Svět se rozzářil, jako by se ocitl v plamenech, a najednou tu byli – čtyři příšerná monstra na svých strašlivých ořích. Obludní hřebci se vzpínali a bušili kopyty do vzduchu, zatímco jejich páni se kolem sebe rozhlíželi cizíma, děsivýma očima.
Mor, čelo ozdobené korunou.
Válka s taseným ocelovým ostřím.
Hlad, třímající kosu a váhy.
A nakonec Smrt, zhouba s temnými křídly složenými na zádech a s pochodní, z níž stoupal páchnoucí dým, v ruce.
Čtyři Jezdci apokalypsy, kteří přišli, aby uchvátili zemi a vyhubili smrtelníky, kteří na ní žili.
K romantasy, neboli romantickým knihám ve fantasy kulisách, nemám dobrý vztah. Nejspíš jsem nikdy nečetla žádnou, která by se mi líbila, a to asi i proto, že si do nich autoři (převážně tedy autorky) volí romantické linky zabývající se přerodem vztahu od nepřátel k milencům. Na sociálních sítích je to prvek velice populární, ale podle mě jde o tu nejméně realistickou věc, která může v knihách být. Od nepřátel k milencům jako takové už jsem dobře zpracované četla, ale nikdy ne v romantasy knihách. Tam je totiž představa nepřátel, kteří se do sebe zamilují, následující: hlavní hrdinka neustále opakuje jak svého nepřítele strašně nenávidí, ale zároveň jí přitahuje a nemůže si pomoct ale neustále nad ním musí v duchu slintat. Vždy je to navíc hrozně hloupě napsané, jako by ženy skutečny byly slabším pohlavím, za které byly považovány v minulých stoletích, protože ani nenávidět nedokážou racionálně a do všeho pletou vlastní zcestné pocity. Mor, první kniha o prvním ze čtyř biblických Jezdců apokalypsy, kterou napsala Laura Thalassa a vydal Booklab, měl ale samá dobrá hodnocení z nichž mi přišlo, že by mohlo jít o něco jiného než na co jsem doposud měla smůlu (protože o štěstí se mluvit nedá). A tak jsem Morovi, odpornému chlapíkovi, po kterém se jmenuje stejně odporná nemoc, dala šanci a pustila se do čtení s otevřenou myslí a bez předsudků.
Je Mor skutečně tak odporný? Získat odpověď na tuto otázku má možnost pět let po příchodu Jezdců apokalypsy Sara. Už má dost sledování příšerného utrpení, už má dost přežívání. Za obojí může Mor a tak se Sara se svými kolegy z hasičské stanice dohodnou, že se ho pokusí zabít. Je to sebevražedná mise, protože každý kdo se k Morovi jen přiblíží, každý kdo je s ním dokonce i ve stejném městě, se neodvratně nakazí morem a zemře. Zabít Mora proto půjde jen jeden z nich. Los padne na Saru a ta nemůže uvěřit svému štěstí, když se jí Mora opravdu povede zabít. Až na to, že jí jaksi unikla informace, že se Mor umí uzdravit z jakéhokoliv zranění, protože je nesmrtelný. Za to, jak bolestivé „umírání“ mu připravila, se Mor rozhodne jí ušetřit nakažení, vezme si ji do zajetí a je připravený přimět ji trpět jak fyzicky, jako když ji potáhne za spoutané ruce za svým koněm, tak duševně, jako když ji bude nutit sledovat nevinné lidi jak v bolestech umírají. Protože je ale Sara prvním člověkem, s jakým kdy Mor přišel do delšího kontaktu, je pro něj také fascinující. Sara je odhodlaná zařídit, aby přestal s šířením nákazy, ale když se v Morovi začne probouzet lidskost a lidské city, je pro ni těžké cítit k němu i pouhou nenávist.
Jezdci se rozjeli do čtyř koutů světa, a kudy prošli, tam se rozbíjely stroje, vybuchovaly pojistky. Internet se zhroutil a počítače přestávaly pracovat. Selhávaly motory a letadla padala z oblohy.
Jeden po druhém vypovídaly službu veškeré lidské vynálezy a zeměkoule se ponořila do temnoty.
Tak to bylo a tak to bude i nadále, protože věk člověka skončil a začal věk Jezdců.
Přišli na zemi a přišli proto, aby nás zničili.
Na jednu stranu slyším jak přihlouple příběh a i pouhý náznak, že by se Sara snad mohla zamilovat do ďábelského Mora, zní, na stranu druhou je to ale mnohem nápaditější než mnoho knih, které jsem četla a líbily se mi. Měla jsem smíšené pocity ještě než jsem začala číst, mám je i teď po dočtení. Předtím mezi nimi ale byla i naděje, že se mi kniha bude líbit. Tu teď nahradilo zklamání. Začněme tím, co se mi na Morovi líbilo, to totiž bude rozhodně kratší než vše, co se mi nelíbilo. Tak tedy, autorka má smysl pro dramatično, které ale umí vkusně prokládat ironickými a vtipnými poznámkami. Vypráví sice z první osoby z pohledu hlavní hrdinky Sary, což rozhodně nebývá můj šálek kávy, ale nenapsala ji (po většinu příběhu) nijak příšernou a iritující, což jako naschvál hrdinky vyprávějící v ich-formě v tomto žánru často bývají. Sara mě naopak do dobré poloviny knihy bavila, uvažovala poměrně inteligentně a byla vtipná. Ani Laura Thalassa neumí napsat smysluplnou romantickou linku typu od nepřátel k milencům, takže Sara si už od prvních chvil, kdy Mora spatřila, nedokázala odpustit komentování jeho andělského vzhledu. Ale to jsem jí po nějakou chvíli dokázala prominout, protože vše okolo se mi poměrně líbilo. Jenže pak se romantická linka rozjela naplno a já dál četla už jen proto, abych se ke knize nemusela už nikdy vracet.
Vzhledem k tomu jak se kniha jmenuje a co je jejím motivem, vás asi nepřekvapí, že je v ní i docela dost pasáží popisující průběh moru a smrt. Když opominu, že to není nic hezkého, aspoň to tematicky doplňuje postapokalyptickou atmosférou, kterou autorka hezky vybudovala. Mor není nic pěkného, takže je dost možné, že někomu tyto pasáže přijdou i nechutné, já jsem ale daleko více znechucená z vykreslení Sary, které se progresivně zhoršovalo právě od poloviny knihy. Odpusťte, jestli budu nedej bože znít jako aktivistka, ale jsem znechucená rovněž z toho, že takto vůči všemu slepou hrdinku, kterou jednoduše opijete rohlíkem a jíž vůbec není blbé „cicmat“ se s Morem de facto na hrobech lidí, jež zabil, napsala žena. Přijde mi to dočista ponižující, a to nejen jako pro jinou ženu, ale i pro čtenářku. Protože kdyby si Mora přečetl někdo, kdo má z romantických knih leda tak legraci, jedině by se mu potvrdilo, že to dělá z dobrého důvodu. Sara si navíc po většinu příběhu neuvěřitelně protiřečí, čímž z ní autorka dělá tak trochu šaška. Sara například sice opakuje jaké je Mor monstrum, když zabíjí v rámci svého poslání, ale když někoho zabije i mimo něj, pouze proto, že potřeboval někoho k něčemu přinutit, jednoduše před tím zavře oči. A má strašnou sklerózu, protože na to dokáže ve vteřině zapomenout a Mora litovat za jeho těžký život, a to i přesto, že před sebou vidí desítky mrtvých těl. Takové věci Sara obecně prostě neřeší (když se jí to tedy hodí); chtěla jsem sem napsat trochu jiné ponaučení, ale jestli mělo čtení Mora nakonec nějaký smysl, je to vzít si příklad ze Sařina mámtonapárkuismu.
Jednou z věcí, které mě na celé knize nejvíce vytáčely, byly několikrát se opakující situace. Zatímco Sara s Morem cestuje po světě a Mor si vesele dál infikuje lidi, někdo má čas od času stejný nápad jako měla Sara předtím, než se z ní inteligence vypařila jako pára nad hrncem, a pokusí se na Mora spáchat atentát. Kvůli po většinu času nefunkční elektřině se totiž zpráva o jeho nesmrtelnosti ztratila v éteru. I když bylo to opravdu kvůli tomu? Sara na to totiž také neustále zapomínala a když Mor čelil útokům, chovala se s prominutím jako hlupačka a hysterka. Nejradši by ho bránila vlastním tělem i když to je samozřejmě ona, kdo z nich dvou může zemřít. Když se to stalo snad již po čtvrté, měla jsem chuť s ní zatřást a křičet na ni, aby si už proboha zapamatovala, že Mor nemůže zemřít.
Hlavním poselstvím knihy měly nejspíš být otázky zda je lidstvo opravu tak zkažené jak neustále slyšíme z médií, kolik nás stojí pomoc druhým v nouzi a kde se v nás bere soucit. Já mám ale jiné otázky: Má Sara vůbec sebeúctu? Jak by mohl příběh vypadat, kdyby se chovala tak, jak se od člověka tváří v tvář Jezdci apokalypsy očekává? A skutečně tohle jiné čtenářky přitahuje? Přemýšlela jsem nad tím jak je možné, že se mi Mor ve finále tak strašně moc nelíbil a došla jsem k tomu, že problémem je i fakt, že mi popisy alfa mužů s pekáčem buchet vyrýsovaným jako struhadlo, hlubokým hlasem a drsnou fasádou ale měkkým srdcem nepřijdou ani trochu přitažlivé. A vůbec autorkám tyto hrdiny nebaštím. Jestli se to někomu líbí, pak prosím, je to jedině dobře, ale teď jsem se definitivně přesvědčila, že romantasy nebude nic pro mě. Sice jsem si po celou knihu říkala, že sice nejde o přelomový příběh, ale do dalších dílů se i tak pustím, protože mě zajímá co za problémy lidstvu způsobí zbylí tři jezdci a zda nebudou romantické linky všechny na „jedno brdo“. Ale po závěru, který je pro mě dokonalou esencí hlouposti toho všeho, co jsem tu dnes popsala dohromady, tuto sérii balím.
Neříkám, že si Mor nenajde své čtenáře, naopak si je rozhodně nachází, ale já mezi ně nepatřím. Zmíním ještě explicitnější milostné pasáže, které z hlediska popisnosti a zvolených výrazů nepatří mezi ty nejhorší, ale nerealističností se drží hodně vysoko na žebříčku. Poslední bod, kvůli kterému se mi vaří krev v žilách, jsou mladé dívky, které si Mora přečtou kvůli hezké obálce nebo ořízce a dojdou k tomu, že takto vypadá láska. Že ať je mužský sebeodpornější, panovitější a násilnější, dokážou ho změnit. A vzhled to navíc vynahrazuje, no ne? Ne. Rozhodně ne. Možná si říkáte, že to přeháním, ale jako lidi nás tvoří to, čím se obklopujeme. A pokud se během puberty budou mladá děvčata obklopovat knihami s takovými mužskými hrdiny, dost možná s takovým také skončí nebo je budou vyhledávat. Jen to tentokrát nebude milostný příběh.
Během letošního roku vyjdou u Booklabu ještě Válka (ten už má i českou obálku) a Hlad. Jak píši o odstavec výše, Mor má někde ve světě své čtenáře, a jelikož to nejsem já, je to výhodné pro jednoho z vás. Až vyjde druhý díl, o obě knihy uspořádám soutěž – abyste v případě, že se vám Mor bude líbit, mohli pokračovat rovnou druhým dílem.😀 Pokud se tedy najde někdo, koho má recenze neodradí, sledujte blog ať vám možnost vyhrát Mora a Válku, již podle názvu velice pozitivní a optimistické knihy, neunikne.
Moje hodnocení: 2/10. Mora jsem měla na recenzi od Booklabu.
Morem se můžete nakazit třeba na internetovém e-shopu Booklabu.
Comment