Nad klasickými fantasy začal v poslední době v popularitě bohužel převládat žánr romantasy. To ale neznamená, že by nám staré dobré poctivé fantasy přestalo vycházet. Naopak, vycházejí samé skvělé knížky! Jen musí občas člověk umět hledat pod nánosy žhavých víl od Sarah J. Maasové a jí podobných. Jednu takovou, růži mezi trním, bych vám tu dnes ráda představila, a to nejen proto, že mi přišla na recenzi. Je to totiž kniha, která si pozornost opravdu zaslouží. Svou jedinečností. Jmenuje se Minulost, je to první díl plánované trilogie Černý měsíc a napsal ji Filip Beneš.
Jedna z legend popisovala stvoření světa a Černého měsíce. Přestože stále méně lidí vnímalo živly jako božstva, pořád ještě místy někdo živelní náboženství vyznával. Víra v živelní bohy a tvůrce světa se nikdy zcela nevytratila a ve větších městech měla stále hojné zastoupení věřících a uctívačů. Zůstalo mezi nimi i několik aristokratických rodů věřících v tato prastará božstva a jejich učení, v příběhy, které po generacích sice značně vyčpěly, ale neztratily původní, prastarou tvář. Jiní lidé si vytvořili božstva podle materiálních a emočních aspektů během sledu dějin, takže například z Vody, Matky všech sil, a ostatních živlů, přešli k bohům moří a deště. A ti ostatní? Ti jednoduše nevěřili v žádná božstva, v žádné stvoření světa ani ostatních věcí. Věděli, že život není zase tak dlouhý na to, aby se pídili po tak dávné minulosti a odhalovali neodhalitelné – jak a proč vznikl. Nepřičítali zásluhu za život vyšším mocnostem, nezajímaly je důvody a plány přírody. Spoléhali hlavně na to, že si svůj osud řídí sami.
Jak se můžete přesvědčit od prvního pohledu či snad potěžkání, není to žádný drobeček – Minulost má rovných tisíc stran, což byl také důvod, proč jsem její čtení zvažovala. Přeci jen vám taková nálož stránek k přečtení nějakou tu chvíli zabere. Mě ve finále trvala necelý měsíc, možná jen něco málo přes tři týdny. A zpětně mohu říct, že by byla obrovská škoda, kdybych se právě počtem stran nechala odradit! Někdo tlusté knihy vyhledává, jiné spíše malinko děsí. A právě pro ty druhé píši tyto řádky. Od pohledu může Minulost představovat velkou výzvu, ale stačí se malinko začíst a už ji nebudete chtít odložit. Tohoto čtení se nelituje, ať už vám zabere jakkoliv dlouho. Minulost se totiž vlastně ani nečte – ta se prožívá.
Vítejte na kontinentu nazvaném Lhyonn. Kdysi býval Lhyonn jedním velkým královstvím, ale před zhruba dvaceti lety zemřel tehdejší král Idas a do své závěti uvedl, že se království rozpůlí na dvě a budou jim vládnout jeho dva synové. S královstvím to tehdy pořádně otřáslo, lidé si museli vybrat na stranu jakého krále se postaví – zda na stranu krále Triase, vládce nově vzniklého království Lhyonn, nebo krále Fratuse, panovníka druhé části kontinentu pojmenovaném Nellsie. Na počest krále Idase se každý rok v jednom z království pořádá výroční bál. A letos je řada na Nellsie.
Zatímco král Fratus se neoženil ani nikdy neměl děti, králi Triasovi zemřela žena při porodu. Zbyl mu po ní jen jejich synek, korunní princ Ramiel. Ramiel dělá Triasovi neustále starosti – rád by ho mnohem více zapojil do chodu království a připravil na jeho budoucí roli, ale mladý princ jako by stále věřil, že to půjde nějak zařídit a on se své tolik nechtěné role zbaví. Ramiel zase Triase vidí jako někoho, před kým nemůže udělat nic správně a který ho neustále poučuje. Přesto se nyní královský rodič s potomkem vítají objetím a s radostí. Ramiel totiž právě završil své dvouroční studium na bojové akademii, kam se vydal studovat se svými dvěma nejlepšími přáteli a při cestě tam další tři věrné získal. A teď se vrátil domů. Z Ramiela bude jednou král, to se rozumí, ale jeho přátele už brzy čeká nástup do vojenské služby. A tak ho napadne, že je vezme na výlet do Nellsie s sebou – mladý princ se tam těší maximálně tak na svého strýčka, jedinou další rodinu kterou má. Jinak vážně nestojí o nutnost reprezentovat svůj rod na bále, konverzovat, neustále se usmívat a poslouchat otcovy rady o přístupu k diplomacii. Ples v Nellsii měl být pro všechny víceméně příjemnou záležitostí. Posledním společným dobrodružstvím a pobavením se. Jenže vše se šeredně zvrtne. Spory dvou královských bratří se opět přihlásí o slovo, království jsou v ohrožení hned z několika stran a Ramiel, jeho přátelé a věrná vlčice Lautida, s níž má jedinečné pouto, se zoufale snaží zachránit vlastní i cizí životy. A nejlépe i nalézt co možná nejméně invazivní kompromis, který by vyřešil pochroumané vztahy… Ale už je možná pozdě. Možná bylo vše rozhodnuto již před dvaceti lety, kdy se jeden člověk rozhodl narušit zákony přírody a učinil nezvratitelná rozhodnutí. Možná se teď musí nová generace, čítaje i prince Ramiela, jen vyrovnat s jejich následky s co nejmenšími ztrátami. Lhyonnský kontinent, vztahy dvou králů a jednoho kralevice a další stovky rodin už nikdy nebudou jako dřív.
Nellsie. Rozlehlá země jeho strýce, tajemná a Ramielovi vcelku neznámá. S hlubokým nádechem do sebe vtáhl ten pocit svobody, aby ho s hlasitým vydechnutím poslal na východ. Snad ho tam někde v Nellsii opět nalezne.
Ne, stručněji by to nešlo. Ale považte, copak nemám právo si aspoň nastínění obsahu pořádně užít, když jsem oficiálně přečetla svou nejdelší knihu? A také jednu z nejlepších. Minulost totiž byla naprosto skvělá. Počínaje autorovým slohem, konče zvraty a nečekaným směrováním příběhu, bylo to úžasné! Našla jsem sice pár méně vydařených drobností, které mi utkvěly v paměti, ale v takové záplavě superlativů, jakou se chystám vypustit, jsou to jen kapky vody v moři.
Začněme tedy zmiňovaným autorovým slohem. Ten je překrásný. Používá nádherný jazyk, slovní spojení i obraty. Místy získává téměř lyrický nádech, vždy má ale atmosféru jako by šlo o vyprávění legendy či nějaké epické báje. Zjistila jsem, že mám až problém vidět za tímto dílem člověk z masa a kostí jako jsem já. Přišlo mi totiž jako by šlo o bájný příběh sepsaný nějakým bardem před spoustou let a teprve nedávno vytáhnutý z nějakých zapomenutých ruin.
„To už není záležitost pouze dvou bratrů. To,“ podotkla Serena, se dotýká nás všech.“
„Nechci, aby vypukla válka. My všichni patříme mezi děti narozený v novým míru. Přece by nezničili obě svý říše jen kvůli svárům z minulosti?“
Minulost by byla i skvělý film, přímo jsem před očima viděla všechny ty nádherné scenérie, bojovníky jedoucí na koních i společné chvíle smějících se nejlepších přátel. Tato pochvala je ale dvousečný meč, protože knížka sice působí jako filmový námět či zčásti i scénář, ale se všemi druhý poznámek. Včetně těch o kostýmech, činnostech naprosto všech postav na scéně, dekorací, rekvizit… Jinými slovy byl příběh minimálně ze začátku hodně popisný. Neříkám, že bylo potřeba osekat všechny popisy, protože na některých místech pro mě byly nesmírně obohacující a zábavné, ale hlavně na prvních sto stránkách občas zbytečně zdržovaly. Později se to zlepšilo, poté opět na kapitolu či dvě vrátilo, ale nakonec jsem se s Minulostí loučila na vlně spokojenosti. Autorovi se navíc musí nechat, že i z popisu města a jeho rozdělení na společenské vrstvy umí udělat nezapomenutelnou záležitost.
Co se přehnaně detailních popisů týče, jejich součástí jsou i výčty. Pro jistotu uvedu příklad, ať víme na čem jsme – „Ramiel se přátelí se Serenou, Bakesonem, Eratem, Mirrah a Melliah.“ Tak tohle jsou výčty. A jakmile se nějaký objevil, vždy v něm bylo uvedeno spoustu příkladů. Daná věta jako by vždy neměla konce. Jakmile si toho člověk všimne, zatahá ho to za oči už vždycky, což se mi také pravidelně dělo.
Nechat se autorovy ale musí, že umí geniálně schovávat do příběhu informace, které později využije. Jedna z prvních kapitol je celá věnovaná jenom historii lhyonnského kontinentu, což se z mého pohledu ukázalo mnohem funkčnější, než kdyby byly informace jen tak poschovávané do textu. Vše, co je v příběhu řečeno, ať se to může zdát jakkoliv nepodstatné či od věci, bude nakonec nějakým způsobem použito.
Náhle je všechny vyděsil a překvapil vzácný zvuk. Celým Datheronem se rozezněly desítky mohutných zvonů. I na tak velkou vzdálenost dunělo zvonění bronzu silně a zvučně. Ramiel se zhroutil v sedle, kdežto ostatní se jen udiveně rozhlíželi nebo naopak přimraženě zíraly na střechy hlavního města, zaposlouchání do uhrančivé kovové písně. Lautidě se zvuk nelíbil a začala vrčet, což plašilo koně více než vyzvánění. Zvuk obrovských zvonů se táhl celou širou krajinou daleko. Šel z něj strach.
„Co to znamená, Ramieli?“ zeptala se vyděšeně Melliah. Mirrah se snažila sestru ukonejšit objetím.
Prince se zmohl jenom na zvednutí hlavy se ztrápeným výrazem ve tváři. Všichni jeho přátelé dostali strach. A on si jen musel povzdechnout pot tíhou pravdy otcových slov.
„Už o našem odjezdu vědí. Hledají nás.“
Jednou z věcí, kterými Filip Beneš ozvláštňuje své psaní, je způsob jakým začíná kapitoly. Zhruba první stránku každé kapitoly totiž neprozradí, které postavě a jejím myšlenkovým pochodům se bude věnovat tentokrát. Čtenář tak na začátku kapitoly vždy zažije překvapení. A pokud je navíc stejně vysazený na slovní obraty a práci s textem jako já, užije si ještě jak autor skvěle a úplně přirozeně dokáže bruslit kolem náznaků o koho jde. Dalším ozvláštněním je, že když se občas postavy na své pouti rozdělí, autor vždy popíše cesty jedné z nich, vrátí se do bodu rozdělení a pokračuje s další postavou. Tohle mě naprosto nadchlo, člověk si totiž nemusí domýšlet co dělají ostatní zatímco spolu s vypravěčem následuje jednoho, a navíc se může přesvědčit jak často jedna osoba vnímá situaci jinak než další lidé. Poslední zvláštností, kterou jsem zaznamenala, bylo obohacení pasáží a kapitol, které by se jinak mohly zdát všední a pro někoho snad i nudné. Například popis činnosti jednoho dne v životě generála království Lhyonn, kdy to nejzajímavější z něj se odehraje až když padne tma a na oblohu vyjde černý nefritově zářící měsíc, má rozházenou časovou posloupnost. Můžu potvrdit, že tak se z toho stala extrémně napínavá záležitost. Anebo jsou přípravy na určitou nebezpečnou akci popsány v jednotlivých krocích zapsaných v bojovém plánu. Opět to bylo velice účinné.
Jak už bylo řečeno, jde o příběh velice epický. Je však také lidský. Ústřední šestice postav je úžasná. Člověk jim přeje jen to nejlepší, protože ať už jsou jací chtějí (a že po nahlédnutí do jejich myslí dobře víte, že rozhodně nemají jen kladné stránky), cítíte, že jsou to dobří lidé. Jejich přátelství je velice hlubokou záležitostí a situace, do kterých jsou jako skupina i jako jednotlivci stavěni, často můžeme zažít i v běžném životě. Některé pasáže jsou sice brutální, obzvlášť ty bojové, přesto je ale k celé knížce přistupováno neobyčejně citlivě a jsou v ní zachycené a popsané silné emoce. A ač bych všechny postavy představila v první řadě jako velmi sympatické, často zjistíte, že s sebou přinášejí nějaká morální dilemata. Třeba takový princ Ramiel a to, co bych si o něm měla myslet, mi pěkně zavařilo hlavu. Jejich posuny a vývoj jsou ale fascinující. Nebojím se říct, že Ramiel, Bakeson, Serena, Erat, dvojčata Melliah s Mirrah a samozřejmě i vlčice Lautida jsou pro mě jako nově nalezená rodina. A že se ze světa Černého měsíce stal můj nový knižní domov snad ani není třeba psát, no ne?
„Dobře,“ dodal poněkud veseleji Bakeson. „Dneska to bude nezapomenutelný, přátelé. Takže co, užijeme si to?“
„Jó,“ odpověděli jednohlasně.
„Jakže?“ zeptal se Bakeson.
„Jó!“ zakřičeli znova všichni, nahlas a zvesela.
„A opijeme dnes Ramiela?“ hecoval je dál.
„Anó!“ zakřičeli všichni kromě prince. Serena se do něj se smíchem zavěsila.
„Ani omylem,“ řekl Ramiel a zasmál se na řečníka.
Co se postav týče, jedna výtka by se našla – postava Mirrah. Zatímco její dvojče Melliah svůj prostor dostávala, Mirrah jako jediná z šestice přátel dlouho hrála druhé housle. Její pohled přišel poprvé až po pěti set šedesáti stranách! Do této chvíle tam sice byla, ale z hlediska osobnosti byla neviditelná, nevýrazná, důležitostí chvílemi docela dobře podobná stojací lampě. Mirrina chvíle přišla do konce knihy ještě asi dvakrát. Což je tedy zatraceně málo. Na to, jak byly jiné charaktery rozvinuté a mnohovrstevnaté, byla Mirrah a z opravdu malinké části i Bakeson žalostně odbytí. Pokud by vás o ženských hrdinkách zajímalo více informací, tak všechny tři jsem nedávno cosplayovala. Článek je k přečtení tady a fotky postupně zveřejňuji i na Instagramu.
Děj ubíhá hezky plynule. Neřekla bych, že byla nějaká část popsaná více či méně než by se mi líbilo. Byla jsem zkrátka spokojená, že můžu své nové přátele následovat na jejich cestě. To bylo ostatně také to jediné, co mi zbývalo – většinu času jsem vůbec netušila, co se stane na další stránce. Autor nesází zvraty do příběhu nečekaně a zničehonic – vždy si chystá půdičku, nechává v příběhu nápovědy a rádoby nedůležité náznaky, které se nakonec ukážou jako zásadní. Na šestisté straně, předtím, než mi došlo, že Minulostí se čtenář musí opravdu jen nechat unášet, jsem si nějakou chvíli myslela, že vím, na čem jsem. Že už znám hlavní zápletku a teď jen musím odhadnout co bude ve finále znamenat. Je to vtipné, protože právě tehdy přišel jeden z největších zlomů celého příběhu, který podle mě neuhádne ani jeden jediný čtenář. A tak jsem tápala – ale ne nepříjemně, naopak jsem si poodhalování a nenápadné poukazování na souvislosti moc užívala.
V Minulosti se neustále něco děje. Jsou v ní chvíle, kdy jsem klidně padesát stran napětím ani nedýchala. Jak totiž možná sami zjistíte, u Filipa Beneše se nemůžete spolehnout, že by svým postavám nějak zásadně neublížil a nepoznamenal je jako se o to snaží někteří jiní autoři. Beneš navíc dokáže zkorigovat velké množství postav a zápletek, stejně jako kdyby velel obléhanému městu a musel myslet dva kroky dopředu, analyzovat minulé kroky a zároveň být na čtyřech místech naráz. Čímž jsem si vytvořila oslí můstek k bojovým scénám.
Asi nikdy na mě v knížce ještě nedolehlo kolik životů stojí taková bitva. Neměla jsem slov, kterými bych bitevní scény dokázala popsat, a ještě stále je nemám. Nikdy jsem se nepovažovala za fanynku popisů válčení a bojů. Nějaké ty akční scény ocením, ale v takové míře jsem se s nimi dost možná nikdy ani nesetkala. Tady to ale bylo tak úžasně napsané! Byla to i hrůza, strašná hrůza, děs, běs a masakr, ale zároveň mě to neuvěřitelně fascinovalo. Modlila jsem se, aby už byl konec, ale i abych v podobném stylu mohla číst ještě dál. Hned se mi u toho vybavilo, jak má paní učitelka literatury říkávala, že F. M. Dostojevskij dokázal ve Zločinu a trestu tak výborně popsat vraždu, že ji snad sám musel spáchat. Bitva v Minulosti je tak fascinující, že se musím podobně ptát zda autor nebojoval v nějaké středověké bitvě, minimálně v minulém životě.
„[…] Máme sotva pár minut, než se útok dostane po hřebenu až k nám! My ale budeme připraveni! Štítaři, zahoďte svoje veliké štíty a taste meče! Nalejvači, vrhači, zapomeňte na svoji povinnost a chopte se zbraní! Uděláme živoucí štít našim střelcům a budeme je krýt vlastními těly! Stejně tak se musíme postavit mezi přicházející nepřátele a naše hochy u strojů! Budou to právě oni, kdo nadělají největší škodu! To oni nám dnešní noc vyhrají, ale bez nás to nedokážou!“ Slova mu přerušila obrovská rána, jak se vržený balvan z nepřátelských linií rozpadl o skálu. Erat se snažil přehlušit vřavu křičících mužů, ať už vykřikovali pokyny, nebo řvali bolestí. Tak veliká rána však přehlučet nešla.
Jak už jsem říkala, Minulost je i příběh velice lidský a působící jako ze života. A tak v něm najdeme i trochu lásky. Nečekejte ale rádoby hluboké popisy jako z romantasy, ani žhavé erotické scénky. Romantické linky tady jsou asi jako ty ze Zaklínače, jen méně explicitní. Pomáhají k dokreslení příběhu, dodávají mu na důvěryhodnosti, protože milostné vztahy jsou součástí života každého z nás, ale to je tak vše. Nehrají prim, i tak mě ale leckdy potěšily. Ovšem jeden romantický vztah je pro mě zcela bez chemie. Necítím ji tam. Možná mu nevěřím? A ne, pokud jste knížku četli, není to ten, který by vás na první dobrou napadl. V romantické vrstvě Minulosti se také ukazuje, jak krutý autor umí být. Něco mu jednoduše nemohu odpustit a vsadím se, že kdybyste se ho zeptali, moc dobře by věděl koho připravil o šťastný konec. 😁
Minulost byla jedna velká jízda. Dokonale vymyšlená, plná jednotlivých dílků, které do sebe na konci až ďábelsky přesně zapadají. Plná hlubokých filozofických témat stejně jako bití se hlava nehlava, na život a na smrt. A stejně tak je veselá a plná radosti jako smutku a neštěstí. Pro mě byla i morální výzvou. Může se to zdát jednoduché, máme tu šest hrdinů, kteří budou a jsou dobří. A oni vlastně ve své podstatě jsou. Ale pořád jsou to jen lidé. A když se do toho zamíchá magie a touha po moci, dokáží se lidé chovat různě. Hlavní hrdinové se mění a k mému překvapení jsem se měnila i já. Prožívala jsem jejich zoufalství i strach a napadali mě i strašné věci, které bych provedla postavám, jež celou tu nově vypuklou hrůzu na lhyonském kontinentu vědomě či nevědomě způsobily. O princi Ramielovi a jeho vlčici Lautidě se říká, že dokáží myslet jako jeden. Jako by byli jedno těla, jedna mysl. A přesně tak si já teď nejen s našimi hrdiny, ale rovnou s celým Černým měsícem, připadám. Tímto příběhem jsem žila a dýchala a zatraceně jsem si ho užila. Na další díl se nesmírně těším a doufám, že se nás brzy bude společně těšit více. Po Minulosti přichází Přítomnost. A pokud bude druhý díl stejně tak dobrý jako první… ne, nad tím nemůžu ani přemýšlet, jinak se očekáváními a těšením zblázním.
„Vojáci, kdo odmítne splnit můj rozkaz, bude se osobně zodpovídat generálu Sallaiovi!“ křičel Keren. „Ten člověk Iže!“
„Znáte mě pod přezdívkou Vlčí pán! Máte poslední šanci, než proti vám pošlu svého vlka! Pokud odsud chcete odejít živí, se všemi končetinami a střevy v břichách, okamžitě složíte zbraně!“
„Další lži! Střílejte! Hned!“
Zabij ho, Lautido!
Nebyl to povel, pouhá myšlenka. Temné povolení. Pouze záblesk touhy, aby se vlčice dala do pohybu. A stačil.
Lautida se odrazila k dlouhému skoku a přistála přímo na Kerenovi, kterého svým těžkým tělem povalila. Muži těsně kolem se rozprchli, zahazujíce meče. Než Keren dokázal vytasit meč, zahryzla se mu vlčice do obličeje a po pár sekundách už hodovala na jeho mrtvém těle.
Podtrženo, sečteno: s velkou radostí dávám 9,9/10. A doporučovat budu všude a všem.
Comments (2)