Tak jsem se naposledy vypravila do Dračích očí od Kristiny Hlaváčkové. Schválně nepíši do světa Dračích očí, protože tam se již brzy podívám znovu. Na trilogii, kterou tvoří knihy Čarodějka, Černý jezdec a Pramen moci, totiž navazuje série Dračí oheň. A ten už má venku první díl. Pramen moci byl jednou z knih, s nimiž jsem zakončovala rok 2025. Lépe jsem si vybrat nemohla! Pramen moci byl zatím tím nejlepším, co jsem od autorky četla. A potvrzuje, že přečíst si Dračí oči byl vážně dobrý nápad.
Tato recenze může obsahovat drobné spoilery z knihy Černý jezdec. Pokud se tedy na Dračí oči chystáte, nebo je máte zrovna rozečtené, pokračujte dál pouze na vlastní nebezpečí.
Po Černém jezdci jsem vůbec netušila jak autorka plánuje navázat. Nejen další knihou, ale rovnou celou druhou sérií. Vždyť jsme v něm přeci o princeznu Elenu nadobro přišli, ne? Tušila jsem, že vše nebude tak jednoduché. Ovšem vůbec mě nenapadalo, co by se mělo stát, aby se nám Elena vrátila. A vlastně jsem měla pravdu – nic nemohlo způsobit, aby Elena z mrtvých vstala. Princezna Elena z rodu León skutečně zemřela v plamenech Bašty. Ale také se tam někdo zrodil. Aronel, dívka s netradiční barvou vlasů a typickým elfským vzhledem. A té stačí, aby se její starý známý ocitl v problémech, nezaváhá a z lesů, kde žije, se mu vydá na pomoc.
Mejdan. Zase jeden. Michaelovi už začínaly lézt na nervy. Chápal sice, že je co oslavovat, ale on na to nějak neměl náladu. Myslel na Eli. V životě mu po ní zbyla jedna velká prázdná díra, život najednou jaksi postrádal smysl. Za ničím se nehnal, nic nemusel. Hlavně nemusel hlídat, co Eli pořád vymýšlí, co zase vyvede, kam se mu pokouší ztratit, kdo se ji pokouší zabít. Bez ní byl život prostě nuda. Nakonec se mu stýskalo i po tom, že musel dávat pozor, co se okolo té puberťačky motá za chlapy, protože na to se muselo dohlídnout. Teď mu ještě navíc chyběl i Charlik. Nikdy by neřekl, že mu ta přerostlá ještěrka tak přiroste k srdci.
Národy Aliance slaví úspěšnou bitvu a vydávají se domů. Princ Zaki, který by měl po dlouhých letech opět usednout na trůn města Kefet, je ale stále ohrožován čarodějnicí Fobeiou. Fobeia dokáže svou mocí ovládat nejen muže a některé ženy z Kefetu. Její síla dovede očarovat všechny muže bez ohledu na místo původu. Podmaní si všechny armády Aliance a spolu se svým novým pomocníkem opět ovládne Kefet. Jenže aby ho ovládla úplně, potřebuje k tomu magickou berlu, již stále vlastní Zaki. Zaki je spolu se svým skromným doprovodem ve smrtelném nebezpečí a brzy se ukáže, že nejen on. Kefet je magické město a jako pár dalších míst na kontinentu Kérala i on je důležitým pramenem moci. Dokonce jedním z nejdůležitějších, a tak se křehká rovnováha světa začíná hroutit. Na odpor se Fobeie ale může postavit jen pár lidí – princ Zaki, bývalý vůdce gardy princezny Eleny Michael a další gardisté Ice a Damian. Ti všichni přišli sice o Elenu a tím pádem i o eso v rukávu v podobě její moci, ale ještě je tu Aronel. A na ni stín princezny Eleny dopadá mnohem více, než by si přála…
K Čarodějce i Černému jezdci jsem měla pár výtek. Především to, že autorka občas dostatečně neuváděla čtenáře do situace a některé věci se proto v příběhu ze čtenářova pohledu zkrátka „staly“. Zatímco postavy v příběhu věděly nejenom co se děje, ale i proč se to děje, čtenář občas tápal. Pramenu moci ale není co vytknout. Ani tato drobná vada na krase se v něm neobjevila a šlo jednoduše o dokonalou četbu. Autorka si zachovala svůj cinematický styl psaní kombinovaný s odlehčenými hláškami a vtipnými momenty a zavedla nás do končin Kéraly, které jsme ještě neměli tu čest poznat. Bylo vidět, že popisy neznámých končin si užila a vyřádila se na nich. A já si je tím pádem užila rovněž. Cítila jsem z nich vášeň a autentické emoce hlavní hrdinky, které při pohledu na nádherné stavby a krajiny zažívala. Přestože jsem je znala jen z písmenek na papíře, měla jsem pocit, že je vidím. Při čtení se mi tajil dech a připadala jsem si jako součástí příběhu. Jako bych stála hned vedle Aronel. Tu jsem si mimochodem nesmírně oblíbila a řadí se mezi mé nejoblíbenější hrdinky z knih).
„Ty jsi ten problém,“ zkonstatoval. Konečně alespoň pozvedla obočí. Jedno. To levé.
„Blbost. Proroctví se naplnilo.“
„Nikdy se nenaplní. Dokud budeš naživu, nebo dokud tě nezláká černá magie, nikdy se nenaplní. Narušila jsi rovnováhu.“
Jestliže jsem první díl, Čarodějku, přirovnala k prequelu, tak Pramen moci musím připodobnit k sequelu. Sequel je volné pokračování navazující na nějakou knihu nebo sérii, které vzniká proto, aby předchozí knihu či knihy rozvinulo a oslovilo fanoušky daného díla. Pramen moci mi jako sequel připadá, jelikož zápletka s válkou z druhého dílu, která by mohla být natahovaná na několik knih jako tomu je u jiných sérií, je ještě v té samé knize ukončena. Stejně tak hlavní děj prvního dílu skončil a začal právě v prvním díle. Na hrdiny v každé knize čekají nové dobrodružství, nový boj, ke kterému je zavedl život a oni ho teď musí vybojovat. Samostatné zápletky v každé knize rozvíjí svět Kéraly i hrdiny, kteří si z předchozích knih nesou určité zkušenosti či známosti. A protože na potenciální čtenáře čeká na knižním trhu nekonečně mnoho sérií, kterými se vleče jedna stále natahovaná zápletka, je osvěžující číst knihu s takovým spádem. Dračí oči jsou rozhodně jedinečná série. Podprahově se z jedné do druhé knihy sice také přenáší nějaký příběh, ale hlavní zápletka je ukončena ještě v nich. Asi jsem nic takového ještě nikdy nečetla. Nejde jen o způsob práce s dějem, jde o celkovou atmosféru, dynamiku osobnosti postav a přístup k jednotlivým zápletkám. Pokud někdo ve vašem okolí nevěří, že by se v našem „malém“ českém rybníčku schovávala díla světové úrovně, dejte jim přečíst Dračí oči.
Ke konci tři sta devadesáti jedna stránkového příběhu střídala jedna epická scéna druhou. Boje, které v Pramenu moci probíhaly, dokonce předčily úžasné bitvy z druhého dílu – a to byly jedny z nejlépe popsaných bitev, jaké jsem kdy četla! Díky bohu, že jsem Pramen moci četla o svátcích, protože nevím co bych dělala, kdyby ještě musela plnit své běžné povinnosti a chodit do školy. Autorce jsem visela na rtech, seděla jako zařezaná a jen otáčela stránky. Celá kniha byla velmi čtivá, ovšem konec byl přímo pohlcující. Kromě velkolepých popisů v něm najdete logický vývoj zápletky, pasáže zobrazující krásu rodiny, s níž vás nepojí krev, ale vaše volba, a emocionální scény. Poslední kapitola pro mě pak byla zkouškou ohněm. Autorka se mohla rozhodnout pro dva konce – buď ten, kterým by dokreslila romantickou linku, nebo ten, jímž by naopak podtrhla psychologii jedné z postav. Jen jeden z nich pro mě byl uspokojivý a k mé obrovské radosti se autorka rozhodla právě pro něj. Byla to třešnička na chuťově i esteticky dokonalém dortu.
Možná nerozuměla ničemu jinému, ale tomuhle ano. Aronel byla člověk, Aronel byla Adragonka, Aronel byla elf. Ale především, Aronel byla drak, tvor s dědičnou pamětí zakořeněnou hluboko v srdci. Ona byla světlem, v jehož stopách kráčel stín.
Proberme si ze ještě trochu více osobnosti postav. Pramen moci jich prohloubil hned několik, ale nejvíce psychologii zesnulé princezny Eleny. Ukázalo se totiž, jak moc byla princezna Elena ve své roli nešťastná. Že její touha po výcviku, jaký měli její bratři, a zároveň po svobodě nebyly jen nějaké královské móresy. Až v Pramenu moci mi to došlo. Snad jsem v mylném dojmu žila tak dlouho proto, že jsem zvyklá na hrdinky které toto tvrdí ale pak svou roli klidně přijmou. A docela si život a komfort s ním spojený užívají. Elena taková není. Porozumění nalezené v Pramenu moci způsobilo, že ve mně určité momenty z předchozích knih zpětně zanechaly ještě hlubší stopu a začala jsem se na ně dívat jinak. Ze všech knih z Dračích očí mě ale nejvíce oslnil právě Pramen moci. Nevím čím to, snad proto, že je to závěr trilogie, padnou v něm silné myšlenky a má největší přesah. Ale vím, že na toto čtení nezapomenu.
Recenze se píší jedna báseň, když je v nich co vytýkat. Tady ale, jak už jsem psala, nemám co vytknout. V Pramenu moci se také čtenáři, kteří nemají velkoformátovou mapu od autorky, konečně dozví, jak Kérala vlastně vypadá – mapa je totiž poprvé součástí knihy. Tady už opravdu nejde nic vylepšit. Vše, co jsem si přála v Pramenu moci zažít, se mi splnilo a autorka i tak dokázala hojně překvapit. Dračí oči doporučuji dalším milovníkům fantasy s draky a silnými hrdinkami. A těším se co v budoucnosti přinese Dračí oheň. Tohle totiž není sbohem – pouze na shledanou.
„Zatraceně, ty víš, že neumím řečnit. Od toho jsi tu ty. Snažím se říct, že to spolu nějak zvládnem. Uděláme, co pude, a ono to nějak dopadne. Hele, když to dopadne blbě, tak my dva už stejně nebudeme muset řešit, nebo ne?!“
Smutně se ušklíbla. „Kéž by to bylo tak jednoduché.“
Podtrženo, sečteno: u Pramene moci nelze očekávat nic jiného než 10/10.
Hodnocení trilogie Dračí oči: 9,6/10.