Anotace Vůle většiny od Jamese Islingtona slibovala příběh falešné identity a tajemství, které by hlavního hrdinu mohlo klidně stát život. Do toho pobyt na nejprestižnější akademii Catenské republiky a spoustu politických intrik. Okamžitě jsem byla „zaháčkovaná“ a chtěla si Vůli většiny přečíst. Měla jsem tedy radost, že mi ji knihkupectví Knihy Dobrovský poslalo na recenzi, za což jedním dechem děkuji. Vše, co představovala anotace, jsem od knihy dostala. A ještě mnohem více.
Spolu se sedmnáctiletým sirotkem Visem poznáváme od prvních stránek politický režim, který vládne v Catenské republice. Vis přišel před třemi roky o všechno – o rodinu, zázemí i celý svůj dosavadní život jak ho znal. Nějaký čas sám se svým žalem přežíval na ulicích, ale nakonec se na pokraji vyhladovění musel odebrat do sirotčince, kde alespoň dostal najíst. Musel si rychle vymyslet věrohodný příběh i novou identitu, protože kdyby přiznal kým opravdu je, byl by bez milosti zabit. A za ty roky se ve svých lžích opravdu zlepšil. Kdysi Catenská republika nebyla jednou velkou zemí, ale spoustou menších království a republik. Pak se však k moci dostali lidé, kteří jí nikdy neměli dost. Dobyli všechny okolní země a vyvraždili každého, kdo se jim postavil do cesty. Nešlo totiž jen o abstraktní představu moci, ale o moc fyzickou. V Catenu existuje žebříček hierarchie tvořený osmi stupni. Čím výše na žebříčku jste, tím více lidí vám odevzdává část své Vůle. S větším množstvím Vůle se stáváte silnějším, dokážete hýbat předměty i je nejrůzněji tvarovat a deformovat. Dokážete totéž, co byste dokázali s nějakou verzí magické moci. Pokud však nejste na nejvyšším stupínku hierarchie a nenosíte tak hodnost Princepse, jste nuceni také něco ze své Vůle odevzdávat. Když sami nějakou Vůli přijímáte, skoro nijak se to na vás nepodepíše. Jakmile jste ale na nejnižším stupni a nosíte hodnost Octava, od nikoho Vůli nedostáváte, pouze dáváte. A pak už se životem jen ploužíte. Catenské mocnosti se možná tváří, že z jejich vlády plyne pro každého nějaká výhoda, ale Vis, který už tři roky jenom lže a lže, dobře pozná lháře. Vykořisťování je v Catenu na denním pořádku a Visovi se mu zatím daří vyhýbat i za cenu ošklivých jizev. Odmítá odevzdávat Vůli, protože nechce dopadnout jako Octavové, ale také proto, že odevzdáváním by se z něj stal rovnocenný Cateňan. Přišel by o poslední střípek svého minulého života a naději na pomstu.
V Catenské republice se moc dělí do tří vládních pyramid – pyramidy Náboženství, pyramidy Armády a pyramidy Vlády. Když do věznice, kde Vis pracuje, jednoho dne přijde vysoce postavený senátor armádní pyramidy, Vis nepředpokládá, že ho ještě někdy uvidí. Brzy ale muž nesoucí hodnost Quintus přijde i do sirotčince a k adopci si k překvapení všech vybere Vise, nejstarší zdejší dítě, u nějž o adopci nikdo nikdy neuvažoval. Nechce mu ale poskytnout milující domov – Quintus Ulciscor Telimus hledá někoho, koho pošle na catenskou Akademii, aby pro něj našel důkazy o nekalostech, které na ostrovu patřící Akademii podniká pyramida Náboženství. A především pak ředitel Akademie, s nimž Ulciscora navíc pojí minulost. Ulciscor se sice zdá jako příjemný a čestný muž, Vis ale nepochybuje, že pokud by se mu nepodařilo požadované důkazy najít, senátor by beze všeho splnil svou výhružku. Tedy že ho pošle na Výpusť, kde mu bude Vůle odebíraná do takové míry, až nebude schopen ovládat ani své vyměšování. Je to děsivá představa, ale vše, co by mohl získat, je mnohem lákavější. Co by totiž Vise jinak čekalo? Život Octava v chudobě a bídě? Teď má aspoň možnost ponechat si svou Vůli o trochu déle a snad si i získat takové postavení, ve kterém bude moct něco změnit. Akademie je ale nemilosrdná. Vise čeká dlouhý výcvik, aby vůbec dokázal držet tempo se studenty, kteří jsou před ním napřed. A už od první chvíle, kdy vykročil ze sirotčince, se tajemství jeho pravé identity ocitá na pokraji odhalení. Ulciscor má navíc obavy, zda Vis dokáže udržet v tajnosti své pravé poslání. Neví, že Visovi na přibrání další lži do svého vykonstruovaného životního příběhu pranic nezáleží. A když potom na Akademii nastoupí, musí předvést nejen své fyzické a vědomostní dovednosti, ale i schopnost přeintrikařit intrikáře, vypomoct si za cenu všemožných drobných podvodů a stoupat nejen na studijním žebříčku, ale i společenském. Kromě toho brzy pozná, že aby našel Ulciscorem požadované důkazy, musí čelit možnosti smrti, vedle které se Výpusť jeví jako milosrdenství. A zjišťuje, že není jediným lhářem a ve svém okolí má lidi, kteří jsou schopni dočista všeho.
Aby byl člověk věrohodný, musí nejprve přesvědčit sám sebe, že to, co říká, je pravda, v tom tkví celý trik. Nestačí lež jen vyslovit, musíte si ji v duchu zhmotnit, představit si, jak byste se cítili, co byste udělali. Vymazat skutečnou informaci a zcela ji tou falešnou nahradit.
A tak když si nesu snídani po schodech dolů a cestou klopýtnu, takže vrazím do studentky před sebou, dám si pozor, abych se natáhl jak dlouhý tak široký. Přistanu bradou na podlaze. Nádobí se tříští. A když se mi levá ruka, stále svírající nůž, který jsem si neopatrně nesl, nešťastně zkroutí pod tělo, nebráním mu, aby se mi zabodl přímo do čerstvé, dosud nezacelené rány, již jsem pracně ukrýval.
Přebal knihy je sice hezký, ale to, co se nachází pod ním, je nádhera. Než začnu vychvalovat příběh, ráda bych trochu ocenila vzhled knihy. Pod přebalem je potažená plátnem, na kterém jsou ražené zlaté detaily. A na předsádkách jsou pak mapy, vepředu je mapa Catenské republiky, vzadu ostrovu, na němž leží Akademie. Pro větší přehlednost v knize také najdeme žebříček Catenských hodností a úplně vzadu slovníček pojmů, postav a míst, které během příběhu potkáváme. Na to ale pozor, některé vysvětlení mohou obsahovat drobné spoilery. Vůle většiny se vám teď možná jeví jako komplikovaná kniha se světem s velmi složitým systémem, ale věřte mi, že tak to vůbec není. Sama jsem během čtení nakouknout do slovníčku vůbec nepotřebovala, jelikož příběh se nabaloval a rozrůstal o další informace postupně a nenásilně. Stejně tak si možná říkáte, že je Vůle většiny pěkná „bichle“. I tady vyvrátím jeden z vašich potenciálních strachů, kvůli kterému se čtením možná ještě váháte.
Vůle většiny má sice šest set dvacet devět stran, ale četla se mi vážně rychle. Ponořila jsem se do ní jako nic a příběh plynul svižně. Krátké, dynamické kapitoly tomu jen napomáhaly. Do toho mě příběh velmi bavil a zajímal, takže vznikla kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout a četla se pomalu sama. Šest set stran tu není překážkou, ale výhodou, protože s knihou nejspíš strávíte nějakou dobu a máte možnost se do příběhu pořádně ponořit. A tím pádem ho i silně prožít. Je to ideální četba třeba pro ty, kdo bojují s nechutí číst a nemohou se do žádné knihy pořádně začíst. Tady se vám to nestane jednak kvůli rozsahu a za druhé kvůli rychlému plynutí děje a stylu psaní. Je mi vlastně líto, že měla Vůle většiny pouhých šest set stran. S Visem se mi neloučilo vůbec snadno.
Příběh začíná ve chvíli, kdy je Vis pouhým sirotkem na pokraji společnosti. Pracuje ve věznici, kde lidé leží na Výpustích a panují tam nehumánní podmínky. I proto pro mě začátek knihy nebyl jednoduchý, o takových věcích čtu jen nerada. Bylo mi z toho skoro zle. Ale i tak jsem za jeden večer zvládla přečíst přes sto stran. A potom, když jsme se přesunuli do vyšší společnosti, už to byla hračka. Autor píše z první osoby z pohledu Vise nesmírně čtivě a dynamicky. Kromě toho si je dobře vědom, že představil atraktivní a zajímavý svět, a z toho dokázal také leccos vytěžit. Systém přijímání a odevzdávání Vůle je fascinující. Ještě nikdy jsem o něčem takovém nečetla a vlastně to ani nedokážu řádně popsat. Od prvních stran mám navíc z Catenské republiky pocit, jako by byla takovou fantasy obdobou našeho antického Řecka –z hlediska atmosféry, popisů architektury a filosofie a z pozdějšího výukového systému na Akademii. I to je na Vůli většiny zajímavé a originální.
Tady ovšem celá ta jednoduchá teorie končí. Pomůže vám, když chcete pochopit něčí fyzickou sílu, ale to je pouze jeden z nejběžnějších způsobů užívání Vůle. Skutečná moc Hierarchie spočívá v prostupování předmětů – jejich ovládání prostřednictvím mentální síly – a exponenciálně zvyšuje účinnost síly každého, kdo to dokáže. I tak se můžu jen dohadovat jak moc. Během studia na Suusu jsme vždycky pracovali s předpokladem vycházejícím ze zprostředkovaných informací a pozorování. Hierarchie svá tajemství o vyšším využití Vůle do světa rozhodně nevykřikuje. Za ty roky jsem nasbíral pár poznatků o některých metodách, ale přesná fakta ohledně nároků a účinnosti pro mě nadále zůstávají přinejmenším nejasná.
Nejprve jsem si říkala jak asi bude Visovo vyprávění fungovat, když ani my nemáme podle anotace vědět kým doopravdy je. Půjde snad o nespolehlivého vypravěče? Ale i s tímto si autor hravě poradil. Docela brzy po začátku příběhu se dozvíme alespoň část pravdy a později se ji dozvíme celou. S Visem jsme tak na jedné lodi. A nedůvěryhodnými a nespolehlivými se nám jeví všichni kolem. Ačkoliv bych Visovi přála, aby měl alespoň jednoho člověka, kterému bude moci věřit, byla jsem realistka. Přestože s Ulciscorem a jeho zaměstnanci žil nějaký čas ve stejné domácnosti, pořád to byli Cateňané. A těm jde zpravidla jen o dvě věci: o jejich impérium a vlastní zájmy. Jako by Catenští ani nežili pro sebe, například se pro postavení i žení a vdávají, tudíž zaprodávají i tu část sebe, která touží po lásce. Všem záleželo jen na množství moci a to tolik, až tím jsou dočista posedlí. Tajemství, intrik a lstí bylo v příběhu strašně moc. Souvisely s nimi i nečekané a šokující zvraty, z nichž jsem odhadla možná tak jeden. Autor vážně ví, jak udělat knihu nepředvídatelnou a dechberoucí.
Co se týče autorova stylu psaní, ještě bych dodala, že píše velmi výpravně a jeho popisy jsou pohlcující. Kapitoly obvykle začínají nějakými Visovými vzpomínkami z minulého života souvisejícími s danou situací, čímž se nám opět odkrývá kousek z jeho pravé identity. Případně nějakým jiným nepřímým navázáním na konec kapitoly předchozí. Jednotlivé kapitoly jsou tak epicky napsané, že působí jako samostatné malé příběhy. Kdybych si chtěla hrát s významy slov řeknu, že jsou to zkrátka kapitoly samy o sobě. 😀 Vím, tohle je docela běžný způsob otevírání a uzavírání kapitol, ale ještě nikdy jsem se nesetkala s tím, aby to někdo dělal tak pravidelně a vytrvale jako tady pan James Islington.
Postavy byly od začátku skvělé. Samozřejmě si mě nejvíce získal Vis, ke kterému má čtenář po celý příběh nejblíže. Drží mu palce a přeje jen to dobré. Hlavně už žádné další potíže, těch má totiž v průběhu příběhu hromadu. Byla by to kniha aspoň o dvě stě stran kratší, kdyby autor rovnou čáru od startu k cíli nerozvětvil nečekanými okolnostmi a událostmi, jež se do děje přidávají s tím, jak se Vis stěhuje nejprve do vily rodiny Telimů a poté na Akademii. Abych se ale vrátila k postavám, autor zvládl krásně popsat Visův emoční a duševní vývoj. A nejen jeho, ale i všech postav kolem něj. V někoho Vis důvěru ztratil, něčí si zase získal a sám mu ji dal. Pozadí něčí zápletky bylo zcela nečekané a změnilo můj pohled na jeho chování, neboť jsem pochopila proč se choval tak jak se choval, někdo mě zase nemile překvapil. I psychologicky to tedy bylo úžasné čtení a ve Visově společnosti mi bylo moc hezky.
„To žádná otázka není,“ opáčím, avšak když ze mě nespustí oči, vzdychnu. „Vydržel jsem, protože zastávám přesvědčení, že opak by byl mnohem horší. Jednoduché jako facka.“
„Ne tak docela. Přesvědčení je obdivuhodná věc, nicméně člověk pro něj vydrží trpět jen do určité míry.“ Předkloní se. „Takže se tě ptám, Visi, za co se trestáš?“
Zápletek bylo v příběhu mnoho, to souviselo s větvením které jsem předestřela v předchozím odstavci. Ta hlavní byla ale velmi filozofická, hluboká a hlavně o morální síle. Je morální skrývat se a tím pádem přežít, ale zároveň se tak podvolit nepříteli a přijmout jeho útlak? Nebo je morálnější vzdorovat za cenu vlastního života a přijít tak o jedinou možnost jak něco změnit? Jaké okolnosti určují co je správné a co není? Myšlenka útlaku ze strany vládní mocnosti se řeší v mnoha knihách, tady jsem se ale dočkala zcela jiného přístupu a nových poznatků. Co však bylo na hlavní zápletce nejhezčí? To, jak krásně logická byla. A jak do sebe vše nádherně zapadalo.
Konec se nejprve jeví jako nikterak překvapivý. Byl sice dojemný a smutný, ale nedá se říct, že by něco nešlo zrovna podle Visova plánu. Jenomže pak přijde úplně poslední kapitola, která vás donutí zpochybnit několik předchozích a vyrazí vám dech. Není to konec zrovna jednoduchý na pochopení, protože i samotné pořadí posledních kapitol má za úkol zamíchat kartami. A abych byla upřímná, nejprve jsem vůbec nevěděla co si o něm myslet. Neseděl mi a přišlo mi, že je tam extrémně málo vysvětlení a alespoň pár řádků, které by uvedly některé věci na pravou míru, bych si jako čtenářka zasloužila. Ale pak jsem se zamyslela – nečetla jsem už podobné typy konce kdysi? Četla. A jak jsem je hodnotila? Sice jako šokující, ale dokonalé. Tak kde je ten rozdíl? Inu, bylo to u sérií, které jsou už starší a proto jsem měla po ruce hned pokračování. Takže jaký bude můj verdikt zde? Že tento konec, ač se mi to trochu příčí a kroutí se my z toho nelibostí tvář, je také skvělý. Budu ale muset být trpělivá a počkat si na další díl. Kdo ví kdy bude, ale pokud budu mít tu možnost, budu na Naše nakladatelství spadající právě pod Knihy Dobrovský apelovat, ať je to co nejdříve. Jinak za sebe nemohu ručit.
Zvedne hlavu, nahne ji, abych mu viděl do tváře. Oči má zarudlé, kanou z nich slzy. „Jsme tím, co z nás udělali, Diago.“
„Nemusíme být.“
Jeho smích zní dutě, za doprovodu zděšeného sténání a nářků z tribun, jež k nám doléhají přes vodu. „Takovou moc Hierarchie má – musíme, není možné zůstat stranou. Buďto bojuješ s tyranií většiny, nebo se stáváš jedním z nich.“ Znovu svěsí hlavu, působí k smrti unaveně. „Mlčet je stanovisko, Diago. I nečinností si vybíráš stranu. A pokud tím něco získáš, stáváš se spolupachatelem.“
S radostí budu Vůli většiny doporučovat všem milovníkům fantasy, kteří u dobré knihy z tohoto žánru nepotřebují všemožné magické bytosti jako jsou víly nebo elfové. A ocení originalitu, nevšednost a neotřelé myšlenky. Vůle většiny není autorovou první knihou, v angličtině jich má ještě o něco více než v češtině, kde mu kromě Vůle většiny vyšla jen trilogie Licanius. Vůle většiny je ale první dílem série Hierarchie, do které v angličtině letos vyšel už i druhý díl. Šťastní to lidé, ti Angličané! Jamese Islingtona si každopádně už nenechám ujít a jeho knihy budu s radostí vyhledávat.
Podtrženo, sečteno: 10/10. Tohle je jeden z mých největších objevů roku!
Comment