Jeden z moderátorů motoristického pořadu Top Gear Jeremy Clarkson se kdysi vyjádřil (v Top Gearu se s vtipným nadhledem vyjadřovalo k hodně věcem) i na adresu koňských přívěsů. Chovával velký odpor ke karavanům, protože jsou podle něj hrozně pomalé a špatně se předjíždějí, a přívěsy mu vadily ze stejného důvodu. Sdílel s publikem příběh o tom jak jel do práce za jedním sedm mil a auto s přívěsem ani jednou nejelo více než dvacet mil za hodinu (což je v převodu kolem třiceti dvou kilometrů za hodinu). „Byla za ním fronta plná netrpělivých lidí, všichni chtějí nebezpečně předjíždět a vy víte že za volantem auta s přívěsem sedí pětadvacetiletá slečna, které záleží jenom na zvířatech vzadu v přívěsu,“ řekl. Vzpomněla jsem si na to proto, že přesně o takových slečnách je kniha Ženy, koně, intriky od Elizy Jane Brazierové. Jeremy se ale do vystižení tohoto románu s prvky thrilleru trefil ve více bodech – když spolu s Richardem Hammondem a Jamesem Mayem, dalšími moderátory Top Gearu, vymýšleli co s přívěsy udělat, aby byli jejich řidiči rychlejší, napadlo je (mimo vystlání přívěsu suchým zipem, aby se na něj koně nalepili a nepadali nebo z téhož důvodu vycpání volného prostoru shetlandskými poníky) že by si lidé měli pořizovat dva koně. Jednoho mít doma a druhého tam, kam jedou, takže by je nemuseli převážet. Tohle řešení by se postavám z Žen, koní a intrik velice zalíbilo a jistě by jim přišlo mimořádně úsporné.
Ženy, koně, intriky vypráví o luxusní jezdecké stáji v oblasti Rancho Santa Fe, pěkně drahé části Kalifornie, a lidech v ní. Rodina Parkerových, kterou tvoří manželé Jeff a Heather a jejich dvě dcery Piper a Maple, nedávno neskutečně zbohatla a v rámci plnění si všech výstřelků, které si jakožto průměrně finančně obdaření museli odpírat, se z Texasu přestěhovali právě do Rancho Santa Fe. Heather je blázen do koní a jezdectví, ale jenom v té míře, že do něj nutí své dcery. Jako malá jezdila, pak si to ale její rodina nemohla dovolit a Heather musela ke koním přestat docházet. Jako dospělou ji to nenaplňuje zdaleka tolik, kolik by čekala, a tak se upnula na představu, že skrze koně udělá šťastné aspoň své dcery. Piper už je osmnáct a i když koně milovala, přestala na nich na truc matce jezdit. Maple je třináct a zoufale touží po tom, aby na ni matka byla pyšná kvůli čemuž jí nedokáže přiznat, že se koní bojí. A Heather je jediným člověkem na světě, který to nevidí.
Pamela je jednou z matek, které do Jízdárny Rancho Santa Fe vozí svou dceru. Její Vida by si přála, aby ji majitel stáje, přísný a náladový Kieran, příští rok zaměstnal jako profesionální jezdkyni, ale ten se k tomu zrovna nemá. Pamela je jeho prodloužená ruka a je rozhodnutá dopřát Vidě dobrý život, který si pro ni bez Kieranovi pomoci nebude moci dovolit. V Parkerových spatřila snadnou kořist a pomáhá je Kieranovi nasměrovat k co největším výdajům. Navíc právě díky Parkerovým by ani nemusela potřebovat Kierana… Atmosféra houstne, vztahy ve stáji se ocitají na bodu mrazu, neskutečné zvraty se stávají skutečnými a „holkám od koní“ záleží jen na dvou věcech: na vlastním úspěchu a na svém koni. Čtyři měsíce po příchodu Parkerových do stáje se stane tragédie, kterou bude dokonce vyšetřovat policie. O co půjde, jak se to stane a proč se to stane zrovna na velkých závodech, na které se všichni připravují? To si musíte sami přečíst. Odpočet do Jihokalifornských mezinárodních parkurových závodů právě začíná.
Kieran se zaklonil. „Co mi říkáš pokaždé, když Vida prohraje při nějaké soutěži? ,Ale to nebylo fér, ostatní děti měly víc peněz‘.“
Měl pravdu. Vážně to říkala.
„Takže to chápeš. A stejně se pořád ptáš. Myslím, že se mě jenom snažíš naštvat.“ Otočil se k ní a věnoval jí veškerou pozornost. „V tomhle sportu nejde o to, kdo je nejlepší. Někde venku v polích je určitě dítě, které by dokázalo jezdit kolečka kolem každého z těch nastrojených spratků v téhle stáji. Jestli jsou dostihy sportem králů, pak tohle je sport princezen. A my všichni jsme dvorní tanečníci, takže bys měla radši sakra tancovat.“
Lidé od koní jsou mnohdy… zvláštní. Mohu to tak říct, protože jsem jedním z nich. U koní trávím čas moc ráda a pro to obrovské půltunové zvíře, na kterém jezdím, bych proběhla ohněm. Ve stájích se pohybují typy lidí, které nejspíš najdete v každé společnosti; třeba jezdec, který všemu rozumí nejlépe a pokud jeho radu neposlechnete, zničíte vašemu koni vše od zad až po chrupavky v uších, nebo jezdec, který se ve stáji objeví jednou za měsíc a vždycky má hromadu výmluv proč jeho práci museli dělat ostatní. V Ženách, koních, intrikách jsou popsány ty nejvýraznější a nejkonfliktnější typy a navíc jsou ještě vyhnané do extrémů. A to pomocí peněz. Protože jak se píše v Ženách, koních, intrikách, za peníze si koupíte vše kromě vlastního štěstí. Ocitáme se ve společnosti žen, které mají tolik peněz, hlavně díky svým manželům, že už si nikdy nemusí k práci ani přičichnout, a jejich nejdůležitějším bodem dne je navléct dcerky do předraženého jezdeckého oblečení, odvést je do stáje, sledovat jejich počínání s koňmi, na které se téměř ani nepodívají, probrat nejnovější drby a zajet si na oběd do nějaké restaurace. Dvě z těchto „stájových matek“, Pamela s Heather, budou spolu se svými dětmi těmi, skrze jejichž pohled příběh prožijeme. Autorka knihy píše ve třetí osobě a v krátkých kapitolách střídá zaměření na postavy. Nahlédneme do hlavy celkem pěti postavám, což se může zdát jako hodně, ale stejně je nám jich nespočet skryt. Slovy autorka spíše šetří, ale každé z těch, které použije, je dobře zvolené, úderné a působí jako háček na rybářském prutu, kterým si autorka pomalu navíjí čtenáře zakousnuté do příběhu. Je to thriller netypický, ale velice dobrý a extrémně čtivý.
Ženy, koně, intriky jsem přečetla během jediného dne. Nemohla jsem přestat číst a když už jsem nečetla, celou dobu jsem na to myslela. Je to vážně šíleně návyková četba, která má napínavý, ale poměrně záludný podtón. Někdy byl děj drsnější, ale po většinu času se nedělo nic brutálního ani nechutného, kvůli čemu by vám kniha neměla sedět. Ani nedocházelo k žádným vyhroceným hádkám, které by vám po nastínění příběhu mohly připadat jako jasná věc – pokud se všichni navzájem nesnášeli a pomlouvali, dělali to hezky v soukromí a před sebou se dál tvářili jako nejlepší přátelé. Samozřejmě, že si knihu nejvíce oblíbí koňáci, ale znát a rozumět koním ke čtení potřeba určitě není. I to je na Ženách, koních, intrikách zvláštní; i když jde o knížku s místy velice „psycho“ atmosférou, najdete v ní spoustu dobrých myšlenek ohledně přístupu ke koním. Autorka pro čtenáře namíchala velice silný koktejl emocí, kterým si vás opije a hustí jednu motivující a nadějeplnou situaci za druhou, kterou byste zde ale vůbec nečekali a nějak nechápete, zda jste jenom tak opilí, nebo jde o knihu s tak širokým záběrem.
Vyšetřovatelka Perezová zaváhala. Při své práci potkávala spoustu lidí, žádní ale nebyli jako ti od koní. Jakmile jste zapnuli sirény, spustili křik. Jakmile jste se přiblížili ke koním, vynadali vám. Tvrdili, že koně plašíte, jenže zvířata byla v klidu, pokud zůstali v klidu lidé.
Přestože jedna stojí za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet, našla jsem si své oblíbenkyně, za něž jsem se modlila, aby se jim nic nestalo. Napětí budované po celou knihu vrcholí když je s velkou pompou je odhalena totožnost viníka onoho incidentu vyšetřovaného policií. Jenže není vůbec překvapivá, je to přesně ten člověk, u kterého byste to pro jeho zlou povahu čekali. S takovým zvratem ale nemám problém, bylo totiž osvěžující jednou číst také o viníkovi, na kterého by si všichni vsadili (říkejte tomu klidně předsudky, já bych řekla zkušenosti). Tohle všechno, co se zdá býti zápletkou k níž vše směřovalo, působí ale vedle zbytku knihy docela banálně. Předchozí děj jako by byl sám o sobě zlatý hřebem celé show a odhalení viníka jen bonusovou scénou po titulcích, na kterou si ani většina lidí nepočká v kině. Představuji si to tak, že linka s incidentem vyšetřovaným policí je provázek, kterého se držíme a díky kterému postupujeme v ději rovně dál aniž bychom se ztratili v celém tom spletitém světě o zničených a napravených rodinách, šokujících odhalením a lidech, pro které neexistuje nic než koně. Drama vrcholí, ďábelské plány se hroutí, postavy překvapují. Neustále se něco děje, každý využívá každého a je to extrémně zajímavé čtení. Zvraty navíc nejsou prvoplánové či plné klišé, například rozhodně nečekejte, že Parkerovi zase zchudnou a vše bude vyřešené (což napadlo třeba mě).
Moc se mi líbila mnohovrstevnost, kterou autorčin styl vyprávění chytře využívá. Například jsme sice v prostředí, kde se o koně starají dobře, ale že by se jim od prachatých dětí dostávalo bezmezné lásky a pozornosti, to se zase říci nedá. Ale autorce se přesto podařilo propašovat do textu spoustu lásky ke koním. Nebo tu jsou matky, které své vlastní sny projektují do svých dětí a považují je za část sebe, kterou jako jedinou dokážou opravit a zajistit jí štěstí, jenže to nutně nebyly matky tyranky. Většinou se tyto ženy opravdu snažili býti těmi nejlepšími maminkami, kterými mohou být. Také mi přijde tuze úsměvné, kolika trefnými postřehy se do lidské posedlosti koňmi autorka strefila, jak z milovníků koní vytvořila téměř kult a pak sama do poděkování napsala, že děkuje i koním svého života za vše, čemu ji naučili, a dokonce je i jmenovala.
„Já začala jezdit, když mi bylo pět,“ rozpovídala se Heather. Bylo jí trochu nepříjemné, že sedí v dodávce se dvěma muži, které sotva zná – s muži, kteří jí skoro nevěnují pozornost. „Musela jsem toho nechat. Moje rodina si to nemohla dovolit.
Douglasovy tmavé oči se ve zpětném zrcátku setkaly s jejíma. „Vím, jaké to je.“
Když Kieran přeřadil rychlost, auto sebou trhlo. „Tohle je u koní zvláštní,“ řekl. „Peníze jsou všude, ale nikdo je nevydělává.“
Samotný konec této dvě stě osmdesáti sedmi stránkové knih byl poklidný a trochu slabší, ale nevadil mi. Večer jsem v kuse četla pět hodin, nemluvě o těch předchozích během dne, a kdyby mělo přijít další šílené drama, nejspíš by mi srdce vyskočilo z hrudi. Závěr měl mírně nepříjemný pohádkový nádech, ale nic iritujícího. Najdou se čtenáři, pro které bude konec jistě zklamání, ale věřím, že mnohé osloví. Navíc má velmi hezký přesah a obsahuje trefné myšlenky.
Celkově pro mě jsou Ženy, koně, intriky hezkým překvapením, které ještě předčilo očekávání, se kterým jsem si knížku koupila. Radost si s ní určitě udělají čtenáři, kteří jsou stejně jako já zároveň i koňáci, a všichni, kdo mají rádi lehčí thrillery a elitářské prostředí k tomu. „Lehčí“ samozřejmě pouze ve smyslu násilností a pojetí příběhu, atmosféra byla naopak pěkně hutná. Pokud Jane Elize Brazierové pod nakladatelstvím Jota ještě někdy něco vyjde, ráda si to přečtu. Brazierová má na kontě v angličtině již čtyři knihy, všechny z prostředí nejbohatší společenské vrstvy, jejichž hodnocení na stránkách Good reads (v podstatě anglické obdoby naší Databáze knih) se průměrně drží okolo čtvrté hvězdičky.
Podtrženo, sečteno: hodnotím 9,2/10.