Velitelé v armádě často tvrdili: „Nejdřív jsi voják a až potom člověk.“ Já s tím jako věčná potížistka nesouhlasila a tady jsem viděla, že mám pravdu. Tihle kluci byli hlavně lidi.
Knihy Martina Moravce jsou jedním z toho nejlepšího, co může česká non fiction literatura nabídnout. Novinář a šéfredaktor přílohy Magazínu Mladé fronty DNES se k psaní knižních rozhovorů se zajímavými osobnostmi dostal skrze spolupráce na biografiích – v roce 2016 napsal spolu s badmintonistou Petrem Koukalem knihu Jsem, v roce 2018 pak s Koukalovou dnes již bývalou manželkou, biatlonistkou Gabrielou Soukalovou, knihu Jiná. A v roce 2019 začala jeho veleúspěšná série knižních rozhovorů. Mezi osobnosti, které vyzpovídal, se řadí neurochirurg Vladimír Beneš, pilot David Hecl, bývalý přední kriminalista Josef Mareš, lékař letecké záchranky Marek Dvořák, vyjednavač Adam Dolník a nově i bývalá armádní psycholožka Helena Sováková. Kniha s plukovnicí Sovákovou mu vyšla v roce 2025 a byla mezi čtenáři velmi očekávaná. Vůbec poprvé totiž Moravec vyzpovídal ženu.
Osobně mi vůbec nevadilo, že Moravec dosud zpovídal samé muže. Vždy přinesl úžasný náhled do chytrých myslí, které byly zkrátka shodou okolností mužské. Neviděla jsem v tom žádnou skrytou motivaci. Ale vím, že některým čtenářům to tak připadalo. Moravec měl před sebou tedy nelehký úkol, ať už si ho uvědomoval nebo ne – najít zajímavou ženu, která svými historkami a přínosem nezklame a obstojí v jím vytvořeném světě mužů. A našel ji díky protagonistovi své předchozí knihy Adamu Dolníkovi. Tu máme sice doma, ale stále jsem ji nečetla, takže o něm vím jen z doslechu. Každopádně kromě toho, že působí jako vyjednavač, pořádá také kurzy přežití. A to s nikým jiným než s psycholožkou Helenou Sovákovou. Znali se už dříve díky jejich působení v armádě, stali se přáteli a nyní také oba patří k lidem, jenž Moravec skrze své vynikající publikace proslavil.
Část jednotky totiž byla nasazená v Basře v opravdu nebezpečných podmínkách, a když se její členové vraceli ze služby na základnu, šli spát rovnou do bunkru. Ostatní si toho samozřejmě všimli a začalo jim to vrtat hlavou. „Jdou do bunkru, protože něco vědí,“ šuškalo se. Někteří vojáci si dokonce začali ve svém korimeku z pytlů stavět zákopy a to na klidu v jednotce taky nepřidalo. Pár děvčat skončilo na neurolu a stávalo se, že se při raketovém útoku v bunkru rozbrečely. Měly takový strach, že už ho v sobě neudržely.
Kniha psaná formou klasického rozhovoru je rozdělena na pět částí. Každá je pojmenovaná podle toho, jaké části Helenina profesního i osobního života se věnuje: Mise, Voják, Rodiny, Duše a Můj život. Ač nevím jak to Moravec dělá, přechody mezi jednotlivými kapitolami jsou vždy nenásilné a dohromady dává celá kniha smysl; a to přestože jsou témata kapitol často různorodá. Na první pohled se vám to tak zdát nemusí, ale po dočtení vznikne ucelená mozaika informací, které se na sebe díky řazení jednotlivých částí postupně nabalí a doplní. Jelikož mě vždy armáda fascinovala, obzvlášť pak američtí Navy Seals, hltala jsem všechny části knihy. Dozvěděla jsem se mnoho nového jak o životě vojáků a armádě jako takové, tak o fungování české armády.
Mám od Moravce přečtené nyní tři knihy. Kromě knihy o Heleny Sovákové jsem také četla ty o Marku Dvořákovi a Josefu Marešovi. Ale kdyby někdo vůbec netušil, co od nich čekat, mám připravené krátké nastínění. Moravcovy knihy jsou jednoduše uvolněným povídáním mezi dvěma lidmi, kteří si mimořádně sedli. Každý, koho si Moravec vybral a o kom už jsem četla, s ním nějakou záhadou sdílel smysl pro humor i přístup k životu, takže na stránkách knihy mezi nimi byla patrná chemie. Díky jeho správně pokládaným a zajímavým otázkám dokáže čtenáře jednoduše uvést do situace skrze fakta získaná rešerší a zpovídané tak ušetřuje nutnosti vysvětlovat vše od píky. Umožňuje tím i rovnou přejít k zajímavým částem jejich povolání. Zároveň však poskytuje prostor, aby komplikovanější termíny či aspekty své práce vysvětlili sami profesionálové, kteří díky inteligenci vyžadovanou svým povoláním dovedou vše hravě přiblížit i úplným laikům. Moravec umí navodit takovou atmosféru, že má čtenář hned pocit jako by u rozhovoru seděl přímo s ním a zpovídaným. Možná se vám to zdá zvláštní, číst rozhovorovou formu, kterou jsme zvyklí vídat převážně v časopisech a novinách, i v knize. Ale věřte mi, že je to mnohem osobitější způsob, jak vyprávět o něčím životě než číst biografii napsanou najatým ghostwriterem.
Mezi vojáky se historicky nese jedna věta: „Poslední náboj si necháš pro sebe.“ Ne že by jim to radili velitelé, ale sami věděli, že by to v krajním případě udělali, stejně jako to kdysi udělali českoslovenští parašutisti po atentátu na Heydricha. Pokud vás zatkne Tálibán, málokdo by chtěl být součástí jeho propagandy a veřejné popravy, kterou pak na videu uvidí celý svět, včetně jeho blízkých.
A co přinesla kniha s Helenou Sovákovou? Oproti předchozím knihám se samými drsnými muži rozhodně jemnost. Nejsem si jistá zda je to tím, že je Helena žena, nebo že pracuje s křehkou lidskou duší a musí k ní jemně přistupovat. Každopádně pokud vám například v knize s Josefem Marešem chyběla trocha soucitu, Helena ho má za oba dva. Soucit, porozumění i upřímnou snahu pomoci. Na tři sta čtyřiceti čtyřech stranách vypráví o svých začátcích v armádě, jak se do ní vůbec dostala i jaké první mise ji v rámci její kariéry čekaly. Vše, co zažila v Iráku, Afghánistánu i České republice líčí autenticky a její prožitky jsou pro čtenáře i pro ni (i po všech těch letech) velmi emotivní. To, že se Helena během let praxe nezatvrdila a nestala se netečnou, myslím dokonale vyjadřuje vše, co o ní jako o psycholožce musíte vědět. Kromě vypjatých chvil na misích se společně dostanou i k líčení běžného života na základně, nehodě autobusu českých turistů v Chorvatsku, kterým Helena oznamovala smrt jejich blízkých a poskytovala psychologickou pomoc, nebo jaký má podle ní vliv na psychiku dnešní doba. Přiznám se, že jsem si vždycky říkala jaké pro psychology asi je poslouchat o životech jiných lidí včetně všech skandálních podrobností. Na knihu s Helenou jsem proto byla až bulvárně zvědavá. Nezklamala mě a přinesla i mnoho příběhů reálných vojáků, kteří se potýkali s vinou, odloučením od rodiny, traumaty z války, stresem i šikanou od nadřízených. Sama Helena si šikanou v armádě také prošla a to bylo jedním z důvodů, proč z ní odešla. Zatímco léčila duše jiných, musela tedy léčit a pečovat i o tu svou.
Sedla jsem si na židli a chvíli mlčela. Pak jsem vysvětlila, proč tam jsem. „Nemusíte říkat vůbec nic. Ale kdybyste se chtěli podělit o to, co se stalo, jsem tu teď pro vás. Budu vás poslouchat, nebo tu spolu můžeme jen tak být. Na cokoliv se mě můžete zeptat. Co se teď v Česku děje nebo jak jsme oznamovali úmrtí příbuzným.“ Chtěla jsem, aby věděli, že jsou pozůstalí v pořádku a že je o ně postaráno. Taky jsem jim přivezla několik vzkazů, z nichž jeden byl od Lucie, partnerky Ivoše Klusáka. „Pozdravuje vás, myslí na vás a děkuje, že jste byli Ivošovi tak skvělými kamarády,“ řekla jsem. Několikrát jsem si opakovala, že se hlavně nesmím rozbrečet a že musím zůstat profesionálkou jako předtím v nemocnici. Ale tentokrát jsem to nevydržela. Se zlomeným hlasem jsem předala vzkaz, ukáply mi první slzy, začala jsem se omlouvat, říkat, že je mi to trapné… Vidíte, brečím i teď.
Knížku s Helenou Sovákovou jsem původně číst nechtěla. Nebo chtěla, ale ne ještě v roce 2025. Jenže pak Helena s Martinem Moravcem přijeli k nám do Brandýsa nad Labem na besedu, a tam mě během necelé hodiny a půl přesvědčili – aniž by se o to snažili. Stačilo jim nastínit pár historek zmíněných v knize a průběh společné spolupráce. Helenina lidskost a inteligence byly už během besedy očividné a velmi na mě zapůsobily. Martin byl zase tradičně vtipný. Potěšilo mě, že se projevoval se stejným humorem, jaké znám z jeho sloupečků v Magazínu Mladé fronty DNES. Pravidelně je totiž čtu. Když se spojí kombinace těchto dvou výjimečných osobností, přičemž jedna má za sebou zajímavou a jedinečnou kariérou, vznikne čtení, u kterého se chce čtenáři někdy slzet a jindy se zase upřímně smát. Někdy mu jde po těle husí kůže a na další stránce už ho regulérně mrazí. Tak jsem to třeba měla u kapitol, které vyprávěly o smrti pěti českých vojáků v Afghánistánu. Jejich smrt rodinám oznamovala Helena se svými spolupracovníky brzy ráno, aby se to nedozvěděli od nikoho jiného než od nich. Kromě zajímavých poznatků a historek z praxe kniha obsahuje i spoustu praktických rad pro jednoduchou osobní psychohygienu, které Helena dnes už jen jako běžná psycholožka používá. Tohle čtení tak vede i k zamyšlením nad sebou samým.
Lidská psychika je fascinující oblast. A když máte při ruce někoho, kdo jí rozumí tolik jako právě Helena Sováková, je radost jí probádávat. Vůbec bych se nedivila, kdyby přečtení této knihy s podtitulem Plukovnice lidských duší zbavilo mnoho lidí strachu z psychologických sezení a terapií. Heleně se po celou knihu dařilo odbourávat stigmata panující kolem vyhledání odborné pomoci a její chápavá povaha a doklady z praxe potvrzují, že když si najdete skutečně dobrého psychologa s nímž si sednete, dokážete se dostat i z toho největšího dna a temnoty. Když to zvládli muži každý den ohrožováni smrtí, kteří byli svědky nepředstavitelných hrůz války a za své duševní problémy třeba i ponižováni, tak proč ne my. My, kteří se díky nim nemusí žádné války momentálně obávat.
Svěřit se chce obrovskou sílu a já obdivuju všechny, kteří to dokážou. Ať už je to voják, nebo rozvádějící se manželé. Spousta z nás má ještě z výchovy zakořeněné, že nejlepší cesta vyřešit problém je před ním utéct. Schovat se, dělat, že neexistuje, a on buď časem zmizí, nebo se vyřeší sám. Máme na to i hezké rčení: Zamést něco pod koberec. Jenže takhle život nefunguje. Problém sice zmizí, ale jen na chvíli.
Podtrženo, sečteno: číselně hodnotím 10/10. A to, co mi kniha dala? To je nehodnotitelné.