V jednom příběhu jsem strávil celý život.
„NIO, Národní Imaginativní organizace. Jsme jí zcela oddáni a zcela s ní vázáni, dokud nepřekročíme tu jedinečnou hranici mezi otázkou pro podklad toho nejvzdálenějšího podvědomí a odpovědí ve formě příběhu.“ Cílem Národní Imaginativní organizace je vytvořit funkční představy a přenést je do reálného časoprostoru. Tyto představy sepisují pisatelé, které je nazývají svou Tvorbou. Nolan May prošel v přípravném programu Tempus desítkami simulací a neustále musí pracovat na tom, aby ještě více prohloubil a rozvinul svou Tvorbu. Nyní je spolu s dalšími dvěma pisateli vybrán pro největší misi, kterou kdy Imaginativní organizace zaštítila. Mise dostává název Anima. Nolan se svými kolegy se pokusí dosáhnout neuvěřitelně silného stavu podvědomí, kdy je tělo na jednom místě a mysl na druhém, v úplně novém světě. Ve světě, který je dán jeho Tvorbou. Mise Anima s sebou nese nepředstavitelné riziko, o němž někteří pisatelé nemají ponětí ani v pokročilém stavu mise. Při pouhém pomyšlení na místa, do kterých se při misi může pisatel dostat, se roztřesou kolena i těm neotrlejším. Zároveň probíhá v hlavním městě Pol absolutní mocenský převrat, kdy se dosud pouhý kancléř Etiamu, Chaol Mortem, stává vůdcem celé říše. Nastávají těžké časy plné propagandy, které si za svou daň vyberou mnoho životů, a každý se rázem může stát nežádoucí osobou. Členové mise Anima se vydávají na náročnou cestu a jsou v rámci politiky nuceni popřít sebe samé.
Když se mi autor Animy, pan Jaromír Vondra, ozval, zda bych si jeho knihu nepřečetla, netušila jsem, jaký skvost mi to přijde! Tímto mu děkuji za poskytnutí jedné z nejlepších knih, které jsem kdy četla a která ve mně stále rezonuje.
Zápletka Animy, se kterou jsem vás z části seznámila, je neuvěřitelně vystavená! Je plná akce a takových zvratů, že z toho jde hlava kolem. Řekla bych, že toto je historicky první knížka, u které jsem neměla ani ponětí, jak skončí. Neměla jsem ba ani jednu chabou teorii o tom, co se stane až otočím stránku.
Je ale důležité říct, že Anima není ani zdaleka takovou knížkou, kterou znáte. Je tak neuvěřitelně odlišná od čehokoliv, co jsem kdy četla! Ať už autorovou velmi bohatou slovní zásobou, tak například stavbou dialogů. Představme si to tak, že vidíme klasický dialog. Jakmile ale zapátráme v jeho základech, zjistíme, že autor se při první odbočce vydal doleva a ne doprava. Vyšlo to nastejno, jen číst to je nepředstavitelně jiné. Číst to, je potěšení!
Kniha je to obsáhlá, celých 620 stran. A přesto žádné hluché místo, neustále se něco děje, nic co by mě nebavilo číst. Knihu jsem četla celkem tři dny. První den jsem se do knihy po padesáti stranách zamilovala. Druhý den jsem se dostala na nějakých dvě stě padesát stran. Třetí den jsem nemohla dospat, jak jsem se na čtení těšila, a od probuzení do dvou hodin odpoledne jsem četla, dokud jsem Animu nedočetla. Pocity, které jsem přitom prožívala byly nepopsatelné.
Pan autor si tak nádherně hraje s naším českým jazykem, že mě to jako někoho, kdo za život přečetl stovky knih, naplňuje radostí. S knihami trávím největší část svých dnů. Neustále čtu slova napsaná na stránkách, které dohromady tvoří příběh. A když pak přijde něco jako Anima, které je od všech od sebe odlišných knih ještě odlišnější, je to jako přenést se do ráje. To, že jsem v tomto ráji strávila aktivně pouhé tři dny ale neznamená, že na to často nevzpomínám. Třeba teď, když píšu tyto řádky, se mi v duši opět rozlívá ten pocit, který jsem zažívala při čtení. A je to úžasné.
„Já si budu navždy myslet, že život strávený uvnitř každého svého pocitu může být neuvěřitelně nádherným.“
Anima je druhým dílem Jaromíra Vondry. Jeho první kniha vyšla v roce 2020, jmenuje se Lotosové kyvadlo, a opět se věnuje podvědomí a umění. Samozřejmě si jí plánuji přečíst! Jde o detektivku/thriller s poutavou anotací. (Podívejte se na Lotosové kyvadlo na Databázi knih.) S prvky thrilleru se můžeme potkat i v Animě, i když bychom jí zařadili spíše do žánru sci-fi. Autor v nám Animě pravděpodobně prozrazuje i hodně o sobě. Už jenom u popisu pocitů, které Nolan zažívá při psaní, jsem si takřka jistá, že popisoval ty svoje. Stejně jako Nolan se Vondra věnuje i dalším typům umění, sám dokonce namaloval obálku této knihy. Můžete ho sledovat i na Instagramu.
„Když člověk píše… kdesi v procesu té tvorby se to náhle dostaví… ten záchvět v hrudi po každé sepsané, jakkoli zakončené větě. Ten pocit je velmi složitý, ale cítím v něm rozpor, rozpor mezi klidem a naprostým chaosem. Kdesi uvnitř tak při psaní nejprve pocítíš neuvěřitelnou úlevu, pocit osvobození a postupného vyklidnění. Vedle toho však přichází ta tvá druhá část. Ta vezme veškerý získaný klid a podepře jej naprostým běsněním, skrze které tak přichází zvučná rychlost prstokladu na psacím stroji. V tom okamžiku začínáš vpisovat co nejrychleji, dokud takový záchvět trvá, dokud má ten dosah taková slov tvořit. Popadne tě posedlost a na těch několik chvil ji zcela přijmeš, po celou dobu jsi se na ni vlastně těšila. Tak to celé je, tak to cítím.“
Hlavní hrdina Nolan, který celý příběh vypráví ze svého pohledu, mi přijde opravdu milý a sympatický. Číst jeho slova pro mě vždy bylo jako hladit samet, má krásné vyjadřování a užívá příjemně zaoblených obratů. Vytvořila jsem si k němu nesmírně silné pouto. Netřeba dodávat, že se stal jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů napříč žánry. Často uvažuji, že sestavím seznam svých oblíbených knižních postav, pokud tak učiním, Nolan má jisté místo v top trojce.
Detailně je vykreslená i politická situace, která v knize nastala. Je fascinující sledovat, jak se zemí Etiam šíří propaganda jako nakažlivá choroba. Jak je politická strana Malleus, v jejímž čele stojí bývalý kancléř, dnes už vrah bývalého prezidenta a nový vládce, Chaol Mortem, schopná ničit. Nastal absolutismus a život v Etiamu už nikdy nebyl takový, jako doposud. Kontrastem je tomu důležitost svobodného umění, na kterou autor poukazuje.
Jsem okouzlena. Animu vám jednoznačně doporučuji. Pokud máte tu možnost, přečtěte si Animu a zkuste, zda prožijete to, co já. Nejen Nolanův příběh, příběh, ve kterém strávil celý život. I něco, co naprosto otřese vaší myslí a přesto vaší čtenářské duši přinese takový pocit pohody a míru… Na mém hodnocení se nijak neprojevují občasné typografické chyby (občas přebývá nějaká ta mezera).
„Tenhle svět… vím, že je jiný. Za dobu, co jsem došli až sem, jsem se nemohl zbavit toho pocitu, kudy to vlastně procházím a jak skutečné to vlastně je nebo může být.“
Moje hodnocení je jasných 10/10.
„Jaké to pro nás celé je?“ zopakoval jsem s pousmáním její otázku a kráčel jsem se sevřením její dlaně dále. „Je to pro nás zvláštním pocitem. Těžce se to vyjadřuje, ale mnohdy mám pocit, že jsem pisatelem celý svůj život. Prohlubujeme něco lidského, co se zdánlivě již nemá kam prohloubit, přesto je to však o hledání onoho způsobu, který vedle prohloubení způsobí i rozšíření, nástavbu a výstavbu. Co je ale na tom všem důležité, je vlastní jistota v to, že ten způsob pokaždé najdeme. Otázkou je jen kdy, ne zdali. V takovém duchu pak i dýcháme. Ať už jsem byl dítětem a seděl v čekárně, nebo později jel tramvají přes město, vždy tu byly ty samovolné a rozvíjející představy neexistující dějství. Ty stovky až tisíce vymyšlených příběhů byly jen v hlavě, přesto však natolik důležité pro nějakou formu vývoje, který je neustále potřeba. Vlastně bychom se jako pisatelé měli vyvíjet s každou sepsanou stranou. Neměli bychom chtít dosáhnout dna.“
Comments (2)