu, uchovává si vzpomínky na milované sourozence, a naději, že se zase jednou shledají.
Jedním z mála kladů Zimního slibu je, jak rychle se čte Díky bohu jsem měla 345 stran přečtených za jeden večer. Nedokážu si představit trávit s tak povětšinou nesympatickými postavami více času. Už od pohledu mi bylo jisté, že nepůjde o nějakou vysokou literaturu. A to jsou ani nečekala, ani nechtěla. Toužila jsem po pěkném příběhu, zasazeného do historického časoprostoru, u kterého si odpočinu. Bohužel se mi to nesplnilo; více jak polovina knihy mě nudila, postavy vytáčeli svým nelogickým chováním, a velmi vážně jsem pracovala s myšlenkou, že s ní hodím přes pokoj.
První z mnoha důvodů, proč bych měla mít se Zimním slibem nějaký problém, se nachází už v anotaci. Ta totiž tvrdí, že Opal se zavázala slibem, že zařídí jejich rodinné shledání. Jak ale vyplývá už z prvních pár kapitol, nebyla to ona nýbrž Charlie, kdo tak učinil. Charlie mi byl o hodně sympatičtější, než Opal, a tak mě potěšilo, že vyprávění z třetí osoby se nezaměřuje pouze na ni, ale i na něj, a zbývající sourozence. A nejen na ně, i na služebné, jejich spolupracovníky a přátele. Ptáte se, kde se na scéně příběhu, který začíná v barabizně s dírou ve střeše, vzali služebné? To je jedna z věcí, které mě malém přinutili k pokoření olympijského rekordu v hodu knihou.
Už při pohledu na obálku mě mělo napadnout, že půjde o neuvěřitelně idylickou záležitost. Většina postav měla z pekla štěstí, s čímž problém nemám. Mám ráda, když jsou v knihách dobří lidé, kteří hlavním hrdinům podají pomocnou ruku, jen kdyby to nebylo tak neférové. Shrňme si fakta, která si můžete přečíst už v oficiální knižní anotaci, takže vám jimi nic nevyzradím: Charlie je odvážen na trestanecké lodi do pracovních kolonií. Asi si dovedete představit, že už cesta do Austrálie není žádný med. A víte, co mezitím dělá Opal? Dostane příležitost si denně oblékat zdobené šaty, jaké má na obálce knihy. A po svých sourozencích ani nevzdechne.
Z počátku se kapitoly zaměřené na jednotlivé sourozence docela pravidelně střídaly. Později ale začali převládat ty o Opal. Bohužel. Opal není nijak hloupá, ale nejednou se mi zdálo, jako by prožívala zatmění mozku. Nebo z určitého důvodu jen chvílemi předstírala, že je hloupá husička? Později mě zklame i Charlie, který místo hledání sester a návratu do Anglie začne myslet na jejich zaopatření. Koho chce ale zaopatřovat, když neví, zda jsou vůbec naživu? Opal s Charliem se tváří, že dokud nenajdou svou rodinu, nebudou šťastní, ale ve skutečnosti mi to tak nepřipadá. Nejsympatičtější mi ve výsledku byla Susie. Může se zdát, že poté, co byli sourozenci rozděleni, měla nejlepší prostředky pro budoucí život (schválně nebudu prozrazovat více, protože věřím, že Zimní slib má někde své čtenáře, kteří se na příběh těší a nebyli by za vyzrazení děje rádi – z toho důvodu se ani nezmiňuji o malém Jackovi, jeho příběh je trochu komplikovanější), ale nijak jí to nestouplo do hlavy, na rozdíl od Opal. Zároveň jako u jediné postavy chápu její myšlenkové pochody. Přišlo mi logické, že sice po sourozencích smutněla, ale jak rostla, přizpůsobila se novému životu. Koneckonců byla ještě hodně malá, když došlo k jejich rozdělení.
Líbilo se mi, právě i v souvislosti se Susie, jak autorka ztvárnila, že život ve zlaté kleci neznamená automaticky štěstí. Bohužel, toho, co se mi na této knížce líbilo, je o hodně méně než to, co se mi nelíbilo, takže zase musím pokračovat ve výčtu záporů. Často jsem se ztrácela v časových skocích, i přes to, že sem tam byl poznamenán rok, ve kterém se nacházíme. Autorka si zvolila docela velké časové rozpětí, do kterého román zasadila. Samozřejmě, potřebovala dostatek času, aby se její postavy mohly vypracovat ze dna na vrchol, ale postupem času se děj už moc vlekl. Ani mě to nebavilo a ve čtení jsem pokračovala do pozdních nočních hodin jen proto, abych se k Zimnímu slibu nemusela další den vracet.
Také mi přišlo, že se hodně výrazů a slovních spojení opakuje (například „holka pro všechno“). Kdyby něco zopakovala dvakrát ta samá postava, tak mi to zvláštní nepřijde, ale ve dvou dějových linkách, tisíce kilometrů od sebe a v blízkém časovém sledu, už ano. Užitá slovní zásoba mi ale ve většině případů nevadila, naopak byla velmi milá a příjemná. Na konci knihy mi zůstal záhadou osud jedné vedlejší postavy a pár nejasných drobností. A vše dopadlo až moc idylicky na to, abych to mohla pokládat za dobře vymyšlené a ne prvoplánové.
Zimní slib je první díl série Drahé kameny, a vyšel v roce 2020. V sérii se nechystám pokračovat. Jsem ráda, že mám jeho čtení za sebou, a pravděpodobně si to už nikdy nezopakuju. Ať skončíme pozitivně, řeknu ještě, že se mi docela líbí obálka knihy. Především detail služebné, panství za Opal, a jehličnatá větvička na hřbetě knihy.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 2/10.