O mé lásce k nakladatelství Fortuna Libri už asi víte. Tím, že z tohoto nakladatelství jsem četla jen samé pěkné příběhy, které se mi opravdu silně dostaly pod kůži, vybudovala jsem si na jejich knihy zvláštní reakci: stačí jeden pohled na obálku nějaké knihy z Fortuna Libri, které jsou v docela podobném stylu, a hned pocítím záchvěv radosti. A je myslím zcela jasné, že když pod Fortuna Libri vyšel příběh doporučovaný čtenářům Jany Eyrové a Na Větrné hůrce, musela jsem ho mít! Klasické romány sester Brontëových jsou mou láskou už nějaký ten pátek, takže tato větička na zadní straně knihy pro mě byla obrovským lákadlem (a potom, že na anotace nedám 😀). Prvotina české autorky Kristiny Hattenhauer žijící v Bavorsku, Návrat do Bridgewater, se mnou rovnou odešla ze Světa knihy.
A knížka to byla moc dobrá. Návrat do Bridgewater má úžasnou anglickou atmosféru chladného počasí, deště a mlhy, ale tak nějak jsem předpokládala, že když se doporučuje čtenářům Větrné hůrky, bude se odehrávat v devatenáctém století. Neměla jsem to ničím podložené, ale už jsem se od tohoto předpokladu neodprostila. A byla jsem nemile překvapená, když jsem zjistila, že Návrat do Bridgewater se odehrává až v roce 1971.
Olivie Flemingová našla před třemi lety svou spřízněnou duši. Simon jí pomohl překonat zábrany z minulosti a naučil ji užívat si života. Jenže pak se s ní Simon ošklivě rozešel a za pár týdnů zemřel. Olivie je zdrcená. Proč před ní Simon utajil vážnou nemoc? Proč ji od sebe odehnal a raději zemřel sám? V Londýně, který se pro Olivii stal útočištěm, už jí bez Simona není tak dobře. Vydává se tedy do Simonova rodného městečka Bridgewater vykonat jeho poslední přání. V cestě jí ale stojí jeho hamižný a arogantní otec, David Henderson, který Olivií pohrdá a v jednom kuse jí uráží. Ale ona je ochotná to zkousnout, jen když jí poskytne střípek ze svých vzpomínek na Simona. Musí si ale uvědomit, že i když pan Henderson vypadá jako Simonova starší verze, není to Simon. Simon by nikdy nebyl tak hrubý a odporný. Zatímco Olivii dochází, jak špatný nápad byl jet do Bridgewater, David Henderson zase přichází na to, že Olivie je jiná než všechny ženy, s nimiž měl tu čest. A staré tajemství, které může všechno zničit, vyplouvá na povrch…
Návrat do minulosti byl hodně špatný nápad. Už s prvním krokem při vystupování z vlaku v ní panovalo napětí. Naivně si myslila, že tu stráví maximálně pár hodin. Šeredně se zmýlila. Každý kout této zpropadené části světa v ní budil představy z dávných dob. A jednu takovou si nepřála vzkřísit vůbec. Pošetilá hloupá huso!
Povím vám, že jsem na sebe pěkně rozzlobená. Za nic se nedokážu odprostit od toho zklamání, že se knížka odehrává v sedmdesátých letech, a tak z ní nejsem ani zdaleka tak nadšená, jak bych mohla být. Myslím, že si přečtu nějaký klasický román, abych si absenci devatenáctého století vynahradila a pak si dám Návrat do Bridgewater ještě jednou. Takhle jsem si čtení Bridgewater sice užila, ale chybí mi tam jiskřička, která by ve mně zažehla bezmezné nadšení.1
S doporučením, že je Návrat do Bridgewater knížka jako stvořená pro čtenáře Na Větrné hůrce a Jany Eyrové ale souhlasím. Z hlavních postav, Olivie a pana Hendersona, mám podobný pocit jako z Kateřiny a Heatcliffa z Větrné hůrky nebo Jany a Johna Rochestera z Jany Eyrové. Rovněž v autorčině stylu vypravování cítím brontëovský dotek, jako by Kristina Hattenhauer napsala svůj román v jedné místnosti spolu s dospívajícími Emily, Charlottou, Branwellem a benjamínkem Anne, když se všichni věnovali psaní svých básní a příběhů a přitom si sdělovali názory na své práce! Kristina Hattenhauer ale měla oproti nim velkou výhodu. Žije totiž v jednadvacátém století a může si dovolit napsat i věci, za které by Brontëovy a další autory klasiky (třeba Thomase Hardyho, jehož román Tess z d’Urbervillů má s Návratem do Bridgewater některé prvky společné) veřejnost zlynčovala.
V Návratu do Bridgewater tak najdete i docela detailní milostné scénky, které ale byly napsány tak mírně a vlastně docela obyčejně, že mi ani nevadily. Obyčejnost berte jako pozitivum! Zastávám názor, že v erotických scénách je obyčejný, usměrněný či „normální“, chcete-li, popis intimností to nejlepší, co může autor napsat (protože takové erotické pasáže v režii Sarah J. Maas jsou ozvláštněny takovou spoustou věcí a klišovitých slovních spojení, až se z nich stávají parodie sebe samých).
Abyste si to tedy dokázaly nějak představit, autorka píše ve stylu klasických románů, ale s mnoha současnými prvky. Návrat do Bridgewater je taková současná klasika (v nadsázce řečeno, jinak je klasika samozřejmě dílo prověřené časem; odpusťte mi tento oxymóron, ale je opravdu vystihující), což je něco, co jsem nevěděla, že potřebuji. Klasiku opravdu miluji a nikdy by mě nenapadlo, že si můžu knihu na ten způsob přečíst od autorky, která ještě žije! 😄 A musím zmínit ještě jeden velice důmyslný detail, který knížce přidává na atmosféře klasického románu, a to občasné použití archaické podoby slovesa myslet, tedy „myslit“. I díky tomu jsem se při čtení občas zarazila a musela počkat než se mi to, že je Návrat do Bridgewater novinkou, ale zároveň je psaný klasickým způsobem, který zbožňuji, v hlavě spojilo.
Své manželce také zcela nerozuměl, její chování ho svazovalo. Věčně mu předhazovala, jak je necitlivý. Co naplat, už to nikdy nemusel poslouchat. Jeho žena Veronika i syn byli mrtví. Jako vdovec si konečně naplno užíval po svém. V životě nejde o lásku, něco tak směšného neexistuje. Je to naivní výmysl, protože každý člověk je prodejný. Každá ženská je prodejná.
Návrat do Bridgewater má dvě stě padesát pět stran a je členěn na jednotlivé dny, v nichž se odehrává. Tyto kapitoly jsou pak ještě rozděleny jménem postavy, buď Olivií nebo Davidem, podle toho, na koho se vyprávění v tu chvíli soustředí. Autorka střídá úhly pohledu, ale stále přitom vypráví ve třetí osobě (to mám mnohem radši než vyprávění z první osoby). Sem tam problikne ještě nějaká ta vzpomínka na minulost, díky které si postupně skládáme obrázek onoho tajemství, které Olivie skrývá před světem. Zaručuji vám, že to neuhádnete, ostatně jako celý vývoj příběhu. I když si myslíte, že víte, tak vězte, že nevíte.
Olivie se mi moc líbila, ale trochu negativně na mě působila postava Davida Hendersona. Pozitivně vnímám tu zjevnou inspiraci Heatcliffem z Větrné hůrky, který byl rovněž typickým romantickým hrdinou, i když dokázal svou necitelností a výbuchy vzteku leckdy překvapit. To, co mi na Davidovi Hendersonovi vadí, je ale opět něco, za co nenese odpovědnost autorka, ale má bláznivá mysl, která nejenže si svým ničím nepodloženým očekáváním zkazila celý příběh, ale ještě jí David připomíná hlavního protagonistu z velice špatně napsané „romanťárny“ Pokušení od Ivy Smoak. O knížkách nerada říkám, že jsou špatné, ale tohle jinak nejde. Pokušení bych nedala ani jeden bod. Nenuťte mě se na toto téma rozepisovat, vzpomínat na to je pro mě příliš traumatické, tak jen v krátkosti: čas od času zkrátka s kamarádkami čteme knížku už na první pohled nevalné úrovně, píšeme si do ní poznámky a předáváme si jí mezi sebou – je to v podstatě naše soukromá štafeta. Obvykle je to velká legrace, ale Pokušení vyprávějící o vztahu profesora, který je ale ve skutečnosti milionář, a jeho naivní studentky, mě nenávratně poznamenal. Podobnost mezi Davidem a profesorem Hunterem vidím především ve způsobu, jakým tito pánové vyznávají lásku – tedy teatrálním a klišovitým, což v Pokušení působí neuvěřitelně otravně, ale v Návratu do Bridgewater je to zcela na místě. V klasických románech to tak bývá, nemám pravdu? Vezměte si takové knihy Jane Austenové, tam jsou pasáže typu „ach, pane Darcy, miluji vás“ dokonce nutností!
Fortuna Libri tedy opět nezklamalo. Návrat do Bridgewater je mi dalším potvrzením, že Fortuna Libri vydává jen samé skvělé knihy. I když to tak z bodového hodnocení, které kvůli svému vnitřnímu rozpoložení takhle zkrátka cítím nemusí být očividné, Návrat do Bridgewater za přečtení stojí. Možná dokonce osloví i čtenářky, které klasika nikdy nebrala, a ony tak propadnou kouzlu Brontëových, Austenové, Hardyho a dalších… Pokud vám mohu sdělit na závěr jedno své doporučení, nechte si čtení na podzim. Obálka přímo křičí: „podzim!“, a já, která vám říká, že má Bridgewater nádhernou atmosféru anglického ponurého dne, to křičím spolu s ní. Druhé čtení, během kterého se pokusím zapomenout na svůj několikrát zmiňovaný předpoklad, si plánuji právě na podzim – třeba se nás dokonce sejde víc a uděláme si společné čtení.
Mé velice subjektivní hodnocení, kterému ale neporozumíte, pokud si pozorně nepřečtete celý text, je 8/10.
Cesta k Bridgewater vede přes tento odkaz.
- Jako křesadlo by samozřejmě dokonale posoužilo to hloupé devatenácté století. 😃 ↩︎
Comments (2)