Má první kniha od autorky jednadvaceti historických romancí Laury Frantzové byla Krajkářka. Vyprávěla o Liberty Lawsonové, mladé slečně ocitající se v těžké životní situaci související s povstáním kolonií pod anglickou mocí kolem roku 1750. Byla to tuze romantická kniha, která ubíhala trochu pomalu, ale moc se mi líbila. Byla v ní kupa cudné romantiky, silný historický příběh a krásná atmosféra. Přestože nakonec na mě tempo bylo až moc pomalé, věděla jsem, že mám před sebou autorku přesně těch romantických knih, kterou chci číst pravidelně. Ani na vteřinu mě upřímně nenapadlo, že by Laura Frantzová v další knize své nasazené laťce nedostála, na to se mi zdála až moc talentovaná a hýřící nápady. A kdybych to přeci jen tvrdila, neměla bych pravdu. Obrázek, který jsem si o Lauře po Krajkářce udělala, byl správný – je opravdu talentovaná. Má druhá přečtená knížka od ní byla totiž ještě lepší. Jmenuje se Švadlena z Akádie a u nás ji vydalo nakladatelství i527.cz.
„Přesto stále můžeme doufat v mír.“ Pére si mnul obočí, jako by ho bolela hlava. „A modlit se.“
„K žádnému míru nedojde, dokud každý Akaďan neslíbí absolutní oddanost britské koruně, oponoval mu Bleu. „Z čehož Francouzi dostanou záchvat vzteku.“
Vítejte v Akádii v roce 1754. Akádie je region ležící na východním pobřeží Ameriky a dnes patří především pod kanadskou správu. V roce 1754 šlo ale o území, o něž se hádaly dvě země – Francie a Anglie. Založili ji francouzští osadníci, ale její historii navždy změnili Angličané. Akádie měla vlastní kulturu, tradice i minulost. A rodina Galantových v ní žila po celé roky. Galantovi patřili k jedné z nejváženějších rodin v Akádii. Byla to rozvětvená rodina a na svátky se sjíždělo rozsáhlé příbuzenstvo. Kromě toho byli známí svým vyhlášeným moštem. Vše ale zničili právě Angličané.
Galantovi měli tři syny a dvě dcery. Ta starší z nich, Sylvie, je již děvčetem na vdávání. Má ráda svou zemi i svou rodinu a kromě toho jí to velmi jde s jehlou a nití. Jednoho dne se však naplní drby šířící se mezi sousedy a Sylvie přijde o všechno. V Akádii přistáli lodě plné anglických vojáků, začali zabavovat zbraně a občany zatýkat. Mezi vojáky je i William Blackburn, zakladatel proslulých Blackburnových rangerů. Will přijel do Akádie nejen vyhánět místní, ale hlavně pátrat po velkých jménech odboje. Akádie si ho ale získá a když Willovi dojde, že tady jeho krajané nejsou vůbec s dobrými úmysly, úkol se mu pěkně zkomplikuje. Netrvá to dlouho a stejně jako předtím o příjezdu Angličanů se začne šuškat i něco o vysídlení. A tak se stane. Akaďané jsou posazeni na lodě, kde přežívají v hrozných podmínkách. Rodiny jsou rozděleny, mnoho lidí umírá. Ta Sylviina není výjimkou. Jí ale život zachrání bouře, při níž loď ztroskotá. Sylvie na světě zůstane sama a ocitne se v cizím městě zcela mimo svůj domov, kde je přeživším Akaďanům neustále naznačováno, že nejsou vítaní. Zatímco její srdce svírá žal a stesk po domově, najdou se i tací, kteří ví jaké bezpráví se stalo a chtějí Akaďanům pomoci. Sylvie získá práci a dost možná bude mít za několik let šanci na vybudování nového domova… jenže to by musela chtít žít. Sylvie nechápe proč se jí dostalo takové výsady jakou je život, když všichni dobří lidé kolem ní zemřeli. Je osamocená, ztrácí víru v Boha a ještě ke všemu se ve Williamsburgu ve stejnou chvíli ocitá Will Blackburn. Naši dva hrdinové se už kdysi potkali, Sylvie ale nedokáže přenést přes srdce, že Will skrze svůj úkol v Akádii přímo napomohl smrti její rodiny. Will je ale odhodlaný jí aspoň zpříjemnit život, když už nemá šanci na její srdce. Jde ale pomoci dívce bez jiskry, která se jen trápí a chová se zcela jinak než když ji poznal? Zatímco se Sylvii po ztrátě rodiny zdálo, že její příběh skončil, on naopak teprve začíná.
„Kéž bychom mohli žít v míru, zašeptala tvrdošíjně. „Jsme neutrální. Chceme jenom hospodařit, vychovávat děti a velebit Pána Boha. Jako jsme to dělali posledních sto padesát let. Nechceme válku, pevnosti, hraniční čáry. Nechceme potíže.“
„Jenomže potíže nastaly, ma chére, a než bude líp, bude hůř.“
Lauru Frantzovou bych přirovnala k takové romantičtěji zaměřené Kate Quinnové. Od té jsem už četla Alicinu síť a musím podotknout, že způsob jakým jdou obě dvě s historickými detaily do hloubky a dokáží na událostech z minulosti vystavět celý komplexní příběh, je fascinující. Díky Švadleně z Akádie jsem se toho mnoho dozvěděla a díky autorčinu realistickému stylu psaní i načerpala atmosféru této někdejší kolonie, jejíž obyvatelé si nepřáli nic jiného, než aby opět mohli žít svoje životy. Ani tohle jim ale nebylo dovoleno. Nebudu ani začínat o popisech krásných šatů, jež Sylvie v rámci své profese šije nebo jen vidí kolem sebe. Mám pocit, že Laura Frantzová píše přímo pro mě, jelikož moc ráda šiju a ona už napsala Krajkářku o jiné talentované dívce s jehlou a nití v ruce. Teď „mi“ ještě přidala Švadlenu.
Akádie je velmi tragická kapitola v anglické, francouzské i kanadské historii. Autorka si nebrala servítky a nic nepřikrášlovala. Cokoliv bylo ošklivé a kruté, napsala ošklivě a krutě. Momenty odehrávajících se na lodi při přesídlení Akaďanů jsem četla se žlučí v krku a sevřeným žaludkem, tak nepěkné to bylo. Dobrých sto šedesát stran předtím je věnováno intenzivnímu vykreslení Akádie, takže přestože jsem v ní nestrávila tolik času, vytvořila jsem si k ní pouto. Ostatně stejně jako k hlavním hrdinům hledající naději uprostřed zkázy a zmaru. Byla jsem až v šoku jak drsná autorka byla, protože by mě po Krajkářce vůbec nenapadlo, že je toho schopná.
Na mysl mu přišla hned desítka zamotaných výmluv na jeho obranu.
Na téhle válce jsem se nechtěl nijak podílet.
Opustil jsem kvůli tomu nezávislou rangerskou rotu.
U přístavních úřadů jsem požadoval informace o kotvících akadských lodích.
Modlil jsem se za vás.
Myslel jsem, že už vás nikdy neuvidím.
Autorka píše ze třetí osoby a stejně jako v Krajkářce střídá po kapitolách zaměření na Willa a Syvlii. Sylvie tu bylo možná trochu více, protože Will se na scéně poprvé objevuje v epilogu, pak si dá chvíli pauzu a zjeví se až po několika kapitolách. Sylvie mi byla sympatická, takže mi to nijak nevadilo. Byla to skvělá hlavní hrdinka, odvážná, přestože k odvaze neměla kde brát sílu, a skoro nezničitelná, byť se jí život několikrát pokusil položit na lopatky. Zároveň byla jemná, pracovitá, zpočátku i plná života a po celou dobu měla mateřské sklony. Krásně to zrcadlilo rodinné zázemí, v němž vyrostla. U Galantových bylo vždy plno dětí a Sylvie se rychle naučila o ně starat nebo si s nimi hrát, ačkoliv zatím neměla vlastní. To byl velký rozdíl mezi ní a Liberty. Při čtení o jejích životních zvratech jsem s ní soucítila a divila se, kolik naděje, pohody a lásky se do knížky věnující se tak nešťastným událostem vejde. Naděje totiž bylo v příběhu nejvíce. Dvakrát jsem u Švadleny dokonce slzela. Jednou proto jak smutné byly pasáže z lodi a jak hmatatelný strach a emoce z nich šly cítit. Podruhé z dojetí.
Will je zase ideální mužský hlavní hrdina. Lehce romantický, mužný a přesto realisticky napsaný. Empatický, citlivý, litující minulosti a přinášející s sebou do života klid. Ani nevíte jak moc jsem toužila při čtení této knihy vynalézt stroj času a podívat se do jejich období. Jak Will, tak Sylvie si prošli velkým vývojem a jejich vztah se začal nenásilně budovat na pevných základech. Jejich příběh byl neuvěřitelně dojemný, plný síly a doufání v lepší zítřky, dobře vystižených emocí, ale také romantický. Ať už šlo o smutek, zášť, radost, žal, starosti, nechuť či postupnou náklonost, vše jsem jim věřila.
V Krajkářce jsem vychvalovala také autorčino zapojení Boha. Liberty byla velmi pobožná a Sylvie možná ještě více. Zjistila jsem, že autorka se občas přímo věnuje žánru křesťanských romancí. To jsou romantické knihy, kde je výrazně zapojen právě Bůh. I k tomuto prvku ale dokázala přistupovat s mírou, tudíž těm, kteří nepatří mezi věřící, nebude tématika náboženství nijak překážet. A ti, co jej provozují, dost možná načerpají nové myšlenky. Kromě pasáží, kde jsem se dojímala, tu totiž bylo mnoho filozofických momentů a krásně zachycené hodnoty, které křesťanství předává. Sylviin a Willův vztah byl budován na pevných základech a byly přesně takovým párem, jaké by podle Bible měli být všichni. Jistě i mnoha čtenářkám předali své myšlenky o pravé podstatě manželství a poutu silného vztahu.
V teple a dobře najezení si společně trávený čas užívali co nejlépe, zpívali a vyprávěli si příběhy, hráli na housle a hodovali. Sylviini prarodiče se navzdory zdravotním potížím zdáli v plné síle, seděli bok po boku, a dokonce se drželi za ruce.
Vzali se před třiapadesáti zimami právě na tomto místě během sněhové vánice. Tento příběh si vyprávěli každé Vánoce, nikomu se nikdy neomrzel a s každým dalším opakováním se zdál ještě sladší.
Ve Švadleně z Akádie se toho stane hodně. Na čtyři sta třinácti stranách Sylvie několikrát změní lokaci, ale autorce se stále daří nedávat do knihy více děje, než kolik dokáže zpracovat. Její popisy historického okolí byly fascinující, všechny části knihy stejně kvalitní a oproti Krajkářce přidala na tempu příběhu.
Laura Frantzová je přesně tou autorkou, kterou si jako žena chcete zpříjemnit náročný den. Její knihy rychle plynou, jsou v nich zvraty, které neuhodnete, a hlavně jsou tuze krásné a romantické. Ať už chcete krásu brát z hlediska příběhu, popisů, poselství nebo právě zobrazené lásky. Výhodou před čtením Švadleny paradoxně je, když neznáte přesnou historii Akádie. Pak totiž nebudete vůbec tušit, co se dalšího stane. Můžete se do ní naplno ponořit, rozněžnit se nad ní i se rozzlobit. Každá kapitola Švadleny z Akádie začíná nějakým citátem, který vystihuje děj, jež bude následovat. Postupně jsem si na to tak zvykla, že už jsem si podle citátů dokázala zhruba odhadnout, co by se mohlo stát. Nakladatelství i527.cz knize nechalo původní obálku, zařídilo jí vynikající překlad a korektury dotáhlo na bezchybnou úroveň. Najdeme v ní také mapky a slovníček s překladem některých frází do francouzštiny. Skvělou Lauru Frantz a příběh Sylvie Galantové proto jako by nakladatelství čtenářům servírovalo na zlatém podnose s třešničkou na vršku.
Jak možná víte, nakladatelství i527.cz má za cíl vydávat knihy obsahující především naději, aby byli strůjci příjemných pocitů svých čtenářů. Švadlena toto téma dokonale splňuje a dokáže předat nejen naději a sílu, ale i silné poselství. Odnáším si z ní mnohé a je to více než jen nějaká historická romance. Více než jen povedená kniha.
Se Švadlenou z Akádie jsem také natáčela nějaký obsah pro Instagram.
Zde nemusím ubírat ani píď. Švadlenu z Akádie hodnotím 10/10 a velice ji doporučuji. Pro všechny romantické duše myslící si, že se narodily ve špatném století, je to to pravé ořechové.
Knihu lze zakoupit na e-shopu nakladatelství i527.cz, jemuž děkuji za recenzní výtisk.