V prvním díle série Richelle Meadové jménem Pokrevní pouta jsme se seznámili se Sydney patřící do společenství alchymistů – lidí, kteří vědí o existenci vampýrů a brání před nimi nevědoucí zbytek světa. I když alchymisté nemají vampýry příliš v lásce, musí s nimi občas pro vyšší zájmy spolupracovat. Jako třeba tehdy v prvním díle, když byla Sydney vyslaná do Palm springs jako alchymistická spojka spolu s princeznou z vampýrské rasy Morojů Jill, jejím strážcem Eddiem a kamarádem Adrianem, u něhož Sydney chvíli trvalo odhalit proč tam vlastně je (užitečný byl totiž asi jako lyže v létě). Jillina nevlastní sestra je královna Morojů, jíž se protestující část jejího lidu snaží svrhnout z trůnu. A to i skrze usilování o Jillin život. Aby ji udrželi v bezpečí a zabránili tak morojské občanské válce, předstírá celá skupina že jsou sourozenci a skrývají se v internátní škole Amberwood. A to se povedlo, Jill skutečně nehrozí žádné nebezpečí ze strany Morojů. Během první knihy se ale celá jejich skupinka octla v ohrožení ze strany druhé, o to krvežíznivější, vampýrské rasy: Strigojů. Tyto události a podivnosti, k nimž při nich došlo, zapříčinily, že do Palm springs přijeli za výzkumem i další vampýři – Soňa Karpová a Dimitrij Belikov. A právě jejich přítomnost je teď Sydneyiným největším problémem: Adrianovi totiž Dimitrij kdysi přebral přítelkyni (a co hůř, stále s ní je a vypadá to, že se jen tak nerozejdou), takže ho Adrian nyní nedokáže vystát a odmítá s ním spolupracovat. Zatímco Sydney toleruje Adrianovi výstřelky, protože chápe jak nepříjemná pro něj tato situace je, sama si dovoluje v relativním bezpečí okusit i zážitky, které jí byly kvůli přísné alchymistické výchově odpírány. Celá skupinka se soustředí na své vlastní potíže, a možná proto přehlédnou nebezpečí, které se po celou dobu skrývalo vedle nich. A tentokrát nepůjde ani o Strigoje, ani o Moroje.
Žila jsem v Palm Springs, kde jsem se vydávala za studentku v internátní škole, abych dohlížela na Jill Mastranovou-Dragomirovou, vampýrskou princeznu, která je nucena se ukrývat. Udržet ji naživu znamená uchránit její lid před propuknutím občanské války. Ta by rozhodně přilákala pozornost lidí ke světu, která se ukrývá pod povrchem jejich normálního života.
Pokrevní pouta jsou bezvadná série. Nenáročná, přesto ne hloupá – už několikrát mě překvapilo, jak závažná témata autorka zvládla do série hravě zakomponovat. Je i plná postav, za jejichž chováním se skrývá mnohdy překvapivá motivace a kvůli kterému je nelze nazvat bezchybnými hrdiny. A hlavně je moc příjemně napsaná.
Celá série je vyprávěna v ich formě z pohledu Sydney. Vyprávění z první osoby zrovna dvakrát nemusím, obzvlášť jde-li o ženskou hlavní hrdinku, protože ty se mnohdy chovají hrozně otravně a hloupě. Feyre z Dvorů, Clary z Nástrojů smrti, Kenna ze Vzpomínek na něj, Catalina z Lásky po Španělsku… Nebudu raději pokračovat. Sydney mě v prvním díle každopádně příjemně překvapila. Sice má určité nepříjemné vlastnosti, ale došlo mi, že ty musí mít každá věrohodná postava. Záleží však na tom jestli jsou dobře napsané. Feyre, Clary, Kenna i Catalina jsou možná silné ženské hrdinky, ale napsané jsou, s prominutím, jako otravky. Sydney z Pokrevních pout, prvního dílu, po kterém se jmenuje celá série, byla příjemná průvodkyně příběhem. Sydney ze Zlaté lilie… byla v podstatě stále stejná, ale sociální neobratnost, která je jaksi součástí její osobnosti, mi tu začala místy hrozně lézt na nervy. Určité její interakce mě přímo bolelo číst.
Do Zlaté lilie, stejně jako do Pokrevních pout, jsem se velmi rychle začetla. Ne, musím se opravit, protože začítat se nebylo vůbec potřeba. Do příběhů Richelle Meadové se vklouzává jako po másle. A jakmile se tak stane, odsýpají jedna báseň a neexistuje v nich místo, které by nebylo zajímavé. Je až podezřelé, jak mě Pokrevní pouta a Zlatá lilie baví. Jako by na mě snad autorka použila vampýrský nátlak, magii, při jejímž použití daný člověk dělá přesně to, co vampýr chce…
Chvilku mlčel. „Dobře. To musím uznat. Ale nemůžeš nic namítnout proti tomu, že co se týkalo Rose, nešlo o žádné soupeření mezi mnou a jím. Vidělas je spolu. Já nikdy neměl šanci. Nemohl jsem se mu vyrovnat.“
„No a proč bys měl?“ Chtěla jsem se ho zeptat, co s tím má společného Rose, ale Jill mi už několikrát říkala, že Adriana přivede zpět k tématu Rose naprosto cokoli.
„Protože jsem ji chtěl,“ odpověděl Adrian.
„Chceš ji pořád?“
Žádná odpověď. Rose byla nebezpečným tématem. Litovala jsem, že na to teď přišla řeč.
Sydney mimochodem vampýrský nátlak, stejně jako celou jejich magii, nesnáší. Občas zapomíná, že její přátelé jsou vampýři. Když si to ale připomene, nebojí se dát najevo, že vampýři jsou podle alchymistické výchovy (a tedy i podle ní) stvoření narozená proti přírodě a hnusí se jí. Tahle část Sydney mě vážně baví. Uznejme totiž jak jednoduché by bylo zachovat její a vampýrský vztah poté, co zjistila, že minimálně ti „její“ vampýři jsou moc fajn, úplně sluníčkový. I sami vampýři občas zapomenou, že Sydney je má hluboko uvnitř sebe za zrůdy. Je vidět, že je tato připomínka zabolí více než samotnou Sydney, která je jinak moc milý přátelský člověk, co ostatním nechce ubližovat. V tomhle se ale nebojí být drsná.
I když je hlavní dějová linka zabývající se avizovaným nebezpečím zajímavá, mé srdce si naprosto získaly vedlejší příběhové linie. Ať už ty temnější, jejichž zapojení mě překvapilo, nebo vztahové. Ohledně jednoho vztahu nám autorka poskytla velmi chytré indicie opírající se o fakta, která známe z předchozí knihy. Pokud si je pamatujete, pak jste tuto zápletku snadno odhadli. Mně se to povedlo, protože jsem první díl četla nedávno, a celou dobu jsem se tetelila uspokojením nad tím, jak krásně do sebe vše zapadlo.
A bavilo mě i jak příjemně rutinní děj je. Často v akčních knihách lituji, že se nemůžeme dozvědět více o běžném životě postav. Třeba v Harrym Potterovi bych si klidně přečetla o každičkém dni, který bradavičtí studenti stráví na „nudném“ vyučování mezi vším tím dobrodružstvím, a o dalších běžných činnostech jejich dní. Tady se mi to splnilo – Sydney a spol. jsou většinu času ve škole, sem tam přijde nějaká akce, ale pak zase návrat k rutině. Mají mimoškolní aktivity, do toho jsou tu Sydneyiny alchymistické povinnosti. Je jednoduše skvělé s nimi trávit čas. A když už jsem Sydney naložila co se jejích sociálních dovedností týče, pojďme ji naopak trochu pochválit. Na Sydney totiž leží opravdu hodně velká zodpovědnost a možná ještě větší očekávání rodiny. Ale ona si na to ani jednou nepostěžuje nebo se nad tím nepozastaví. Pozastavuje se nad svým rozporem ve vnímání některých vampýrů jako přátel a tím, co jí celý život alchymisté říkali – tedy že vampýři jsou monstra. Ale nad zodpovědností, kterou nese na svých bedrech ve věku pouhých osmnácti let, ne. U alchymistů je takové nasazení poměrně běžné, ovšem nějaké to povzdechnutí si by jí asi nikdo nemohl zazlívat. Jenže na to je Sydney až moc dobře vychovaná a hlavně obětavá. Krásně to mladším čtenářkám ukazuje, že síla všech fiktivních hrdinek nemusí spočívat jen ve fyzické síle a ohánění se mečem (občas to ale potřebujeme slyšet i všichni).
Čím dál více jsem pozorovala, že lidé jsou schopni stejně zlých činů jako vampýři – a že vampýři jsou schopni i činů dobrých. Záleží na činech, na ničem jiném.
Kolem Sydney se ve Zlaté lilii začíná rýsovat romantika, avšak i v tomto případě dávám přednost vedlejším romantickým zápletkám (i proto, že v jednom případě je to láska nešťastná, což je mé oblíbené téma). Ty se nám tu dotýkají Angeliny, Eddieho, Jill, Treye… Nebo Soni Karpové a jejího snoubence Mikhaila, které máme na obálce Zlaté lilie. Je to zajímavá volba, protože Mikhail v tomto díle není osobně vůbec přítomen a jen se o něm mluví. Myslím, že byl ve Vampýrské akademii, sérii, na níž Pokrevní pouta navazují, ale tu jsem nečetla, takže ho vlastně vůbec neznám. Ovšem moc jiných možností pro pár na obálku nebylo, uznávám. Obálky obou sérií nakreslila šikovná ilustrátorka Adéla Stopka.1
Podtrženo, sečteno: Zlatou lilii hodnotím nakonec stejně jako první díl, tedy 9/10. Nic navíc, třeba jen o chlup lepšího než v prvním díle, totiž nepřišlo.
- Pokud by vám se nějaká její kresba obzvlášť líbila, můžete si je u ní zakoupit ve formě printů v jakékoliv velikosti. Protože mojí kamarádce Verče je Soňa na obálce velice podobná (což se Verče velmi zalíbilo), pořídila jsem jí u Adély k narozeninám print této obálky. ↩︎