Donato Carrisi je u českých čtenářů velmi oblíbeným autorem – jeho čtyři knihy o mladé policistce Mile Vasquez nemají na Databázi knih hodnocení nižší, než 84 %. Možná vám, stejně jako zprvu mně, jeho jméno nic neříká, ale nevěřím, že jste v knihkupectvích nebo knihovnách neviděli jeho Našeptávače. Tuto tetralogii jsem nečetla, zato jsem četla Dům hlasů, první díl jeho zbrusu nové série, jejímž hlavním hrdinou je psycholog Pietro Gerber. A to bylo tedy něco!
Pro dítě je rodina tím nejbezpečnějším místem na světě. Anebo tím nejnebezpečnějším.
Pietro Gerber je dětský psycholog a nedocenitelný pomocník policie. Jeho specialitou je totiž umění hypnózy. Děti, se kterými pracuje, si prožili hrozné věci, a občas jde o tak traumatizující události, že je samovolně zatlačí do nejtemnějšího koutu své mysli. A v takových chvílích přichází na scénu Gerber, který jim je pomůže znovu nalézt a jednou pro vždy překonat. Jeho učitel, pan B., mu předal všechny své vědomosti, a udělal z něj toho nejlepšího „uspavače dětí“ v celé Florencii. A jak se ukazuje, Gerberova pověst sahá až za oceán… Jednoho dne mu zavolá kolegyně psycholožka až z Austrálie, která by za ním ráda poslala jednu svou pacientku. Ale Hanna Hallová se od jeho obvyklých pacientů výrazně odlišuje: je dospělá. Hannu neustále pronásleduje vzpomínka na vraždu, jejíž byla svědkem jako dítě. Nebo také nebyla, Hanna neví, zda jde o reálnou vzpomínku či nikoliv. Pietro váhá, ale nakonec se Hanny ujme, a vrací se s ní do dob jejího dětství. A zdá se, že udělal nejhorší rozhodnutí svého života…
„A kdybych vám řekla, že existují věci, před kterými své blízké nemůžete ochránit, věřil byste mi? Kdybych vám řekla, že jistá nebezpečí, která si vůbec nedovedeme představit, už číhají v našich životech, věřil byste mi? Kdybych vám řekla, že na tomhle světě existují zlovolné síly, před kterými nejde utéct, věřil byste mi?“
Dům hlasů je úžasný a originální thriller s nádechem nadpřirozena. Čekala jsem něco úplně jiného. Protože je Dům hlasů prvním dílem série, myslela jsem si, že v každé knize bude Gerber řešit nějaký velký případ. A tak knihu za knihou. Po většinu času, kdy jsem Dům hlasů četla, jsem zastávala nejen tuto, ale i několik dalších teorií – a všechny byly rozmetány na kousky!
(Mimochodem, pravidelní čtenáři blogu ví, že o Domu hlasů už tu byla řeč. Poprvé jsem jej zmínila v zářijovém měsíčníku v souvislosti s knihami, které vyjdou v říjnu a na které se moc těším.)
Napětí, které provázelo tuto knihu od začátku do konce, mě nenechalo jí odložit. Má pouhých 286 stránek, a tak jsem měla za nějaké tři hodinky dočteno. Jako většina knih z Našeho nakladatelství, které má stejného majitele jako knihkupectví Knihy Dobrovský, i Dům hlasů vypadá tlustší, než ve skutečnosti je. Mnoho publikací z Našeho nakladatelství (Všechny, které pohřbil, Vše, co k tobě cítím, Nezvaný pár…) , které jsem četla, obsahovalo velké množství pravopisný chyb. Kdykoliv tedy čtu další knihy z jejich dílny, koukám po hrubkách více než obvykle. V Domě hlasů jsem si ale ničeho nevšimla. 😁
Kniha je psána v er-formě, což mi – jak asi víte – naprosto vyhovuje. Kapitoly nebyly nijak dlouhé, povětšinou spíše krátké. Vyprávění se povětšinou soustředí na Gerbera, který kromě Hanny pracuje i s Emilianem, chlapečkem trpícím dětskou anorexií. Autor popisuje, za jakých podmínek musí probíhat hypnóza, aby šlo o důkaz použitelný u soudu, i jak pracuje Gerber ve své soukromé ordinaci. Je to všechno nesmírně zajímavé! Dokázala bych číst celou knihu jen o Gerberových běžných pracovních dnech.
Schopnost zapomenout na ošklivé věci by pro mnoho lidí byla požehnáním, pomyslel si Gerber. A taky by to byla chiméra každé farmaceutické společnosti: vynalézt pilulku, po které bychom si už nepamatovali na ty nejtemnější epizody našeho života. Ale hypnotizér se domníval, že všechny životní události – ať jsou sebehorší – mají svůj podíl na tom, kým jsme. Jsou naší součástí, i když se na ně usilovně snažíme zapomenout.
Bavilo mě číst i o Gerberových osobních trablích, které nejsou z těch, s jakými se potýká většina z nás. Vůbec nejzajímavější ale byly hypnózy Hanny Hallové, která prožila, – mírně řečeno – velmi nekonvenční dětství. Chvílemi jsem se dokonce i bála (ale já jsem velká poseroutka, tudíž je dost možné, že vy se bát nebudete). Finále knihy jsem prožívala velmi realisticky, neboť Gerber je v něm vyčerpaný a na pokraji svých sil – podobně jako jsem byla v tu dobu já, protože jsem již tři hodiny neodlepila oči od textu. Každopádně to stálo za to a já se nemohu dočkat dalšího dílu!
U této knihy nemám jedinou věc, kterou bych vytkla. Moc dobře jsem se při jejím čtení bavila, a to je to nejdůležitější kritérium, jaké může kniha splňovat. Dům hlasů bych doporučila všem, kteří mají pro strach uděláno, a hledají originální psychologický thriller. A také všem, kteří mají, stejně jako poslední dobou já, problém najít knihu, u které neuhodnou konec.
Moje finální hodnocení jste si už jistě odvodili – nic menšího než 10/10 a nálepka „velké doporučení“!