Na tento díl Pokrevních pout jsem se obzvlášť těšila. Ne tak kvůli hlavní dějové lince, se kterou jsem začala mít v předchozím díle Indigové kouzlo lehké potíže, ale hlavně proto, že na obálce jsou postavy dhampýra Eddieho a vampýrské princezny Jill. Právě kvůli Jill se celá série odehrává v Palm springs – zde je Jill jakožto nevlastní sestra královny vampýrské rasy Morojů ukrytá před atentátníky usilujícími o její život. Eddie byl do Jill dlouho zamilovaný, ale kvůli jejímu postavení si pro ni nepřipadal jako pouhý strážce dost dobrý. A Jill k němu začala něco cítit zrovna ve chvíli, kdy si Eddie našel přítelkyni. Tahle dějová linka mě velmi baví, a tak jsem doufala, že se má oblíbená dvojice konečně dostane i v příběhu do situace, v jaké je zobrazena na obálce – tedy do situace romantické. Nebudu vám nic prozrazovat, ale s poměrně nečekanými vývojem této dějové linie jsem spokojená – jako ostatně s celou knihou Ohnivé srdce.
Čtvrtý díl Pokrevních pout od Richelle Meadové přináší pokračování příběhu alchymistky Sydney. V Palm springs teď řeší kromě ochrany princezny Jill další prekérní situaci. Respektive nejednu situaci – alchymisté Sydney do Palm springs poslali na zaučení její mladší sestru Zoe. A protože Zoe je silně ovlivněná jejich velmi přísným a k alchymistům loajálním otcem, musí se mít Sydney neustále na pozoru. Opět musí předstírat, že se jí její vampýrští přátelé hnusí a hlavně, že jednoho z nich nemiluje. Zatímco před Zoe Sydney předstírá, že netouží po ničem jiném než se od „vampýrských stvůr“ dostat co nejdál, stále pracuje v protialchymistickém odboji a spolu s Adrianem ji čím dál více láká myšlenka na útěk. Pryč od alchymistů, jejich přísných pravidel i zákazu vztahu mezi lidmi a vampýry. Dobře ale ví, že alchymisté by ji nikdy nenechali jít. A zatímco si je jistá, že nikdo nic netuší, je čím dál neopatrnější a nechává za sebou stopy vedoucí k jejímu druhému životu. A těch si někdo poctivě všímá…
Jenže o to právě jde. Sydney obvykle všechno dělá ideálně. Je pečlivá. Není ten typ, co věci uspěchá nebo se spokojí s druhou nejlepší možností. Teď to ale uspěchala. Změnila optimální sled událostí svého experimentu, aby vše urychlila. To by asi udělal každý. Já rozhodně ano. Podstatné ale bylo, že to udělala Sydney. Nejedná impulzivně a na základě emocí, ale tentokrát ano. Sydney je vyděšená.
Předchozí tři díly Pokrevních pout byly vyprávěny pouze z pohledu Sydney. V Ohnivém srdci se však k Sydney přidává se svým pohledem na věc i hlavní mužská postava Adrian. Střídají se tu tedy kapitoly zaměřené na Sydney a Adriana. A musím říct, že to bylo jenom ku prospěchu. Adrian příběh hezky oživil a dodal mu jiskru. Třetímu dílu jsem vyčítala množství zápletek, které mě nudily a zároveň děj činily celkem neuvěřitelný. Možná to bylo i kvůli tomu, že autorka do jisté míry vyčerpala své nápady na to, co by Sydney jakožto alchymistka a nově i praktikantka magie mohla celou knihu dělat. Tím, že příběh rozdělila na Sydneyiny „alchymistické“ kapitoly a Adrianovy „vampýrské“ a lehce nespoutané, se nemusela uchylovat k žádným zbytečným úskokům v ději a nerealistickým hloupostem.
Ohnivé srdce bylo obzvlášť věrné obyčejnému životnímu průběhu. Sydney s Adrianem totiž řešili i své vztahové problémy a dostali se do fáze, kterou si projde každý pár. Tohle téma bylo hezky pojaté. Jejich vztah neobsahoval téměř žádná šíleně romantická vyznání jako z filmu, byť náběh na ně by se občas našel. Z hlediska romantiky mě potěšily i vedlejší dějové linky, v nichž své vztahové trable a radosti řešily ostatní postavy. Na rozdíl od minulého dílu zde dostaly více prostoru, z čehož jsem měla velké potěšení. Jejich příběhy mě zajímají skoro více než hlavní dějová linka. I když i ta si na rozdíl od minule polepšila.
Zase mě začali zajímat alchymisté, Sydneyniny aktivity pro odboj i politické problémy vampýrské rasy Morojů. Bavilo mě fungování alchymistů jako ultra tajné organizace i běžný život vampýrů, o němž jsme se zde dozvěděli zase více. Autorka má pozadí svého světa, na němž celou sérii Pokrevních pout vystavěla, moc dobře vymyšlené. Přestože upíry jsem nikdy moc nemusela, po tomto díle cítím, že jim propadám. Už pro mě ani v jiných knihách nebudou odstrašujícím znamením. V Ohnivém srdci se mimochodem podíváme na vampýrský královský dvůr, který je vyobrazený na ořízce knih.
„Neutlumí to moji kreativitu, že ne? Bez pocitů nebudu schopný malovat jako dřív.“
„Takhle naříkají všichni umělci,“ prohlásil Einstein s tvrdým výrazem. „Ovlivní to jisté věci? Možná, ale víte, co opravdu ovlivní vaši schopnost malovat? Když budete v takové depresi, že nebudete schopen vylézt z postele. Když se probudíte ve vězení po noci opileckého hýření. Když se zabijete. Takové věci vaši kreativitu zničí.“
Konec knihy je jedno velké drama. A já si ho zatraceně užila. Nebyla jsem si jistá, jestli má autorka dostatek odvahy na scénář, kterým Sydney a s ní i nás strašila od prvního dílu, ale mile mě překvapila. Měla ji a příběhu to jen prospělo! Nevím, co se s Richelle Meadovou od předchozího lehce podprůměrného dílu stalo, ale doufám, že v tom pokračovala. Ohnivé srdce bylo přesným opakem Indigového kouzla, tedy nadprůměrnou knihou ve všech ohledech. Nemám co vytknout a brzy se pustím do pátého dílu, do Stříbrných stínů. Už mimochodem známe datum vydání šestého dílu, který celá Pokrevní pouta uzavře. Světlo světa spatří 26. listopadu a bude se jmenovat Rubínový kruh.
Marcuse Finche sice nemám v lásce, ale podporuju jeho cíl, že je třeba zmařit plány alchymistů a už jim nedovolit, aby ovlivňovali a ovládali mysl lidí. Sydney se rozhodla s ním neodjet a nedokončit celý proces, protože nebyla připravená na život na útěku. Navíc věřila, že toho dokáže víc, když si bude i nadále zachovávat spojení s alchymisty. Byly to ušlechtilé důvody, ale líp než kdokoliv jiný jsem věděl, že možná tím největším důvodem pro ni bylo, že nechtěla opustit mě.
Tuhle sérii mohu jedině doporučit. Mám pocit, že s každým dílem cítím touhu ji doporučovat více a více. Výjimkou potvrzující pravidlo je jen třetí díl, který momentálně vnímám jako mírné zakolísání na jinak velmi kvalitní cestě za epicky znějícím finále. Jak možná víte, Pokrevní pouta navazují na sérii Vampýrská akademie. S pár postavami z Akademie se potkáme i v Ohnivém srdci, jak už je ostatně tradicí. Upřímně nemohu říct, že mi byly zrovna sympatické, tudíž jsem ráda, že jsem Akademii kulantně přeskočila a začala rovnou Pokrevními pouty. Vnímám to tak, že pokud vám nevadí klišé z young adult knih, nic vám nebrání v tom pustit se i do Vampýrské akademie. Ale pokud hledáte něco malinko vyspělejšího a možná i originálnějšího, pak začněte rovnou s Pokrevními pouty. Máte mé vřelé požehnání!
Podtrženo, sečteno: k tomuto dílu nemám žádné výhrady. Cítím, že autorka si ještě trochu svého umu schovala do dalšího dílu, takže v rámci žánru hodnotím 9,5/10.
P. S. Pokud se divíte proč je kniha na fotce trochu pomuchlaná, je to z toho důvodu, že jsem si ji zvládla polít dvakrát během jednoho dne čajem. Mohla ještě dopadnout hůř.