Od Františka Kotlety, autora odlehčených a humorných fantasy a sci-fi„brakovek“ z českého prostředí, jsem zatím četla jen Tobiášův řád, duologii o Luciferovi, Lilith a jejich dětech, které je musí svrhnout. Napsal toho už ale velké množství a na jeho knihy se chystám už nějakou dobu. Tobiášův řád mě ovšem moc nenadchl. Kristýna Sněgoňová je Františkovou partnerkou a autorkou fantasy knih. Naposledy jí vyšel letos román Bezčasí. Dohromady tvoří už mnoho let dvojici nejen v osobním životě, ale i autorskou. Letos slavili úspěchy v obou dvou – kromě toho, že každý vydával své knihy, se jim narodila dcerka a vyšel jim poslední, dvanáctý, díl ze sci-fi série Legie. A rovnou dokázali začít další společnou ságu. Atomové šelmy jsou postapokalyptickou sérii, která bude mít šest knih a já jsem nedokázala odolat lákavé kombinaci anotace a obálky. První díl se jmenuje Základna.
Atomové šelmy – i ten název mě dostal! Představovala jsem si nějakou elitní jednotku bojovníků v dystopickém světě. Měla jsem tušit, že to by vůbec nebylo správně „kotletovské“. Atomové šelmy jsou v tomto světě zničeném atomovou válkou zmutovaní lidé s nadpozemskou silou, velmi špatnými kognitivními schopnostmi a nízkým intelektem, jejichž potomci při narození naprosto zpustoší svou matku a nejčastěji se po porodu jejím tělem i nakrmí. Jakkoliv jsou to před oplodněním atomovou šelmou chytré dámy, po něm jim začne odumírat mozek a zmenšovat svou kapacitu. Nakonec budou na stejné úrovni jako samci atomových šelem. Je to nejhorší osud, jaký na ženu v tomto světě čeká. A že je z čeho vybírat. Atomovým šelmám se hovorově přezdívá „aťáci“. Tak to vidíte, já čekala dokonale vycvičenou jednotku a ona taková hnusná stvůra. Měla jsem to ale čekat, přesně takový František Kotleta totiž je. Brutální, upřímný, líčící děj bez příkras a s citem pro situační humor.
Patrně jsem přišel o přítele, kamarádka mi umírala a něco se stalo s mým rodným městem, s místem, které pro mě bylo naprosto vším – mým domovem, životem, celým mým vesmírem.
Válka mezi celým světem zničila zavedené pořádky a vyhubila většinu lidí. Zůstalo jen pár lidských kmenů, vznikla nová náboženství soustředící se na podporu lidí po kolapsu společnosti a obyvatelstvo má co dělat, aby se uživilo. A protože po světě řádí atomové šelmy, musí se lidé schovávat za hromadami betonu a zátarasů. V zemi, které se kdysi říkalo Česko, obklopené hradbami a strážními věžemi se nachází Základna, kde žijí i Keksík, Vrána a Kovák. Všichni, kdo žili před katastrofou, nakonec zahodili svá jména a přijali přezdívku podle pozice, kterou vykonávají, nebo toho, co jim jde. Keksík je poválečné dítě, jeho matka ho pojmenovala Leon, ale všichni mu říkají Keksík, protože kdysi vyhrál na Základně soutěž v pečení keksíků. Dodnes toho denně lituje. Matka i otec už mu zemřeli a ujal se ho místní Šerif, který jej i jmenoval jedním ze svých zástupců. A i když by si strašně přál být schopným zástupcem, kterého lidi respektují a říkají mu nějakou mocnou přezdívkou, pro všechny je jen Šerifův poskok, jemuž se Keksíka zželelo. Prostě Keksík. Keksík chce dokázat, že na to má, a tak se spolu se svými přáteli Vránou a Kovákem vydává na lov za zdi Základny. To není nic neobvyklého, ale tentokrát mají spadeno na neuvěřitelnou kořist. Jenže se vše pokazí. Zkáza čekající na Keksíka, Vránu i Kováka a další obyvatele základny začala v den, kdy do města přijely kněžky Církve Jaderné bohyně. Keksíka čekají střety za hradbami i přímo v nich, Základna v obležení, mnoho přestřelek a zoufalý boj s časem i vyhasínajícími životy. Musí pochopit, co se probůh na Základně událo zatímco byl na lovu, jak to zapříčinilo tolik obětí a jak to celé souvisí s Církví jaderné bohyně. A hlavně co se Základnou i jím samotným bude dál, když nezůstal kámen na kameni…
Základna je překvapivě vyzrálé dílo plné akce. Neznám pořádně ani samostatnou práci obou autorů, natožpak jejich společnou, abych dokázala říct, jak se navzájem ovlivňují a čí styl slohu převažuje. Můžu hodnotit jen finální knihu, u níž věřím, že je kombinací jich obou. Co jsem ale pochytila z Černé luny, Kotleta se tentokrát zdržel nechutností souvisejících se sexuálními scénami a zčásti i samotných sexuálních scén. Možná to je pozitivní vliv Sněgoňové? Mám pocit, jako by ze sebe oba dostali to nejlepší. Mohu mluvit převážně o Kotletovi – ten zaperlil svým typickým humorem, zde užitým jen jako dochucení po špetkách. Spolu s Kristinou Sněgoňovou vytvořil fascinující a originální svět, z nějž mi bylo zčásti úzko a zčásti smutno. Skvěle vybrali, které aspekty dnešního světa zachovají i do postapokalyptické doby a podobně jako třeba v Hunger games svět nechali projít jakýmsi zpětným chodem, kdy čím ničivější byly zbraně hromadné zkázy, tím se svět vracel k primitivnějším návykům i vynálezům. Vše se zhroutilo, jen společnost v určité formě přetrvala. Nebo ne? I o tom, jak nelidského chování jsou lidé v civilizované společnosti schopní, se Keksík přesvědčí.
Podívala se na mě, vyděšeně, ale současně rozhodně a zašeptala: „Zabij mě.“
Položil jsem ruku na holster. Revolver v něm ale nebyl. Musel jsem ho po míření na aťáka zapomenout zajistit, takže mi vypadl při prolézání přes okýnko na zem, někam mezi šílené keře.
„Idiote,“ vydechla novicka, ale to už nás obklopili ozbrojenci.
Kniha je opravdu akční. Soustředí se na velmi krátký časový úsek a dobrých devadesát procent se jí odehrává během jednoho dne. Autoři skvěle pracovali s proměnou psychiky za vypjatých podmínek, velkými rozhodnutími v krizi a obecně s napjatou atmosférou a zoufalstvím. Základnu jsem přečetla za nějakých dvacet čtyři hodin a nemohla se od ní odtrhnout. Zpětně si ovšem uvědomuji, že kvůli kratičké době, kdy se odehrává, může děj působit lehce monotónně a je tu riziko spadnutí do jednotvárného děje. Přesto jsem fascinovaná tímto nápadem na veškerý děj soustředící se dohromady na pár dní, které změní Keksíkův dosavadní život a připraví ho o všechny jistoty. Dobrý nápad je i korupcí prožraná Základna. Je sešněrovaná pravidly, aby vůbec nějak fungovala, a navzdory tomu se neustále pohybuje na pokraji zhroucení.
Nechodil jsem sem často. Jen když byl svátek Jaderné bohyně a před ním Noc mrtvých bohů. Kněžky učily, že všichni staří bohové – Buddha, Ježíš, Mohamed, Donald Trump a další – nás opustili, když začala válka. Z jaderných výbuchů se pak zrodila Jaderná bohyně, která válku zastavila a ukázala nám cestu k budoucnosti.
Vytvořená kulisa základních principů světa a fungování společnosti funguje skvěle a díky tomu pak funguje i příběh postavený na ní. Dávalo to smysl tak skvělým způsobem, že jsem zapomínala, že čtu a prožívám fiktivní příběh. Vše se mi zdálo naprosto logické a odpovídající. Ať se stalo cokoliv, řekla jsem si jen: „No ovšem! Samozřejmě, to je jasné!“ Nenechte se ale zmýlit, že by mě nic nepřekvapilo. Naopak jsem se divila každou chvíli a další vývoj skoro nikdy neodhadla. Dokonce ani teď vůbec netuším kam se příběh bude dál ubírat a jsem na další knihu napnutá jako kšandy starého břichatého milovníka piva. Dvojka jménem Aréna vyjde již v únoru! Autoři vyprávějí z první osoby z Keksíkova pohledu, čímž všemu dodávají na uvěřitelnosti. Sledovat svět Keksíkovýma očima mělo příjemně lehký nádech a jeho lačnost po úspěchu byla i vtipná. Zároveň z něj čišela velká nenaplněnost, nespokojenost se svým životem a žádný pořádný směr, jakým by se ubíral.
Pod hromadou mrtvých těl a vystřílených nábojů je to velmi vtipná záležitost. Ovšem jen natolik, aby to nezastiňovalo důležité zvraty a vážné momenty. Je paradox, že jedinou výjimkou tohoto nepsaného pravidla je kritika společnosti, která se objevovala hlavně skrze humor.
Keksík nebyl jediná skvělá postava. Velmi mě bavili jeho přátelé Vrána a Kovák, kteří spolu s ním tvoří milostný trojúhelník. Ten nikdy nezastíní jejich přátelství, ale Keksík by stejně pěkně štvalo, kdyby si Vrána nakonec vybrala Kováka, s nímž ji pojí spousta společných zájmů a více stráveného času. Jasně, i Keksík ty důvody slyší, ale to nic nemění na faktu, že by ho to štvalo! A vedle Keksíka byla druhou nejlepší postavou novicka Církve Jaderné bohyně. Nedá se popsat jinak než cizím slovem „badass“, což vyjadřuje, jak „hustá“ a drsná byla.
Takže když nás jako děti Kněžka zkoušela ze sedmi pravd, které všichni museli umět nazpaměť, podváděl jsem a tajně si je během zkoušení četl. I teď jsem ze zvyku proletěl všechny pravdy vyryté na zdech.
STAŘÍ BOHOVÉ JSOU MRTVÍ.
VŠE, CO LIDÉ UDĚLALI, BYLO ŠPATNÉ A BUDE ŠPATNÉ.
JADERNÁ BOHYNĚ JE JEDINÝ ŽIVÝ BŮH.
KNĚŽKÁ NESMÍ NIKOHO ODMÍTNOUT.
ČLOVĚK MŮŽE ZABÍT POUZE ČLOVĚKA, KTERÝ MU CHCE UKRÁST KUKUŘICI.
NEPIŠ OPILÝ NA TWITTER.
JADERNÁ BOHYNĚ SE VRÁTÍ.
Ráda bych řekla, že jde o knihu vyváženou knihu a proto se mi tolik líbila. Nečetla jsem ji, já ji hltala. Začala jsem jí číst jeden večer po deváté hodině a do půlnoci jsem měla za sebou sto stran. Druhý den jsem ji dorazila. Ale bohužel tu podle mě měla násilná složka tendence dostávat nejvíce prostoru. Nebylo to tak, že by ubírala ostatním částem Základny prostor. Byla jsem s množstvím popisů týkajících se ostatních záležitostí spokojená. Jen když si je všechny představíme jako sloupce, vše kromě násilí končí o pár centimetrů níže než sloupec násilí. Zanechala bych vše tak, jak to bylo, jen bych v ostatních rovinách ještě trochu přidala. Přesto jde o čtení, které jsem si strašně užila. Budu Atomové šelmy doporučovat všude kam přijdu a další knihy obou autorů, na něž bych si v budoucnu ráda posvítila, to budou mít pěkně těžké. Laťka je nastavená vysoko.
Musím aspoň na okraj poznamenat, že Základna má výborný formát, příjemný font a velikost písma a skvělou obálku. Je v měkké vazbě a má dvě stě devadesát dva stran, takže kromě toho, že se dobře čte z hlediska příběhu a stylistiky, i se u toho dobře drží v rukách. A jsem nadšená i z barevné ořízky, která mi evokuje, že kniha je svůj malý uzavřený svět, stejně jako Základna v příběhu. Velmi temný, zoufalý svět. Pro fanoušky postapokalyptických knih, které se neberou tolik vážně, to bude to pravé. Stejně tak nesmí uniknout fanouškům Legie a samostatných prací autorů. V Základně opravdu předvedli své kvality. Nemohu se dočkat dalšího dílu Atomových šelem!
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9/10. Nepochybuji ale, že nás v téhle sérii čeká desítkové hodnocení. Mám takové tušení, říkejme tomu vnitřní hlas recenzenta.
Comment