Ve Hře o dědictví zdědila Avery Kylie Grambsová miliardy úplně cizího pána. Nikdo tak docela nechápal, proč si Tobias Hawthorne za dědičku vybral ji, když měl dvě dcery a čtyři vnuky. Tobias Hawthorne ale miloval situace, které nedávají smysl. Jeho vnuci, Nash, Grayson, Jameson a Xander, byli už od dětství zvyklí řešit hádanky a hlavolamy, které jim dědeček ukládal. Je jim hned jasné, že Avery se v jejich životech neocitla jen tak. Před pár týdny konečně zjistili, proč dědeček celou svou rodinu vydělil, ovšem záhadám ještě zdaleka není konec. Odkaz Hawthornů navazuje na Hru o dědictví, a Avery spolu s Hawthornovými stojí před záhadou, která na své rozluštění čeká už mnoho let.
Chtěla jsem odpovědi. Tohle už nebyla jen záhada k vyřešení nebo další vrstva hádanky. Tohle nebyla hra – aspoň pro mě ne.
Už ne.
Testy DNA už dávno odhalily, že Avery není s Hawthorny skrze starého pána pokrevně spřízněná. Ovšem to, na co nyní přišla říká, že její spojení s nimi je mnohem hlubší, než si dokázala představit. Jaké tajemství měla její maminka? Co se skrývá v zazděném křídle v Hawthorne House? A je Skye Hawthornová skutečně jediná, kdo se jí pokouší připravit o život?
Po dočtení Hry o dědictví, ke které jsem měla poměrně dost výhrad, ale ještě více skutečností, které mě nadchly, jsem měla od dalšího dílu vysoká očekávání. Jak ohledně celkové kvality knihy, tak ohledně několika dějových linek a postav. V prvním díle totiž mnoho postav stagnovalo na místě, a působilo spíš jako kulisy. Osobnost nejmladšího Hawthorna, Xandera, se například dala docela pěkně srovnat s osobností lampy v obývacím pokoji. Protože konec prvního dílu slibuje, že v díle druhém bude mít Xander větší úlohu, prvním bodem, který jsem si na svůj seznam očekávání poznamenala, bylo rozvinutí jeho osobnosti. Krok správným směrem jsem zaznamenala, nicméně si k tomuto očekávání píšu nesplněno.
Odkaz Hawrthornů jsem, stejně jako první díl, četla ve společném čtení, které jsem spolu s kamarádkou Kate pořádala. Jelikož má knížka 341 stran, denně jsme četli okolo padesáti stran, což pro mě není žádný problém. U prvního dílu jsem dokonce několikrát ani nezaznamenala, že už čtu kapitoly z následujícího dne, tak čtivé to bylo. Odkaz Hawthornů je ale něco úplně jiného! Až do strany cca 220 jsem se s knihou nesmírně trápila. Děj byl poměrně nudný, a nedokázal ve mně vzbudit takovou touhu číst dál, jako díl první. Autorka jako by ztratila svou jiskru! Naštěstí ji ale zase našla, to bylo kolem té dvou set dvacáté strany. Chvíle, kdy se z utrápeného čtení stalo zase to energické a záhadné, na jaké jsem si zvykla ve Hře o dědictví, je vidět i na lepících, kterými si označuji citace, jenž chci později použít v recenzi – na prvních sto šedesát čtyři stran jsem vypotřebovala jen tři lepíky (a trochu jsem se obávala, zda sem budu mít vůbec co dát).
U toho, co autorce moc nevyšlo, ještě chvíli zůstanu, týká se toho totiž i druhý bod z mého seznamu očekávání. Řeč je o romantické lince. Ve Hře o dědictví bych jí nazvala špatně uchopenou, a tento výraz by jistě slušel i té z Odkazu Hawthornů. Jenže tady nejde o jen tak nějakou romantickou linku, v Odkazu Hawthornů se setkáváme s milostným trojúhelníkem, mezi čtenáři nejnenáviděnější, a takřka nikdy ne dobře napsanou romantickou linku. (I když, abych nikomu nekřivdila, jeden milostný trojúhelník, o kterém jsem četla, se mi přeci jen líbil – ten z Pekelných strojů od Cassandry Clare.) Mezi Avery a jejími dvěma Hawthorny, Jamesonem a Graysonem, podle mě není žádná chemie. Celé to bylo takové zmatené a nepochopitelné, vůbec jsem z Avery necítila důvod pro flirtování s Graysonem (i když to z ní necítím ani při flirtování s Jamesonem).
„Dlouhé meče,“ řekl úsečně. „Italské. Patnácté století. Nejspíš by měly být někde v muzeu, ale…“
Pokrčil rameny.
Tohle znamená být Hawthorne. Tohle by mělo být v muzeu, ale já a moji bratři s tím radši mlátíme do věcí.
Barnesová se také pokusila představit čtenářům jakousi Averyinu duševní cestu, kterou během celé knihy ušla. Avery, která celý příběh vypráví z první osoby, si není jistá, zda po tolika letech, kdy si zakazovala po něčem toužit, aby nebyla pro svět tak zranitelná, stále ještě po něčem umí toužit celou sovu bytostí. V young adult knihách obvykle hlavní hrdinové přemítají nad otázkami, které se jim jako dospívajícím nabízí, ale to Averyino přemítání je podáno, dá se říci plytce. Ničemu z toho jsem neuvěřila a nijak se mě to emočně nedotklo. Ani kapku, byla to pro mě jen snůška slov, která „zdržovala“ řešení záhad. Ty byly, především po zmiňované straně cca. 220, opět úžasně vymyšlené. Odhalení a vysvětlení některých z nich jsem měla na svém seznamu očekávání uvedené jako předposlední bod – ten si tedy odškrtávám velkou zelenou fajfkou.
Mou oblíbenou postavou ze Hry o dědictví se stala Averyina sestra Libby, ta nejpozitivnější gotička na světě, která si Avery po smrti její maminky vzala do opatrovnictví, i když jí bylo pouze třiadvacet let, a svou mladší nevlastní sestru moc neznala. Od příjezdu do Hawthorne house je Libby jedna ruka s nejstarším z Hawthornových chlapců, s Nashem. Nejsem jediná, která by Libby přála hezký vztah s Nashem. Jenže to, co mezi sebou mají, nebylo nám, čtenářům, stále osvětleno. Je podivuhodné, že Avery se pídí po kdejaké záhadě, ale nezeptá se své sestry, proč se z ní a Nashe Hawthorna stala v podstatě siamská dvojčata. To mě vede k myšlence, která ve mě byla už během čtení prvního dílu, kdy jsem jí ale nedokázala pojmenovat. Na rozdíl například od postav v knihách Michaela Connellyho, o kterých jsem v nejnovější recenzi napsala, že mi přijde jako by žily i mimo stránky knih, z „hawthornských“ postav necítím život. Přijdou mi vlastně jako „NPCčka“, tedy postavy z počítačových her, jejichž úkolem nejčastěji bývá opakovat hráčům několik předem naprogramovaných frází. Právě proto, jak nerealistické tyto postavy jsou, bývají často terčem vtípků mezi hráči. Získat odpovědi ohledně Libby bylo na mém seznamu očekávání posledním bodem, který se ale nesplnil.
Proč já? Kvůli mému jménu. Kvůli datu mého narození. Nebo proto, že Tobias Hawthorne vsadil všechno na tu málo pravděpodobnou možnost, že nějak dokážu dát jeho rozpadlou rodinu dohromady.
Bylo příjemné, že se do řešení další z hádanek Tobiase Hawthorna zapojil mnohem širší okruh postav – asi i proto, že aktéři Odkazu Hawthornů působí, že pokud zrovna nejsou na „hlavní scéně“, tak „nežijí“. Překvapila mě například Zara, dcera Tobiase Hawthorna a teta chlapců, u které jsem ale nepochopila náhlou náklonost ke svým synovcům. Dobře si totiž pamatuji – a v recenzi Hry o dědictví je dokonce daný úryvek vyfocený – že o nich mluvila jako o parchantech. Překvapením bez výhrad se stala Max, nejlepší kamarádka Avery ještě z doby, než zdědila miliardy. Ta se dokonale vymanila ze stereotypu nejlepší kamarádky, a začala si víceméně budovat vlastní příběh. Kéž by to tak šlo u všech postav, paní Barnesová. 😊
To, co chci v Odkazu Hawthornů pochválit, by se dalo zabalit do balíčku nadepsaného záhady. Ty totiž autorce opravdu jdou! Při velkých odhaleních jsem koukala s otevřenými ústy, a poté, co jsem zvedla svou čelist ze země, kam mi spadla, jsem i uznale pokyvovala hlavou. Nevím, zda by o to byl zájem mezi ostatními čtenáři „hawthornské trilogie“, ale mě by rozhodně zajímala kniha o Averyině mamince a její minulosti, a to i přesto, že bych věděla, jak to dopadne. Co se týče čtenářů knih Jennifer Lynn Barnesové a jejich cílové skupiny, musím poopravit své tvrzení z recenze Hry o dědictví. Hru o dědictví jsem doporučovala čtenářům základní školy, kteří „nemají čtení zrovna v oblibě, ale o něčem do čtenářského deníku napsat musí“. Odkaz Hawthornů mi přišel už trochu moc peprný, tak, že by se pro například čerstvě náctileté nehodil. Možná jsem úzkoprsá, ale být vámi, řídím se doporučeným věkem na zadní straně knížky, který Odkaz doporučuje čtenářům od třinácti let výše.
Odkaz Hawthornů vydala Euromedia Group v edici Yoli v roce 2022. Bohužel jsem si ale všimla hned dvou chyb, které zde korektoři či editoři zapomněli. Xander je hned na začátku knihy zmíněn jako „Sander“, a ze služebné Mellie se v jedné chvíli stala „Millie“. Jde o obyčejné překlepy, které dělají i ti nejlepší, jistě, ale za mě jde o nejhorší chybu, která může v knize být. O něco horší než překlepy ve jménech, jsou ještě záměny jmen, ke kterým zde naštěstí nedošlo.
Přese všechno jsem si tohle společní čtení užila. Zdá se mi, že vše, co mělo být vyřešeno ke spokojenosti všech přítomných. A kupodivu se mi líbil i úplný závěr knihy, který byl jako z romantického filmu. Do knihy to hezky pasuje.
Jameson a Xander vystoupili z auta za mnou a automaticky se postavili každý z jedné strany. Aspoň, že tentokrát jsme proti světu stáli společně – já a Hawthornové.
Jsem velmi zvědavá, o čem bude Poslední gambit, závěrečný díl trilogie knih, která započala Hrou o dědictví. Vůbec netuším, čím by se mohl třetí díl zabývat, protože, jak už jsem říkala, všechno je vyřešeno. Nebo ne? Na Databázi knih jsem navíc našla informaci, že 1. listopadu vyjde další kniha Jennifer Lynn Barnesové, Bratři Hawthornové. Bude se soustředit na Jamesona s Graysonem, a můžeme jí vlastně nazvat doplňkovým dílem. Velmi se na ni těším.
Podtrženo, sečteno: moje hodnocení je 7/10.