Terry Pratchett byl spisovatelem knih jak pro děti, tak pro dospělé. Žánr fantasy obohatil nejen svou velmi dlouhou sérií knih ze Zeměplochy. V roce 2009 byl povýšen do rytířského stavu a užíval titul sir. Zemřel 12. března 2015 na zákeřnou formu Alzheimerovy choroby. Zanechal po sobě manželku Lyn a dceru Rhiannu.
Tak. To, a pár dalších informací zná celý svět. Jaký ale byl tento bezesporu geniální muž? Jaké tajemství stálo za jeho velmi rychlou produkcí románů? Protože uvést ročně dvě až tři knihy není jen tak. Navíc se jeho knihy těšily takové oblibě, že byly přeloženy do 37 jazyků! Terry Pratchett byl neuvěřitelně výjimečným spisovatelem, ale i jedinečným a svérázným člověkem. Pokud se chcete to a mnohem více dozvědět, připadat si, jako byste s ním seděli v jedné místnosti, nebo si přečíst úžasný literární počin, který se nebojím přirovnat k Deníkům Alana Rickmana, sáhněte po Terryho oficiálním životopisu Život v poznámkách pod čarou.
Jednou, když Zeměplocha čítala teprve dvacet pět románů, se Terry Pratchett potkal na nakladatelském večírku s Jill Cooperovou. Spisovatelé se dali do řeči, přičemž Jill se zmínila o své asistentce Amandě. Abych tak citovala knihu, nazývala ji „božskou“ a „úžasně laskavou“. Navíc neváhala prohlásit, že je „nejlepší v oboru“. Terrymu to od té doby vrtalo hlavou. Je-li Jill Cooperová spisovatelkou, která potřebuje asistentku, není jím také on? Rozhodl se, že si osobní asistentku také najme. A měl jasnou představu o tom, kdo jí bude. Měl na mysli ženu z vesnice, nejlépe v důchodu, která není čtenářkou jeho knih, nejlépe žádnou nečetla. A tak dostal Roba Wilkinse. Rob, nebyl žena, bylo mu teprve dvacet devět let, a byl velmi zapáleným fanouškem Terryho knih. Když se Rob stal Terryho asistentem, a postupem času člověkem, který je mu v mnoha ohledech nejblíže na světě, splnil se mu sen mnoha z těch, se kterými stával ve frontě na Terryho autogramiádě.
Kdybyste tomu fanouškovi Terryho Pratchetta, když ten dusný srpnový večer odjížděl z Woolpitu domů s taškou plnou zeměplošské kořisti, řekli, že ho jednou dcera Trish Bakerové jménem Sally vyfotí z ánfasu a z profilu, aby posloužil jako model pro figurku Jeníka Ogga do zeměplošské sbírky Claregraftu (DW 136)… No, asi bych se domníval, že vám to srpnové vedro nadělalo v hlavě pěknou paseku, a mně nejspíš také.
Když nám Terryho vzal ten proklatý Alzheimer, připravil Terryho nejen o to, co jej dělalo Terrym, ale i o mnoho dalších knih, které mohl napsat. Jedním z těch, které už nestihl, byla biografie. Toužil jí nazvat Život v poznámkách pod čarou a stihl z ní nadiktovat několik tisíc slov, ale ne celou. Tak se toho chopil právě Rob Wilkins, který v knize, která se jmenuje tak jak si Terry přál, přináší nejen Terryho dětství, ale i svůj pohled na něj jako na člověka, s nímž strávil 15 let. A jehož odchod mu zlomil srdce.
Když Terry o románu řekl Neilu Gaimanovi, opáčil Neil, že to zní zajímavě, ale že by si mnohem radši přečetl knihu, která by se točila kolem jeho doposud nejoblíbenější postavy ze Zeměplochy – Smrtě. Neil vzpomíná, jak mu krátce po tom rozhovoru zazvonil telefon a Terryho hlas na něj vybafl: „Ty parchante. Jmenuje se to Mort,“ načež zavěsil.
Knihy Terryho Pratchetta jsou jedny z mých nejoblíbenějších. Pokaždé když je čtu, říkám si, jak geniální Terry byl. Jeho humor mě vždy spolehlivě rozesměje, a kdykoliv se do jeho knih ponořím, ocitnu se v jiném světě. A i když se o nich pak bavím s dalším fanouškem Zeměplochy, jako bychom v tu chvíli hovořili pouze v narážkách na dějové zvraty a hlášky, o které zůstanou nečtenáři navždy ochuzeni. Během čtení Života v poznámkách pod čarou mě nejednou napadlo, jaké měl Terry štěstí, že v životě narazil na lidi se stejným smýšlením jakým oplýval on sám. Setkala jsem se s teorií, že tito lidé v sobě mají něco, čím se přitahují. Říkám si, že Terry pro nás ve svých knihách zanechal i něco jako viditelný signál, abychom se my lidé se stejným smýšlením našli. Protože jakmile vidíte v autobuse někoho s výtiskem Hrr na ně! víte, že i kdyby to byl sériový vrah, je to sériový vrah, se kterým se máte o čem bavit.
Samotná kniha nemá ani jednu chybu. Nebudu tu tedy dlouze vypisovat, s jakými slovními obraty mám problém, nebo že jde o nudné čtení. Naopak, Život v poznámkách pod čarou mě nadchl stejně jako Deníky Alana Rickmana, ze kterých jsem byla ale setsakramensky nadšená (shodou okolností jde i o mou první recenzi tady na blogu). Přináší nám totiž Terryho, který měl tak širokou fantazii, že byl schopen z patra nadiktovat prakticky celý román. Jak popisuje Rob, on jako by to viděl na svých víčkách. Stačilo mu zavřít oči a měl jasno. Terryho život byl opravdu pozoruhodný, ať už když se v dětství skoro ze dne na den stal z dítěte, které nečte vůbec, dítětem, které je rozhodnuté přečíst celou obecní knihovnu. Ač slavil po celém světě mnoho úspěchů a vydělával hodně peněz, zůstal stále stejným, tím Terrym, který si potrpěl na klobouky a říkával, že: „Každý den, který přinese nový klobouk, je skutečně dobrý den.“
Přidanou hodnotou, kterou kniha obsahuje, je láska, která prakticky vyzařuje z každého slova, které Rob napsal. Rob Terryho opravdu ze srdce miloval. Byl pro něj nejen milovaným autorem, ale i osobou mnohem bližší. Tuším, že i když by to Terry nikdy nepřiznal, Rob se pro něj stal součástí rodiny. A co víc, byl ve své práci lepší než Amanda Jill Cooperové! Je znát, jak je Rob vděčný za to, kolik knih mohl vidět vznikat. A také to, jak moc jej zdrtila Terryho diagnóza.
A pak tu máme Terryho Pratchetta druhý den ráno za stolem v Kapli. O včerejší slavnostní premiéře nepadne ani slovo, ostatně už nikoho nezajímá, protože se odehrála včera a protože přes všechny ty vnější projevy slávy – absurdně dlouhá knižní turné, davy fanoušků na conech, premiéry televizních adaptací – nejdůležitější je v konečném důsledku muž v zahradnickém oblečení před obrazovkou počítače a jeho další kniha.
Naprosto úžasnými chvílemi v knize jsou ty, kde je citována nějaká Terryho kniha. Usmívala jsem se na celé kolo, když jsem tyto pasáže četla, ne-li je přeříkávala z paměti. Zajímavostí, která mě velmi potěšila, protože se týká Toničky Bolavé, je to, jak Terry na nápad s Toničkou Bolavou vlastně přišel. Na svůj rozsáhlý pozemek, kde se staral mimo jiné o kozy, si pořídil i ovce. A také ovčáckou boudu, v jaké žila Toničky babička. Tam s Robem sedávali a Terrymu se v hlavě tvořili první obrazy Křídy, která je moc měkká na to, aby na ní vyrostla čarodějka. Moc pro mě znamená i Robovo líčení, že psaní pětice knih o Toničce bylo jiné než těch ostatních. Nebylo potřeba tolik korektur, protože Terry viděl všechna slova, která knihy tvořila, naprosto jasně. 1
Rob píše opravdu skvěle. Poznávám pratchettovský styl, což se dalo očekávat, když strávil po Terryho boku tolik let. Terry po něm i pojmenoval jednoho z Nac mac fíglů z knih Toničky Bolavé, Roba Kterýtena. Robovo vyprávění je opravdu vtahující, málokrát jsem si přišla tak blízko vyprávění jako při čtení tohoto životopisu. Prožívala jsem naprosto každou stránku, jako bych byla v té místnosti s nimi. Bolelo mě číst o Terryho odchodu, ale nemám tušení, jak bolavé to muselo být pro Roba. V den, kdy nás Terry opustil, přišel svět o nesmírně výjimečného člověka.
Na podrobnější redaktorské debaty bylo ještě dost času, takže při těch prvních telefonátech mohly opravdu jen potvrdit, že jim knížka došla, něco málo z ní už stihly přečíst a – s trochou štěstí – se jim to líbilo. Z druhé strany místnosti jsem sledoval, jak Terry při telefonátech tiše poslouchá a jen občas řekne „dobře“. Nakonec zavěsil a přes stůl se na mě podíval a oznámil: „Tak nám to zase prošlo.“ A pak obrátil pozornost k novému románu na obrazovce před sebou, z něhož už stihl napsat pár tisíc slov.
Život v poznámkách pod čarou je kniha pro všechny, kteří mají rádi knihy Terryho Pratchetta. Protože po dočtení vám na něj zbyde nádherná vzpomínka. I když jste se s ním ani nikdy nesetkali, ani nebyli při tom, když krmil své želvy, stejně se neubráníte pomyslení si jo, to bylo tenkrát, jak Terry krmil své želvy!
Jednoznačně hodnotím jako 10/10.
Zajímavost: Díky této knize mohlo být Terrymu připsáno autorství mnoha povídek pro děti, které napsal ve své první práci jako novinář pod pseudonymem Patrick Kearns. V originále vyšli letos, 5. října, pod názvem A Stroke of the Pen: The Lost Stories. Je možné, že se jich dočkáme brzy i v češtině. Je ale velká škoda, že už je nepřeloží Jan Kantůrek2. Dalšího takového objevení se už ale nedočkáme, neboť na Terryho přání byl harddisk jeho počítače přejet poté, co zemřel, parním válcem.
- Terry se při zjištění své diagnózy nejvíce bál, že nestihne sérii s Toničkou dokončit. Stihnul to. Poslední díl Pastýřská koruna je zároveň i poslední knihou, kterou kdy napsal. ↩︎
- Jan Kantůrek je legendární překladatelem Terryho knih. Úžasně si s nimi vyhrál, tak skvěle, že si troufnu říct, že jde o jeden z nejlepších překladů na světě. Kantůrek stihl přeložit celou Zeměplochu a zemřel v roce 2018. Snad se s Terrymu tam nahoře potkají a popovídají si*. ↩︎
*No takhle, spíš si nepopovídají, protože ač Kantůrek oplýval vysokou úrovní v psané podobě angličtiny, domluvit se mu nějak nedařilo. Když se tedy Pratchett s Kantůrkem setkali, bylo jistě velmi zvláštní vysvětlovat Terrymu, že mu jeho překladatel nerozumí. Poté, co spolu ale předčítali českým čtenářům z nějaké knihy ze Zeměplochy, a Terry zjistil, že se publikum směje na úplně stejných místech, jako v originále, došel pravděpodobně k názoru, že tak marné to s tím Kantůrkem nebude.