Česká spisovatelka Emílie Tach ve své prvotině představuje příběh Raelyn Orny Loredian, sedmnáctileté dívky ještě do nedávna patřící do jednoho z nejznámějších zlodějských cechů v jejím městě. Jak se ale ukáže, před příslušností k cechu Černé lucerny, kterou si sama vybrala a po které touží, opět jednou dostane přednost její původ. Původ, jenž jí straší ve snech a zároveň jím pohrdá. Když opět hrozí, že by Raelyn skončila v nápravném ústavu, kde prožila své nejhorší dny, zemře její babička. Raelyn brzy zdědí obrovský majetek, ale jen pod podmínkou, že do svých osmnácti let bude studovat na prestižní akademii Tranquil Peak. Akademii, kde se mladí lidé nadaní dary Mystérie učí své schopnosti rozvíjet a ovládat. Raeylyn se sice snaží na chvíli, kdy naposledy použila svůj dar, ze všech sil zapomenout, ale na akademii nastoupí. Není tam ale vítaná, kdo by také stal o prokazatelně problémovou vnučku někdejší mecenášky? V temné a prastaré akademii se ale děje něco ještě většího. Něco, do čeho se Raelyn brzy nevědomky zaplete a může za to zaplatit vlastním životem.
Vylovil prázdný formulář, ležící až úplně na dně pod ostatními záznamy. Prázdný až na jednu jedinou věc – její jméno.
„Raelyn Orna Loredian. Iluzionistka,“ přečetl s lehkou ironií v hlase a opět se pohodlně opřel.
Zlodějka při zvuku toho titulu těžce polkla. Nebude to snadné.
Zlodějka iluzí od Emílie Tach vyšla v nakladatelství Solis v letošním roce. V Solisu často nabídnou nejprve e-knihu a poté podle odezvy čtenářů začnou pracovat na fyzické podobě knihy. A to je případ i Zlodějky iluzí, která je momentálně k dostání pouze v elektronické podobě, ale na podzim by podle edičního plánu mohla spatřit světlo světa i jako fyzická knížka. Doufám v to, protože součástí knihy jsou i moc krásné ilustrace, které si šikovná autorka nakreslila sama – stejně jako obálku, mimochodem! A zatímco grafické podobě knihy není co vytknout, z hlediska děje se pár věcí najde.
Do více než čtyřiceti tří procent knihy jsem se nemohla začíst (četla jsem ve čtečce, takže procenta vím přesně). Necítila jsem touhu číst dál, naopak jsem si musela říct, že teď bych si měla sednout ke čtení, jelikož jsem e-knihu Zlodějky iluzí dostala od autorky na recenzi – a za to jí moc děkuji. Příběh po mně do té doby pouze klouzal, nepronikl do mě a ani já do něj. Za normálních okolností by mi zrovna tohle možná až tak nevadilo, ale protože krátce před Zlodějkou iluzí jsem dočetla poměrně obsáhlou a pohlcující knížku, hledala jsem teď něco hlubokého. A tady jsem stále jen čekala zda se konečně dozvím něco o světě, kde se příběh odehrává, nebo aspoň o tom slavném Mystériu. Ale nedozvěděla jsem se nic. Nyní předbíhám, ale nakonec jsem knihu dočetla a uvědomila si, že vážně netuším, co to to Mystérium nebo profese Mystéria jsou, protože ani jednou nepadla nějaká definice či aspoň krátké vysvětlení. Brala bych cokoliv, jelikož jsem si příběh nedokázala bez znalostí pozadí a principů světa pořádně vychutnat.
Vzdát se na nějaký čas sociálních sítí, elektronické komunikace i virtuálního života znamenalo pro většinu nových frekventantů dokonalé peklo. Ale i oni si zvyknou. Každý musí zaplatit daň za získání jedné z utajovaných profesí Mystéria. Z profesí, jež musí zůstat okolnímu světu skryté.
Od šedesáti procent se děj sice pořádně rozjel, ale mezírky v ději se stále prohlubovaly. Navíc mi chyběly základní fakta o přítomné magii (ale vlastně nevím zda to magie byla, protože to nebylo vysvětleno), díky kterým bych snad mohla více chápat důležitost a význam určitých scén. Hezkým přirovnáním je, když držíte v rukách syrové těsto rozválené do tenké placičky. Když máte ruce blízko u sebe, mohou se objevit drobné trhlinky. A jakmile je více a více oddalujete, trhliny v těstu jsou stále větší a větší – to se děje, když postupujete v knize dál. Nakonec se může těsto dokonce roztrhnout na dvě poloviny. To už ale není případ Zlodějky iluzí, neboť přiskočila druhá osoba, která těsto vzala do svých rukou a zachránila ho – to představovalo poutavé psaní Emílie Tach.
Četl její záznamy? Tuší vůbec, co se stalo? Proč skončila v Riverstone? Opětovala mu přímý, pronikavý pohled a srdce se jí napětím zastavilo.
„Nějaké rozbité věci či zardoušené štěňátko… malichernosti, které společně vyřešíme. Buďte příště přesná.“ Ušklíbl se. V tom výrazu se zachvěla pohrdavá krutost a bez milosti zasáhla jediné místo, jež nedokázala účinně obrnit – její duši.
Věděl to!
Autorka píše velice živě a zaníceně, díky čemuž se vám děj může odehrávat před očima téměř ve filmové podobě. Zlodějka iluzí je napsaná ze třetí osoby a nutno říct, že ačkoliv s odstupem můžu hodnotit autorčino psaní jako detailní, čtenáři to tak nepřijde. Maximálně si řekne, že je detailní tak akorát, pokud si to v začtení dokáže vůbec uvědomit. Až tak přirozené popisy autorka umí. Díky autorčině slohu mě čtení nakonec velmi bavilo a dokázala jsem téměř zapomenout na zmiňované nedostatky. Pocit, že je celý příběh vlastně moc fajn, ve mně autorka přímo rozdmýchala, ačkoliv by to nemělo být z hlediska mé puntičkářské osobnosti možné.
Suše polkla a obnovila svůj vnější klid. Pokud ji roky v pasťáku něco naučily, pak to byl dokonale chladný výraz. Nemusela se přemáhat více než obvykle. Na to, že se opět rozhodovalo o ní bez ní, si už zvykla.
Zlodějka iluzí je velmi akční, neustále se v ní něco dělo. A v určitých chvílích toho možná bylo až moc. Na konci přichází zvrat za zvratem typu: „Ha, teď jste si už mysleli, že znáte pravdu, že? Ale ne, tím pravým zlosynem jsem celou dobu já!“ Ale bojové scény byly velmi dobře popsané. Stejně tak mě bavily dialogy a vnitřní pochody jednotlivých postav. Autorka se sice samozřejmě soustředí hlavně na Raelyn, ale sem tam si odskočí i do podvědomí někoho jiného když už jí to er-forma umožňuje. Co se povedlo bez výhrad je rozhodně celá nálada knihy. Má úžasnou dark academia atmosféru s mnoha popisy ponurého deštivého počasí, takže se skvěle hodí na tematická podzimní čtení (já osobně na ně vždy dostávám chuť, když mám počasí z dané knihy za oknem – tudíž Zlodějku iluzí bych doporučila zhruba na listopad). K tomu je to i hodně napínavý příběh s neustále přítomným mysteriózním nádechem ve vzduchu a nevinnou a nenápadnou, přesto však jiskřivou romantickou linkou. V Tranquil Peak se neustále vznášelo takové nebezpečí a tajemno, že když si představím sebe na Raelynině místě, asi bych měla brzy z mrazu přejíždějícího mi po zádech omrzliny.
Ačkoliv přímo po dočtení jsem měla převážně pozitivní pocity, nyní jsem rozpolcená. Ocenila bych několik zmiňovaných úprav a vysvětlujících scén. Za takových okolností bych se Zlodějku iluzí nebála nazvat dílem na způsob Dana Browna pro čtenáře young adult, nyní však nemohu. Ovšem říct, že jde o nepovedené dílo které nemohu doporučit, také tvrdit nemůžu. Tak co s tím? Snad jen nechat všechny čtenáře ať si finální názor udělají sami. Někdo možná řekne, že jsem musela číst nepozorně, protože si v textu našel vše potřebné. Jiný zase že chybějící vysvětlení jsou jistě záměr a je třeba se soustředit jenom na hlavní dějovou linku, ne na další okolnosti a prostředí (s čímž bych tedy s dovolením nesouhlasila, protože je-li zde zmíněné hlubší myšlenka, nefunguje podle mě tak jak by měla). Takže co říct na konec? Čtení nelituji, v určitých případech budu knížku dál doporučovat, ale jsem rozpolcená. Tečka.
Zítra nastane předvečer Samhainu. Svět živých a mrtvých se dotknou, propletou a spojí. Noc bloudících ztracených duší ji k sobě zavolá. Zítra dostojí své přísaze. Zítra uzavře hned dvě kapitoly ve svém mizerném životě a vydá se na neprobádanou stezku, svobodná a čistá. Zítra.
Mé hodnocení v číselné podobě činí 7/10.